Profil zemí Visegrádské skupiny v debatě o budoucnosti Evropy

Štúdia analyzuje postoje krajín V4 v debate o budúcej ústave EÚ. Výpočtom spoločných a rozdielnych postojov sa snaží odpovedať na otázku možnosti spoločného postupu týchto štátov v budúcej rozšírenej EÚ.

 

Úvod

Cílem této studie je popsat a analyzovat profil zemí visegrádské skupiny 1 v jednání Konventu a ve vztahu k jeho závěrům,(tj.ve vztahu k návrhu textu Ústavní smlouvy, který byl presentován Evropské radě v červnu 2003),stejně jako k následující mezivládní konferenci.Vzhledem k omezenému záběru studie se pokusíme prozkoumat hlavní konstanty působení zástupců těchto zemí na půdě Konventu. Tím tedy i nepřímo odpovíme na otázku, do jaké míry je pravděpodobné, že Visegrád bude v budoucí Evropské unii vystupovat jako kompaktní uskupení,alespoň v otázkách zásadní povahy,které byly předmětem jednání uvedeného fóra především.Paralely mezi Visegrádem a vnitřními uskupeními v EU jako Benelux nebo Nordická rada byly mnohokrát zmiňovány právě v souvislosti s Konventem. Tento článek se pokusí argumentovat v tom smyslu,že s působením Visegrádu uvnitř EU jsou často spojována možná až příliš optimistická očekávání.

Na úvod je rovněž nutno zmínit,že pokud v této studii hovoříme o zástupcích visegrádských zemí v Konventu,máme tím na mysli vládní zástupce. Je tomu tak proto, že předpokládáme, že vládní reprezentace budou odpovědné za projednávání konečné verze Ústavní smlouvy na mezivládní konferenci (IGC).

Postavení Visegrádských zemí v Konventu o budoucnosti Evropy

Visegrádské země všechny patří do skupiny takzvaných přistupujících zemí, které mají na základě Laekenské deklarace z prosince 2001 právo vyslat své zástupce do Konventu o budoucnosti Evropy. Zároveň je pozice těchto zemí omezena procedurálními pravidly Konventu.Na jejich základě se sice kandidátské země mohou vyjadřovat ke všem návrhům Konventu a podávat návrhy vlastní,ale nemohou zablokovat konsensus mezi stávajícími členskými státy. Z tohoto titulu nevystupovali zástupci Visegrádských zemí v Konventu tak aktivně jako zástupci členských států. Důvody pro poněkud deferentní pozici zemí V4 je ovšem možno shledat i v jiných oblastech.Prvním z nich je nedostatečná zkušenost se členstvím jako takovým,což mnohdy vedlo k obtížné identifikaci národních pozic a hledání vhodných spojenců v určitých otázkách.Dalším motivem byla nejistota ohledně budoucího členství. Ačkoli podpora vstupu do Evropské unie byla ve všech zemí V4 velmi vysoká,smlouva o přistoupení byla podepsána až v dubnu 2003 a referenda o přistoupení proběhla rovněž až na jaře 2003,tedy v době, kdy se jednání Konventu chýlila do závěrečné fáze. Až do úspěšných referend se tedy úsilí vlád Visegrádských zemí soustředilo primárně na dovršení přístupového procesu a diskusi o vyjednaných podmínkách členství spíše než na debatu o budoucím uspořádání Evropské unie.

Na druhé straně pozice Visegrádských zemí v Konventu byla posílena jejich relativní váhou jak v rozšířené Evropské unii jako celku,tak ve vztahu k ostatním kandidátským zemím. Pomineme-li Rumunsko a Bulharsko,které obdržely příslib přistoupení až v roce 2007, pak právě země V4 jsou největšími zeměmi mezi kandidáty a to se projeví i v jejich strukturální moci a schopnosti ovlivňovat dění v Unii pětadvaceti členů.

Zvláště evidentní je tato pozice v případě Polska.Polsko bude patřit v rozšířené EU k „Velké šestce “. Zařadí se po bok největších a nejvlivnějších zemí EU jako je Francie nebo Německo,což se projevuje již nyní (například tzv.Výmarský trojúhelník,viz dále). Z toho důvodu Polsko zaujalo z kandidátských zemí v Konventu jednoznačně nejaktivnější profil. Jeho pozice je nadále posílena ustanoveními Smlouvy z Nice (která vytváří smluvní rámec Unie,ke které uvedené země přistoupí),která mu připisuje relativně velmi silnou roli především v Radě (Polsko disponuje 27 hlasy, zatímco více než dvojnásobně velké Německo pouhými 29 hlasy).

Pokud jde o Maďarsko a Českou republiku, jejich velikost v rozšířené Unii je bude řadit do skupiny středně velkých států. Jejich prvořadými spojenci v Konventu byli právě zástupci obdobně velkých zemí,například Rakouska, Portugalska, Řecka,ale i Belgie či Nizozemí. Vzniklo zde dokonce jisté neformální uskupení zemí, které se označily za „přátele komunitární metody“ nebo později tzv. „like-minded“ countries (tj. „podobně smýšlející země“), jejichž Konventisté mezi sebou intenzivně komunikovali a konzultovali své pozice, i když přímo o koordinaci se hovořit nedá.

Kde se stanoviska visegrádských zemí prolínají?

Otázek, ve kterých visegrádské země zaujaly stejná nebo podobná stanoviska při jednáních Konventu, bylo mnoho. Nelze ovšem předpokládat, že to bylo díky specifičnosti Visegrádské skupiny jako takové. Konventu se v mnoha oblastech podařilo dosáhnout skutečně širokého konsensu mezi zástupci všech nebo převážné většiny členských i kandidátských zemí. Pokud chceme hovořit o čistě visegrádských specificích, musíme otázku položit v širších souvislostech, vycházejících z toho, jak vnímají uvedené země své budoucí členství v Unii a jaké priority se budou pokoušet ovlivňovat.

Lze říci, že všechny Visegrádské země se profilují jako země velmi proevpropské, v tom smyslu,že v zásadě podporují další prohlubování evropského integračního procesu jak v rovině ekonomické, tak v rovině politické. V souvislosti s diskusí, která se v průběhu Konventu rozvinula a která spekuluje o možné variabilní geometrii v EU o pětadvaceti a více členech dávají Visegrádské země jasně najevo, že chtějí náležet k evropskému pevnému jádru. To je do značné míry předurčeno tím, že přijaly závazek implementace Schengenského acquis i cílů hospodářské a měnové unie včetně jednotné měny. Zároveň nepodporují žádná opatření, která by petrifikovala permanentní či kvazipermanentní rozdělení uvnitř EU nebo vytvářela vícerychlostní unii.

Odhodlání náležet k pevnému jádru s sebou ovšem přináší i problémy. Tlak, který v Konventu vyvinuly některé státy na vytvoření rámce pro postup evropské integrace v dalších oblastech, může být pro Visegrádské země těžko akceptovatelný. Evidentním příkladem jsou zamýšlené posuny v oblasti bezpečnostní a obranné politiky. Snaha některých zemí (Francie ,SRN, Belgie a Lucemburska neboli tzv. Gang of Four) o zavedení „strukturované spolupráce“ v oblasti obranné politiky, která by mohla vést až k obranné Unii a vytvoření vojenských struktur mimo NATO, by téměř jistě znamenala oslabení role NATO jakožto hlavního garanta bezpečnosti Visegrádských zemí. Tím je vyjádřena další konstanta působení visegrádských zemí v rozšířené EU – tyto země budou vystupovat jako „atlantisté “spíše než jako „gaullisté” .Zvláště evidentní byla tato pozice v případě Polska v době irácké krize, která časově korelovala s klíčovými jednáními Konventu. Polsko nenechalo nikoho na pochybách, že neudělá nic,co by v oblasti bezpečnosti a obrany ohrozilo jeho velmi dobré vztahy s Washingtonem a snížilo váhu NATO v Evropě. Poněkud rezervovanější postoj již v době irácké krize zaujaly vlády ostatních visegrádských zemí,které se pokoušely spíše balancovat mezi francouzsko-německým tandemem na straně jedné a americko-britskou klikou na straně druhé. Žádná z Visegrádských zemí rovněž v Konventu nepodporovala začlenění tzv. „obranné klauzule“ (tedy jakési obdoby čl.5 Washingtonské smlouvy) do ústavního textu,ale pouze „klauzule solidarity“, jejíž formulace je daleko měkčí.

Významnou oblastí, ve které mají visegrádské země velmi podobné postoje a projevilo se to i při jednáních Konventu, je otázka záležitostí justice a vnitra. Tyto země budou po rozšíření vytvářet východní periferii Unie, která bude konfrontována s realitou za novou „papírovou oponou“, jak bývá někdy nazývána. To vyvolává obavy, že visegrádské státy by samy nezvládaly problémy v boji s přeshraniční kriminalitou, obchodem s lidmi, drogami, terorismem a že současný rámec aktivit EU je příliš volný,a by jim v tom efektivně pomohl. Proto je prioritou zemí V4 koordinovaný postup Unie v otázkách vnitřní bezpečnosti, včetně postupné komunitarizace těch oblastí současného třetího pilíře, které zůstávají založeny na mezivládním principu, posilováním Europolu včetně vybavení exekutivními pravomocemi apod. Není proto překvapující, že vládní zástupci Visegrádských zemí podporují tak progresivní návrhy jako je například ustavení úřadu Evropského prokurátora nebo jednotné Evropské hraniční policie. Význam, který Viségrádské země přikládají otázkám justice a vnitra lze demonstrovat i tím,že koordinovaná příprava na vstup do Schengenského prostoru je jednou z priorit současného českého předsednictví Visegrádské skupiny.

S tím souvisí i další oblast,na které má visegrádská čtyřka velký zájem, a tou je privilegovaný přístup k „evropskému blízkému zahraničí“. Kromě zájmu na efektivní obraně prostoru svobody, bezpečnosti a práva v dikci amsterdamské smlouvy, jehož budou visegrádské země součástí, budou chtít samozřejmě co nejvíce stabilizovat situaci bezprostředně za svými hranicemi. V tomto smyslu mohou být zástupci V4 spokojeni, neboť ustanovení o evropském blízkém zahraničí bylo včleněno přímo do návrhu Ústavní smlouvy jako Hlava VIII 1.části. Ustanovení jsou ovšem velmi rámcová a otázkou je,jak budou prakticky naplňována a do jaké míry budou mezi zeměmi Visegrádu představy o jejich naplnění konvergovat. Polsko má eminentníc zájem na stabilizaci a nadstandardní vztahy s Ukrajinou, ale i Běloruskem a Moldavskem, zájmem Maďarska bude spíše oblast západního Balkánu, zatímco Česká republika může díky absenci vnější hranice v těchto otázkách zaujmout vlažnější postoj.

Vnitřní rozdíly ve Visegrádu – potvrzení rozdìlení na Malé a Velké?

Vraťme se ale ke specifickým otázkám,které byly předmětem jednání Konventu. Podíváme-li se na pozice vládních zástupců zemí V4, uvidíme, že v mnoha technických otázkách byla jejich stanoviska podobná. To se týká například posílení role Evropského parlamentu v legislativním procesu, standardizací metody kodecise, rozšíření rozhodování kvalifikovanou většinou na další otázky, odmítnutí ideje Kongresu jakožto nového prvku v institucionální struktuře Unie, zachování monopolu legislativní iniciativy Komise v otázkách spadajících pod komunitární metodu regulace, podpora dvojjediného evropského ministra zahraničí a dalších otázek. Jak již ovšem bylo řečeno,toto jsou závěry, kde se podařilo nalézt široké shody mezi valnou většinou Konventistů, a to nejen vládních delegátů. Naopak v otázkách, které se nakonec projevily jako nejvíce kontroverzní či problematické, pak byly pozice vládních zástupců visegrádských zemí rozdílné.

Jako nejmarkantnější příklad můžeme vzít postoj k otázce stálého předsednictví Evropské rady. Polská vládní zástupkyně v Konventu Danuta Hübner jako jediná vyjádřila podporu francouzsko-německému návrhu zřízení funkce quasi-stálého předsedy Evropské rady, i když byla podmíněna nutností bližší specifikace jeho postavení a pravomocí. Zástupci České republiky, Maďarska a Slovenska byli od počátku proti tomuto návrhu, i když i jejich představy se poněkud lišily. Například Jan Kohout (ČR) a Péter Balázs (H) uznali nutnost reformy stávajícího systému rotace a proto podporovali v Konventu představu týmového předsednictví několika zemí, slovenská reprezentace s Ivanem Korčokem v čele trvala na zachování stávajícího systému.

Podobně neharmonické postoje zaujaly vládní delegace V4 v další klíčové otázce, kterou je způsob nominace a volby předsedy Evropské komise. Danuta Hübner vyjádřila určité rezervace k systému volby předsedy Komise Evropským parlamentem, který by mohl ohrozit její nezávislost a apolitičnost.Čeští a slovenští zástupci v zásadě tuto volbu podporovali. Pouze Maďarsko se ovšem vyjádřilo pozitivně k alternativě přímé volby předsedy Komise evropskými občany, což ostatní zástupci V4 zřejmě ani realisticky nezvažovali.

Naopak například v otázce odpovědnosti Evropské komise pouze Slovensko navrhovalo, aby by měla i Evropská rada právo odvolat jak Komisi jako celek, tak její jednotlivé členy. Podíváme-li se zpětně na postoj visegrádských zemí k institucionálním otázkám,je možno vidět, že polské pozice mnohdy korelovaly spíše se stanovisky velkých členských států (Francie,Británie,Německa nebo Španělska) než se stanovisky jeho visegrádských partnerů. Naopak,vlády ostatních zemí V4 intenzivně konzultovaly svá stanoviska s jinými zeměmi obdobné velikosti a síly,  nichž obzvláště aktivní úlohu sehrálo Rakousko.

V širších souvislostech je možno určité rozpolcení visegrádské skupiny popsat aktivní účastí ČR, Maďarska a Slovenska ve zmiňované skupině tzv. „like-minded countries“, zatímco Polsko se do této skupiny nezapojilo. To stvrzuje trend,který byl obzvlášť dobře pozorovatelný v závěrečných týdnech jednání Konventu, a sice že nejkontroverznější otázky vytvářejí štěpení napříč Unií na malé a velké státy, přičemž Polsko se zařadilo ke státům velkým. Polské odhodlání hrát kartu velkého státu bylo potvrzeno rovněž Vratislavským summitem tzv.Výmarského trojúhelníků. Zde Chiran a Schröder přizvali Polsko k diskusi zásadních otázek budoucí Unie včetně společné zemědělské politiky, kohezní a dopravní politiky, ale rovněž Evropské bezpečnostní a obranné politiky nebo institucionálních otázek rozšířené EU. Zatímco se tedy zdálo, že Polsko vzhlíží spíše k velkým států m,bylo poněkud překvapující skutečností, že při nedávném setkání zástupců skupiny v Praze se jej zúčastnil i alternát Danuty Hübner v Konventu Janusz Trzciński. Polsko bylo do skupiny přizváno právě českými hostiteli s ohledem na jeho vazby na další země Visegrádu a proběhlý summit šéfů vlád V4.

Pravděpodobné postoje Visegrádských vlád v prùbìhu mezivládní konference

Po tom, co jednání Konventu skončila, zůstává otázkou, do jaké míry budou země V4 vystupovat společně na nadcházející mezivládní konferenci. Zájem na koordinovaném postupu zemí V4 vyjádřil například polský ministerský předseda Leszek Miller při visegrádském summitu ve slovenském Tále koncem června 2003. Naznačil zde zároveň oblasti, ve kterých by měly visegrádské země nalézt společný postoj – například prosazování ideje skupinového předsednictví, způsobu volby předsedy Komise a složení Komise či otázky bezpečnostní a obranné politiky. Koordinace postojů uvedených zemí v klíčových otázkách mezivládní konference je rovněž jednou z priorit současného českého předsednictví Visegrádské spolupráce.

Kromě toho se ale zřejmě objeví i další dělící linie.I v případě visegrádských zemí se objeví otázky,které budou chtít jednotlivé země na mezivládní konferenci znovu otevřít, a tyto oblasti nemusí být nutně stejné, a i kdyby byly stejné, nemusí mít stejnou prioritu.

V případě Polska se rýsují minimálně dva body, jejichž renegociaci bude současná vláda silně prosazovat. Prvním je kontroverzní otázka systému hlasování kvalifikovanou většinou,který podle současného návrhu Ústavní smlouvy vyžaduje souhlas nadpoloviční většiny členských států reprezentujících alespoň 60 % obyvatel Unie. Nutnost zachování tohoto systému zdůrazňoval Miller již při zmiňovaném summitu v Tále a patrně se bude snažit přesvědčit i své visegrádské partnery, které systém z Nice rovněž favorizuje. Polsko bude silně oponovat současnému ustanovení v konečném znění Smlouvy, v čemž bude táhnout za jeden provaz se Španělskem.Otázkou zůstává, nakolik bude tato otázka prioritou i pro další partnery ze skupiny V4, případně další „podobně smýšlející “ země.

Druhou oblastí je otázka „invocatio Dei “, tedy odkazu na božskou inspiraci evropské civilizace v ústavní listině EU, podobně jako je tomu v polské ústavě. Polská politická scéna je v této otázce velmi jednotná, což nelze říci o ostatních visegrádských zemích, i když konfesní proudy prosazující „invocatio Dei “v evropské ústavě nalezneme i zde. Jedná se o otázku na první pohled mnohem kontroverznější než v případě konstrukce kvalifikované většiny. Vlády ostatních zemí zřejmě budou velmi opatrné. Vzhledem k tomu,že se ovšem nejedná o záležitost zásadního, ale spíše symbolického rázu, je možné, že se Polsku nakonec podaří ji do ústavní smlouvy prosadit výměnou za podporu v jiné záležitosti, tedy známý „trade off “.

Pokud jde o Českou republiku, zdá se, že prioritním bodem číslo jedna bude renegociace složení Evropské komise. Pro ČR jakožto menší stát je otázka zachování rovnoprávnosti členských států velmi důležitá. Návrh na odstranění rotujícího předsednictví a redukci Evropské komise, které jsou nejmarkantnějším porušením tohoto principu v architektuře Unie, je kumulativně pro českou reprezentaci velmi těžko akceptovatelný. Pokud se tedy čeští vládní zástupci smířili s reformou ve smyslu stálého předsedy Evropské rady, dá se předpokládat, že budou vehementně bojovat za zachování principu jeden komisař za jeden členský stát. Podobná stanoviska je možno očekávat i od maďarské a slovenské reprezentace, stejně jako od ostatních „podobně smýšlejících “ zemí.

Závěrem

Ačkoli Visegrádské země během jednání Konventu obhajovaly často stejná nebo podobná stanoviska, v mnoha důležitých otázkách se jejich názory neshodovaly. Je pravděpodobné, že podobná situace nastane i na mezivládní konferenci. V podstatě to stvrzuje trend, který byl pozorovatelný i v minulosti jako například při negociaci podmínek členství v EU nebo při formulování postojů během irácké krize, kde k zásadní koordinaci rovněž nedocházelo. V takovém případě lze jen těžko očekávat vystupování skupiny V4 jako kompaktního bloku v rozšířené EU.

V některých oblastech budou zájmy Visegrádských zemí konvergovat – jako například komunitarizace otázek justice a vnitra,zachování silných transatlantických vazeb a role NATO v oblasti bezpečnostní a obranné politiky či zintenzívnění vztahů s evropským blízkým okolím. Zde budou Visegrád pravděpodobně podporovat další země v regionu, především Rakousko a Slovinsko. Jistá harmonizace postojů „střední Evropy“ často přesahuje rámec Visegrádu a zahrnuje další uskupení, jako např.CEFTA nebo Středoevropská iniciativa. Rakousko bylo jedním z hlavních iniciátorů poslední schůzky podobně smýšlejících zemí v Praze počátkem září.

Stejně tak bychom mohli vzpomenout iniciativu rakouské ministryně zahraničí Benity Ferrero-Waldnerové z června roku 2001,kdy na setkání ministrů zahraničních věcí středoevropských zemí (kromě Visegrádu a Rakouska rovněž Slovinsko) představila ideu „strategického partnerství“ a užší spolupráce středoevropských zemí uvnitř EU.

Kromě toho nesmíme zapomínat, že Visegrádská spolupráce má své stinné a světlé stránky a například ještě před rokem se v důsledku rozpolcení uvnitř skupiny ohledně otázky Benešových dekretů hovořilo o její budoucnosti velmi skepticky. Úroveň její institucionalizace rovněž není tak vysoká jako například u Beneluxu nebo Severské spolupráce.

V jiných záležitostech se budou zájmy zemí V4 rozcházet ještě více nebo budou zcela protichůdné. Typickým příkladem může být například otázka reformy společné zemědělské politiky, kde lze očekávat diametrálně odlišné postoje například Polska a České republiky. To bude podle mínění mnoha odborníků typické pro Evropskou unii o pětadvaceti členech daleko více než doposud – bude se jednat o unii proměnlivých koalic spíše než o unii kompaktních bloků. Visegrádské země se budou po vstupu do evropského klubu chovat spíše pragmaticky než vizionářsky. To je dáno nutností obhájit užitečnost evropského integračního projektu před vlastním voličstvem, což je situace, se kterou se nepotýká politická reprezentace například ve Francii, Německu či jiných „tradičních “ členských státech.


Pozrite si pôvodnú verziu štúdie.

Ďalšie analýzy nájdete na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA