Francouzi rozhodli

Odmietnutie európskej ústavy vo francúzskom referende vyvolalo špekulácie o konci európskeho projektu. Aký dopad bude mať výsledok referenda na ďalší vývoj ústavy a Európskej únie?

Integrace, partner
Integrace, partner

 

V neděli 29. května proběhlo ve Francii dlouho očekávané referendum o ústavní smlouvě Evropské unie, tzv. euroústavě. Poslední průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že francouzští voliči smlouvu odmítnou. Avšak pětina nerozhodnutých dávala tušit, že si výsledkem nemohl být nikdo jistý. Výsledek francouzského referenda byl s napětím očekáván zejména v institucích EU, odkud zaznívají hlasy, že případné francouzské „Ne” prakticky znamená konec tohoto projektu. Výsledek referenda s největší pravděpodobností bude brán v potaz při další ratifikaci euroústavy v referendech dalších států (např. již 1. června v Nizozemsku, dále v Dánsku, Portugalsku, Velké Británii, Polsku, Irsku, Lucembursku). Pokud by se voliči zmíněných zemí rovnou nerozhodli následovat v odmítnutí Francouze, téměř jistě budou referenda poznamenána nízkou volební účastí. Britský premiér už v minulosti prohlásil, že pokud Francouzi dokument odmítnou, nebude plebiscit ani vypisovat.
Kdo a proč ve Francii brojil proti euroústavě, která je drtivě přijímaná napříč celou EU? Proč Francouzi odpůrcům euroústavy naslouchají více než jinde v EU? To jsou zásadní otázky, které se vynořují při sledování značně hektické kampaně, ale i po ní.

Průzkumy veřejného mínění konstantně několik týdnů uváděly, že většina Francouzů je odhodlána říci „Ne”. Nicméně další zhruba pětina dotazovaných uvedla, že se rozhodne až u volební urny. Průzkumy rovněž zohledňovaly politické preference respondentů. Voliči vládních stran euroústavu drtivě podporují (75% – UMP a 80% – UDF). Voliči rozpolcených opozičních socialistů (PS) i přes oficiální stanovisko strany byli podle průzkumů spíše proti smlouvě (59%), podobně jako příznivci zelených a jiných ekologistických stran. Lidé, kteří neuvedli politickou preferenci z 69% dokument rovněž odmítali. Příznivci radikálů byli drtivě proti – 90% voličů Národní fronty (FN) a komunistů se vyjádřilo odmítavě (El País, 27.5.2005).

Za euroústavu se jednoznačně stavil prezident Chirac a jím jmenovaná Raffarinova vláda podporovaná Svazem lidového hnutí (UMP) a Svazem pro francouzskou demokracii (UDF). Ve složitější pozici se ocitla opoziční PS vedená Françoisem Hollandem. Ve stranickém referendu bylo sice rozhodnuto o podpoře dokumentu, ale část strany reprezentovaná politickým matadorem a číslem 2 Laurentem Fabiusem, který se prohlásil za volebního lídra tábora odpůrců, prováděla aktivní kampaň proti přijetí smlouvy. K odpůrcům se dále řadil například lídr Občanského republikánského hnutí (MCR) Jean-Pierre Chevenement, Národní fronta Jean Marie Le Pena či komunisté Marie-George Buffetové.

Proč „NE“?

Argumenty a strategie odpůrců se lišily podle politické orientace. Kampaň proti přijetí smlouvy jednoznačně ovládl levicový sektor politického spektra. Fakt, proč se zejména Národní fronta vzdala aktivní kampaně, vysvětlil její generální tajemník Carl Lang. Uvedl, že pokud má FN opravdu zájem na odmítnutí smlouvy, nebude se přespříliš angažovat. Příliš hlasité „Ne” FN by totiž mohlo motivovat řadu levicových voličů vhodit do urny lístek s „Ano”. Lídr strany Le Pen proto absolvoval pouze 10 mítinků.

Zřejmé je však to, že jak příznivci tak odpůrci si zřetelně uvědomovali strach francouzské společnosti ze změn. Levicové síly, jejichž hlavní motto znělo „Ne ultraliberální ústavě“, reprezentovaly obavy, že Euroústava bude stát na počátku demontáže francouzského sociálního systému, státu blahobytu, sociální ochrany, systému veřejných služeb a v neposlední řadě šlo o projevení odporu vůči postupující globalizaci. Hlavním strašákem se proto stala tzv. směrnice Bolkestein, která předpokládá liberalizaci poskytování služeb na území EU. Směrnice se stala strašákem přesto, že není součástí euroústavy a francouzský ministr zahraničí Michel Barnier upozornil, že liberalizaci poskytování služeb zakotvují již Římské smlouvy z roku 1957.

Podobně jako levicový sektor využil směrnici Bolkestein, pravicový – zejména Národní fronta – využil obavy ze ztráty pozice a vlivu Francie v rozšířené EU, z imigrantů, jiných náboženství a především z přistoupení Turecka do EU. Hlavním heslem Národní fronty se stalo „Ne ústavě = ne Turecku = ne Chirakovi“. FN dále v kampani upozorňovala, že vzhledem k tomu, že se síla jednotlivých států v EU odvozuje od počtu obyvatel, bude ji za 20 let ovládat 100 milionové Turecko. Nic nepomohlo ujištění Michela Barniera či Nicolase Sarkozyho, že francouzská ústava byla novelizována tak, aby se o případném přistoupení Turecka muselo ve Francii rozhodovat opět v referendu, tj. „Ano” pro euroústavu neznamená automaticky zelenou pro Turecko.

Nepřesvědčivé „ANO“

Zastánci smlouvy se pod palbou odpůrců nestačili soustředit na nic jiného než na vyvracení obav a polopravd, které se na euroústavu v kampani nalepily. Nicméně nikdo nebyl schopen jasně formulovat proč by měli Francouzi dokument přijmout. I tábor příznivců pracoval zejména se strachem svých voličů. A tak prezidentovi Chirakovi nic nebránilo, aby prohlašoval, že euroústava zabrání implantaci anglosaského ekonomického modelu. Místopředseda vlády a předseda vládního UMP Nicolas Sarkozy voliče přesvědčoval, že ústavní smlouva je stoprocentní pojistkou, aby se Turecko nikdy nestalo členem EU. Chirac nezapomněl pohrozit, že odmítnutí nového dokumentu bude znamenat oslabení Francie v EU. Vládní politici kampaň uzavřeli několika poraženeckými prohlášeními. Do médií pronikla dva dny před referendem informace, že Sarkozy už nevěří v úspěch hlasování. Premiér Raffarin sázel na nízkou volební účast a prohlásil „Každé „Ne”, které se zdrží, je dobré „Ne”.”

Socialisté na rozcestí?

Rozhodující podíl na odmítnutí ústavní smlouvy měla pravděpodobně socialistická strana, která díky své rozpolcenosti nedokázala přesvědčit nerozhodnuté voliče, aby hlasovali „ANO”. Socialisté, kteří smlouvu podporovali, si do Francie pozvali řadu vysloužilých i stávajících evropských politiků. Ti měli usnadnit voličům rozhodování – pro přijetí dokumentu se tak vyslovoval bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors, bývalý španělský premiér Felipe González, německý kancléř Gerhard Schröder či španělský premiér Rodriguez Zapatero. Největším tahákem však měl být bývalý premiér a neúspěšný prezidentský kandidát Lionel Jospin, který prohlásil, že bude velmi obtížné vyhrát referendum, za kterým stojí tak nepopulární vláda. Nicméně vyzýval, aby voliči nezaměňovali referendum za plebiscit o vládě a prezidentovi. Poukázal tak na skutečnost, která pravděpodobně hrála jednu z nejdůležitějších rolí v odmítnutí dokumentu, který vehementně podporuje současná vláda a prezident.

Otazníky visí nad postupem bývalého premiéra z éry prezidenta Mitterranda, Laurenta Fabiuse, který se prohlásil za lídra „Ne”, i když ve vnitrostranickém referendu převážil k ústavní smlouvě kladný postoj. Určitě by nepřekvapilo, kdyby se do čela socialistů odmítajících dokument postavil někdo z levicového křídla PS, Fabius byl ale vždy považován za reprezentanta středového proudu. Spekuluje se, že za jeho krokem stojí snaha o zhodnocení masivního odporu proti ústavní smlouvě mezi levicovými voliči a že hraje o případnou kandidaturu v blížících se prezidentských volbách. Socialističtí voliči v referendu nehodnotili pouze směřování Francie v EU, ale rovněž rozhodovali o samotném budoucím vývoji strany – zda se podobně jako španělská PSOE, německá SPD či britská LP posune více do středu nebo zůstane strážkyní rigidního sociálního státu imunního proti všem reformám.

Chirakův vabank

Když prezident Chirac rozhodoval asi před třemi měsíci o vypsání referenda, těšila se ústavní smlouva oblibě přes 60% francouzských občanů. Kdyby před těmi třemi měsíci tušil, že se jeho rozhodnutí promění v plebiscit o jeho politice a politické budoucnosti, asi by zvolil pohodlnou ratifikaci v parlamentu. Je paradoxní, že místo osobního úspěchu čelí dnes výzvám k odstoupení.

Chiraka v posledních volbách volilo 80% voličů, ale řada jen s největším sebezapřením, aby nezvítězil Jean-Marie Le Pen. Dnes se jeho obliba pohybuje okolo 44% a může se „pyšnit“ přezdívkami jako Chameleón Bonaparte či Korouhvička. Satirický pořad na Canal+ jej dokonce označuje za Superlháře. Ještě hůře je na tom Raffarin (28%), jehož vláda byla nucena provést několik nepopulárních reforem. A tak prezident Chirac v posledním televizním vystoupení na podporu euroústavy Francouzům nepřímo slíbil, že ať referendum dopadne jakkoli, jmenuje novou vládu. Nejžhavějším kandidátem na premiérské křeslo je blízký Chirakův spolupracovník a současný ministr vnitra Dominique de Villepin či ministryně obrany Michele Alliotová – Marieová.

Přestože opozice již před referendem vyzývala prezidenta, aby v případě odmítnutí ústavní smlouvy nejen vypsal nové volby, ale dokonce sám rezignoval, Chirac potvrdil, že je odhodlán dokončit svůj mandát (do roku 2007). Je však pravděpodobné, že odmítnutí euroústavy nejspíš zmaří jeho případnou kandidaturu v příštích prezidentských volbách.


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz dňa 30. mája 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA