Evropská identita jako předstupeň občanství EU

Existencia európskeho občianstva si okrem iného vyžaduje tieto predpoklady: existenciu európskej identity, hrdosť, vyplývajúcu zo skutočnosti zdieľania európskeho občianstva (s ďalšími ľuďmi) a ochota pristúpiť a podradiť sa aj vybraným povinnostiam, vyplývajúcim z európskeho občianstva.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Evropská identita

Jak vlastně evropská identita vzniká? Zaprvé je nutné si uvědomit, že se jedná o proces a ne o náhlý významný projev uvědomění si svého evropanství. Představme si situaci jednotlivce, který se narodí do určitého rodinného kruhu. Jak vyrůstá v rodinném prostředí, zcela přirozeně a automaticky v něm sílí pocity sounáležitosti a identifikace s ostatními rodinnými příslušníky, které považuje za “své”. Následně se poté objeví i identita lokální, když si dané dítě začne hrát na dvorku se svými vrstevníky nebo začne v místě bydliště chodit do školky a školy. Zároveň jsou veškeré osoby, které nepocházejí z těchto dvou kruhů (rodinného a místního), považovány za cizí.

S věkem se každý jednotlivec více či méně dostává dále za hranice svých doposud známých prostředí. V závislosti na vlastním uvědomování si sebe sama odjíždí za prací mimo své místo bydliště nebo studovat vysokou školu ať už do hlavního města nebo města, které je regionálním centrem. Při prvních cestách do zahraničí zjišťuje a podivuje se nad tím, jak jsou místní zvyky, tradice či kultura jiné nebo blízké jeho “vlastním”. Tím dochází k posilování identity národní a to především díky její konfrontaci s cizím prostředím. Při prvních cestách do jakéhokoliv neznámého prostředí probíhá intenzivní pocit uvědomování si vlastních kořenů, hledání toho, co činí danou osobu příslušníkem dané “domácí” komunity a společnosti včetně uvědomování si jejich kladných i záporných vlastností.

Pokaždé, když dochází ke konfrontaci s novým prostředím, kulturou a zvyky, nastupuje automatická reakce hledání zázemí v již poznaných “svých” prostředích a společnostech, se kterými se daná osoba identifikuje. Zároveň může vznikat i pocit sdílení určitých vazeb s novým prostředím a to opět hlavně při styku s dalším doposud ještě nepoznaným vzdálenějším prostředím. Nejlépe se dá tato skutečnost ilustrovat na situaci, kdy se v USA potkají mladý Čech například s mladým Němcem nebo jiným Evropanem. Přirozeně se oba v “cizím” prostředí přihlásí k evropské identitě a podvědomě budou cítit, že mezi nimi existuje řada vazeb a sdílených skutečností. Při setkání s Američany pravděpodobně budou o sobě říkat, že jsou Čechy/Němci a také Evropany.

Při pokračování této logiky by se dalo dojít až k takovým (zatím) nereálným situacím, kdy v budoucnu pozemské výpravy složené ze zástupců různých kontinentů a národností narazí na mimozemskou civilizaci. V tomto okamžiku by zcela jistě všichni pozemšťané mezi sebou začali cítit silnější vazby sounáležitosti a o to více by se identifikovali se společně sdíleným prostorem – planetou Zemí.

Řada sociologů v této souvislosti mluví o tzv. koncentrických kruzích identity. V praxi to znamená, že postupně s věkem, poznáváním světa kolem nás a rozšiřováním hranic prostoru (například díky cestování), ve kterém se daný jedinec pohybuje, dochází ke vzniku nových identit. Takto získané nové identity však neznamenají konec těch již dříve získaných (rodinných, místních, národních). Pouze představují další kruh identity kolem nás samých, který pod sebou zahrnuje i kruhy dříve získaných identit. Pokud se někdo například považuje za Evropana, neznamená to, že by se zřekl svého národního vlastenectví nebo že by odmítl pomoci blízkým příbuzným v nouzi.

Podobně se dá vysledovat existence koncentrických kruhů identity například na českých krajanech v USA, kteří nezištně a rychle mezi sebou vybrali velké finanční obnosy na obnovu českých území postižených povodněmi v roce 2002. I když se již považují za Američany, jejich česká identita je stále vedla pomáhat lidem a prostředí, ze kterého vzešli.

Otázka solidarity a ochoty pomáhat svým blízkým, kteří patří do “stejného” prostředí, je proto klíčovým testem, zda daná identita je silná a opravdová. I v rodinách se stává, že někteří rodinní příslušníci odmítnou pomoci svým bližním. V kontextu evropské integrace se evropská solidarita stala jedním z nosných pilířů. Jejím projevem je i ochota bohatších členských zemí EU financovat rozvoj v méně rozvinutých zemích a regionech Unie.

Poslední vývoj kolem schvalování nového rozpočtového rámce EU pro období let 2007 – 2013 a také debata před referendy ve Francii a Holandsku však, zdá se, svědčí o opaku, tj. o slábnoucí evropské solidaritě i ochotě pomáhat “svým” evropským spoluobčanům.

Stávající situace po rozšíření EU v roce 2004 poukazuje na hranice v chápání evropanství a evropské identity mezi různými národy EU. Toho si je vědoma i Evropská komise, která se již léta snaží prosadit, aby každý vysokoškolský student z EU měl možnost studovat jeden semestr v jiné členské zemi. Ze strany Komise se jedná o logický krok, protože si je vědoma skutečnosti, jaké rozšíření obzorů a vytvoření nového kruhu evropské identity by se tím dosáhlo u nastupující generace Evropanů, která by již neměla větší problém identifikovat se s občany jiných členských zemí.

V souvislosti s diskusí o evropské identitě by neměla uniknout pozornosti i otázka jakési “falešné” evropské identity. Čas od času se totiž objevují názory, že evropská identita de facto nahrazuje “zastaralou” identitu národní. Zajímavostí je, že tyto názory se vyskytují nejvíce přímo v srdci Evropské unie – v Bruselu. Vysvětlení je docela jednoduché. Řada osob, které pracují pro evropské instituce, pochází ze smíšených rodin nebo samy takovéto rodiny vytvořily, přičemž koncentrace a procento těchto lidí je zde opravdu vysoké v porovnání s jinými hlavními městy v Evropě. Z jejich pohledu je otázka národní identity složitá, protože se u nich mísí hned několik paralelních národních kruhů identity. Dochází zde k obranné reakci a to je “vymazání” národního kruhu identity a nahrazení ho na stejné úrovni kruhem evropským. V takovémto multikulturním prostředí je velmi rozšířený názor, že evropská identita se dá vytvořit nahrazením identity národní. Tento přístup má pak často za důsledek to, že evropská identita, evropanství a evropské občanství se stává předmětem, který je propagován a prodáván skrze různé programy a opatření EU, aniž by se vytvářely podmínky pro jeho přirozený rozvoj, který však musí být založen na akceptaci faktu, že existuje i identita národní.

Hledání Evropy, Evropské občanství

Tento marketingový přístup se projevuje především ve vztahu k občanství EU, které je automaticky poskytnuto občanům členských zemí Unie a které je doplňkem občanství té či oné členské země EU. V praxi se však jedná o “polovičaté” občanství, protože na rozdíl od občanství národního jsou s ním spojena jen práva (účast na volbách do Evropského parlamentu, místních zastupitelstev, konzulární ochrana v zahraničí prostřednictvím jiných členských zemí EU atd.), zatímco o povinnostech občanů EU se prakticky vůbec nemluví.

Tento polovičatý přístup k evropskému občanství je dán snahou evropských politických špiček získat pro evropskou myšlenku řadové občany, kterým je de facto nabízena jakási “jízda zadarmo” formou poskytování širokých politických a v poslední době i sociálních práv. Vrcholem těchto snah bylo právní ukotvení Charty základních práv do ústavní smlouvy EU, která opět neříká nic o občanských povinnostech občanů EU.

Jednou z těchto povinností by mohla být – v souladu s logikou národního občanství – povinnost platit evropské daně. V poslední době se objevily návrhy, aby v každé zemi bylo převáděno do rozpočtu EU určité procento z vybrané daně z přidané hodnoty, čímž by ani nemuselo dojít k tolik diskutovanému sjednocování daní v EU a zároveň by se vytvořilo pouto mezi Evropskou unií jako takovou a jejími občany, kteří by věděli, že část jimi placených daní jde do evropského rozpočtu. Zde je nutno podotknout, že i nyní řadoví občané členských zemí EU platí daně do evropského rozpočtu (a to nepřímou formou skrze národní příspěvky do tohoto rozpočtu). V případě přímého odvodu (části) daně by si lidé v EU plně uvědomovali, že z jejich peněz je hrazen provoz a realizace politik EU, což by je teoreticky mělo vést k většímu zájmu o dění v EU a o to, jak jsou jejich daně využity. Za ideálního stavu by se dal očekávat zvýšený a přirozený zájem o volby do Evropského parlamentu, který by sloužil jako opravdový projev vůle evropského lidu a který by kontroloval výkonnou složku (Evropskou komisi) v nakládání se svěřenými daněmi. Mohlo by tak dojít k výraznému posunu od současného nezájmu o evropské dění a od klesající volební účasti při volbách do Evropského parlamentu. Mezi obyvateli EU a jejími institucemi by se tak vytvořila funkční a praktická vazba, která by motivovala veřejnost v EU angažovat se v evropském dění.

Tento (možná naivní) postup je de facto vyloučen ze tří důvodů:

Žádný evropský politik si netroufne v současné době dráždit domácí veřejné mínění a voliče tím, že by dobrovolně souhlasil s přesunem části výnosu z daní z domácího rozpočtu do evropského.

Tento způsob přesunu části daní z národní na evropskou úroveň příliš zavání federalistickým uspořádáním a nadbytečnými fiskálními transfery mezi jednotlivými zeměmi a regiony EU.

Mezi bohatšími národy a zeměmi EU neexistuje v současné době vůle a ochota být takto dalekosáhle solidární s méně rozvinutými regiony a státy v EU, aby na rozvoj těchto regionů byly využity jejich daně .

Společným jmenovatelem těchto tří důvodů je neexistence již dříve zmíněné silně uvědomované evropské identity, na jejímž základě by občané jednoho členského státu považovali za své spoluobčany občany jiných členských zemí. V EU by mělo platit to, co platí na národní úrovni, tj. skutečnost, že obyvatelům Prahy nevadí, že část jejich daní je využívána například na politiku zaměstnanosti na Ostravsku nebo v severních Čechách, protože považují tamní občany za “své”, kterým je nutné pomoci. Tento přístup by měl platit i ve vztahu například Němců, Britů, Francouzů a Holanďanů k Polákům, Čechům, Slovákům a v budoucnu i Bulharům a Rumunům. Jak nereálná je tato představa především po posledních událostech a jak daleko je Evropská unie této představě, není nutné zmiňovat.

Proto ještě dlouho (a možná že vůbec) nebudou obyvatelé EU natolik uvědomělí, aby vedle svého národního občanství byli hrdí i na občanství evropské, a proto více či méně ochotní přistoupit na to, že s ním budou spojeny další povinnosti. Ty by měly být vyváženy řadou výhod a rovněž onou hrdostí na evropské občanství. Pouze tak bude docíleno naplnění opravdové podstaty evropského občanství, které tak přestane být jednoduchou a zneužívanou vábničkou politických elit při přesvědčování svých voličů o výhodách spojených s členstvím v EU a pokračováním procesu evropské integrace.


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz 27. júla 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA