Evropský parlament: Na cestě k parlamentní demokracii v Evropské unii?

Posilování legislativních pravomocí Evropského parlamentu a parlamentarizace systému vládnutí v EU bylo dlouho považováno za prostředek, jak čelit nedostatku legitimity EU, který vnímají její občané.

Integrace, partner
Integrace, partner

Ve skutečnosti ale veškerá očekávání nedošla vždy naplnění – zájem voličů o volby do Evropského parlamentu má od roku 1979 sestupnou tendenci a evropští občané se také stále jen s obtížemi identifi kují s představiteli nadnárodních institucí Unie či s politikami, které prosazují. Konference „Evropský parlament – směrem k parlamentní demokracii v EU?“ měla za cíl přiblížit nejen akademické a politické vize budoucího vývoje parlamentní demokracie na evropské úrovni, ale i zapojení národních parlamentů členských zemí do rozhodovacího procesu v EU. Samotná debata se nakonec dotkla mnohem širšího spektra otázek a celkových vizí dalšího vývoje evropské integrace.

Již dlouho je zřejmé, že funkcionalistická strategie prosazující tzv. efekt přelévání (spill-over) integrace z jednoho (ekonomického) sektoru do druhého nefunguje a že jak funkcionalistický přístup, tak klasická komunitární metoda, jejímž ztělesněním je Evropská komise, bývají obvykle zpochybňovány z pozic legitimity. Místo neustálého pokroku směrem k federální unii, jak předjímal Jean Monnet a další „otcové zakladatelé“, a také díky tomu, že skončilo období, kdy evropští občané tolerovali elitami tažený vývoj evropské integrace (tzv. permisivní konsenzus), začal proces evropské integrace trpět nedostatkem legitimity. Pohledy na to, do jaké míry je politický systém EU demokratický a jak by se měl popřípadě demokratizovat, se liší. Debata o řešení těchto otázek probíhá jak na akademickém, tak na veřejném poli a Evropský parlament jakožto unijní instituce s přímou legitimitou často stojí v centru úvah o možných institucionálních reformách.

Demokratický defi cit Evropského společenství – a tedy i celého procesu evropské integrace – začal být jako vážný problém vnímán teprve poté, co Akt o jednotné Evropě a Maastrichtská smlouva výrazně posílily kompetence Evropského společenství i rozsah většinového hlasování a zároveň převedly měnovou suverenitu na evropskou úroveň. Význam těchto událostí bude popsán v pozdější části tohoto příspěvku. Předtím však stručně připomenu některé návrhy, předkládané ve snaze o vyřešení problému.

První analýzy byly dosti jednoduché, neřkuli zjednodušující, a navrhovaly přímočará a prvoplánová řešení. Ranou argumentaci výstižně charakterizuje analýza Shirley Williamsové (1991). Podle této přední britské političky je „demokratický deficit propastí mezi mocí převedenou na úroveň Společenství a vládou voleného Evropského parlamentu, jenž stojí nad touto mocí; propastí, již zaplňují národní úředníci, fungující jako evropští experti, a do určité míry také organizované lobby, zastupující především velké firmy“. Z toho vyplývá evidentní řešení: progresivně rozšiřovat moc Evropského parlamentu, dokud tato instituce nezačne připomínat národní parlamenty. Co se národních parlamentů týče, ty musí uznat, že se „moc nevyhnutelně přesouvá do Bruselu a že předpokladem kontroly národních parlamentů nad jejich ministry je dohoda s europoslanci“.

Tvrzení, že se musí moc nevyhnutelně přesunout do Bruselu, je dnes mnohem spornější než v době, kdy paní Williamsová tyto řádky psala, tedy téměř před dvaceti lety. V posledních letech se význam rolí jednotlivých členských států nijak nesnížil, ba právě naopak, a vedoucí úloha se od Evropské komise přesunula na bedra Evropské Rady. Nastalé změny jsou takového rozsahu, až jeden pozorný akademický pozorovatel evropské scény poznamenal, že v pozadí současných institucionálních reforem Unie stojí úsilí o ochranu práv jednotlivých států (Dehousse 2005). Ekonomický nacionalismus zažívá svou renesanci. I nedávno publikovaná studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nazvaná Ekonomický průzkum Evropské unie v roce 2007 konstatuje, že „se objevují signály, že integrace se zpomaluje a že reformní agenda potřebuje čerstvé impulsy“. Ve zprávě se dále píše, že vnitřní evropský trh je v natolik zásadních oblastech, jako jsou společná energetická politika, sektor služeb (který vytváří 70% HDP EU) a imigrace z nových členských zemí, stále nenaplněným přáním.


Kompletné znenie analýzy nájdete na tejto stránke.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA