Jestliže doma používáme termín zahraničí, nemyslíme tím již Evropu

Autor sa pokúša nájsť odpovede na známe a často kladené otázky - existuje vôbec euróspka identita? Ak áno, aká je? Sú politické hranice Európy totožné s geografickými? Kde Európa začína a kde končí? Má Európa dušu?

Integrace, partner
Integrace, partner

 

10. června 2005, v předvečer desátého prodloužení CESTY ČESKO-NĚMECKÉHO POROZUMĚNÍ, kterou budujeme od roku 1999 na úpatí Červené Hory v Budišově nad Budišovkou, jsme seděli v jídelně hotelu Slezan v Bruntále s velice milými hosty. Byli jimi pan brigádní generál Roland Vogel, vojenský přidělenec velvyslanectví Rakouské republiky v České republice a podplukovník generálního štábu Ing. Karl-Peter Wernz v téže funkci na velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Byl přítomny i dámy – především manželky našich hostů, a proto se konverzace nesla v lehkém společenském tónu, avšak nedokázali jsme se tak zcela oprostit od politiky.

Vrátili jsme se všichni z úžasného večera. V předvečer prodlužování CESTY se již tradičně koná koncert v kostelíku sv. Jakuba Většího v Guntramovicích s promluvou některého z organizátorů. Ten večer jsme byli svědky kouzelného vystoupení dětského pěveckého sboru Permoník z Karviné. Ona myšlenka vytvářet CESTU ve fyzické podobě ze žulových desek, na jejichž líci jsou jména účastníků či jejich vzkazy, vznikala v letech 1998 – 1999 a první desky byly položeny v červnu 1999. Cesta se každým rokem prodlužuje a její účastníci tak vyjadřují vůli jít v Evropě CESTOU POROZUMĚNÍ. Dnes je v seznamu účastníků zapsáno více než 150 jmen rodin, jednotlivců, měst a institucí z Německa, Česka, Rakouska, Polska, Francie, Portugalska, Anglie a USA. Od počátku jsme prohlašovali, že tato CESTA je naší cestou do Evropské unie. Avšak diskuse o politice nás zavedla jako vždy do minulosti. “Víte, zřejmě je asi škoda,” prohlásil v jedné chvíli pan generál Vogel, “že se všichni učíme ve škole naše domácí dějiny. A nedíváme se na historii trochu s nadhledem, bez toho zaujetí pro zájmy národní”.

Téměř stejná slova jsem pronesl v diskusi na čtrnácté Česko – německé konferenci v Jihlavě, kterou na dny 18. – 20. března 2005 do tohoto města svolala společnost Bernarda Bolzána. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Lubomír Zaorálek zde hovořil o tom, že na evropskou ústavní smlouvu se musíme dívat také jako na soubor určitých morálních zásad, po nichž lidé na kontinentu touží. V kontextu s tím i s dalšími diskusními příspěvky jsem si dovolil označit jako chybu, že se neučíme již na základních školách evropské dějiny. My totiž dějiny Evropy chápeme tak, že si osvojíme historie jednotlivých evropských států a domníváme se, že jejich položením vedle sebe nám automaticky vzniknou a v mysli vytanou dějiny evropské. Jak krutý to omyl.

Hledání Evropy

Na počátku je docela symptomatický příběh. Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix byli bratři tajemně unesené princezny Európy. Otec sourozenců král Agénor syny vyslal, aby ji našli a přivedli zpět s podmínkou, že bez ní se nemohou vrátit. A jako v každé pohádce, bylo oněch devatero hor a devatero řek, kde se měla princezna nacházet, určeno pouze směrem. Směrem daným zapadajícím sluncem. Král Agénor své syny již nikdy nespatřil, neboť oni možná hledají ztracenou princeznu dodnes. Takže princezna Európa by měla být někde tam, kde slunce zapadá. Termín západ je ukryt již v samotném jménu princezny. Európe může mít slovní základ ve slovech ereb, erab, erebos, což jsou výrazy Semitů, Asyřanů a Řeků označující západ slunce nebo jednoduše večer. Európa se v řecké mytologii stala matkou Minóa, vládce Kréty, jejíž kulturu absorbovali Helénové, kteří ve druhém tisíciletí před naším letopočtem obydleli místa, která z dějin známe pod označením starověké Řecko. Pochopitelně, že Európu unesl Zeus, ten se s ní však nikdy neoženil. Jen nenápadně se v mytologii objevuje jeden z princezniných bratrů Kadmos, který pátrání rovněž vzdal, ale naučil Řeky písmu.

Takto popsaný příběh princezny Európy by možná neobstál mezi odborníky. Ve výkladu smyslu bájí a legend by se totiž neshodli. Ani dnes neexistuje jednoznačný výklad zaručeně správného původu legendy o princezně Európě. S kontinentem, který nese její jméno, je to podobné. Evropa, její minulost, přítomnost a konec konců i budoucnost evokuje vzrušené a velmi rozmanité diskuse, v jejichž spektru se objevují tvrzení, že Evropa neexistuje a neexistovala, vedle proklamací o tom, že Evropu nelze definovat. Diskuse o Evropě nabyla nebývalých rozměrů teprve nedávno – v souvislosti s prvními pokusy o její skutečnou a funkční integraci. Díky tomu jsme i my účastníky těchto diskusí. Jako diskutéři si ovšem v tomto směru bohužel nevedeme nijak skvěle.

Geografie Evropy

Diskuse o tom, kde Evropa začíná a kde končí, jsou dávného data a jejich charakter nebyl často určen údaji zeměpisnými, jako spíše událostmi politickými. Známy jsou pokusy vytěsnit z Evropy Rusko. Jenže symbol onoho sloupu, který dodnes stojí v Jekatěrinburgu jako hraniční mezník mezi Asií a Evropou, je značně silný. A to nejen z toho důvodu, že se na tomto místě zastavovali vyhnanci na Sibiř a symbolicky nabírali hrst evropské půdy, neboť dál za tímto sloupem byla ona druhá, neevropská tvář samoděržaví. Spory o to, zda hranice Evropy je na Urale, trvají několik staletí. Jsou dány historií osídlování této části kontinentu, malými znalostmi její historie a konec konců i jejími ekonomickými, politickými a náboženskými strukturami. Ale nemusíme chodit daleko – docela blízké jsou doby, kdy se objevovaly tendence označovat některé státy v tzv. východní Evropě za neevropské. Naše volání po návratu do Evropy vlastně nechápali (a dodnes nechápou) všichni jako návrat k jistým mravům a zvykům. Pravdou je, že Evropa byla historiky i filozofy dostatečně charakterizována začátkem druhého tisíciletí. V 2. polovině 18. století tak pregnantně učinili Voltaire i Rousseau, avšak jejich následovníci chápali Evropu jako jakousi “západní civilizaci”. V tomto rámci se objevovaly pochybnosti nejen směrem východním, ale občas se do Evropy “nepočítaly” také státy, které mají geograficky blíže k pomyslnému středu Evropy (Portugalsko, Irsko, Wales, Skandinávie, Pobaltí, Krym, Kavkaz aj.). Vzhledem k historickým událostem, odehrávajícím se zejména ve dvacátém století, není dnes snad zvláštních pochyb o geografickém pojetí Evropy. A jedním z důkazů je i výše zmíněný sloup v Jekatěrinburgu.

Filozofie Evropy

Slabostí, ale i silou Evropy ve smyslu filozofie, dějin, ekonomiky a společenského rozvoje je především rozmanitost jejího vývoje. Nejde jen o konflikty válečné nebo o různé revoluce selské, průmyslové či politické, ale jde i o časté a rozmanité dělení území, národů, ale i o selhání filozofická a občanská (antisemitismus, různé projevy nacionalismu, rudá a hnědá totalita). Jestliže dnes považujeme za základ naší evropské existence křesťanství a judaismus, řeckou filozofii a římské právo, nacházíme současně řadu kritiků, kteří právem poukazují na jejich různá selhání. Což ovšem nemění nic na onom fundamentu, kterým je Evropa charakterizována. Ona zmíněná negativa (selhání) se projevila vždy tehdy, když některý z uvedených atributů byl potlačen, nedoceněn či přímo zašlapán do země. A tu jsme u jádra sporu spíše filozofického. Jestliže totiž hovoříme o křesťanských ctnostech, kulturním pluralismu, vědeckých objevech, lidských právech, svobodné ekonomice, o výsledcích vědy a výzkumu, vzdělání a právech národů i jednotlivců, odpůrci existence společné Evropy nám předhazují příklady z dějin počínající inkvizicí a končící holocaustem. Evropa pochopitelně existuje a vždy se vrací do výchozích bodů, které jsou zárukou její prosperity a smyslem její existence.

Nebyla v tom jen symbolika dějin, že ministři šesti evropských států podepsali jednoho pošmourného pondělí 25. března 1957 texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schumann byl v první světové válce vojákem německé armády, ve druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrad Adenauer byl přesvědčeným antifašistou, který již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a který v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském panevropském kongresu, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Calergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie.

V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, stejně jako politicky jednotná Evropa, se svými tehdejšími hranicemi z roku 800 téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950 po předchozím vytvořením Rady Evropy, se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

Evropská identita

Nemůže existovat něco jako evropské občanství, když k tomu nejsou potřebné atributy, prohlašují odpůrci užší a promyšlenější evropské integrace. A říkají, že Evropa nemá identitu geografickou, neboť její hranice nebyly nikdy dány jednou provždy. Evropa podle nich rovněž nemá identitu náboženskou, protože to mnohokrát selhalo. Evropa nemá ani identitu kulturní a duchovní, protože zde není nic jednotícího, co by ji spojovalo. A nemůžeme hovořit o prvotní identitě evropanství, protože Evropa vznikala na pozadí boje proti barbarům, pohanům a islámu, což je údajně málo pro tradičně chápanou autenticitu a jakousi evropskou antropologii. Takováto rčení jsou hůře vyvratitelná. Pokusy o vysvětlování dějin Evropy jsou charakterizovány například tím, že v novověku každá evropská země věnovala převážně pozornost interpretaci svých národních dějin. Poté následovaly dva pokusy o změnu dějin vůbec. První byla marxisticko-leninská verze a druhá byla verze fašistická. Obě se moc nelišily, ale naštěstí obě selhaly. Otázka stojí takto: má tedy Evropa dějiny, na jejichž základě bychom mohli definovat evropskou identitu a evropské občanství? K výše uvedenému by se hodilo ještě přidat následující podotázky. Kdy začala Evropa pociťovat naléhavější potřebu svých dobře zpracovaných dějin? Kdy se projevila potřeba a nutnost definování evropské identity a evropského občanství, tedy evropanství? Existuje evropské veřejné mínění? Existuje evropský veřejný zájem? Jak se dá definovat občan – Evropan? Musí dávat přednost Evropě a teprve poté svému národnímu státu? Existuje spojovací nit mezi všemi pozitivními jevy evropské minulosti? Není trauma z apokalyptických evropských událostí překážkou evropanství? Je evropské kulturní dědictví skutečně autenticky evropské? Existuje vůbec Evropa?

Probouzí se Evropa?

Evropa má pochopitelně společnou minulost, avšak nebyly ještě napsány její podrobné dějiny. Evropany jsou všichni ti, kdo se podíleli na evropských projektech. Co tedy charakterizuje Evropu a proč bychom se měli cítit Evropany v určitém jedinečném slova smyslu?

Stačí si učinit několik srovnání. Evropa je nejhustěji a nejrovnoměrněji osídlený prostor, pokud se dílů světa týče. Dá se dokonce říci, že je největším centrem zalidnění světa charakterizovaným největší hustotou měst a všeobecnou urbanizací. Pro Evropu je charakteristická tisíciletá tradice výstavby měst, jejichž historická a poměrně zachovalá centra jsou součástí evropského kulturního dědictví. O evropském kulturním dědictví není pochyb. A je známo i prokázáno, že v Evropě nebyl žádný významný kulturní jev uzavřen do hranic národního státu a žádné dějiny jakéhokoli druhu umění se neshodují s dějinami národů nebo národních celků. Evropská dopravní síť je nejhustší a nejmodernější v porovnání s ostatními částmi světa. Krása a rozmanitost evropské kulturní krajiny není dána pouze předchozím geologickým vývojem, ale především vlivem člověka na utváření krajiny. Nikde na světě se neprojevuje tak silná míra tvorby člověka ve vztahu ke krajině jako v Evropě. Evropské národy v onom nacionálním slova smyslu se začaly formovat teprve v 18. století, avšak Evropa plynule byť s těžkostmi vplula do stavu dnešního, v němž vývoj zdaleka neurčují národy nebo národ. Evropa si však zachovala velice pozitivní dědictví společnosti občanské. Již od počátku byla občanská společnost v souladu se záměry křesťanství. To pak ovlivnilo rozhodujícím způsobem poltické dějiny a stalo se nástrojem kulturní asimilace a integrace. Za tisíc let středověku vznikla v Evropě jedna velká kulturní identita. Průměrně vzdělaný občan si umí do výše uvedených konstatování dosadit hodnoty, fakta i osobnosti. Pouze to vše neumí spojit v jeden celek, neboť toto jeho usilování je přerušováno nejrůznějšími společenskými událostmi počínaje nekrvavými revolucemi a konče velice krvavými válkami.

Evropské společenství

Tento termín je na jedné straně velmi aktuální, ale může být chápán i v historických souvislostech. Zkusme si vybrat nějaký úsek evropských dějin, který se dá takto charakterizovat. Uberme například jednu třetinu druhého tisíciletí a máme 5. července 1665, tedy datum, od kterého uplynulo přesně 340 let, neboť tyto řádky jsou psány 5. července 2005. Onoho 5. července 1665 byli oddáni budoucí polský král Jan III. Sobieski a Marie Kazimíra, markýza de la Grange d´Arquien, sestřenice francouzského Ludvíka XIV. Budoucího krále a Marii Kazimíru oddal papežský nuncius Pignatelli, pozdější papež Innocent XII. Když se narodil novomanželům prvorozený syn Jan, stali se jeho kmotry právě Ludvík XIV. a princezna Marie, pozdější anglická královna. Jan Sobieski si vysloužil mimo jiné i přezdívku “turkobijec”. Vyznamenal se mnohokrát v bojích s vojsky Osmanské říše, která od 14. do 18. století neustálými nájezdy ohrožovala Evropu. V srpnu 1683 stáli Turci před branami Vídně. Na její záchranu, vlastně i na záchranu křesťanské Evropy, spojili svá vojska císař Leopold I. a tehdy již polský král Jan III. Sobieski. Turecké vojsko vedené Kara Mustafou utrpělo porážku a král Polska a Litvy Jan III. Sobieski se mohl právem cítit zachráncem křesťanské Evropy. Než přijel do Vídně, poslal jízdní část svého vojska přes Hranice a Lipník k Mikulovu, kde se jezdci spojili s pěším vojskem. To putovalo přes Opavu a Olomouc do Vídně. Cestou Jan III. Sobieski asi 24. srpna 1683 přenocoval v městečku Dvorce u Bruntálu. V té době v této oblasti dozníval boj mezi protestanty a katolíky. Teprve v roce 1669 byli všichni občané Dvorců pokřtěni. To byl již majitelem panství kníže Jan Adam z Lichtensteina. Dvorce samy patří tak trochu do polských dějin – někdy v 9. století je údajně založili dva polští kupci. O tomto polském původu Dvorců existuje německy zapsaná pověst v místní kronice. Tak tohle byla Evropa na konci 18. století v krátké výseči dějin malé oblasti střední Evropy.

V roce 2000 jsme za přispění obce Dvorce nechali poblíž dvoreckého farního kostela postavit pomníček Janu III. Sobieskému s nápisem, že v městečku v srpnu 1683 nocoval. A na tomto místě, které je poblíž místního muzea, vysvětlujeme návštěvníkům smysl a historii křesťanského vývoje Evropy. Je naše činění součástí politiky evropského společenství současného, nebo pokračováním toho z roku 1683? Identifikujeme se tak jako Evropané? Jistě. Ovšem pokud jsou nám dobře známy výše uvedené historické události a souvislosti, jejichž aktéry jsou výrazné osobnosti evropských dějin jinak patřící Polsku, Anglii, Francii, Rakousku, Římu a v rámci naší neskromnosti i nám Čechům, byť tenkrát naši předkové své češství vnímali zcela jinak. Ačkoliv tedy nebyly evropské dějiny sepsány, existuje dostatek způsobů, jak se s nimi seznámit a ztotožnit. Jen musíme znát souvislosti a umět si je vysvětlit. A to je docela obyčejným projevem evropanství, to je pochopení identity Evropy.

Aktuální evropanství

Naléhavost definování evropské identity, evropského občanství a potřeba vytváření evropské veřejnosti se ve své aktuální podobě objevuje teprve v posledních letech. V době, kdy byl evropský kontinent “rozlomen ve dví”, tedy v době studené války, byla evropská identita Evropského společenství charakterizována příslušností k “západní civilizaci”, právem spojované se svobodným světem. Jiná situace nastala na konci minulého století, kdy se řada sovětských satelitních zemí vydala na nelehkou cestu k demokracii, rozpadl se Sovětský svaz a došlo ke sloučení obou německých států. Objektivně se vyrovnat s minulostí nedokázaly zatím ani země, které již byly přijaty do Evropské unie, natož ty, které se na přijetí připravují a nedokázalo to konec konců ani Rusko jako nástupnický stát po sovětské říši. Toto neblahé dědictví Evropy minulosti najednou odhalilo slabiny téměř padesát let rozdělené Evropy, které stále ještě nejsou přesně charakterizovány a rovněž stále schází reálná vize vedoucí k jejich nápravě, byť obecně je tou základní cestou rozvoj demokracie. V tu chvíli si Evropa také uvědomila nutnost a existenční důležitost vytváření evropského veřejného mínění, posilování prvků evropské sounáležitosti a potřebu objektivního výkladu evropských dějin. Evropanství se nemůže stát jen proklamací, to se musí stát nástrojem společné evropské politiky. A přiznejme si, že až donedávna byl tento pojem pro mnohé národy a politiky poměrně vágní. Medvědí službou by však bylo vytváření nějakého schematického modelu na téma, kdo je Evropan. Jak vypadá, jak se chová, jak myslí? Málo platné, zde musí nastoupit jistý koncept evropského občanství, avšak prezentovaný velice citlivě. Základním rysem pocitu evropského občanství se musí stát současně reálný pohled na dějiny vlastního státu (národa), zejména pochopení jeho zařazení v historickém kontextu vývoje Evropy. Neschopnost tohoto reálného pohledu je typickým projevem těch, kteří vyslovují obavy ze ztráty jakési národní identity a suverenity. Neuvědomují si totiž, jak byly a jsou tyto pojmy imaginární a pomíjivé. Dalším potřebným prvkem při vytváření vědomí občana Evropy je dobrá znalost všech integračních opatření, tedy i práv a povinností. Kdyby většina občanů znala dobře obsah všech padesáti bodů Charty základních práv Evropské unie, měli by zřejmě jiný vztah k evropské ústavní smlouvě, neboť se tato Charta má stát její právně uznávanou součástí.

Zápas o duši Evropy

Den poté, kdy si v bruntálském hotelu Slezan generál Vogel celkem logicky stěžoval na absenci školního předmětu “evropské dějiny”, jsme přidali na CESTU POROZUMĚNÍ dalších třináct desek. Své desky zde položili i vojenští přidělenci velvyslanectví německého a rakouského i náměstek ministra obrany České republiky. Stalo se tak mimo jiné i v rámci připomínky 60. výročí konce 2. světové války. Po rozšíření CESTY byla na místě vojenskými kuráty sloužena v pořadí již čtvrtá evropská polní mše. Zavedli jsme tuto tradici k uctění památky padlých na všech bojištích Evropy v uplynulých staletích. Následující den se dle programu na faře v Moravském Berouně sešli námi pozvaní zájemci o diskusi na téma “O křesťanských základech minulosti, současnosti a budoucnosti Evropy”. Úvodní slovo přednesl Rudolf Kučera, profesor Univerzity Karlovy, předseda Panevropské unie Čech a Moravy, člen Mezinárodního prezidia Panevropy. Hovořil i o duši Evropy: “Duší Evropy rozumím její hodnotovou identitu. Tedy to, s čím má dnešní Evropa největší problémy. Na jedné straně se všude v Evropě projevuje silný hodnotový relativismus, který zachvacuje stále širší vrstvy obyvatel. Na druhé straně existuje menšina Evropanů, která by si přála, aby Evropa získala pevnější a zřetelnější hodnotovou identitu. Potřebuje to nejen kvůli tomu, aby obstála v konkurenci s jinými kulturami, jejichž příslušníci do Evropy přicházejí ve stále větším počtu. Potřebuje to i kvůli tomu, aby dokázala znovu oživit hospodářský růst, bez něhož nelze reformovat nákladné a rozbujelé sociální systémy. Ekonomika totiž nezáleží jenom na investicích, výrobních kapacitách a úrovni obchodu, ale velice mnoho také záleží na hodnotových postojích lidí. Pokud tyto postoje chybí, nepomohou žádné reformy, protože jsou to jen pokusy o změnu vnějších poměrů. Vnitřně prázdní a dezorientovaní lidé nedokáži překonat žádné krizové situace, nedokáží se vyrovnat s přechodnou situací nedostatku a jisté nouze. Očekávají, že stát bude za ně krize řešit. Tato až mentální závislost na státu a jeho přerozdělovacích aktivitách je slepá ulička, do níž se většina Evropanů dnes dostala. Hospodářský růst totiž předpokládá existenci motivovaných občanů, kteří jsou přesvědčeni, že jejich práce a vyšší výkony mají smysl nejen momentálně pro ně, ale i pro celou společnost, pro jejich potomky. Dnešní německá vláda se například zlobí na německé podnikatele, že nejsou patrioty, označuje některé z nich za kobylky a chtěla by jim více regulovat jejich podnikání. To je úplně falešný přístup. Pokud totiž jsou v Německu podnikatelé, kteří se zajímají pouze o svůj zisk bez ohledu na cokoli, pak jsou produkty té společnosti, kterou v Německu zavedli především socialisté. Těm se totiž podařilo oslabit klíčové instituce společnosti, stát, rodinu, vlastnictví a náboženství a vzali tak tradiční hodnotové opory společnosti. Všechno redukovali jen na individuální zájmy, které mají vždy přednost ve jménu svobody. Když mluvím o stále více bezhodnotové evropské společnosti, nemám na mysli stav, v němž nejsou žádné hodnoty, v němž chybí víra v určité hodnoty, ale stav, v němž má všechno kvazi stejnou hodnotu a všechno je dovoleno. To je stadium totální relativity, v niž se dnes nachází svobodně sekularizovaná západní společnost. Lidé znají etické příkazy, ale nikdo je nenásleduje, nikdo podle nich nežije. Klíčová otázka pak zní, jak lze člověka přimět k tomu, aby konal dobro, i když tím pro něj vzniknou nějaké nevýhody a musí omezit svou svobodu. Je téměř nemožné přesvědčit čistě racionálně někoho, že spravedlnost je lepší než touha po zisku, pokud to jde proti jeho zájmu. Bez náboženství to prostě nejde, jenže socialisté a liberálové se vždy snažili posílit odpor k náboženství. Socialisté se ohání pojmem sociální spravedlnosti, ale ve skutečnosti téměř úplně zničili její hodnotové základy. Ještě jinak vyjádřeno, jak lze přesvědčit svobodného nenáboženského člověka, sledujícího jen svůj vlastní zájem, aby jednal sociálně spravedlivě? A to vše za situace, kdy jsou oslabeny hlavní společenské instituce, stát, rodina, vlastnictví a náboženství? Německý spisovatel Botho Strauss napsal, že být dnes konzervativní znamená se vzepřít proti totální vládě přítomnosti. Zápas o duši Evropy znamená dnes zápas o to, jak chápat svobodu. Pokud si někdo například chce v Evropě vynucovat sociální rovnost, aby si tím pojistil voličstvo, měl by si být vědom toho, že nejen oslabuje šance hospodářského rozvoje, ale také podrývá základy svobody, které byly vytvořeny během evropské integrace. Svoboda neznamená, že všechno je dovoleno, svoboda znamená odpovědnost před něčím, co nás přesahuje, odpovědnost před tím, kdo nás stvořil a poskytnul nám hodnoty, které nám otevírají cestu k hodnotnému lidskému životu. Pokud někdo tyto hodnoty odmítá a domnívá se, že člověk si může svobodně vytvářet vlastní hodnoty podle své libovůle, vede společnost k nezadržitelnému úpadku po všech stránkách. Vzepřít se těmto trendům je dnes stále obtížnější….”

Následná diskuse by zasloužila vylíčení, ale to by bylo nad rámec těchto úvah. Snad jen jednu poznámku: k diskusi o dějinách Evropy a o poselství evropského dneška bychom se měli programově scházet.

Evropské dějiny existují

Jistě, existují tím, že se odehrály. Ale není tak zcela pravdivé tvrzení, že by měly být teprve sepsány. V poslední letech vychází řada prací, které se pokoušejí s tímto tématem vyrovnat. V českém překladu vyšla v tomto roce objemná práce Normana Daviese “Evropa – dějiny jednoho kontinentu”. Jde o pozoruhodnou syntézu evropských dějin renomovaného a uznávaného autora. Otázkou je to, zda bude běžný občan ochoten studovat jejích 1.368 stran a zaplatit cenu 999 korun. Bylo by iluzí chtít, aby si tuto knihu, která předpokládá i předchozí znalosti, prostudovala většina občanů. Podobně je tomu i s další literaturou, kam patří již v roce 2003 česky vydané dva díly Evropské dějiny Evropy, sepsané kolektivem francouzských historiků vedených Charlesem-Olivierem Carbonellem a jiné práce menšího rozsahu (Osudové dny Evropy, Střední Evropa v dějinách aj.). Ale zkuste se zeptat ve svém okolí spolupracovníků či přátel, zda jsou schopni vyjmenovat alespoň tři tituly týkající se evropských dějin, které vyšly u nás v posledních pěti letech. A zkuste se zeptat některého politika místní, krajské či národní úrovně, kterou z těchto knih poctivě prostudoval. Jejich odpovědi budou zároveň odpovědí na to, co pro nás znamená evropská identita a evropské občanství. Zatím bohužel nic, maximálně odposlechnuté, v lepším případě námi vytvořené fráze.

Evropa se dostává na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, jehož charakteristikou je citlivě a promyšleně vytvářená evropská integrace. Jako již mnohokrát v minulosti dostává nebývalou šanci. V kontextu evropských dějin Evropa podobných šancí spíše využila, než je promrhala. Jinak by i přes všechna traumata, zklamání a selhání neexistovala. Tedy také optimismus a zdravé sebevědomí by měly patřit k výbavě občana Evropy. A to je jedna z věcí, o které se nemůže rozhodnout v Bruselu. To je věcí každého z nás, kteří jsme geneticky nositeli příslušnosti evropské, byť to někdy nějak silně nepociťujeme. Horší by však bylo, kdybychom si to odmítali přiznat.  


Analýza bola uverejená na portáli Integrace.cz 27. júla 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA