Irsko v Evropské unii

Analýza sa venuje vývoju írskeho postoja voči Európskej únii, ako aj vývoju jeho postavenia v nej. Podľa autorky je tajomstvom írskeho úspechu aj to, že od počiatku prijalo pozitívny prístup k EÚ a snažilo sa využívať priestor, ktorý integráciou získalo.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Projekt evropské integrace nabývá v posledních letech stále většího rozsahu a vedle dimenze ekonomické se začíná nově utvářet i jeho politický rozměr. Pro členské státy má tento vývoj samozřejmě dalekosáhlé dopady. Stále více otázek, které byly dříve výlučně v kompetenci národních států, se postupně dostává do okruhu pravomocí orgánů a institucí Evropské unie (EU).

Je třeba se s touto skutečností vyrovnat a postavit se jí tváří v tvář. Poslední dobou se proto často hovoří, hlavně v souvislosti se vstupem nových členských zemí ze střední a východní Evropy, o posílení administrativních kapacit a zvýšení výkonu veřejné správy. Vývoj v této oblasti je mnohdy až úzkostlivě sledován a objevoval se pravidelně v hodnotících zprávách Evropské komise o pokroku na cestě ke členství v Unii jako jeden z nezbytných předpokladů samotného vstupu.

Téma adaptace veřejné správy na členství v EU je tedy v současné době velmi aktuální a začíná se objevovat stále více studií a odborných prací, které se jím zabývají. Česká republika právě vstoupila do Evropské unie a to, jak dobře se s tímto klíčovým krokem vyrovná, může radikálně ovlivnit nejen její budoucí postavení v Unii, ale zejména celkový hospodářský rozvoj země.

Bylo by proto dobré poučit se z úspěchů a omylů dosavadních členských států. Podívejme se například do Irska. Co naznačují více než třicetileté zkušenosti Irů? Našli nějaký osvědčený recept, jak se v EU adaptovat? Je skutečným klíčem k úspěchu opravdu adaptace?

Irská politika vůči EU

Irští politici i úředníci přijali od počátku vesměs pozitivní přístup k vývoji evropské integrace. Jejich postoj dlouhou dobu odrážel i pohled a názory nejširší irské veřejnosti.

Jinými slovy, Irsko se jako čistý příjemce všech politik Unie okamžitě snažilo důsledně využívat prostoru, který mu členství v Evropských společenstvích poskytovalo. Garret FitzGerald, někdejší ministr zahraničí a posléze i ministerský předseda Irska, při jedné příležitosti poznamenal, že v případě jeho země měly evropský idealismus a národní zájmy tendenci si vzájemně odpovídat.

Úspěch irské taktiky v prosazování národních zájmů na půdě Unie je založen především na znalosti vlastních možností. Irsko zvolilo ve vztahu k EU tzv. komunitární přístup, který předpokládá silnou podporu institucí a procesů Unie a jejich dalšího rozvoje. Vidí v nich totiž nejúčinnější nástroj k zajištění zájmů malé členské země.

Formování národního postoje

Utváření evropské politiky probíhá téměř zcela v duchu domácího rozhodovacího procesu, tedy v rámci stejných standardů, procedur, norem a pravidel. Styl rozhodování je v Irsku i na nejvyšší úrovni konsenzuální, kolegiální (kabinet jako celek většinou souhlasí s řešením, které bylo zvoleno ministrem, do jehož kompetence daná problematika spadá) a pragmatický (řada administrativních oběžníků a rozhodnutí vlády není ani kodifikována). Důraz kladou Irové na ty politiky EU, které jsou z jejich pohledu považovány za životně důležité. Zdroje irské státní služby se proto plně soustředí na všechny klíčové oblasti. Jedná se o zemědělství, rozpočet, strukturální fondy, daně a regulace ze strany Unie, které by mohly ohrozit konkurenční postavení země na trhu.

Irský styl rozhodování a formování národního postoje je do značné míry produktem vzájemné důvěrné známosti (potažmo přátelství) v nejvyšších kruzích irské státní služby a jednoduchosti osobního kontaktu. Členství v EU vedlo v těchto kruzích ke vzniku vrstvy úředníků, kteří získali hluboké znalosti o EU a o bruselských „pravidlech hry“. Přestože je tato skupina nepříliš početná, patří k největším kádrům v irském systému, které přesahují hranice jednotlivých resortů. Konečné slovo v otázce strategických rozhodnutí je ale vždy (zcela v duchu s centralistickou tradicí státu) v rukou kabinetu ministrů, v jehož čele stojí premiér.

Taktika Irů při prosazování národních zájmů

Irské vlády se vždy snažily při různých příležitostech vykreslit Irsko jako malý komunitární členský stát. Dařilo se jim to zvláště v souvislosti s předsednictvím země v Radě. Irsko má v Unii pověst konstruktivního členského státu a jeho přední političtí představitelé se vždy distancovali od extrémních stanovisek a pozic jejich britských kolegů. Mohlo by se dokonce zdát, že se Irové pohybují daleko raději v hlavním proudu nově vznikajícího konsenzu na půdě Unie. Touha nevytvářet diplomatické „vlny“ se jasně odráží i ve slovech bývalého ministerského předsedy Garreta FitzGeralda: „Jedině tehdy, pokud je náš případ tak silný, tak nepřekonatelně silný, že by ho ostatní měli logicky objektivně přijmout, bychom měli prosazovat své zájmy způsobem, který může znamenat problémy pro jiné lidi. Musíme se vyvarovat popichování svých partnerů, abychom neriskovali ztrátu dobré vůle, kterou můžeme potřebovat při určitých relativně ojedinělých zásadních příležitostech.“

Komise jako nejlepší přítel

Základním a dobře zavedeným rysem irské politiky ve vztahu k institucím Unie je ochrana a podpora úlohy Komise. Irští političtí představitelé stejně jako řadoví úředníci státní správy nahlíží na Komisi jako na klíčového ochránce zájmů malých států v Unii. Zkušenosti, které Irové v průběhu svého členství nasbírali, tuto domněnku jen potvrzují.

Komise ovlivňuje politický proces v jeho nejranější fázi a je zpravidla otevřená návrhům a argumentům ze strany jednotlivých členských států. Jestliže se některé ze zemí podaří přesvědčit Komisi o výhodách svého řešení, je zpravidla větší šance, že konečný výsledek bude pro daný stát příznivější. Zavedení a udržování dobrých pracovních vztahů s klíčovými úředníky Komise působícími v jednotlivých kabinetech a generálních ředitelstvích je nezbytnou součástí řízení evropské politiky.

Irové si byli dobře vědomi této skutečnosti od samého počátku. Bývalý šéf sekretariátu Komise Emile Noel vzpomíná, že tento přístup se datuje od doby vstupu Irska do Evropských společenství (ES). Irská delegace si podle jeho slov už tehdy dobře uvědomovala výhody pramenící z členství v ES stejně jako význam Komise pro malé a střední státy, jejichž hlasy nemají v Radě dostatečnou váhu. Zcela v souladu s touto teorií byly proto otázky jednotlivých přechodných období a speciální doložky ve prospěch Irska vyjednány s Komisí, která je následně díky svému úsilí prosadila v Radě mezi tehdejší šesticí členských států. Tento přístup se plně osvědčil a zůstal zachován i nadále. Odtud pramení i snaha Irů o udržení (z irského pohledu naprosto zásadního) principu jednoho komisaře na každý členský stát. Bez něj by Irsko de facto ztratilo vliv v této klíčové instituci, která je pověřená zastupovat zájmy Unie jako celku.

I když tento vliv nelze příliš přeceňovat (Komise hájí především evropské zájmy a její představitelé nejsou vázáni přáním členských států), zkušenosti přesto naznačují, že i poté, co se irští občané stanou členy Komise a vezmou tak na sebe nový závazek v podobě práce pro Evropu, zůstávají i nadále především Iry. Komisaři se stejně jako jednotliví úředníci obecně zajímají blíže především o ten stát, který sami nejlépe znají. Neznamená to však, že vztahy Irska s Evropskou komisí byly vždy naprosto bezproblémové. Během zavádění jednotného vnitřního trhu se v souvislosti s přebíráním směrnic a jejich převáděním do domácího právního řádu dostalo Irsko dokonce několikrát na černou listinu Komise.

Taktika při vyjednávání

Irský systém je do velké míry reaktivní a vychází z konkrétní agendy. Pozornost úředníků se soustředí zejména na ovlivňování návrhů Komise v přípravném řízení a později, jak si návrh postupně razí cestu v hierarchickém žebříčku, i v jednotlivých kolech v Radě. Irská taktika spočívá ve vyslovování výhrad k těm aspektům návrhu, které jsou v rozporu s preferencemi Irska, ve vytváření koalic se stejně smýšlejícími státy, v zajišťování derogací tam, kde je to možné, a v pozměňování návrhů tak, aby lépe vyhovovaly irským podmínkám.

Irští vyjednávači se snaží na základě četných rozhovorů s Komisí a s obdobně smýšlejícími státy zvolit hned od počátku ten nejlepší způsob vyjednávání, aby nemuseli věnovat příliš úsilí a energie vypracovávání pozičních materiálů ve snaze změnit původní návrh Komise.

Konkrétní taktiku popisuje ve svých pamětech i Garret FitzGerald, který se ve funkci ministra zahraničí účastnil bezpočtu jednání v Radě. Když se Rada zabývala politikou vůči Středozemí, jmenovitě otázkou lepšího přístupu produktů z Iberského poloostrova na trh Unie, zdržel se v průběhu jednání jakýchkoli námitek a připomínek k danému tématu, protože tato otázka byla pro Irsko okrajovou záležitostí. Irských zájmů se dotýkal pouze jediný bod dané problematiky, a to předčasný vstup cibule ze Španělska na domácí trh. FitzGerald si spočítal, že nejlepší šanci na prosazení svého požadavku na pozdržení dovozu každý rok o čtrnáct dní bude mít, vystoupí-li s ním na poslední chvíli, v době, kdy bude finální „balíček“ připraven ke schválení, a obrátí-li se přitom přímo na předsedu. Správně předpokládal, že ten mu bude po dvou dnech složitých jednání natolik vděčný za jeho předchozí přístup, že tento požadavek do konečného ujednání vměstná, aniž by si toho kdokoli všiml. Celý manévr se nakonec úspěšně zdařil.

Obecně platí, že se irští političtí představitelé snaží za všech okolností zůstat při jednáních spíše v prostředním názorovém proudu a nebýt na okraji v době, kdy jednání spějí k závěrečné dohodě. Tato strategie vychází ze zkušenosti, že pokud se členský stát staví proti určitému návrhu, nedostane se mu většinou žádných ústupků. Je-li ale součástí vítězné koalice, má větší možnost prosadit během jednání své zájmy.

To dokládá i studie Evropského institutu veřejné správy (European Institute of Public Administration, EIPA). Podle ní je Irsko naprosto nepřekonatelné mimo jiné v čerpání prostředků z evropských fondů. Jedním z možných vysvětlení tohoto faktu je podle této studie to, že irské požadavky jsou v průběhu jednání téměř vždy zřejmé. Irské delegace jsou také vždy rychle rozhodnuty, zda přijmout či odmítnout nabízené řešení, neboť jejich vyjednávací pozice je většinou předem stanovena.

Všechny irské vlády si byly dobře vědomy hospodářského přínosu, který členství v EU Irsku poskytuje, a proto se maximálně snažily přispět svým komunitárním přístupem k hladkému chodu Unie. V otázkách, které se přímo dotýkají životních zájmů země, byli ale irští představitelé vždy připraveni vynaložit veškeré úsilí, aby zvrátili situaci ve svůj prospěch.

Předsednictví země v Radě

Ačkoli předsednictví v Radě ministrů není formální institucí Evropské unie, nabyl tento úřad v průběhu procesu evropské integrace na politickém významu a je dnes členskými státy vysoce ceněn pro prestiž, kterou poskytuje svému držiteli.

Předsednictví je důležitou funkcí, která s sebou přináší odpovědnost za řízení veškerých záležitostí Unie a vyvolává na straně těch, kteří ji zastávají, potřebu uspět a ukázat se v nejlepším světle. Role předsedy se postupně vyvíjela. Hlava Rady ministrů původně poměrně pasivně předsedala zasedáním, brzy se ale hlavním úkolem předsedy stalo aktivní vedení jednání, spočívající v utváření vnitřního pracovního programu a v řízení vnějších vztahů. Profil předsednictví se tak znatelně změnil.

Předsednictví v Unii dovoluje malým státům hrát ústřední roli při vytváření programu jednání i při ovlivňování jejich průběhu. Poskytuje jim tak možnost alespoň částečně kontrolovat dominantní postavení jejich větších sousedů. Jestliže se všech povinností vyplývajících z předsednictví v Radě chopí v pragmatickém duchu, mohou si vybudovat respekt a dobrou vůli u ostatních členských států.

„Bravo, irské předsednictví!“

V minulosti Irsko předsedalo Evropské unii (respektive Radě) celkem pětkrát (v letech 1975, 1979, 1984, 1990 a 1996). Jednotlivé irské vlády pojaly tento úkol velmi zodpovědně. Důstojně se tak chopily šance zvýšit celkový status země a zlepšit zapojení Irska do mezinárodní politiky.

Úspěšná organizace předsednictví představuje zvláště pro malé země po technické stránce velkou výzvu, neboť jejich kapacity jsou oproti velkým státům daleko omezenější. Během posledního předsednictví v druhé polovině roku 1996 muselo Irsko uspořádat a materiálně zajistit celkem 1.216 setkání a seminářů v Dublinu. Předsedalo přitom zároveň zhruba čtyřiceti zasedáním Rady a 2.000 setkání pracovních skupin v Bruselu.

Vedoucí úloha v Radě v roce 1996 představuje zatím poslední z řady úspěšných irských předsednictví v průběhu posledních dvou dekád. Irové si na úspěších, kterých bylo za jejich výkonu této funkce dosaženo, velmi zakládají. Podle obecného přesvědčení je nastartování euro-arabského dialogu, Jednotný evropský akt (Doodgův výbor 1984) nebo přijetí pozitivní reakce na německé sjednocení mimo jiné výsledkem irského úsilí, nápadů a dovedností.

Jeden z irských představitelů se na adresu irského stylu při předsedání vyjádřil, že je ostatními vnímán a oceňován jako „uklidňující a citlivý“. Není proto divu, že irská předsednictví jsou populární a že je na ně dobře nahlíženo. Francouzský prezident Chirac tuto skutečnost potvrdil slovy: „Bravo, irské předsednictví!“

Během předsednictví vzrůstá zejména role a postavení premiéra předsedající země. Ten nezastupuje jen svůj stát, je pověřen mandátem celé Unie, kterou často navenek také reprezentuje. V době od října 1995 do ledna 1997 uskutečnil irský ministerský předseda jako hlava Rady více než osmdesát schůzek s vysokými zahraničními představiteli. Unii zastupoval také na řadě mezinárodních summitů – se Spojenými státy, s Japonskem, s Kanadou nebo s OBSE. Mimo to absolvoval ještě nespočet setkání se zástupci vlád a států ostatních členských a kandidátských zemí.

Důležitou roli v tomto procesu hraje rovněž ministerstvo zahraničních věcí. Po dobu předsednictví muselo být proto doplněno zhruba o další stovku zaměstnanců. Jeho význam pro úspěšné zvládnutí předsednictví v EU bývá často označován za rozhodující. Řízení vnějších vztahů Unie představuje totiž v současné době neskutečnou zátěž a příslušný ministr je proto neustále na cestách.

V současné době probíhá v pořadí již šesté předsednictví Irska v Radě a jeho představitelům se tak otevírá další jedinečná příležitost ke zviditelnění. Než předají pomyslné opratě zase dál, musejí se vypořádat s řadou úkolů. Po květnovém rozšíření to budou červnové volby do Evropského parlamentu, schválení evropské ústavy nebo volby nového předsedy Komise.

Chudý soused z periferie?

Stejně jako se s postupným prohlubováním integrace měnila sama Evropská unie, měnil se i přístup Irů k členství v ní. Jednou z příčin změny bylo zejména v posledních letech nové a pro Iry do jisté míry nezvyklé postavení země v Unii. Bezprecedentní hospodářský rozmach země na počátku devadesátých let dodal Irsku na politické váze a způsobil, že v očích ostatních evropských politiků přestalo být pouhým „chudým sousedem z periferie Evropy“. Ekonomický úspěch Irska navíc naprosto radikálním způsobem změnil téměř ze dne na den výchozí pozice Irů, což se mimo jiné projevilo i ve veřejném mínění.

Změna v postavení země v Unii

Pozice Irska v Evropské unii se změnila především v důsledku velkého hospodářského růstu v zemi od roku 1993 (viz Tabulka 1: Hospodářský vývoj Irska, 1995-1998). Z relativně chudého státu se rázem stalo konkurentem v oblasti nových pracovních příležitostí a přímých zahraničních investic.

Tabulka 1: Hospodářský vývoj Irska, 1995-1998

 

1995

1996

1997

1998

Objem hospodářského růstu jako % HDP

10,1

7,7

10,7

9,0

Objem hospodářského růstu jako % HNP

7,3

7,2

6,9

8,1

Růst zaměstnanosti

5,1%

3,9%

3,5%

4,8%

Poměr dluh / HDP

81,5%

73,3%

59,9%

49,5%

Většina irských úředníků, kteří přišli do styku s evropskými institucemi nebo se svými kolegy z jiných členských států, zaznamenala znatelnou změnu v přístupu vůči Irsku. Například v jednání Evropské komise se to projevilo zvláště pečlivou kontrolou „irské složky“. Ve vztazích mezi Bruselem a Dublinem se během krátké doby objevila celá řada kontroverzních záležitostí. Za všechny lze jmenovat například spory ohledně dodržování pravidel zpracovávání a vývozu hovězího masa (jednalo se zejména o opatření přijatá v důsledku nemoci šílených krav – BSE), státních dotací, zdanění společností a v neposlední řadě spory týkající se výše finančních prostředků, které do země plynou z rozpočtu Unie (respektive z jejích finančních nástrojů).

Osmimiliardová sága

Jeden z největších konfliktů se odehrál v letech 1992-93 mezi irskou vládou a Evropskou komisí a do povědomí se dostal jako „osmimiliardová sága“. Tehdejší irský premiér Albert Reynolds si špatně vyložil závěry Edinburského summitu jako dvojnásobné navýšení přílivu prostředků ze strukturálních fondů do Irska (na osm miliard liber neboli 13,5% rozpočtu fondů) a postavil na této domněnce vyjednávání o sestavení vlády. Komise, jmenovitě DG 16, ale odmítla Irsku na základě socio-ekonomických indikátorů požadovanou výši prostředků přiznat. Rozhořel se tak spor, který si vyžádal dlouhá jednání mezi irským ministrem zahraničí a představiteli Komise za zprostředkování irského komisaře a samotného předsedy Komise Jacques Delorse. I přes příslib ve výši 7,85 miliard irských liber ze strany Delorse ale nakonec získalo Irsko pouze 6,5 miliard, tedy částku, kterou DG 16 považovalo za odpovídající.

Změny v přístupu Irska k členství v EU

Ještě dlouhou dobu po vstupu Irska do EU byly hlavní linie jeho evropské politiky jasné a konzistentní. Preference Irska se soustředily na utváření rámce pro politiku soudržnosti na půdě Unie, na maximalizaci příjmů z evropského rozpočtu, na podporu Společné zemědělské politiky (jmenovitě zemědělských dotací) a na snahy o minimalizaci dopadů regulatorních politik na oblast vládních výdajů. Přestože irští představitelé vždy akceptovali obecnou představu o podobě regulatorní strategie Unie, brali přitom zvláštní ohled na specifické potřeby domácího průmyslu, jemuž se snažili zajistit nejlepší podmínky pro rozvoj.

Změna ekonomické situace země přinesla i nový pohled na roli Irska v Evropské unii. Od poloviny devadesátých let se zlepšila celková konkurenční pozice země a Irsko zažívalo rychlé přibližování k úrovni evropského (EU) průměru v příjmu na jednoho obyvatele. Na rozdíl od předchozího desetiletí se mohlo Irsko chlubit jednou z nejlépe fungujících ekonomik v Unii.

Když se podařilo zlepšit ekonomickou situaci země a dosáhnout (nebo dokonce překonat) úroveň evropského hospodářského průměru, staly se politické preference země stejně jako celkový směr Irska v Evropské unii méně jasné. Začaly se postupně objevovat i určité náznaky xenofobní reakce (respektive nedostatku solidarity) vůči kandidátským státům a potřeba chránit své dosavadní komparativní výhody.

I přes jisté výhrady lze i dnes irský přístup označit za komunitární (v anglické terminologii se v této souvislosti často užívá pojem „conditionally integrationist“). Kromě již zmíněných výhrad k přehnané regulaci ze strany Unie (která má za následek zvýšení nároků na domácí finanční zdroje) mělo Irsko, a vzhledem k dlouhodobé tradici neutrality země stále ještě má, své vlastní preference v otázce společného politického vývoje, jmenovitě v oblasti společné zahraniční a bezpečností politiky.

Vývoj evropské integrace a veřejné mínění

Ze všech tří států, které se připojily v roce 1973 k Evropskému společenství, se může Irsko pyšnit nejhladším přechodem ke členství. Drtivé vítězství zastánců integrace v referendu o vstupu země v roce 1972 a absence vážného konfliktu mezi irskými politickými stranami v otázce Evropy umožnily představitelům po sobě jdoucích irských vlád a veřejné správy prosazovat zájmy země v systému EU bez obavy z možných domácích politických komplikací.

Podpora evropské integrace se dlouho držela v Irsku v porovnání s ostatními zeměmi na relativně vysoké úrovni (viz Tabulka 2: Výsledky evropských referend v Irsku). Ještě v roce 1996 prohlašovala vláda ve svém dokumentu k zahraniční politice, že irští občané vnímají Evropskou unii stále méně jen jako organizaci, ke které Irsko náleží, ale spíše jako integrální součást své budoucnosti. Zároveň tvrdila, že Irové vnímají sami sebe stále více jako Evropany. Většina občanů hodnotila ve stejné době členství v Unii převážně jako přínos (viz Tabulka 3: Názor veřejnosti v členských státech Unie na přínosy plynoucí z členství v EU).

Tabulka 2: Výsledky evropských referend v Irsku

Datum

Předmět

Pro v %

Proti v %

Účast v %

Neplatné v %

10.05.1972

Souhlas s členstvím v ES

83,1

16,9

70,9

0,8

26.05.1987

Souhlas s podpisem JEA

69,9

30,1

43,9

0,5

18.06.1992

Souhlas s ratifikací Maastrichtské smlouvy o založení EU

69,1

30,9

57,3

0,5

22.05.1998

Souhlas s ratifikací AS

61,7

38,3

56,2

2,2

07.06.2001

Souhlas s ratifikací Smlouvy z Nice

46,13

53,87

34,79

19.10.2002

Souhlas s ratifikací Smlouvy z Nice

62,89

37,11

49

Brzy se ale ukázalo, že podpora Irů projektu ekonomické a politické unie není bezpodmínečná. Odmítnutí Smlouvy z Nice těsnou většinou v referendu v červnu 2001 znamenalo nejen zastavení dalšího prohlubování evropské integrace, ale i ohrožení projektu rozšíření Unie o další kandidátské země. Irské „ne“ způsobilo šok jak na evropské, tak i na domácí politické scéně. Důvodů, které vedly irské občany k odmítnutí smlouvy, bylo několik a není podstatné se jimi v tuto chvíli detailně zabývat. Daleko důležitější je poučení, které si z této skutečnosti odnesli především domácí politici: Situace se od dob vstupu výrazně změnila a nelze již nadále počítat s automatickou podporou občanů v otázce EU; Unie již není ze strany Irů vnímána vždy a za všech okolností jako „spása“ země. Definitivně tak skončila éra slepé podpory projektu evropské integrace (existovala-li vůbec někdy) a Irové si dnes více než kdy jindy uvědomují svoje postavení v rámci Unie, tedy postavení plátce (ne příjemce) evropského rozpočtu.

Připravte se na nováčky

Irsko absolvovalo třicetileté členství v EU velmi úspěšně a těšilo se ze všech jeho výhod. Je tomu tak navzdory minimální adaptaci ze strany irské veřejné správy. Nedá se tvrdit, že by se v důsledku vstupu do EU nějak radikálně změnilo její fungování nebo chování státních úředníků. Právě naopak. Změny, které se v průběhu let v Irsku přeci jen uskutečnily, respektovaly z velké části tradiční zažité hodnoty politické a správní kultury země. V systému irské veřejné správy tak i nadále přetrvávají takové prvky jako jsou autoritářství a vysoká míra centralizace nebo minimální formalizace jednání a pracovních postupů. Lze proto říci, že veškeré změny, ať již proběhly vlivem působení EU nebo ne, byly šity na míru irským podmínkám. Jen těžko lze tedy obdobné kroky s úspěchem uskutečnit jinde.

Z celkového pohledu je hodnocení pro irskou správu po třiceti letech velmi pozitivní. Přesto se však stále více začínají objevovat názory, že stále ještě existují mezery ve zvládání evropských záležitostí a že současný stav uspořádání celého systému není do budoucna pro Irsko vyhovující. Situace v EU se se vstupem deseti nových členů změní natolik, že si nutně vyžádá i

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA