Debata o návrhu ústavní smlouvy v České republice

Autor sa v analýze pýta na otázku - existuje v Českej republike debata o európskej ústavnej zmluve? V závere konštatuje, že „při současné politické konstelaci je zřejmě pravděpodobnější, že by ústavní smlouva mohla být schválena v referendu než v Parlamentu“.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Debata o návrhu ústavní smlouvy se v České republice odehrávala v zásadě na dvou úrovních – na úrovni politické a na úrovni občanské společnosti. To je dáno obecným strukturováním debaty o budoucnosti Evropy. Ta probíhala jednak na oficiální úrovni v rámci tzv. Konventu, kam hlavní politické proudy členských států a kandidátských zemí delegovaly své zástupce, kteří projednávali otázky vymezené v Laekenské deklaraci – tento proces vyústil v přijetí konventního návrhu ústavní smlouvy. Vedle oficiální úrovně pak probíhalo tzv. národní fórum, které mělo za úkol poskytnout platformu pro zástupce občanské společnosti, kteří se měli k otázkám diskutovaným Konventem průběžně vyjadřovat.

V následující pasáži se budeme věnovat převážně první z debat – tj. diskusi na úrovni politické reprezentace, respektive politických stran -, a to z toho důvodu, že debata na úrovni občanské společnosti probíhala ve velmi omezené míře a účastnilo se jí jen několik málo organizací, které pravidelně figurovaly ve většině aktivit realizovaných pod hlavičkou národního fóra. Národní fórum zastřešoval v České republice Výbor pro záležitosti EU Senátu, který pořádal k otázkám diskutovaným Konventem jednak pravidelná veřejná slyšení, jednak úžeji specializovaná slyšení především pro senátory – členy uvedeného výboru. Dopad této debaty na širokou občanskou veřejnost ovšem nebyl příliš velký, stejně jako mediální pokrytí národního fóra ze strany hlavních sdělovacích prostředků.

Existuje v ČR debata o ústavní smlouvě?

Intenzita debaty v případě České republiky tedy byla poměrně nízká, a to jak na úrovni politické, tak v případě národního fóra. Je to dáno bezpochyby faktem, že v ČR – stejně jako v ostatních přistupujících zemích – paralelně probíhala diskuse o samotném členství v Evropské unii, která zřetelně dominovala. V případě politické debaty hrála klíčovou roli diskuse na úrovni vlády a ústřední státní správy, neboť se předpokládalo, že vláda bude zastupovat Českou republiku na Mezivládní konferenci. V případě debaty občanské společnosti bylo aktivních několik málo organizací, z nichž většina byli právě zástupci neziskového sektoru.

Politická debata o budoucnosti EU v České republice se vyznačovala poměrně silnou polarizací, a to i v porovnání s dalšími novými členskými zeměmi. To je dáno silnými názorovými rozpory hlavních českých politických proudů ohledně dalšího směřování či „finality“ evropské integrace. Větší neshody mezi hlavními politickými proudy se projevily již v debatě o členství v Evropské unii. Žádná z těchto politických stran vstup do Evropské unie přímo nezpochybnila, nicméně největší opoziční strana – pravicová Občanská demokratická strana (ODS) – vnímá členství v Unii spíše jako nutné zlo. Oproti tomu největší vládní strana – Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) – se netají tím, že v členství v Evropské unii spatřuje záruku budoucí prosperity a úspěšného rozvoje České republiky (toto její stanovisko v zásadě sdílejí i menší koaliční strany KDU-ČSL a Unie svobody). Celý obrázek je navíc komplikován silným postavením komunistické strany, která sama nemá (nebo přinejmenším donedávna neměla) k Evropské unii vyhraněný postoj.

Debata o budoucnosti Evropské unie a o návrhu ústavní smlouvy polarizaci českého politického spektra ve vztahu k EU ještě posílila. Bylo to zřejmé i v Konventu, kde byly zastoupeny právě tři dominantní politické proudy české politické reprezentace.

Vládní zástupce Jan Kohout (kterého je možno označit za nejvýznamnějšího člena českého triumvirátu, neboť vystupoval jako zástupce státu a připravoval půdu pro vládní zmocněnce na Mezivládní konferenci) reprezentoval v Konventu proevropský proud středově-levicového (v podstatě socialistického) zaměření. Jeho přístup k debatě o budoucnosti Evropské unie by se dal charakterizovat jako podporující, jednak rozšiřování, jednak prohlubování evropské integrace, a to jak v ekonomickém, tak politickém smyslu. S jistou nadsázkou by jej dokonce bylo možno označit jako zastánce evropské federace coby finality EU ve velmi dlouhodobém horizontu. Zároveň se ovšem česká vládní reprezentace zaměřovala na poskytnutí jistých pojistek v ústavní smlouvě, které by garantovaly rovnoprávné postavení zemí různé velikosti a ekonomické úrovně. Tím reagovala na četné obavy, že po rozšíření se zvýší tlak na vytvoření „direktoria“ velkých států, které budou hrát klíčovou roli v rozhodování o dalším směřování Unie. Z toho důvodu nejspornější konventní návrhy pro vládní reprezentaci byly otázky stálého předsednictví Evropské rady a otázka složení Evropské komise. V obou otázkách navrhl Konvent radikální změny, když zrušil na nejvyšší exekutivní úrovni EU dosavadní půlroční rotaci a ve vztahu k Evropské komisi navrhl systém, ve kterém by bylo kolegium komisařů rozděleno na hlasující a nehlasující, což by výrazně změnilo kolektivní charakter fungování tohoto orgánu. Česká vládní reprezentace se v Konventu velmi angažovala ve skupině tzv. podobně smýšlejících zemí (anglicky like-minded countries), která sdružovala středně velké a menší země EU a která měla za cíl vytvořit jistou protiváhu tandemu velkých členských států.

Vládní pozice konventních zástupců se dále promítla i do jednání Mezivládní konference. Jan Kohout před odjezdem na první jednání prohlásil, že Česká republika může akceptovat asi 95% konventního návrhu. To byl poměrně konsensuální postoj ve srovnání například s Polskem, které mělo k některým otázkám (především nová definice většinového rozhodování v Radě) daleko větší výhrady, ale i ve srovnání s některými starými členskými státy (např. Velká Británie). Hlavním bodem, který se česká vláda rozhodla na Mezivládní konferenci prosadit, bylo rovnoprávné zastoupení členských států při nominaci členů Evropské komise ve smyslu jeden stát = jeden komisař a zrušení vnitřního rozdělení kolegia na hlasující a nehlasující komisaře. Kromě některých méně důležitých bodů vládní pozice (např. úpravy v oblasti rozhodování kvalifikovanou většinou, vyjasnění role evropského ministra zahraničí nebo vyjasnění vztahu tzv. strukturované spolupráce v oblasti obrany k NATO) se ovšem objevily nové, ale o to více překvapivé body. Jedním z nich bylo rozhodnutí vlády prosazovat odkaz na křesťanské kořeny evropské civilizace v preambuli ústavní smlouvy. Tady se projevila konstanta české vnitřní politiky – vláda se rozhodla prosazovat tento odkaz v preambuli s ohledem na stanovisko menší koaliční strany KDU-ČSL. Bizarní na tomto vládním stanovisku je fakt, že Češi patří mezi nejméně konfesní národy v Evropě a uvedenou otázku vnímají daleko méně citlivě než třeba Poláci nebo Irové.

V Konventu vystupovali dle interních pravidel tohoto fóra rovněž dva členové Parlamentu ČR. Zástupcem Poslanecké sněmovny v Konventu byl Jan Zahradil, který zároveň reprezentoval největší opoziční stranu ODS a zároveň pravicově-konzervativní proud, který by se ve vztahu k evropské integraci dal označit jako eurorealistický. Zástupcem Senátu byl bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec, který zastupoval třetí hlavní politický proud, a sice středo-pravicový a proevropský (Zieleniec byl zvolen za menší koaliční stranu Unii svobody, ačkoli sám členem politické strany nebyl).

Za zmínku v této souvislostí stojí zmínit především postoje zástupce ODS v Konventu Jana Zahradila. Ty je totiž možno označit za pravý protipól vládního postoje a demonstrovat tak zmiňovanou polarizaci české politické scény v otázce budoucnosti EU. Oproti stanovisku vlády podporuje ODS co nejvolnější model Evropské unie a jednoznačně metodu mezivládní spolupráce na úkor metody komunitární, ve které hrají výraznou úlohu nadnárodní instituce jako Evropská komise nebo Evropský parlament. Postoje Jana Zahradila k ústavní debatě by se daly shrnout do několika následujících bodů. Zaprvé co nejširší zachování práva veta členských států v co největším možném počtu otázek, především v otázkách zahraniční politiky, daní a sociálního systému, kde pro ODS zachování jednomyslnosti představovalo pomyslnou „červenou linii“. Za druhé co největší posílení role národních parlamentů jako hlavního zdroje legitimity v EU, oproti tomu pak nepřisuzování žádné zásadní nové pravomoci orgánům nadnárodním (tedy Komisi a Evropskému parlamentu). Za třetí odmítnutí politické integrace na úrovni EU coby finality evropské integrace. V jistém smyslu by ODS preferovala i volnější ekonomickou integraci jako například zónu volného obchodu – lze říci, že již jednotný vnitřní trh nebo společná měna jsou pro ODS do značné míry neakceptovatelné. Za čtvrté, pokud by chtěla část členských zemí pokračovat v integraci rychleji, tak se Česká republika neměla stát členem této avantgardní skupiny. Svůj postoj ke konventnímu návrhu ústavní smlouvy Jan Zahradil vyjádřil jednoznačně tím, že odešel z jednacího sálu Konventu před přijetím návrhu ústavní smlouvy aklamací a odmítl se pod něj podepsat. Tím projevil do značné míry velmi kritický vlastní postoj i své strany k dokumentu, který se stal podkladem jednání Mezivládní konference.

Třetí český zástupce v Konventu Josef Zieleniec v zásadě podporoval konventní návrh ústavní smlouvy ve formě, ve které byl schválen, ačkoli existovaly jisté dílčí názorové rozdíly mezi ním a vládním zástupcem Janem Kohoutem. Mezi hlavními odlišnostmi lze uvést jeho návrhy na posílení role Evropského parlamentu nebo větší politizaci Evropské komise. Za zmínku ale stojí v této souvislosti pozice Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Ta je třetí největší parlamentní stranou, v Konventu o budoucnosti Evropy ovšem nebyla zastoupena. Její silná pozice v Poslanecké sněmovně a na české politické scéně obecně ovšem může zásadním způsobem ovlivnit ratifikaci ústavní smlouvy, ať již je zvolena forma klasické parlamentní ratifikace či forma referenda. Jak již bylo zmíněno, postoj komunistické strany k evropské integraci obecně byl dlouhou dobu (a do značné míry zůstává doposud) ambivalentní. Na jedné straně komunisté podléhají pokušení odmítnout projekt evropské integrace s poukazem na možnou ztrátu národní suverenity, národní identity, tradic apod. Většina českých komunistů odmítá evropskou integraci jako kapitalisticky liberální projekt, nástroj postupné globalizace, velmi často se v její rétorice setkáme s artikulací obav z příliš silného Německa, které evropskému projektu dominuje. Na druhé straně ovšem část komunistů, v čele s nově zvoleným europoslancem Miroslavem Ransdorfem, vidí v Evropské unii možnou protiváhu agresivní unilateralistické politice Spojených států. Stejně atraktivní je pro komunisty evropský sociální model s velkým důrazem na práva pracujících, což se v případě ústavní smlouvy promítlo začleněním Charty základních práv EU do textu ústavní smlouvy. V současné fázi je ovšem poměrně těžké odhadovat, jaké stanovisko zaujme komunistická strana v kampani při ratifikaci ústavní smlouvy. Na jedné straně by se mohl sociální akcent v ústavní smlouvě pro komunisty jevit jako atraktivní. Je ale možné, že s ohledem na své voličstvo KSČM a ve snaze získat politické body na domácí scéně tato strana dokument spíše odmítne ve snaze vymezit se proti vládní levicové straně ČSSD, která bude vystupovat ve prospěch ústavy. Zároveň je možné, že komunisté nezaujmou k ústavě jasné stanovisko, jako tomu bylo ve vztahu k Evropské unii doposud, přičemž klíčovou roli budou hrát názory nejviditelnějších aktérů komunistické strany.

Kromě zástupců v Konventu a hlavních politických stran či proudů bude jistou roli v politické debatě o ústavní smlouvě hrát i prezident Václav Klaus. Jako dlouholetý předseda ODS se netají kritickým stanoviskem k ústavnímu dokumentu stejně jako k dalšímu směřování Evropské unie obecně. V případě referenda o vstupu do EU byl jedinou hlavou státu nově vstupujících zemí, která nevyzvala voliče, aby hlasovali pro vstup. V případě ústavní smlouvy tomu zřejmě bude podobně. Otázkou spíše zůstává, zda se prezident explicitně postaví proti ústavní smlouvě. Z pozice hlavy státu (vzhledem k zdůrazňované komplementaritě ve vztahu k vládě) tomu tak asi nebude, nicméně z pozice občana (což může být z hlediska dopadu na veřejné mínění významné) bude vystupovat spíše negativně, ovšem rétoricky velmi opatrně.

Dalším klíčovým hráčem při odstartování debaty o evropské ústavní smlouvě budou bezpochyby média. Souvisí to jednak s tím, že na základě výzkumů Eurobarometru z června 2004 se Češi pokládají za nepříliš informované o celé ústavní debatě, kdy pouze 26% respondentů uvedlo, že se cítí velmi dobře informováno, oproti 70%, kteří uvádějí, že jsou informováni naprosto nedostatečně. Na základě stejného průzkumu Češi figurují mezi národy, které by si nejvíce přály obdržet více informací o evropské ústavní smlouvě prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, především celostátní televize a rozhlasu (80% respondentů). Z toho důvodu se může stát uvedené téma pro televizi i rozhlas poměrně atraktivním. Česká média ovšem doposud pokrývala události vztahující se k jednání Konventu a Mezivládní konferenci v zahraničních sekcích a ve vnitrostátních se jim začala věnovat až v okamžiku, kdy se staly součástí domácí debaty, tzn. když byl návrh ústavní smlouvy projednáván Parlamentem ČR (viz dále). Jednalo se ovšem pouze o několik dní a následně zájem o toto téma opět opadl. Kromě toho se neobeznámenost médií s obsahem problematiky ústavní smlouvy projevila v hrubých nepřesnostech nebo zavádějících výrocích, a to i u velmi seriózních deníků. Znovu se otázka evropské ústavy ve větší míře zřejmě otevře až v okamžiku, kdy se začne hovořit o způsobu ratifikace, případně když začne kampaň politických stran.

Politická debata o obsahu ústavní smlouvy ovšem v pravém slova smyslu doposud nezačala. Parlament ČR diskutoval o návrhu ústavní smlouvy pouze v souvislosti se schvalováním vládního mandátu na Mezivládní konferenci dne 7. října 2004. Průběh debaty jasně demonstroval velké názorové rozpory politických stran zastoupených v Parlamentu (především v Poslanecké sněmovně) a místy zacházel až do velmi emotivních výroků. Jako příklad můžeme uvést větu typu „nenecháme vládnout žádného Francouze ani Němce z Bruselu“ či historické paralely s temnými stránkami národní historie jako volba Ferdinanda Habsburského českým králem či porážka českých stavů na Bílé Hoře. Ze strany opozice (především ODS) se kritika zaměřila nejen na obsah samotného textu ústavní smlouvy, ale také na fakt, že vláda předstoupila před Parlament s žádostí o mandát až příliš pozdě. Až na několik málo výjimek se ovšem debata nesla ve velmi obecném duchu Evropská unie národních států versus evropský superstát.

ČR a referendum o ústavní smlouvě

V souvislosti s politickou debatou o ústavní smlouvě stojí za zmínku i další téma, které bylo nadneseno – metoda ratifikace. Český ústavní systém nepředpokládá automaticky vypsání referenda k ratifikaci mezinárodních smluv (včetně specifických smluv v souvislosti s členstvím v EU, které jsou v režimu čl. 10a Ústavy ČR). V současnosti dokonce neexistuje ani rámcový zákon, na jehož základě by mohlo být celostátní referendum vypsáno, i když Ústava ve svém článku 2 odstavec 2 stanoví, že zvláštní ústavní zákon může stanovit, kdy vykonává lid moc přímo. Vyhlášení referenda o vstupu do Evropské unie tedy vyžadovalo přijetí zvláštního ústavního zákona, na základě kterého bylo vypsáno referendum pouze k této otázce. Stejně tak by tomu muselo být i v případě referenda o evropské ústavě. Tomuto kroku musí rovněž předcházet široký politický konsensus, neboť schválení ústavního zákona vyžaduje kvalifikovanou většinu tří pětin členů Poslanecké sněmovny i Senátu. V případě vstupu do Evropské unie se konsensus o konání referenda podařilo nalézt, v případě evropské ústavní smlouvy to ovšem není tak jisté. ČSSD referendum v zásadě podporuje, protože se staví vstřícně k principu přímé demokracie. Odmítá ovšem situaci, ve které by se jednalo pouze o další ad hoc referendum, a podmiňuje jeho vypsání přijetím rámcového zákona, který by umožňoval vypsat referendum i v jiných otázkách. Oproti tomu ODS, jinak velká zastánkyně zastupitelské demokracie, si zřejmě od referenda slibuje možnost více ovlivnit občany, aby řekli ne.

V každém případě při současné politické konstelaci je zřejmě pravděpodobnější, že by ústavní smlouva mohla být schválena v referendu než v Parlamentu (který by vyžadoval opět kvalifikovanou většinu v obou komorách). Ani v případě lidového hlasování ovšem není jisté, zda bude zachováno pozitivní naladění veřejnosti k EU, nastartované prvním referendem. Členství v EU je příliš čerstvým fenoménem, který prozatím nenese viditelné pozitivní či negativní dopady. Nedávné výroky premiéra Stanislava Grosse, v kterých nastínil možnost spojení příštích voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006 s hlasováním o evropské ústavní smlouvě, by pozitivnímu výsledku pravděpodobně nepřispěly – vzhledem k tomu, že zřejmě zvítězí současná opozice, která zaujme k ústavní smlouvě negativní postoj. Na jakékoli závěry je ovšem příliš brzy. Jak již bylo řečeno, nezačala ani rozsáhlá politická debata, natož kampaň politických stran v dané otázce. Průzkumy veřejného mínění prováděné Eurobarometrem ovšem naznačují, že čeští občané patří mezi ty, kteří se cítí být nejméně informováni o projektu ústavní smlouvy. V tomto směru tedy budou nadcházející dva roky představovat velkou výzvu pro politickou reprezentaci, aby vstoupila s občany do široké debaty o obsahu a možných dopadech evropské ústavní smlouvy.


Autor je predsedom Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA