Charles de Gaulle, Konrad Adenauer a kořeny francouzsko-německé spolupráce

Analýza sa pozerá na tému európskej integrácie s historickým zmierením Francúzska a Nemecka po druhej svetovej vojne.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Téma evropské integrace po druhé světové válce je neoddělitelně spjato s historickým usmířením Francie a Německa. Ztotožnění trvalejších politických a společenských jevů s působením nějaké konkrétní osoby či osob bývá obvykle zavádějící. V případě Charlese de Gaulla a Konrada Adenauera lze snad učinit výjimku. V době jejich společného úřadování v letech 1958 – 1963 měly velký, často rozhodující vliv na politiku obou zemí jejich mimořádně dobré osobní vztahy. Během těchto pěti let se kancléř a generál osobně setkali celkem patnáctkrát, vyměnili si zhruba čtyřicet dopisů a vedli spolu rozhovory, jejichž souhrnná délka přesahuje sto hodin. V každém důležitém okamžiku mezinárodního dění se Adenauer a de Gaulle vzájemně informovali a společně diskutovali o svých rozhodnutích. Svou spolupráci završili v lednu 1963 podpisem smlouvy o přátelství Francie a Německa (Elysejské smlouvy), která sice v rovině faktické mnoho nového nepřinesla, měla ale vskutku historický význam v rovině symbolické.

Tradice nepřátelství obou zemí byla totiž velmi dlouhá a krvavá. Nejvěrohodnějším svědkem tohoto nepřátelství je Alsasko na levém břehu Rýna. Tento region s hlavním městem Štrasburk byl nejprve po patnáct století německý, pak patřil 220 let (do roku 1871, kdy jej sjednocující se Německo dobylo zpět) Francii. Po téměř padesáti letech německé nadvlády (1871 – 1918) připadl na více něž dvě desetiletí (1918 – 1940) Francii, za druhé světové války jej dobylo opět Německo. Po jejím skončení získala Francie Alsasko zpět a její součástí je region dodnes. Výrazně zde převládá francouzština, názvy všech alsaských měst a obcí jsou ale německého původu. Urovnání vztahů mezi dvěma nejdůležitějšími aktéry evropské politiky bylo prvním a nezbytným předpokladem úspěšné spolupráce států západní Evropy. Dominantní roli přitom hrál bezpečnostní aspekt. Historickou zásluhou Konrada Adenauera a Charlese de Gaulla zůstane založení tradice úzké spolupráce nejvyšších představitelů obou zemí. V zásadě klidný a úspěšný průběh procesu evropského sjednocování byl a stále je na této spolupráci do značné míry závislý. Společné cíle a rozdíly francouzské a německé politiky

Úvodní, dalo by se říci „schumanovská“ fáze evropské integrace se vyznačovala víceméně konsenzuální snahou o vytvoření funkčních mechanismů k pacifikaci Německa, zajištění míru v Evropě a zabránění další komunistické expanze. Poválečnou Evropu bylo nutné co nejrychleji hospodářsky konsolidovat. Toho se vedle Marshallova plánu podařilo dosáhnout i díky úspěšnému startu Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a existenci společného zájmu, který tato instituce ztělesňovala. Stěží bychom v tomto období hledali stopy po vnitřní názorové diferenciaci v otázce přístupu či míry integrace. Rozhodující roli zde hrál vnější tlak a skutečnost, že i největší evropské státy se změnily v pouhé objekty zájmu v konfliktu, který spolu vedly dvě supervelmoci, Sovětský svaz a Spojené státy. Konstruktivní opozice vůči křesťanskodemokratickým stranám, které stály u zrodu evropské integrace, v podstatě neexistovala: západoevropská levice – ať už v té době silně bolševizovaná SPD v Německu, britští labouristé, anebo francouzští socialisté a trockisté – integraci buď přímo aktivně odmítla, anebo přinejmenším nepodpořila. Parlamentní tahanice se nevedly o míru integrace, ale o samotný princip, zda Evropu integrovat či nikoli.

V období společného působení de Gaulla a Adenauera byl proces francouzsko-německého sbližování symbolicky završen podpisem smlouvy o přátelství, tzv. Elysejské smlouvy. Ta je především vyjádřením vůle dvou státníků, kteří přes všechny diference plynoucí z rozdílného postavení obou zemí dokázali po několik let spolupracovat na bázi osobního přátelství. Od počátku si vytyčili dvě základní východiska svého společného působení: přednostně budovat dobré vztahy mezi Francií a Německem a udržovat trvale dobré osobní vztahy.

De Gaulle, Adenauer a evropská bezpečnost

Na přelomu padesátých a šedesátých let dostal pojem „budování Evropy“ zcela nový rozměr. Jednalo se již o více než jen o řešení hospodářských a obchodních problémů nebo vojenskou spolupráci západoevropských zemí tváří v tvář ohrožení z Východu. Bylo důležité definitivně překonat po staletí trvající soupeření západoevropských národů, které často přerůstalo ve smrtelné ohrožení, a zajistit Evropě patřičnou váhu a postavení v proměněném světě. V oněch letech došlo k rozsáhlým změnám v oblasti strategického vyzbrojování, které stavěly otázku evropské bezpečnosti do zcela nového světla. Pryč byla doba, kdy USA byly schopny díky svému jadernému monopolu a severoatlantickému propojení prakticky zastávat pozici garanta míru v západní Evropě. Velký pokrok SSSR v oblasti raketových technologií, jehož symbolem se stalo úspěšné vypuštění Sputniku v říjnu 1957, znamenal, že USA se ocitly v dostřelu sovětských raket. Euroatlantický obranný systém vytvořený v letech 1949 – 1950 už neodpovídal potřebám nově vzniklé situace. Všechny tyto skutečnosti, které rozhodujícím způsobem ovlivňovaly mezinárodní politické dění, působily pochopitelně starosti ve Francii, a snad ještě více v Německu.

Pro de Gaulla jako pro generála bylo vnímání geostrategického pozadí mezinárodních problémů samozřejmostí. Velkou pozornost věnoval otázce jak optimálně využít technologický pokrok k zajištění bezpečnosti jeho země. Ve třicátých letech zkušený stratég de Gaulle marně hledal cestu k prosazení své koncepce rychlé, pružné armády, jejíž hlavní složkou měly být lehké tanky a letectvo. V letech padesátých a šedesátých považoval v tomto směru za nejdůležitější nukleární a raketové vyzbrojování. Proto hodlal upřít hlavní akcent své obranné politiky do této oblasti.

Adenauer také záhy rozpoznal riziko, které nová situace pro bezpečnost Spolkové republiky představovala. Volební kampaň CDU do Spolkového sněmu v roce 1957, vedená pod heslem „Sicherheit – keine Experimente“ (Bezpečnost – žádné experimenty), byla velkou měrou postavena na otázce, jak by měla vypadat západoevropská obrana, a hlavně pak, zda by měla být vybavena raketami středního doletu. Adenauer totiž považoval za (nejen pro Německo, ale celou západní Evropu) smrtelně nebezpečnou eventualitu, kdy by se v budoucnu vytvořila atomová rovnováha mezi oběma supervelmocemi, která by ze západní Evropy udělala de facto bezjadernou zónu. Žádoucí alternativu pro něj představovala účast Spolkové republiky na jaderném potenciálu západních zemí.

Setkání v Colombey-les-deux-Églises

Z Adenauerových pamětí vyplývá, že hned při prvním setkání s de Gaullem v září 1958 v Colombey-les-deux-Églises ho generál otevřeně zasvětil do své zahraničněpolitické strategie pro budoucnost. Zcela bez obalu mu objasnil, že potřebuje podporu Spolkové republiky pro politiku, jež vytvořením silné, na USA nezávislé západní Evropy dosáhne celoevropského řešení. Francie a SRN měly vytvořit mocenskou základnu, která by společně s ostatními státy Šestky působila na východoevropské země (a snad i Rusko) s cílem navrátit je z „Asie“ do společenství evropských států. De Gaulle nabídl Adenauerovi stálé konzultace, tzv. organický kontakt, jehož prostřednictvím by tato na USA nezávislá politika přesáhla evropský rámec.

De Gaulle ale neměl v úmyslu současně Německo získat pro společný postup v NATO. Zde měl vlastní, autonomní plány, jimiž chtěl pozvednout pozici Francie na úroveň anglosaských zemí. Z této dvojakosti dostatečně jasně vyplývá, že Spolkové republice nepřiznával stejný mezinárodněpolitický status jako Francii, Spojeným státům a Velké Británii. Cíli společné francouzsko-německé politiky mělo být odzbrojení, Blízký východ (zvláště arabské státy) a pokračování hospodářské spolupráce v oblasti ocelářství a zbrojní výroby. Kromě toho měla být jednoznačně odmítnuta zóna volného obchodu s Velkou Británií, jež by znevýhodňovala Francii, která právě připravovala svůj průmysl pro vstup na společný trh.

Z naplňování společného programu měla evidentně profitovat především Francie, věc však měla ještě jeden důležitý aspekt. De Gaulle dal takto kancléři na srozuměnou, že jeho smýšlení o Německu se od roku 1945 změnilo. Jak řekl krátce po svém nástupu do funkce prezidenta svému budoucímu ministru zahraničí Couve de Murvillovi: „Jestli je v Evropě národ, s nímž by národ francouzský mohl nejlépe kooperovat ku prospěchu celé Evropy, pak je to národ německý. V minulosti bylo uděláno příliš mnoho chyb. Nesmí být promarněna příležitost nyní, kdy osud Německa řídí Adenauer a já osud Francie.“ V nové mezinárodní situaci už nebezpečí pro Francii nespočívalo na Rýnu, nýbrž mnohem dále na východ. Tato nová situace vyžadovala zvláštní vztahy mezi Německem a Francií. Setkal se tady jasný požadavek Adenauera, který hledal v Evropě silného spojence pro své evropanské a bezpečnostní plány, s jasnou odpovědí de Gaullovou. Pro Adenauera bylo nesmírnou úlevou poznání, že jeho desetileté, často až heroické úsilí o zajištění patřičného mezinárodního a bezpečnostního statusu pro Spolkovou republiku nebude de Gaullovým návratem ohroženo. Strach, že Německo bude vystaveno na jedné straně sovětskému tlaku z východu a na straně druhé pak nevypočitatelné Francii, byl v Colombey odstraněn. Kancléř byl ochoten zaplatit vysokou cenu za to, že Spolková republika nalezne ve Francii solidní a spolehlivou oporu.

De Gaulle, Adenauer a evropská integrace

Blízký osobní kontakt nezabránil vzniku mnoha těžkostí. Adenauer a de Gaulle se nacházeli v diametrálně odlišné situaci, což se odráželo v četných rozdílech mezi jejich politickými koncepcemi. Německo-francouzské vztahy se pochopitelně nemohly formovat pouze v bilaterálním rámci. Bylo třeba uskutečňovat je v širší dimenzi a podřídit logice vztahů mezi Východem a Západem. V období 1958 – 1963 začínal fungovat společný trh a byly budovány společné západoevropské instituce. Adenauer byl sice rozhodným stoupencem federalizace západní Evropy, nedělal si ale iluze o tehdejších možnostech Německa v ní. Bylo mu jasné, že Spolková republika může upevnit své mezinárodní postavení zejména zdůrazněním svého rozsáhlého ekonomického potenciálu. Realizace Schumanova plánu nabízela v tomto směru velmi dobrou příležitost. Schumanův plán počítal s tím, že rozhodující díl kompetencí bude přenesen na nezávislé, nadnárodní instituce. Architekti ESUO se přitom netajili tím, že uhelný průmysl a ocelářství mají být pouze prvními integrovanými odvětvími národního hospodářství a celý integrační proces má tímto směrem postupovat dále. Evropským partnerům nabízel Adenauer uklidnění v tom smyslu, že Spolková republika přestala být po zapojení do ESUO svrchovaným správcem svého zbrojního průmyslu, a tím přímou hrozbou. Vliv Německa v integračních institucích přitom ale měl odpovídat jeho velikosti, což se dříve nebo později muselo nutně projevit i v rovině politické. Německo tak z logiky věci mělo od počátku strategický zájem na co nejrozsáhlejší federalizaci západní Evropy v duchu Schumanova plánu. Poskytovala totiž ideální prostředek k tomu, aby byl poválečný politický handicap vyvážen ekonomickým vlivem.

Postoj Charlese de Gaulla k otázce evropské integrace není jednoduché shrnout do několika odstavců. S jistotou víme, že byl rozhodným odpůrcem supranacionality, nadnárodního principu, který oslaboval jednotlivé národní státy: „Nevěřím, že se Evropa může stát živoucí skutečností, když ji nebude tvořit Francie svými Francouzi, Německo Němci, Itálie Italy atd. Dante, Goethe a Chateaubriand patří celé Evropě právě proto, že to byli Italové, Němci a Francouzi. Evropě by neprokázali žádnou službu, kdyby za sebou neměli svůj národ, stát, kdyby mysleli a psali v jakémsi integrovaném esperantu.“ De Gaulle se také důrazně stavěl proti přijetí Velké Británie do EHS bez předem jasně stanovených podmínek (Británie se musí vzdát svých tradičních výhod z obchodu se zeměmi Commonwealthu). Zároveň však bezesporu byl jedním z nejhorlivějších propagátorů výstavby společné Evropy. Jeho proslovy, záznamy z tiskových konferencí, stejně jako archív gaullistické strany RPF jasně dokazují, že generál se už od roku 1949 se vší vážností a naléhavostí zabýval otázkou sjednocení Evropy. Chtěl tak čelit především ohrožení ze strany Sovětského svazu. Existuje dokonce plán gaullistické strany z roku 1949, který hovoří o vytvoření společných institucí a parlamentního shromáždění, společného bezpečnostního systému a o provádění lidového hlasování v příslušných zemích.

Už od vzniku SRN de Gaulle také hovoří o nutnosti usmíření mezi Francií a Německem a o vytvoření zvláštních vztahů mezi oběma zeměmi jako nezbytném předpokladu procesu budování Evropy. V tomto kontextu se jeho věčné výhrady z let 1950 – 1957 vůči Montánní unii (ESUO), Evropskému obrannému společenství a posléze i EHS mohou jevit poněkud nesrozumitelnými. Lze je ale vysvětlit právě tím, že v těchto institucích a jejich zakládajících smlouvách spatřoval supranacionální rysy, které pro něj byly nepřijatelné. Snad nejvýrazněji se de Gaullova názorová svébytnost projevovala v otázce reformy NATO.

Generál soudil, že Severoatlantická aliance ve své tehdejší podobě Francii vůbec nechránila, právě naopak: svazovala jí ruce a brzdila její diplomatickou iniciativu na východ. 15. května 1959 napsal de Gaulle Eisenhowerovi: NATO chrání pouze Evropu, a to nestačí – je třeba postupovat jednotně všude. USA střeží svá atomová tajemství, stěžoval si dále, a Francie se nepodílí na rozhodování o atomových zbraních. Dokud nebudeme sami mít prst na spoušti, nechceme atomové zbraně na svém území. Socialistickými zeměmi svět ohrožen není (v soukromých rozhovorech užíval bonmotu „whisky, ne vodka vládne světu“), americký protektorát nad západní Evropou je tudíž zbytečný. Mimoto je i nebezpečný, protože hrozí automaticky zatáhnout Evropu do amerického konfliktu.

Rozhodně ale není možné tvrdit, že de Gaullova stanoviska byla vždy a za všech okolností protiamerická. Nikdy například nehodlal diskutovat o tom, zda Francie náleží k atlantickému společenství – to pro něj bylo jasnou věcí. V otázce západního Berlína se stavěl proti jakýmkoli ústupkům a jak v roce 1958, tak (ještě ostřeji) o tři roky později vystupoval velmi rozhodně proti Sovětskému svazu.

S nástupem de Gaulla do čela Francie získal zastání alternativní model evropské integrace. Zatímco vize federalistů byla ryze evropská (rozuměj západoevropská) a vyznačovala se jistou submisivností ve vztahu k oběma supervelmocím, de Gaullova vize měla charakter globální a nezřídka byla prosazována prostředky značně ofenzivními. Pro federalisty se hranicí Evropy stala východní hranice západní části Německa. De Gaulle naproti tomu snil, alespoň ve svých projevech, o Evropě v podstatně širších hranicích: „Bude to Evropa, celá Evropa od Atlantiku po Ural, která rozhodne o osudu světa.“ Pro federalisty byla integrace jakousi hrou s otevřeným koncem, pro de Gaulla byla koncepcí s jasnými cíli a globálním posláním. Federalisté vnímali Spojené státy jako žádoucí a spolehlivou oporu v probíhající studené válce, jíž pochopitelně příslušelo dominantní postavení; de Gaulle jim naopak nehodlal přiznat ani o píď větší práva, než jaká příslušela ostatním členům atlantického společenství. Tyto dva alternativní modely evropské integrace lze pro zjednodušení opatřit přívlastky federativní „Vaterland Europa“ (vlast Evropa) a gaullistická či konfederativní „Europe des patries“ (Evropa vlastí).

Fouchetův plán a dědictví francouzsko-německé osy

Obě koncepce prošly a dodnes procházejí vývojem a vnitřní diferenciací. V kontextu dnešních úvah o vícerychlostní Evropě, flexibilitě procesu evropské integrace či jeho finalitách lze ale jen obtížně hledat přímé souvislosti s koncepcemi, které byly zdrojem diskusí v padesátých a šedesátých letech. Původní cíle evropské integrace byly definitivně naplněny s koncem studené války. Hlavními tématy dneška jsou hledání pevného politického programu, nové sebedefinice Evropy, boj s terorismem a řešení problému masového přistěhovalectví. Opomenout nelze ani hledání komplexního programu pro řešení ekologických problémů a cest k jeho prosazování na globální úrovni.

Při vědomí všech těchto odlišností působí snad poněkud překvapivě jedna skutečnost, totiž že nadstandardní spojenectví Francie a Německa započaté de Gaullem a Adenauerem přetrvává s určitými výjimkami dodnes. V této souvislosti je třeba alespoň zmínit společné působení tandemu Giscard d’Estaing – Schmidt, Mitterrand – Kohl nebo zcela aktuálně Chirac -Schröder. Nějakou mimořádnou podobnost obou zemí lze přitom s jistotou vyloučit (v současnosti jsou si obě země podobny snad nejvíce nepříliš uspokojivým stavem národních ekonomik). Stejně tak lze vyloučit i to, že by se ona smlouva o přátelství z roku 1963 vryla hluboko do myslí širokých vrstev společnosti. Právě naopak, byla do značné míry znehodnocena ještě dříve, než vstoupila v platnost. Co tedy zformovalo a udržuje v chodu pomyslnou osu Paříž-Bonn, Berlín? Politika jak známo nepatří ke sférám, jež by oplývaly racionalitou. V minulosti docházelo, a dochází stále, k mnoha bizarním situacím. Pro příklad lze uvést situaci, která se vytvořila kolem tzv. Fouchetova plánu v roce 1962.

Prostřednictvím Fouchetova plánu chtěl de Gaulle prosadit svou představu politického společenství na půdorysu EHS. Jeho hlavním cílem bylo zamezit pronikání nadnárodních prvků do rozhodovacích procesů Společenství. Fouchetův plán nesl evidentní rysy konfederativního uspořádání a byl doslova smeten ze stolu představiteli menších států Šestky. Hlavním důvodem ztroskotání se však stala otázka možného členství Velké Británie. Přání v tomto duchu dávala Velká Británie najevo už delší dobu; nyní žádala účast na vyjednáváních o Fouchetově plánu z titulu budoucího člena EHS. Tím vyvstala kontroverze: Nizozemsko, v čele s nekompromisním ministrem zahraničí Lunsem, a Belgie, zastoupená Spaakem, s podporou italské vlády žádaly, aby byla chybějící supranacionalita v politické unii kompenzována účastí Velké Británie. Tím by byla vytvořena rovnováha, která by tandemu Francie-Německo zamezila v nebezpečných manipulacích v neprospěch malých států. Situace to byla značně absurdní: Belgie a Nizozemsko jako přívrženci nadnárodního principu žádaly účast Británie, která by ale supranacionalitu najisto popřela a znemožnila. De Gaulle, jehož evropský systém vkusu Britů vlastně poměrně vyhovoval, jejich účast důrazně odmítal v obavách z příchodu rivala, který byl pro něj přes všechnu názorovou příbuznost především „trojským koněm“ Spojených států. Adenauer za Německo se tehdy zachoval neutrálně. Epizoda s Fouchetovým plánem ilustruje, jak se francouzsko-německé spojenectví stalo trvalým zdrojem obav z hegemonie těchto dvou velkých zemí v rámci Společenství.

V šedesátých letech de Gaulle dvakrát vetoval vstup Velké Británie do EHS, protože se bál, že rozšířené Společenství ztratí svou „evropskost“ a Francie svoji dominanci v něm. Jacques Chirac před dvěma lety razantně odmítl podpořit amerického prezidenta George W. Bushe ve válce proti Iráku, v neposlední řadě proto, aby se vyhnul nebezpečnému pnutí ve společnosti s pětimilionovou arabskou komunitou. Spekulace o osobní averzi vůči americkému prezidentovi můžeme klidně ponechat stranou. V obou případech šlo o aplikaci téhož politického principu, v němž Francie prosazuje svou autonomní zahraniční politiku v zájmu zachování vlastní velikosti, občas i na úkor spojenců. (Dokonce i socialista François Mitterrand byl nazýván rudým gaullistou.) Okamžitý odsudek by ale nebyl na místě, neboť Francie má s odkazem na svou historii pro takový postup řadu dobrých důvodů. V Německu naproti tomu žádný podobný princip neexistuje. Tato země je i po šedesáti letech od skončení druhé světové války do určité míry pod vlivem tohoto historického hříchu. Témata války a možné účasti v ní, případné zdůrazňování národního principu evropské integrace a další zahraničněpolitické volby stále naráží na pomyslnou bariéru negativních historických zkušeností.

Je až s podivem pozorovat, že i přes zcela odlišné zázemí a motivaci se stanoviska Francie a Německa setkávají s takovou pravidelností. Obě strany si dnes již velmi dobře uvědomují, že mají mnoho dobrých důvodů k tomu, mít na druhém břehu Rýna pevného a mocného přítele. Nadstandardní spolupráce však nikdy nebyla a nebude úplnou samozřejmostí. Proto obavy z nadměrného vlivu francouzsko-německého spojenectví nejsou namístě. Není ostatně sporu o tom, že poválečná Evropa už díky tomuto spojenectví velmi mnoho získala.


Autor pracuje v odbore regionálneho rozvoja a európskej integrácie Krajského úradu Juhočeského kraja v Českých Budějoviciach. Článok je skrátenou verziou autorovej absolventskej práce v 7. ročníku Vzdělávacího kurzu Europeum, ktorý organizuje Fakulta sociálnych vied a Právnická fakulta Univerzity Karlovej v Prahe.

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA