Francouzsko-německý tandem: motor nebo brzda Evropské unie?

Analýza hodnotí dopady francúzsko-nemeckého spojenectva na politiku Európskej únie. V závere autor konštatuje, že obe krajiny v súčasnosti stratili smerovanie politiky, no vyslovuje nádej, "že se jednoho dne probudí a uvědomí si, že i ta Unie, ve které se řízením osudu ocitly, pro ně stojí za to".

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Francie a Německo byly od začátku hnací silou procesu evropské integrace. Robert Schuman, Jean Monnet či Konrád Adenauer stáli u kolébky a jejich dědicové věrně rozvíjeli myšlenku evropského prorůstání, jež v jejich představách nutně směřovala k nějaké formě federálního uspořádání s Francií a Německem uprostřed. Hodně se psalo a mluvilo o tom, že Paříž do tohoto procesu vnáší nezbytnou vizi, zatímco Berlín (předtím Bonn) přispívá praktickou prací – a platí faktury.

Maastrichtská smlouva, která znamenala daleko větší přerod Evropských společenství než kterákoli jiná dohoda (zajisté včetně dnešní ústavní smlouvy), a z ní plynoucí Evropská měnová unie byly posledními plody tohoto čtyřicetiletého procesu, kdy se evropský svět točil kolem francouzsko-německé osy. Její úspěch a vliv výrazně zajišťovala osobní „chemie“ mezi nejvyššími představiteli obou zemí: napřed mezi Valérym Giscardem d’Estaing a Helmutem Schmidtem a posléze mezi Helmutem Kohlem a Françoisem Mitterrandem. Toto období osmdesátých a začátku devadesátých let, které přineslo Jednotný evropský akt a Maastrichtskou smlouvu, bylo obzvlášť plodné i díky symbióze obou protagonistů s předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem, jehož úřad prožíval období největší moci a vlivu.

Unie měla tehdy deset a po přistoupení Španělska a Portugalska dvanáct členů. Klub byl ještě dostatečně sevřený, aby dokázal fungovat podle starých pravidel šitých na míru šesti zakladatelům. Ačkoli Británie neustále „zlobila“, neměla – s občasnou výjimkou v podobě Dánska – ve společenství spojence. Bipolární svět zajišťoval úzkou vazbu na NATO a Spojené státy, kterou nikdo nezpochybňoval a která se nemohla stát důvodem k roztržkám, navzdory francouzskému „zvláštnímu postavení“ napůl v alianci a napůl mimo ni.

Poměry se začaly měnit po pádu komunistických režimů, Delorsově odchodu v roce 1994 a po přistoupení Rakouska, Švédska a Finska k EU. V Unii posílily tři nové prvky – anglický, německý a euroskeptický. Těžiště se posunulo trochu na sever. V bruselských institucích začala angličtina pomalu ale jistě vytlačovat do té doby dominantní francouzštinu. Pozornost se stále ještě soustřeďovala na zavedení jednotné měny, začínalo však být jasné, že francouzsko-německé „tvůrčí duo“ už neprodukuje nové integrační vize. Naopak – stále zřetelněji se projevovaly obavy Francie a Německa ze ztráty rozhodujícího postavení ve zvětšujícím se spolku, takže u nich ochabovala, zejména v Paříži, ochota uvažovat o odevzdávání dalších dílů národní svrchovanosti do společného „kotle“.

Pakt stability, nebo pakt konfliktu?

Nával kandidátů ze střední a východní Evropy a více než desetiletý proces jejich přistupování k Unii dál oslabily francouzsko-německé spojenectví. Zatímco Německo, zejména za Helmuta Kohla, prosazovalo rychlé rozšíření o několik sousedních zemí (Visegrád), Francouzi necítili nutnost spěchat. Postupem času se jejich pocity vůči východnímu rozšíření vyvíjely a měnily – německá vláda se, i pod vlivem nepříliš nadšeného veřejného mínění, postupně měnila z hlavního „kmotra“ nových zemí v tvrdého vyjednávače prosazujícího diskriminační podmínky jejich členství. Francie, zprvu vlažná a nerozhodná, posléze jen těžko zakrývala své rozladění nad celým rozšiřovacím procesem.

Francouzi dobře cítili, že byla-li jim patnáctičlenná Unie nepříjemná, pětadvacetičlenná se už hodně vymkne představě, jakou si oni sami o evropské integraci vypěstovali. Vlak prostě jede trochu jiným směrem, než by si přáli, a nedá se s tím nic moc dělat. Odtud jedovaté poznámky prezidenta Jacquesa Chiraka na adresu přistupujících nováčků, kteří si dovolili odlišné stanovisko k válce v Iráku („propásli dobrou příležitost mlčet“) nebo jeho opakovaná varování, že pokud se věci nebudou dít podle pařížského gusta, bude třeba budovat „pevná jádra“, „avantgardy“ či „průkopnické skupiny“ v rámci, nebi i mimo EU.

Tato docela pochopitelná směs nostalgie a frustrace postihuje Francouze silněji než Němce, je však typická pro politické elity obou zemí. Je pro ně obtížné si uvědomit, že federalistický sen je ten tam, že dnešní a budoucí EU je dílem jiného kompromisu, než o jaký usilovali (nebo chtěli usilovat), a že nedávno schválená ústavní smlouva je tou nejzazší mezí integrace, jaké lze v současnosti dosáhnout.

Je to ještě „prima klub“?

Míra vnitřních integračních ambic při pětadvaceti či více zemích musí být nutně menší. Zato se však lze upnout k jiným ušlechtilým cílům, jako je šíření stability, míru, ekonomické prosperity a sociální spravedlnosti v co nejširším prostoru v Evropě a případně i mimo ni. Unie od Lisabonu po Brest-Litevsk, zítra po Sofii a pozítří možná po Ankaru nebude oním „prima klubem“, který se točil kolem francouzsko-německého středobodu. Bude rozmanitější, rozporuplnější a především bude sloužit poněkud jiné vizi. Přesto nemusí jít o „pouhý“ prostor volné výměny zboží. Stojí za povšimnutí, že zatímco politické elity mají – také pod vlivem skeptického veřejného mínění -problém východní rozšíření či jednání s Tureckem zkousnout, ekonomičtí aktéři ho jednoznačně
podporují.

Motor zase naskočil

Schöder a Chirac udělali v posledních dvou letech hodně pro prolomení vzájemného chladu. „Motor“ zase naskočil a rozběhl se, často pod vlivem objektivních pohnutek. Zářným příkladem nového porozumění byla vzájemná dohoda o zablokování zemědělských dotací do roku 2013 v říjnu 2002, kterou postavili dánské předsednictví před hotovou věc, oslabili tendence reformovat společnou zemědělskou politiku a podstatně ovlivnili debatu o rozpočtovém rámci na období 2007 – 2013.

Tandem fungoval celkem spolehlivě také v Konventu o budoucnosti EU, zejména když tam zasedli ministři zahraničí obou zemí stojící ruku v ruce v čele protiamerické koalice pranýřující vpád do Iráku. Francouzi byli dokonce ochotni prosazovat rozhodování kvalifikovanou většinou o zahraničněpolitických otázkách v Radě EU. Byla to ale z jejich strany laciná reklama federalistického cítění v oblasti, kde měli jistotu, že k průlomu nedojde kvůli zásadnímu odporu Británie a dalších zemí. Takové příklady paradoxů v politickém chování (nejen) Francie a Německa lze najít v mnoha oblastech. Nejkřiklavěji jsou vidět při zdůvodňování překročených rozpočtových deficitů a porušování Paktu stability, bez jehož tvrdých podmínek se nebylo Německo před pěti lety ochotno zříci marky ve prospěch eura. Nebo když se jedním dechem vyslovuje oddanost principům EU (soutěž, spolupráce, solidarita) a zároveň se brojí proti mírnému navýšení budoucího rozpočtu Unie, jež je nezbytné pro zachování jejích základních politik po přijetí deseti nových členů. „Toto chování odhaluje nedostatek vize na obou stranách, pocit roztrpčení umocněný domácími ekonomickými problémy“, soudí Giullaume Durand z bruselského Střediska evropské politiky. Poukazuje na to, že Paříž a Berlín se tu a tam dostávají do opozice k převládajícímu trendu v EU. Není to však zatím systematický jev, jde spíše o jednotlivé reakce na konkrétní problémy či odraz populistických tendencí v tom kterém předvolebním období.

Z tohoto soudku bylo nepochybně německé přání z letošního jara zavést minimální zdanění zisků podniků v EU, zaměřené zcela jasně proti novým členským státům. V létě na ně navázal francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy přímým útokem: ty státy, jež zdaňují podniky méně než je průměr EU, by měly ztratit nárok na dotace z regionálních fondů. Evropská komise v obou případech reagovala promptně a kategoricky – žádná daň se harmonizovat nebude, daňová soutěž prospívá konkurenci na jednotném vnitřním trhu. Hrozí-li stěhování podniků za lepšími podmínkami, je třeba se postarat hlavně o to, aby nemířily mimo EU.

Je tedy důvod se obávat, že Francie a Německo se v takovýchto a podobných věcech začnou paktovat, vymýšlet „jádra“ a ad hoc „skupiny“ a využívat ustanovení Smlouvy z Nice o posílené spolupráci? Nebo že by mohly dokonce zanevřít na nové směřování EU a pokusit se o něco jiného mimo ni? V Bruselu převládá názor, že ani v Paříži, ani v Berlíně není dnes na něco takového ani nálada, ani chuť. Možnosti posílené spolupráce jsou podle Smlouvy z Nice omezené, praktičtější by proto bylo čekat na ratifikaci ústavy, která dává v tomto smyslu lepší možnosti. Zatím jsou němečtí vládci po uši zaboření v odvážných domácích reformách a francouzští politikové budou mít co dělat, aby dezorientované veřejnosti prodali ústavní smlouvu.

Evropskou unii si lze představit bez České republiky, bez Polska nebo třeba bez Británie. Zatím to však nejde bez Francie a Německa. Obě velké země, jejichž poválečné usmíření se stalo politickým základem tohoto nesmírného projektu, se momentálně potácejí v jisté dezorientaci a zmatení. Doufejme, že se jednoho dne probudí a uvědomí si, že i ta Unie, ve které se řízením osudu ocitly, pro ně stojí za to.


Auor pracuje ako spravodajca ČTK v Bruseli

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA