Evropské hodnoty a jejich zdroje

Autorka skúma, či existujú spoločné európske hodnoty, a dospieva k presvedčeniu, že priestor zdieľaných spoločných hodnôt, ktorý si Európa budovala od dôb antiky, má svoj význam ešte aj dnes.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Když se v Konventu o budoucnosti Evropské unie hovořilo o evropských hodnotách, většina účastníků a posluchačů jim, v porovnání s jinými tématy, nevěnovala příliš pozornosti. Člověk by téměř došel k přesvědčení, že předpovědi Francise Fukuyamy o moderním věku jako době konce ideologií v západním světě se naplnily a že spolu se zánikem ideologií došlo i k definitivní smrti hodnot, které se na evropském kontinentu vyvíjejí od dob antického světa. Přestože se může zdát, že evropské hodnoty jsou jen jakýmsi frázovitě citovaným a povrchně formulovaným přívěškem primárně ekonomické integrace, jsem přesvědčená, že již v době dávno před vytvořením zóny volného obchodu tvořila Evropa určité hodnotové společenství, prostor sdílených civilizačních hodnot, a že tyto hodnoty mají svůj význam i dnes.

Zdroje evropských hodnot

Při diskusích o evropských hodnotách bývá obvykle zdůrazňována podobná, často přímo společná historie evropských národů a z ní pramenící jejich podobné historické zkušenosti.

Když hovoříme o evropské historii a tradici, neměli bychom zapomínat na předkřesťanskou minulost Evropy. Většina svátků a s nimi cykličnost našeho soukromého života má pohanský původ a odpovídá astronomickým cyklům. S pohanskou tradicí ovšem získala Evropa i trochu „špatné krve“. Vliv novopohanství druhé poloviny 19. století můžeme vystopovat například i u německého nacismu, který se programově definoval jako protivník křesťanského milosrdenství a humanismu.

První skutečné sjednocování hodnot na kontinentě však přišlo až se vzděláváním a společným náboženstvím. Karel Veliký založil školu v Aix-la-Chapelle, aby vybavil svou říši učenci a zahájil proces jejího pokřesťanštění. Víra mu totiž sloužila jako cement, který držel jeho říši pohromadě.

Za období, která měla na sjednocování hodnot hlavní vliv, se však všeobecně považují antické Řecko a Řím. Athénská demokracie se rozšířila daleko za hranice městského státu a označení Evropa se začalo používat pro označení té části světa, kam pronikla řecká civilizace. Řecká filosofie se stala důležitým zdrojem evropského myšlení. Za Římské říše sloužila jako hlavní unifikační prvek latina a později křesťanství (jako římský přínos bývá ale označováno i právo, vojenství a umění). Šíření těchto hodnot podporovaly také ekonomické a kulturní výměny umožněné zřízením husté sítě pozemních cest.

Můžeme najít i některé nepřímé unifikační vlivy. Vytvoření rovnováhy mezi duchovní mocí papeže a světskou mocí císaře poskytlo optimální podmínky pro pozdější rozvoj náboženské tolerance, svobody svědomí a sekularismu. Významným faktorem unifikace bylo i rozšíření Napoleonova občanského zákoníku, který mimo jiné kodifikuje i rodinné a vlastnické právo.

Velmi důležitým vlivem byla reformace a osvícenství, ačkoli toto bývá určitými, převážně katolickými kruhy zpochybňováno. Přestavitelé katolické církve někdy chápou osvícenství spolu s josefínstvím jako období, kdy došlo k „deformacím“, od kterých je nutno „osvobodit naše myšlení“. Církev a někteří její představitelé samozřejmě také nevyzdvihují význam reformace. Její vliv je ale zcela zásadní. Učinila totiž z víry soukromou věc. Umožnila odlišení sféry světské od sféry duchovní, uznání jejich nezávislosti vyjádřené ve vztahu jejich vzájemné kooperace, což je jedním z podstatných znaků evropské kultury. Proto také toto období nemůžeme pominout, pokud chceme mluvit o zdrojích evropských hodnot a o jejich současné podobě.

Sekularizace také umožnila netušený technický a ekonomický rozvoj Evropy, který z ní učinil vůdčí globální sílu. Jako důkaz může sloužit úspěšnost protestantských mocností (Nizozemí, Anglie, USA). A je to právě sekularismus, který dnes stojí v pozadí střetu mezi (fundamentálním) islámem a Západem.

Existence více náboženských a myšlenkových koncepcí, které spolu soupeřily, vedla v Evropě také k vyšší názorové pluralitě. Evropské dějiny bývají interpretovány jako pozvolná aklimatizace na násilí a střetávání identit a kultur, což však nekončí v kantovském světě trvalého míru, ale přináší jen nedokonalou a konfliktní společnost, jejíž předností je, jak kdysi prohlásil Ralf Dahrendorf, otevřenost. Pluralita a otevřenost vedly také k vyšší názorové toleranci. Evropa tak časem dospěla k přesvědčení, že my lidé se všichni o „lidskou pravdu“ dělíme a že tato lidská pravda nepatří nikomu výlučně.

Toto je podle mého názoru jeden z nejdůležitějších odlišujících znaků Evropy vůči Americe. Větší tolerance Evropanů k odlišným názorům je v protikladu k americkému přesvědčení (vyplývajícímu z náboženství) o univerzálnosti vlastních hodnot, což se promítá i do zahraniční politiky. Evropa je také chápána spíše jako entita, která oproti vojenské moci preferuje spíše „měkkou sílu“ přesvědčování. Nevěří v politiku založenou na moralizování, ale v pluralistické dohadování řešení, které si nečiní nároky na nálepky dobra a zla. Politika má být nalézáním kompromisu, nikoli moralizující vírou amerického stylu v jediné správné řešení. Spojené státy proto prosazují přednostně vojenskou bezpečnostní koncepci, chtějí „implantovat demokracii“ – a my Evropané si proto o sobě myslíme, že jsme sofistikovanější, mírumilovnější, opatrnější vůči mesianismu, ať už se týká náboženství, lidských práv nebo demokracie. Američané zase říkají, že je to jen projev naší dekadence a slabosti, neochota bránit hodnoty, na nichž stojí naše civilizace.

Evropané sice uznávají, že myslet na svou bezpečnost je nezbytné, ale v důsledku odlišného historického vývoje a zkušenosti upřednostňují komplexnější řešení, chtějí se dobrat k ekonomickým a sociálním kořenům problémů. Řešením je podle nich rozvojová politika, celosvětové řešení otázek lidského zdraví, vzdělávání, ochrany životního prostředí, rovnoprávných a spravedlivých podmínek pro světový obchod atd. Chtějí tak povzbuzovat ekonomický rozvoj a demokracii, spojit bezpečnost s politickým projektem, jak již v 17. století navrhoval filosof Spinoza. Tento projekt totiž přináší naději, má smysl díky hodnotám, z nichž vychází.

Neměli bychom také zapomínat na kulturní jednotu, kterou Evropa zažila například v době středověkého křesťanství a později v renesanci a osvícenství. Ve středověku byla vystavěna síť kostelů v románském a gotickém architektonickém stylu, byl používán stejný kalendář a liturgie. Kulturní jednotu pomáhala formovat také síť univerzit spojující evropské elity. Od Krakova až po Lvov, od Sorbonny po Salamanku byla vyučována stejná látka (inspirovaná silně Aristotelovým učením), praktikovány stejné vyučovací metody (esej, otevřená debata), vyučovány stejné předměty (logika, rétorika), používán stejný jazyk (latina) a osvědčení o ukončení studia se uznávala po celé Evropě.

Dalším sjednocujícím prvkem v evropské historii bylo období renesance a osvícenství. Podle Kahna šlo o „výjimečnou uměleckou, literární a vědeckou unifikaci“, epochu znovuobjevení klasické antiky, dobu založenou na nové víře, humanismu, s krédem vědeckého pokroku, síly rozumu, otevřenosti k světu, vlády lidu. Tato unifikace byla usnadněna pokrokem v distribuci myšlenek (tj. revolucí v tisku) a také cestováním. Tyto společné rysy měl zřejmě na mysli Montesquieu, když říkal, že „Evropa je jeden národ, složený z mnoha.“

Evropská identita byla zároveň posílena i svou schopností odolávat hrozbám a překonávat konflikty. Dokonce můžeme říci, že evropská jednota je svým způsobem výsledkem překonaných konfliktů: v každém z těchto období se formulovaly progresivní principy, které byly ještě posíleny vlivem opozice a odporu, který vzbuzovaly. Nakonec i ESUO původně vzniklo proto, aby vzájemnou kontrolou zbrojního a hutního průmyslu zabránilo opakování válek mezi svými členy.

Evropské hodnoty

Hodnoty, o kterých panuje v podstatě všeobecná shoda, jsou uvedeny v preambuli Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu. Ta uvádí: „Unie je založená na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a respektování lidských práv, které zahrnují práva osob patřících k menšinám. Tyto hodnoty jsou společné pro členské státy ve společenství, kde převládá pluralismus, nediskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost žen i mužů.“

Rovnost a solidarita jsou hodnoty velmi blízké sociálním demokratům, solidarita je zároveň i hodnotou křesťanů a křesťanských demokratů (ačkoli zde vystupuje jako garant spíše rodina). Princip solidarity ovšem najdeme i u stran sekulárně konzervativních a liberálních. Tyto strany ale samozřejmě dávají uvedeným pojmům trochu jiný obsah. Například podle Programu ODS z roku 1995 stát musí dbát na to, aby se tato solidarita „nestala přílišnou zátěží pro silné a nebrala slabým motivaci svou situaci řešit“. Stát tedy jen zajišťuje minimální životní podmínky pro všechny občany. Konání dobra a vzájemná pomoc je pak záležitostí samotných občanů. Stát pro to má vytvářet podmínky v podobě jasných pravidel jak tuto vzájemnou pomoc provádět.

Základní práva a svobody jsou také odrazem principů charakteristických pro evropskou civilizaci (ačkoli v mezinárodních vztazích lidská práva občas ustupují ekonomickým výhodám, viz „námluvy“ s Čínou). Mají svůj původ v historii, přičemž v posledních zhruba padesáti letech se z nich stal jeden z nosných pilířů evropské spolupráce. Důležitou hodnotou naší kultury je důraz na lidskou osobu. Člověk je nenahraditelnou, nezaměnitelnou lidskou bytostí. Na pojem takto definované osoby navazuje právě pojem lidských práv, která jsou v Evropě chápana jako nutný požadavek pro zajištění osobní svobody a společenské spravedlnosti. Nástrojem k jejich prosazování je pak právní stát. Svou roli má také občanská společnost. Je důležitým doplňkem a zajišťuje, aby se právní stát nestal právním jen institucionálně, od čehož je pak již blízko k diktatuře, totalitě. Právní stát je charakterizován rozdělením moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Dalším důležitým prvkem je tedy pluralita moci.

Výrazným specifikem Evropy je, že v důsledku požadavku rovnosti a solidarity musí být právní stát i státem sociálním. Sociální stát bývá chápán jako největší evropský přínos minulého století. K zajištění požadavků rovnosti a solidarity totiž nestačí jen práva a povinnosti, ale musí být zajištěny i důstojné životní a pracovní podmínky občanů. Solidarita se promítá i do evropského modelu udržitelného rozvoje s jeho specifickou rovnováhou mezi ekonomickou prosperitou, sociální spravedlností a ochranou životního prostředí. Pro země EU je proto také typický státní paternalismus, intervencionistická hospodářská politika, vyšší míra redistribuce důchodů (i přes určité rozdíly zvláště mezi severními a jižními zeměmi), vysoká institucionální ochrana trhu práce (dána historicky), podstatně vyšší mzdové náklady i sociální a zdravotní pojištění a korporativistická kultura. Sociální spravedlnost se navíc neomezuje jen na vlastní státní příslušníky, ale je pociťována ke členům celého mezinárodního společenství.

Dalším znakem evropské kultury je mezinárodní kooperace (do níž se ještě navíc promítá již zmíněná solidarita). To se projevuje jednak samotnou integrací (včetně snahy o vyrovnávání úrovně jednotlivých regionů a vyrovnávání šancí různě znevýhodněných lidí), ale také větší angažovaností ve třetím světě. I když je zde možné argumentovat, že jde primárně o snahu udržet si vliv v bývalých koloniích a ne o snahu o přerozdělení bohatství ve prospěch zemí třetího světa, faktem zůstává, že většina evropských zemí vydává mnohem vyšší procento HDP na rozvojovou pomoc než USA. Evropa také klade na rozdíl od USA větší důraz na multilateralismus a na komplexnější řešení problémů, což již jsem rozebrala výše.

I když je vnitřní trh Evropské unie již značně integrovaný a EU se všemi možnými způsoby snaží o konvergenci, její členská základna je stále značně heterogenní. Rozdíly mezi členy jsou v ekonomické vyspělosti, v makroekonomické stabilitě, míře nezaměstnanosti, v sociální politice a výši sociálních garancí, v ochraně životního prostředí (mnohem přísnější ochrana na severu než na jihu), v názorech na energetickou politiku (benevolentní přístup Francie k jaderné energii), obrannou politiku (problém neutrálních zemí), importní a exportní závislosti. Jednotlivé země také nadále provozují vlastní hospodářskou politiku. Jsou schopny dosahovat různé dynamiky růstu a v různé míře se jim také daří snižovat nezaměstnanost.Tyto odlišnosti, silná kulturní, etnická, jazyková, náboženská a ekonomická nesourodost (a z toho vyplývající nízká mobilita pracovních sil) jsou také typickým rysem Evropy.

Sporné hodnoty

Začnu hodnotou, respektive rysem, který je v Evropě dost všeobecně přijímán: přesvědčením, že nejvýznamnější evropskou hodnotou je řešení problémů pokojnou cestou. Evropa, sjednocená v rámci Evropské unie, je většinou chápána jako postmoderní entita, která odvrhla konflikt ve prospěch kompromisu a násilná řešení ve prospěch dialogu, jako kontinent míru, který se jednou provždy zřekl válek jako řešení problémů v mezinárodních vztazích a který místo toho spoléhá na mezinárodní právo a mezinárodní organizace.

Uvnitř sebe samé je Evropa prostorem neustálého složitého vyjednávání, které pomalu ale vcelku úspěšně posunuje evropský projekt kupředu. Podle některých názorů Evropa jako první pochopila, že v postmoderním světě lze stavět politické struktury horizontálně, jako sítě, v nichž nemusí fungovat převážně vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Smyslem evropského projektu tak není definitivní struktura vertikálních hierarchií, ale proces neustálého vyjednávání v rámci rovnoprávných horizontálních struktur, a tím i opakovaného legitimizování evropského projektu samotného.

Řada autorů s tímto pojetím nicméně polemizuje. Podle Františka Novotného jde spíše o „zbožné přání“ nebo dokonce „svatou lež“, která má zakrýt vchod do jedné ze „zakázaných komnat“. Uznává sice, že diskuse jako nástroj řešení problémů se v Evropě uplatňuje více než padesát let, to je ale podle něj oproti celému předchozímu miléniu násilí a periodických válek, které jsou tedy pro náš kontinent spíše typické, příliš málo na to, aby se diskuse dala pokládat za unikátní evropský přínos světu. Byly to právě války (zvláště ty náboženské), které významně přispěly k tradici evropské plurality. O tom, že Evropané byli nejlepšími válečníky světa, svědčí i to, že byli schopní dobýt ostatní kontinenty a prosadit tam ve větší či menší míře svoji civilizaci. Pokud si toto není Evropa schopna přiznat, najednou jakoby ztrácí „civilizační cíl“, tedy globální expanzi, za kterou se hnala po staletí. Lubomír Ptáček dokonce vidí „v neplodných myšlenkách typu pacifismus, appeasement, multikulturalismus, antisemitismus, ekologismus“ příčinu „evropské intelektuální a hodnotové krize“.

Jsou to ale právě krvavé zkušenosti minulých válek, jež dnešní Evropu dovedly k pacifismu, k upřednostňování diskuse a mírového vyjednávání, ačkoli bipolární mocenské uspořádání, a skutečnost, že váha bezpečnosti spočívala na USA, hrály jistě také podstatnou roli.

Další spornou hodnotou, prosazovanou zvláště katolickými kruhy, byl požadavek na zahrnutí zmínky o Bohu do připravovaného textu ústavní smlouvy. Její zastánci argumentovali tím, že víra v transcendentní smysl života a jeho hodnoty je základem zdravých mezilidských vztahů, společenského řádu i demokracie a že křesťanství vede lidi k pravdivosti, poctivosti a občanským ctnostem.

K tomuto požadavku bych měla několik výhrad. Samotná slovní zmínka totiž nemůže změnit faktický stav, do kterého Evropa dospěla dlouhým historickým vývojem, a to je sekularismus státu a náboženská a ideová tolerance. Všechno ostatní je v dnešní Evropě obvykle chápáno jako omezující svobodu a tedy i důstojnost člověka jako osoby. Prožitá historická zkušenost beztak nemůže být změněna slovíčkařením na papíře. Náboženství a politika byly v Evropě v 17. století rozpojeny. Nevidím důvod, proč křesťanského Boha zmiňovat v ústavní smlouvě EU, protože zmínka o Bohu je partikulární a omezující, nikoli spojující a všeobecně uznávaná. Ve středověku tomu možná bylo jinak. Dnes je ale pravidlem svoboda a tolerance světonázorů. Zmínka o křesťanském Bohu (a jsem si jistá, že představitelé katolických zemí, kteří prosazovali zmínku o Bohu v ústavní smlouvě, měli na mysli křesťanského Boha) je něco, s čímž se určitá část obyvatelstva nemůže ztotožnit. S obecnými evropskými hodnotami by se přitom měl být schopen ztotožnit kdokoli.

Pokud by ústavní smlouva zmiňovala blíže nespecifikovaného Boha, se kterým by se mohl ztotožnit každý (i muslimové a podle některých názorů i nevěřící, protože i ti často v nějakou „vyšší moc“ věří), pak by tato hodnota spojovala v podstatě všechny lidi a nebyla by proto ničím specifickým pro Evropu. A představitelé EU hledali podle mého názoru společné hodnoty, aby definovali, co je pro země EU společné a zároveň specifické, aby zvýšili pocit sounáležitosti občanů s EU a odůvodnili oprávněnost vyšších forem integrace (ačkoli je jistě diskutabilní, zda toho tímto způsobem dosáhnou). Nutnost definování společných evropských hodnot byla totiž nejvíce zdůrazňována (kromě katolíků, kteří zdůrazňovali především křesťanství) právě federalisty.

Evropa je místem, kde se střetávají mnohé kultury a náboženství. Zásadní roli přitom hraje také existence jednotného vnitřního trhu. Ten s sebou přináší nejen zvýšený pohyb obyvatelstva, ale vede i k rostoucímu kulturnímu mísení. Navíc se EU nedávno rozhodla začít přístupové rozhovory s Tureckem, což zcela popírá chápání EU jako „křesťanského klubu“.

Odlišnosti v rámci EU

Když mluvíme o evropských hodnotách, neměli bychom zapomenout na vliv, který na ně měl „průzkumnický duch“ Seveřanů, jejich „houževnatost, statečnost a vytrvalost, které britskému charakteru a tedy obecně charakteru západního člověka dodali Normané“ (Novotný). V době, kdy se křesťanská Evropa na sklonku prvního milénia uzavřela do sebe a rezignovala na reálný svět, přesvědčena o návratu Krista a příchodu Posledního soudu, Seveřané se naopak do světa vrhli a svým hlavním cílem učinili jeho dobývání, zkoumání a poznávání, čímž v podstatě vytvořili základ pozdější evropské expanze (poskytli tak misijnímu charakteru křesťanství praktické prostředky). Nešlo však jen loupeže, protože expanze byly často doprovázeny přírodovědným zkoumáním, jež se později systematizovalo a přispělo také k evropskému materiálnímu a duchovnímu dědictví.

Tímto odklonem od posmrtného života ve prospěch života zde na zemi a jeho zkoumání přispěli Normané jistě k charakteru Evropana. Severská tradice také Evropě pomáhala při praktickém uskutečňování sekularizace (a dala jí základ nepřímé demokracie, parlamentarismus; ten má původ v severských sněmech, jako byl například islandský Althing). Judaismus znal totiž jen teokracii a křesťanství hierarchicky uspořádanou katolickou církev. Přesto bych tento severský vliv na evropské myšlení nepřeceňovala. Je jistě významný v Británii a anglosaských zemích obecně a v některých ohledech ovlivnil i Evropu jako celek. Zároveň ale zapříčinil určité odlišnosti britské (a anglosaské vůbec) mentality vůči zbytku Evropy. Vedl také k jinému sociálnímu modelu, založenému více na individuálním pracovním úsilí, jak zmiňuji dále. Dalším rozdílem v rámci Evropy jsou odlišnosti mezi severem a jihem, které mají původ v náboženství (na protestantském severu plní sociální funkci primárně stát, na katolickém jihu tuto funkci plní především rodina).

Rozdílné preferované hodnoty vedly mimo jiné i k vytvoření rozdílných sociálních modelů v různých částech Evropy. Podle klasického dělení rozlišujeme skandinávský (označovaný také jako strukturální), anglosaský a kontinentální (někdy označovaný jako konzervativní) model. V anglosaském typu sociálního státu je kritériem pro poskytování služeb individuální pracovní úsilí. Tento liberální model poskytuje jistoty pouze sociálně nejslabším, nejpotřebnějším. Zbytek obyvatel, tj. vyšší a střední třída, se musí sám zabezpečit pro případ nemoci nebo nezaměstnanosti většinou formou připojištění u soukromých ústavů. Takový model státu blahobytu je typický pro Velkou Británii (v některých typologiích sem bývá řazeno i Irsko), USA a Austrálii.

Konzervativní model státu blahobytu vychází z rodiny. Předpokládá se, že rodina sama se postará o staré, nemocné a nezaměstnané. Teprve když ona tuto funkci nezvládne, přichází na řadu pomoc státu. Ta má formu podpory, subsidiární k soukromým fondům či pojištěním, jež si každý musí platit, aby mohl požívat sociální výhody, které poskytuje stát. Konzervativní model státu blahobytu funguje v Německu a do určité míry i v ostatních západoevropských a východoevropských státech.

Ve strukturálním modelu jsou kritéria poskytování služeb více univerzalistická (podle hesla „všichni platí, všichni dostávají“). Charakteristickými rysy švédského modelu (analogické modely jsou v celé Skandinávii, v některých typologiích sem bývá řazeno i Rakousko nebo Nizozemí) je stát blahobytu, který se snaží o dosažení plné zaměstnanosti (právo na práci), optimální sociální rovnosti (redistribuce mezd) a o co nejširší sociální a zdravotní zabezpečení pomocí státního sektoru. Pro tento model je typický státní paternalismus a negociační ekonomika. Sociální služby jsou založené na občanství. Státní příslušníci skandinávských států mají automaticky právo na sociální výhody, které jsou v tomto modelu univerzální. Sociální služby jsou velkorysé, zahrnují mnoho oblastí. Pokud člověk není schopný postarat se o sebe sám, vše zajistí stát, a to „od kolébky do hrobu“.

Závěrem tedy lze říci, že i když se evropská identita teprve formuje, můžeme nalézt určité hodnoty, které jsou všem zemím Evropské unie společné. Jsou to hodnoty uvedené v ústavní smlouvě, především úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, právní stát a respektování lidských práv (včetně práv menšin), pluralismus, nediskriminace, tolerance, solidarita a rovnost. Vyšší názorová tolerance a důraz na solidaritu a rovnost je přitom asi nespecifičtějším znakem Evropy, který ji odlišuje od ostatních společenství (od nedemokratických společenství ji samozřejmě odlišuje také důraz na lidská práva a demokracii). Evropská unie je ovšem velmi heterogenním uskupením, proto v jejím rámci najdeme také mnoho rozdílů. To platí i o hodnotách. Ty se potom promítají do odlišných sociálních systémů, které se zformovaly v průběhu času v různých částech Evropy. Největší rozdíly najdeme zřejmě mezi modelem anglosaským, skandinávským a kontinentálním.  


Analýza bola uverejnená na stránke Integrace.cz 9. februára 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA