Referenda o evropské ústavě: těžká bitva s nejasným výsledkem

Analýza sa venuje možným úskaliam ratifikácie európskej ústavy v krajinách, v ktorých sa o tejto otázke bude hlasovať v referende.

Integrace, partner
Integrace, partner

20. února zahájí španělské referendum sérii lidových hlasování o evropské ústavě. Španělsko bude jednou z devíti zemí, které se rozhodly ratifikovat ústavu v referendu. S výjimkou Irska, kde existuje ústavní povinnost referenda při ratifikaci mezinárodních smluv, se všechny ostatní státy pro referendum rozhodly dobrovolně, z politických důvodů. Vlády těchto zemí jsou toho názoru, že evropská ústava se bude těšit větší legitimitě, když se o ní lidé vysloví přímo. Referendum je v jejich očích účinnou odpovědí na problém demokratického deficitu Evropské unie a dobrým argumentem proti euroskeptikům. V případě evropské ústavy proto k referendu přistupují i takové státy, které jinak tento nástroj vůbec nevyužívají (například poslední lucemburské referendum se uskutečnilo v roce 1937). Nelze však tvrdit, že by přímá demokracie byla všelékem, a byla snad proto nadřazená demokracii zastupitelské. Referenda totiž s sebou nesou velká úskalí.


Organizace devíti (či více) referend od února 2005 do jara 2006 naráží na riziko, že občané jednoho či více států ústavu odmítnou, podobně jako to učinili Dánové v roce 1992 s Maastrichtskou smlouvou či Irové v roce 2001 se smlouvou z Nice. Výsledky referend o evropské ústavě, podobně jako ostatně všech referend, jsou vždy velmi těžko předvídatelné. Voliči, svolaní k volebním urnám, aby hlasovali o evropské ústavě, totiž mohou podlehnout pokušení ve skutečnosti hlasovat o své vládě. Stejně tak mohou být ovlivněni rázem národních debat o evropské ústavě, ve kterých jsou přítomna velmi různorodá témata. Ve Francii je klíčovým tématem debaty o euroústavě sociální politika. Ve Velké Británii jím je otázka imigrace a azylové politiky. V Irsku zase tuto roli zaujímá problém slučitelnosti irské neutrality s evropskou obrannou politikou.
Dalším omezujícím faktorem může být stanovení minimální volební účasti, která musí být dosažena, aby referendum bylo platné. Takový limit existuje například v Polsku (nutná je 50% účast), přičemž není vůbec jisté, zda bude při referendu o evropské ústavě splněn vzhledem k obecně nízké účasti Poláků ve volbách.


Je možné již nyní předpovědět, ve kterých zemích ústava v referendech projde a kde ne? Podle průzkumů veřejného mínění, konkrétně Eurobarometru z konce roku 2004, jsou evropské ústavě nejméně nakloněni Britové a Dánové. V ostatních zemích, kde se bude konat referendum, podpora ústavě přesahuje padesátiprocentní hranici. Tyto průzkumy veřejného mínění ale zjišťují postoj občanů k evropské ústavě jako takové a už neberou v potaz další případné vlivy na rozhodování voličů. Například v Nizozemí může voliče při referendu o ústavě negativně ovlivnit jejich nespokojenost se současným vysokým příspěvkem jejich země do rozpočtu EU. Ve Francii zase může zapůsobit negativní naladění veřejnosti vůči vstupu Turecka do EU. V České republice by referendum bylo s největší pravděpodobností referendem o současné vládě, obzvláště kdyby se konalo najednou s parlamentními volbami.


Mnoho lidí si nyní klade otázku, co nastane, pokud jedna ze zmíněných devíti zemí v referendu ústavu odmítne. Znamenalo by to, že bude ústava „odhozena na smetiště dějin“ podobně jako například projekt Evropského obranného společenství v roce 1954? Odpověď na tuto otázku je poměrně složitá. Z novodobé historie evropské integrace víme, že vláda země, jejíž občané odmítli revizi zakládajících smluv, vždy jednala s ostatními, dosáhla jistého kompromisu a poté nechala občany o stejném textu hlasovat podruhé. Například Dánové hlasovali podruhé o Maastrichtské smlouvě v roce 1993 poté, co vláda s ostatními jedenácti členskými zeměmi vyjednala dánské výjimky (opting-out) z Evropské měnové unie, uplatňování principů evropského občanství a Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.


Evropská ústava z tohoto hlediska ale představuje daleko vážnější problém: její největší přidanou hodnotou je totiž reforma institucí a rozhodovacích procedur a nikoli politik EU. A stanovit výjimky v rámci procesu rozhodování v institucích je mnohem komplikovanější než vyloučit nějaký stát z té či oné politiky.


Z právního hlediska ústava nemůže začít platit, pokud ji neratifikují všechny členské státy. Z politického hlediska je však možné si představit scénář, že evropská ústava prostě začne platit ve zemích, které ji schválí, a na zemi (či země), která ji neschválí, nebude brán ohled. Hodně ale záleží na tom, která země by to byla. Studie londýnského Centre for European Reform, publikovaná v říjnu 2004, poukazuje na to, že takový scénář by mohl klidně nastat v případě, že by ústavu zamítla jako jediná země například Velká Británie. Ta je totiž stejně tak trochu „jednou nohou venku z EU“, neboť není součástí eurozóny ani Schengenu. Nicméně tento scénář by byl zcela vyloučený v momentě, kdy by ústavu odmítla některá ze zakládajících zemí EU, podílejících se na všech politikách EU. Zde máme na mysli především Francii, na kterou se obracejí zraky – nezřídka zneklidněné – ostatních zemí EU. Pokud by totiž evropská ústava neprošla ve Francii, je velmi těžké si představit, že by vůbec začala platit. Nebudeme tedy daleko od pravdy s tvrzením, že odpovědnost za osud celé evropské ústavní smlouvy spočine bedrech francouzských voličů.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA