Budoucnost Evropy a postoj zemí Visegrádu

Autor si všíma postoje jednotlivých krajín V4 v rokovaniach o budúcej ústave EÚ a konštatuje, že individuálne záujmy jej členov prevážili nad regionálnymi.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Diskuse o budoucí evropské ústavní smlouvě nabírají nových rozměrů. Nová španělská vláda vyjádřila ochotu znovu otevřít jednání, Polsko se následně přidalo, neboť nechtělo zůstat v izolaci. Pád bruselského jednání nicméně EU připomenul, že končí éra asymetrické dependence přistupujících zemí; znovu dokázal, že důležité politické procesy v Evropě záleží jako vždy především na domácí politické situaci v jednotlivých zemích; a také ukázal, že Visegrádská skupina v těchto jednáních nepostupovala koordinovaně: individuální zájmy jejích členů totiž byly důležitější než zájmy regionální.

Od Nice ke Konventu

Stejně jako v členských státech EU, také ve Visegrádských zemích se poslední debaty o evropské politice zabývají především problematikou budoucnosti EU. V květnu 2004 se EU rozšiřuje na 25 členů, výhledově v roce 2007 ještě o Bulharsko a Rumunsko. Toto rozšíření bylo chápáno jako nebezpečí pro stabilitu institucí EU a její fungování, což si – podpořeno dlouhodobou snahou o redukci a zpřehlednění primárního práva EU – vyžádalo rozsáhlou diskusi o budoucnosti EU.

Současný stav primárního práva, na jehož základě přistupují k EU kandidátské země v květnu 2004, koresponduje s ustanoveními Smlouvy z Nice z prosince 2000. Tato smlouva byla členskými zeměmi EU ratifikována, avšak pro naplnění ambiciózních plánů, jejichž rámec byl určen tzv. amsterodamskými nedodělky a jimž se původně měla věnovat, vytvořila pouze minimální prostor. Ihned v jejím rámci tudíž vzniklo prohlášení, v němž lídři členských zemí EU požadovali konání další mezivládní konference v roce 2004, jež by vytvořila pravidla pro prohloubení integrace v dalších ohledech.

Následujícím krokem byl Summit Evropské rady v Laekenu (prosinec 2001), který ve svém prohlášení [1] stanovil okruhy diskuse o budoucnosti EU. Zároveň tato deklarace přinesla institucionální novinku, neboť ustavila tzv. Konvent o budoucnosti Evropy, jenž disponoval mandátem vypracovat návrh revize současného primárního práva Unie a předložit jej Evropské radě. Samotnou kompetencí měnit primární právo by pak disponovala již dříve zmíněná plánovaná mezivládní konference.

S Laekenskou deklarací vznikl i předpoklad participace kandidátských zemí na debatě i před jejich přistoupením. Ta jim sice v Konventu umožnila poslat tři zástupce (1 zastupující vládu a 2 zastupující parlament), kteří ale nedisponovali hlasovacím právem. Na mezivládní konferenci asymetrii eliminovala a členské i kandidátské země první vlny rozšíření tak byly poprvé zrovnoprávněny.

Konvent a Visegrádská čtyřka

Konvent pod vedením Valéry Giscarda d’Estainga zahájil činnost v únoru 2002. V něm došlo k rozsáhlému jednání mezi představiteli institucí integračních a národních, zástupci volenými i jmenovanými, reprezentanty vládními i opozičními a, co je nejdůležitější, mezi představiteli členských zemí EU a v květnu 2004 přistupujících.[2]

Aktivita zemí V4 zrcadlila při jednáních nejen v oné době celkem malé zkušenosti s vyjednáváním v EU a s hledáním vhodných spojenců pro podporu národních pozic, ale rovněž odrážela do té doby nejasný výsledek ohledně budoucího členství (teprve v dubnu 2003 byly podepsány smlouvy o přistoupení a referenda se konala teprve během jara a léta 2003). [3]

Země V4 se snahami o účast na Schengenském systému a systému Hospodářské a měnové unie řadily mezi proevropsky orientované, snažící se náležet k evropskému jádru.[4] Zastávaly však jiná stanoviska než například seskupení Gang of Four – tj. Německo, Francie, Belgie, Lucembursko – v otázkách rozvolnění transatlantických vazeb.[5]

Společným zájmem zemí V4 byla komunitarizace politik maastrichtského třetího pilíře (justice a vnitro). Polsko, Slovensko a Maďarsko se 1. května stávají hraničními státy EU a přebírají tak na sebe veškeré povinnosti, které z toho vyplývají. Jejich obava, že tuto úlohu nezvládnou, vedla k návrhům o posilování Europolu, k podpoře vytvoření úřadu evropského prokurátora či společné Evropské hraniční policie. Postoj k bezprostředním sousedům EU pak byl v návrhu Konventu dokonce specifikován definicí tzv. blízkého zahraničí.[6] Země V4 se rovněž shodovaly v návrhu na posílení role Evropského parlamentu v legislativním procesu, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou do nových oblastí i podpoře dvojjediné úlohy evropského ministra zahraničí.[7]

Naopak rozdílná stanoviska se rýsovala např. v otázce stálého předsednictví Evropské rady. Zatímco polská zástupkyně Danuta Hübner trvala na podpoře francouzsko-německého tandemu, jehož návrh počítal právě se stálým předsedou, Češi, Slováci i Maďaři stáli jednoznačně proti, i když i v jejich stanoviscích se rýsovaly jisté disproporce.[8]

Zároveň v nominaci a volbě předsedy Evropské komise Polsko pochybovalo o návrhu na volení předsedy Evropským parlamentem, neboť se obávalo ohrožení nezávislosti a apolitičnosti Evropské komise. Češi a Slováci myšlenku volby Evropským parlamentem podporovali, Maďarsko zašlo ještě dále, neboť jeho vládní reprezentant v Konventu podporoval přímou volbu předsedy evropskou veřejností.

Při zpětné analýze chování zemí V4 v Konventu lze obecně tvrdit, že země někdy vyjadřovaly shodné zájmy, nicméně častější disproporce odpovídaly přesvědčení, že jejich pozice nebyly nikterak koordinovány, ba co víc, odpovídaly vlastním národním zájmům respektujíce rozdělení EU na velké a malé státy. Polsko častokráte tak souhlasilo s návrhy velkých členských zemí EU, ostatní státy vedly konzultace a následovně podporovaly návrhy podobné zájmům členských zemí o srovnatelné velikosti a síle (tzv. like minded countries, mezi které patří např. Rakousko, Portugalsko, Řecko, Belgie a Nizozemí).

Dle analýzy postojů zemí V4 je tedy možné tvrdit, že náhodné shody mezi zeměmi V4 jsou spíše než regionálním zájmem pouhou shodou okolností.

Mezivládní konference a postoj zemí V4

Předmětem mezivládní konference, která byla zahájena 4. října 2003, bylo projednat návrh o ústavní smlouvě pro Evropu, kterou předseda Konventu předložil Evropské radě v červnu 2003. Po devíti týdnech konání konference, dne 13. prosince 2003, došlo ke kolapsu jednání, a otázka budoucnosti Evropy se tedy stala prozatím neuzavřenou, neboť představitelé vlád nedospěli ke konsensu.

Na zahajovacím Summitu v Římě, kde italské předsednictví vyjádřilo prioritu dokončit debatu do konce roku, byly vyjádřeny postoje jednotlivých států k návrhu.

Česká republika, Slovensko i Maďarsko se opět hlásily ke skupině tzv. like minded countries, které neusilovaly o velké zásahy do návrhu Konventu během mezivládní konference, avšak shodly se na požadavku přidělení komisaře v EK každé z členských zemí. Naopak postoj Polska již na počátku jednání udával signál, že cesta ke kompromisu nebude jednoduchá. Polská delegace, řídící se heslem „Nice nebo smrt“[9], které symbolizovalo vratkou pozici premiéra Leszka Millera na domácí scéně, byla zásadně proti redefinici systému hlasování v Radě. S podporou Španělska usilovala o zachování systému, který byl navržen ve Smlouvě z Nice. Proti španělsko-polskému tandemu stálo především Německo, pro které byl nový systém dvojí většiny výhodnější.[10] Jelikož se zmíněné země nedohodly a nebyly schopny ustoupit ze svých pozic, byl dne 13. prosince jednáním konec.

Zatímco v Polsku celá politická scéna i veřejnost oslavovala výsledky z Bruselu jako výhru své země, analýzy vyjádřily určité pochybnosti o polské taktice. Kai-Olaf Lang například napsal, že Polsku hrozí přinejmenším čtyři negativní důsledky jeho chování. Za prvé nebezpečí ztráty vlastního image, neboť se jeví tak euroskeptické jako Velká Británie, stejně arogantní jako Francie a paličaté jako Španělsko. Za druhé svým jednáním vyprovokuje vytvoření dvojrychlostní Evropy, za třetí bude čelit riziku odsunu finančních prostředků podle nového způsobu financování EU a za čtvrté vzrůstu euroskeptických nálad v západní Evropě i Polsku.[11]

Pád bruselského summitu nebyl pro většinu českých politiků tragédií. Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda byl naopak výsledkem velmi zklamán. Maďarský premiér Péter Medgyessy i ministr zahraničních věcí László Kovács se snažili po návratu vyzdvihnout pozitivní důsledky bruselského jednání, neboť Maďarsko se svými návrhy uspělo, tvrdil Kovács. Maďarský ministr zahraničních věcí pak na adresu Polska vyjádřil v tom smyslu, že se dlouhodobě nevyplácí, když jeden stát všechny ostatní blokuje.[12]

Od Bruselu k Madridu

Od prosince 2003 došlo v evropské politice k mnoha důležitým změnám. Italský premiér Silvio Berlusconi předal předsednictví EU irské vládě, která musela na nové výzvy reagovat. Změna španělské politické reprezentace a atentáty v Madridu následně ovlivnily i debatu o budoucnosti Evropy, budoucí španělský premiér José Luis Rodríguez Zapatero totiž vydal signál, že nové vedení Španělska již návrh smlouvy blokovat nebude. Na to v zápětí reagoval jak polský prezident Alexandr Kwaśniewski, tak premiér Leszek Miller, kteří vyjádřili ochotu k jednání o budoucí ústavní smlouvě, neboť nechtějí Polsko vidět v izolaci.

Evropský parlament vydal 1. dubna prohlášení, že ústava, která má naději být přijata do konce irského předsednictví (červen 2004), by měla být před tím, než bude zahájen ratifikační proces, podepsána v hlavním městě Španělska Madridu. Tím by země EU symbolicky vyjádřily podporu zemi, která zažila největší teroristický masakr na evropské půdě v historii.[13]

Diskusní závěr

Polsko jako budoucí člen EU svým jednáním upozornilo, že končí pro kandidáty na vstup do EU etapa asymetrické dependence na členských státech a EU samotné. Kandidujícím zemím, které na počátku devadesátých let uchvátilo nadšení z „návratu do Evropy“, byly jednostranně určeny podmínky, zatímco ony se, pod vlivem svých prvotních zájmů do EU vstoupit co nejrychleji, situovaly do role jejich pouhých aplikátorů.[14]

Představitelé zemí V4 měli sice často podobná stanoviska, avšak o koordinaci jejich postupu hovořit nelze, ačkoliv jisté snahy o ni jsme mohli zaznamenat.[15] Stanoviska a cíle jednotlivých zemí spíše než zájmům regionu odpovídaly jejím vlastním ambicím a cílům.


Literatura

  • European Council, 2001. The Laeken Declaration on the Future of the Union [Internet]. Europa. Gateway to the European Union, 15. prosince 2001 [citováno 23. března 2004].
  • Evropský Konvent, 2003. Návrh smlouvy zakládající ústavu pro Evropu [Internet]. Evropský konvent, 18. červenec 2003 [5. duben 2004].
  • Integrace, 2002. Jsem velmi znepokojen šířícími se názory, že EU je pro nás nepřátelské a nebezpečné prostředí [Internet]. Integrace, 5. červen 2002 [citováno 5. dubna 2004].
  • Lang, Kai-Olaf, 2003. Das Scheitern des Brüsseler Gipfels – Reaktionen aus den Beitrittsländern [Internet]. SWP-Diskussionspapier, Stiftung Wissenschaft und Politik, prosinec 2003 [citováno 27. března 2004].
  • Lang , Kai-Olaf, Maurer, Andreas, 2003. Polens Gewicht und die doppelte Mehrheit [Internet]. SWP-Aktuell, Stiftung Wissenschaft und Politik, prosinec 2003 [citováno 15. března 2004].
  • Libánský, Václav, 2003. Průběh a výsledky Konventu a působení ČR [Internet].Euroskop, 30. července 2003 [citováno 23. března 2004].
  • Mahony, Honor, 2004. Call for Constitution to Be Signed in Madrid [Internet]. Euobserver.com, 2. duben 2004 [citováno 5. dubna 2004].
  • Maurer, Andreas, Schunz, Simon, 2003. Auf dem Weg zum Verfassungsvertrag [Internet]. SWP-Diskussionspapier, Stiftung Wissenschaft und Politik, prosinec 2003 [citováno 15. března 2004].
  • Maurer, Andreas, Schunz, Simon, 2003. Von Brüssel nach Rom [Internet]. SWP-Diskussionspapier, Stiftung Wissenschaft und Politik, listopad 2003 [citováno 15. března 2004].
  • Král, David, 2003. Profil zemí Visegrádské skupiny v debatě o budoucnosti EU [Internet]. Europeum, 21. října 2003 [citováno 20. března 2004].
  • Visegrád Group, 2003. Summit of Prime Ministers in Tále (Slovakia), 24-25 June 2003 [Internet]. Visegrád Group, 25. června 2003 [citováno 24. března 2003]. http://www.visegradgroup.org/events.php?kdy=2425june2003


  • [1] Obsah tzv. Laekenské deklarace lze získat na adrese
  • [2] Libánský 2003.
  • [3] Srovnej Král 2003.
  • [4] Srovnej Král 2003.
  • [5] Atlantický postoj a pevné vazby zemí V4 na USA byly ostatně nejmarkantněji rozpoznatelné během irácké krize v loňském roce.
  • [6] Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu je možno získat na stránkách Euroskopu
  • [7] Srovnej Král 2003.
  • [8] Zatímco Jan Kohout, zástupce Vlády ČR v Konventu, a maďarský zástupce Péter Balázs podporovali rotační charakter, avšak s týmovým předsednictvím, slovenský zástupce Ivan Korčok trval na stávajícím rotujícím systému s předsednictvím jedné země. Srovnej Král 2003.
  • [9] Autorem výroku byl Jan Maria Rokita, předseda poslaneckého klubu Občanské platformy v polském Sejmu. Srovnej Lang 2003. Na postoji polské vlády je možné transparentně deklarovat, že rozhodovací proces v evropské unii je jakousi souhrou postojů o třech dimenzích, neboť hledá konsensus mezi návrhy reflektující 3 kvalitativně odlišná uskupení – tzn. (1) Evropské struktury (EK, EP), (2) vlády států jako tvůrce zahraniční politiky, (3) politické reprezentace jednotlivých států jako soubor rozdílných postojů všeobjímající jak opozici, tak provládní politiky.
  • [10] Systém z Nice zvýhodňuje pozici Španělska a Polska při rozhodování v Radě EU tím, že tyto země disponují každá po 27 hlasech, přičemž Německo, maje více obyvatel než obě země dohromady, disponuje pouze hlasy 29. Naopak návrh Konventu definoval kvalifikovanou většinu systémem, kdy k přijetí návrhu přispěje hlasování více než poloviny členských států a zároveň součet jejich obyvatelstev musí odpovídat nadpoloviční většině všech obyvatel EU, což samozřejmě nahrává populačně bohatším státům, je však přístupem a řešením demokratičtějším, neboť respektuje rovnost každého občana, což je v případě, že EU dlouhodobě spěje k federaci, velice podstatné. Srovnej Lang a Maurer 2003.
  • [11] Srovnej Lang 2003.
  • [12] Srovnej Lang 2003.
  • [13] Srovnej Mahony 2004.
  • [14] Polský ministr zahraničních věcí Włodzimierz Cimoczewicz po návratu z Bruselu uvedl, že „všechny ostatní kandidátské země pochopí, že s Polskem přichází do Evropy země, se kterou se musí počítat.“ Srovnej Lang 2003. Také senátor a reprezentant Senátu ČR v Konventu Jozef Zieleniec reagoval na obavy z diktátu z Bruselu v následujícím rozhovoru: Integrace 2002.
  • [15] Pokus o koordinaci stanovisek ve vztahu k EU nastínili představitelé zemí V4 na summitu v Tále, výsledky se však nedostavily. Srovnej Visegrád Group 2003.


Autor študuje politológiu a európske štúdie na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci a Univerzite Friedricha Schillera v Jene.

Ďalšie články a analýzy nájdete na stránke Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA