Pakt flexibility

Má Pakt stability a rastu po škandáloch s Nemeckom, Francúzskom a naposledy s Gréckom budúcnosť? Podľa autora Komisia bude musieť uvoľniť tlak pravidiel na verejné financie, súčasne by však mala vyžadovať, aby bolo rozhodovanie o sankciách menej závislé od politickej vôle ministrov - aby bol Pakt vynútiteľnejší.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Pakt stability a růstu se stal synonymem pro reformu, o které se dlouhou dobu donekonečna může mluvit, ale ve výsledku lidově řečeno „skutek utek“. Současná podoba fiskálních pravidel měla mnoho svých odpůrců již při svém vzniku, a to především ze strany německých podnikatelských kruhů, které se bály v dnešních termínech až „příliš velké flexibility“ Paktu stability. V roce 2002 se ozval samotný předseda Evropské komise Romano Prodi se slavným výrokem, že Pakt stability je zbytečný. V roce 2003 se dostávají fiskální pravidla opět na stůl, a to ve chvíli kdy ministři financí zemí eurozóny zastavují sankční proceduru proti Německu a Francii. Komise sice protestuje a podává žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, ale přestože má úspěch, sama nakonec sankční řízení na konci roku 2004 zastavuje. Skutečnou třešničkou na pohřebním dortu pro fiskální pravidla byl nakonec případ řeckého falšování národních účtů. Přišlo se na to, že Řekové mezi lety 1997 a 2003 výrazným způsobem vylepšili své veřejné finance, aniž by si toho byl někdo všiml. Reforma stávajících pravidel se tak na počátku roku 2005 opět stává jednou z hlavních priorit Lucemburského předsednictví.

Co tedy mohou evropské instituce dělat s pravidly, která dnes nemají skoro žádnou váhu. Základním východiskem všech úvah musí být následující bod. Pokud máme existující měnovou unii a nemáme a nebudeme mít společný rozpočet, musíme nutně existovat spolehlivá fiskální pravidla, která zajistí rozpočtovou ukázněnost jednotlivých členů. Taková pravidla v současné době nemáme.

Na adresu dnešních pravidel se již snesla velká vlna kritiky, která poukazovala na asymetrické působení, jejich krátkozrakost a v poslední době především na jejich malou flexibilitu. Současná pravidla mají jistě své nedostatky, ale je poměrně dobře známým faktem, že ideální fiskální pravidlo neexistuje. Každá z alternativ má své výhody i nevýhody, přičemž jednoznačnou výhodou dnešních pravidel je jejich jednoduchost. Častý argument malé flexibility je podle mého názoru používán značně účelově.

Je třeba si uvědomit, že 3% HDP jsou hranicí pro přijatelný deficit, ale logickým a přirozeným požadavkem je střednědobá vyrovnanost rozpočtů. Mnohé země přitom dosahují schodků blížících se hranici 3%HDP na vrcholu svých hospodářských cyklů. Jejich problémem tak není cyklický deficit, ani nedostatečná flexibilita Paktu, ale dlouhodobě zanedbávané strukturální problémy vlastních veřejných financí.

Samotná definice pravidel také poskytuje hříšníkům miliony kliček, jak se ze sankční procedury Komise vyvléct. Konečná opravdu zásadní rozhodnutí (jak rozvíjet sankční proceduru) navíc závisí výhradně na politickém rozhodnutí ministrů financí. Podle mého názoru tak existuje flexibility spíše více než je zdrávo. Politický prvek v pravidlech, která by měl být definována co nejpřesněji a nejúplněji, je velkým rizikem. Těžko lze totiž počítat s tím, že zástupci členských zemí bez mrknutí oka schválí pokutu pro Německo a současně o týden později budou to samé Německo žádat o navýšení jeho čistých příspěvků do společného rozpočtu.

Proč tedy Komise nenavrhne naopak přitvrzení současného značně flexibilního vynucovacího mechanismu? Odpověď je jednoduchá. Největší ekonomiky eurozóny Německo, Francie a Itálie by na to dnes nepřistoupily. Komise se proto vydá cestou opačnou a bude se snažit navrhnout rozmělnění pravidel v tom smyslu, že by se mělo více přihlížet k dlouhodobějším kritériím udržitelnosti veřejných financí. Pokud se vedle toho podaří prosadit i menší závislost vynucovacích mechanismů na politickém rozhodnutí, může být oživování Paktu úspěšné. Pokud dojde pouze k rozmělnění současných již dost flexibilních pravidel, k výraznému zvýšení krediblity Paktu nedojde. Před tím varuje i Lucemburské předsednictví. „Říkám ne těm, kteří chtějí nahradit stabilitu flexibilitou bez hranic a říkám také ne těm, kteří chtějí vytvořit nezměnitelné dogma současné podoby Paktu,“ uvedl předseda euroskupiny Jean Claude Junker.

O udržení jisté kredibility po případech Německa s Francií a skandálu s Řeckem půjde dnes především. Komise ani jinou možnost nemá. Musí na jedné straně povolit a na druhé straně přitvrdit v donucovacích mechanismech, a zajistit tak vynutitelnost Paktu. První iniciativou bude pokus Komise navýšit pravomoci institucí EU při kontrole národních statistik. Nechejme se překvapit dalšími kroky.


Ďalšie komentáre a analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA