Rizika neschválení evropské ústavní smlouvy

Autorka sa pozerá na možné dôsledky neschválenia európskej ústavnej zmluvy. Nedáva síce predpovede, či bude zmluva nakoniec prijatá, konštatuje však, že „každé z těchto referend bude mít ohromné dopady na způsob, jakým se bude EU dále rozvíjet“.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Představitelé Evropské unie 29. října v Římě slavnostně podepsali novou evropskou ústavní smlouvu. Dvacet pět vlád EU teď má dva roky na ratifikaci dokumentu. Devět vlád Unie už oznámilo, že vyhlásí o ústavě referendum, další tuto alternativu zvažují.

Je nakonec možné, že referendum vyhlásí více než polovina členských států EU. To znamená, že většina evropských občanů bude o ústavě hlasovat přímo. Riziko, že se jeden nebo několik členských států k smlouvě vyjádří zamítavě, je vysoké.

Nebylo by to poprvé, kdy by byla některá evropská smlouva zamítnuta na základě referenda. Dánsko hlasovalo proti přijetí Maastrichtské smlouvy. Irsko zpočátku při hlasování zamítlo smlouvu z Nice a k „správné odpovědi“ dospělo až v druhém referendu. V tomto případě by ovšem zamítnutí nové smlouvy jedním nebo více členskými státy mohlo být pro Unii dramatické, a to ze tří hlavních důvodů.

Za prvé, v případě, že některý stát bude hlasovat „ne“, bude velmi obtížné požadovat konání druhého referenda. Původním záměrem ústavní smlouvy bylo, aby spolu se zlepšením institucí EU došlo k vyřešení takzvaného demokratického deficitu Unie. Pokud by v jednom členském státě voliči řekli „ne“, bylo by mnohem ožehavější výsledek jednoduše ignorovat a požadovat druhé hlasování.

Vedle toho problém s nynější smlouvou spočívá v tom, že hlavní změny, které zavádí, jsou institucionální. Pokud by ji jedna země zamítla, nic by se nedalo jednoduše změnit pro získání záruk v otázkách, které se projevily jako problematické, jak tomu bylo v případě neutrality Irska.

Za třetí, hájit věc ústavní smlouvy je obtížné. Euro představovalo projekt, který byl přitažlivý, přestože trochu naháněl strach. V porovnání s tím není jednoduché přimět lidi, aby bojovali za instituce, zatímco tábor odpůrců smlouvy bude tvrdit, že institucionální změny mají širší záběr, než to na pohled vypadá. Tito odpůrci naleznou množství sporných otázek od právní subjektivity po nadřazenost právních norem EU, aby vyděsili veřejné mínění.

Většina pozorovatelů se domnívá, že přinejmenším jedna země ústavu zamítne. Takže otázky zní: Jak je to pravděpodobné? A jaké to bude mít důsledky?

Rizika „ne“ při hlasování o ústavní smlouvě EU: Jak je to pravděpodobné?

Kdo vyhlásí referendum? Prozatím pouze šest zemí potvrdilo, že přímé hlasování neuspořádají (Kypr, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Malta a Švédsko). Zatímco deset ze zbývajících zemí se ještě nerozhodlo, u dalších devíti je jisté, že referendum vyhlásí: Dánsko, Francie, Irsko, Velká Británie, Belgie, Nizozemsko, Španělsko, Lucembursko a Portugalsko. V České republice, Polsku, Litvě a ve Slovinsku se pravděpodobně přímé hlasování uskuteční také.

Zvláštní pozornost přitahují hlavně dvě z těchto zemí: Francie a Británie. Jde o zajímavé případy. Navzdory všem rozdílům v dané debatě mají obě země jedno společné – obavu ze vzrůstajících pravomocí Bruselu. Ačkoli ústavní smlouva nezvyšuje kompetence EU v žádné zásadní politické oblasti, obě země mají pocit, že už možná postoupily příliš mnoho ze své národní svrchovanosti.

Ve Spojeném království, které do evropského projektu vstoupilo se zpožděním, není tento pocit ničím novým. Naproti tomu Francie dlouho měla ve vztahu k EU majetnický vztah. Čím dál víc ale zažívá odcizenost od rychle se měnící rozšířené Unie. Její znepokojení narůstá s pocitem, že její vliv klesá.

Postoje ve Francii i v Británii do jisté míry odrážejí narůstající skepticismus evropských voličů vůči EU. V nejnovějším Eurobarometru vyjádřilo pouze 43 % občanů EU pozitivní náhled na Unii oproti 21 % s negativním náhledem. Dokonce i v Německu, zakládající zemi a zemi tradičně proevropské, se pouze 39 % lidí domnívalo, že země má z členství v EU prospěch, oproti 38 % těch, kteří měli opačný názor.

Tento skepticismus znesnadní národním vládám možnost vyhrát referendum o ústavní smlouvě. K zemím, u nichž je největší pravděpodobnost, že smlouvu zamítnou, patří Velká Británe, Dánsko a Polsko. Také z Francie, Irska a Nizozemska může přijít odpověď „ne“. Otázka zní: Co se stane pak?

Jaké to bude mít důsledky?

Lze si představit tři různé scénáře.

První scénář: sejde se nová Mezivládní konference (IGC) a bude se pokoušet změnit ústavní smlouvu. Vyplývá to z Prohlášení č. 30 připojeného ke smlouvě. Jak bylo řečeno výše, je ale obtížné si představit, které části smlouvy by se daly změnit, aby to odstranilo obavy vyplývající z narůstajícího euroskepticismu. Dosáhnout konsensu, který se stal základem dnešního textu, bylo navíc nesmírně obtížné. Další kolo vyjednávání by tak mohlo být dlouhé a spletité. Druhou alternativou je, že krize, kterou by zamítnutí smlouvy nevyhnutelně vyvolalo, by mohla sloužit jako šok, který by přímo ovlivnil smýšlení Evropanů. Při novém hlasování by pak smlouva mohla být v mírně pozměněné podobě rychle schválena.

Druhý scénář: EU se rozštěpí. Členské státy, které by smlouvu neratifikovaly, by musely EU opustit. V pojednání pro francouzský think-tank Notre Europe navrhuje Francois Lamoureux, že v případě ratifikace pěti šestinami členských států by smlouva měla vstoupit v platnost. Ostatním by bylo nabídnuto „přidružené členství“, což by jim umožnilo zůstat v rámci jednotného trhu. Zbývající země by měly možnost pokračovat v budování politické, integrovanější Unie.

Třetí scénář: ústavní smlouva je mrtvá. Nynější smlouvy se v dohledné budoucnosti udrží. Může dojít k implementaci různých aspektů ústavy, například agentury pro vyzbrojování nebo k vytvoření funkce evropského ministra zahraničních věcí. Problémem je, že současné smlouvy velmi znesnadňují rozhodování v EU složené z 25 nebo 27/28 států. Následkem toho bude Unie paralyzována.

Dlouhodobě by tato situace mohla vést k vytvoření Evropy „a la carte“. Několik zemí by se mohlo rozhodnout pro pokračování v oblastech jako zahraniční politika, korporativní daň a trestní právo. Stávající různorodost Unie by se razantně posílila. Existovaly by koalice, které by se různě překrývaly v závislosti na formě spolupráce. Znamenalo by to konec snu o sjednocené a konzistentní Unii.

Ve skutečnosti bude hodně záležet na tom, které země se k ústavní smlouvě vysloví zamítavě. Na ohrožení celého procesu by teoreticky stačilo zamítnutí smlouvy jediným členským státem. Prakticky bude ale hodně záležet na „stáří“ členských států – jde o zakládající členy? – a na jejich velikosti – malé versus velké členské státy. Dalším zásadním faktorem bude počet zemí hlasujících proti ústavní smlouvě.

Předpokládejme, že Británie a několik dalších zemí, včetně velkých, ústavní smlouvu neratifikují. To by ji mohlo zlikvidovat jednou provždy. Jestliže by mezi zeměmi, které ji zamítnou, byla Francie, připadalo by v úvahu opětné vyjednávání smlouvy. Pokud by proti ní hlasovaly okrajové země, pak by se Francie, Německo a další země ocitly ve vážném pokušení pokračovat dál.

Závěr

Zatím je příliš brzy na riskování nějaké prognózy. Možnost, že ústavní smlouva bude schválena, tu zůstává. Pokud budou například skeptikové typu Británie či Polska hlasovat jako poslední, po řadě kladného hlasování jinde, budou možná ochotnější ústavu schválit. Hodně také bude záležet na účasti. V případě Irska byla účast voličů při druhém referendu mnohem vyšší než při prvním. Ať už je ale výsledek jakýkoli, jedna věc je jistá: každé z těchto referend bude mít ohromné dopady na způsob, jakým se bude EU dále rozvíjet.


Autorka je vedeckou pracovníčkou think-tanku Centre for European Reform.

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA