Fenomén polského euroskepticismu – polské politické strany a Evropská unie

Autor si všíma niektoré špecifické črty euroskepticizmu v Poľsku. Na záver konštatuje, že "na poľskej politickej scéne bude i naďalej prevažovať orientácia na spoluprácu s USA" a "skôr obhajoba Európy suverénnych štátov, než federálneho modelu".

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Polsko se v prvních měsících svého členství v Evropské unii (EU) projevilo jako země „problémová“, která v mnohých základních otázkách zaujímá opačné stanovisko než největší státy Unie. Na západě tak dostalo cejch země příliš urputně trvající na svých národních zájmech. Ve volbách do Evropského parlamentu a v průzkumech veřejného mínění se na prvních místech umisťují strany euroskeptické, odmítající některé aspekty současného vývoje integrace. Program těchto uskupení odráží geopolitická a ideologická specifika polského přístupu k EU.

Polsko se v posledním roce velmi aktivně zapojilo do politického života Evropské unie a projevilo zatím největší vůli ze všech nově vstupujících zemí ovlivňovat debatu na téma budoucího vývoje integrace. Jak to vyjádřil Jan Rokita, lídr současně nejpopulárnější strany, Občanské platformy (Platforma Obywatelska – PO): „Chceme být státem, který v Evropě rozhoduje, nikoli takovým, o němž je rozhodováno.“[1] Současná polská vláda sice nakonec podepsala projekt euroústavy, avšak zdá se, že polský opatrný přístup k některým otázkám integrace je trvalejší záležitostí. Vnitropolitická situace v Polsku je poměrně nestabilní a nejpozději v příštím roce se tam budou konat parlamentní volby, v nichž mohou „bodovat“ uskupení výrazně protiintegrační. Z tohoto důvodu, a také v kontextu případného referenda o přijetí euroústavy se fenomén euroskepticismu velké části polské politické scény může opět stát závažnou záležitostí pro celý kontinent. Tato otázka vyžaduje analýzu i proto, že se témata polské debaty o EU mnohdy značně liší od těch, které známe z České republiky a jiných zemí Visegrádu.

Od euroentusiasmu k euroskepticismu

Jak napsal politolog Zdzisław Krasnodębski: „V době před referendem o vstupu do EU byla kritika Unie považována téměř za rouhání a projev zpátečnictví.“ [2] Boje mezi vládou a opozicí se týkaly jednotlivých podmínek vstupu – především otázek finančního zabezpečení polských zemědělců a výše dotací pro polské regiony. Obecně řečeno však byla protievropská uskupení odsunutá na okraj, což potvrdily i výsledky referenda. Avšak události následujících měsíců vedly k tomu, že všechny významné politické strany začaly – v menším nebo větším měřítku – kritizovat současný směr vývoje evropského společenství. Vláda složená z postkomunistů ze Svazu demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej – SLD) – jinak nemilosrdně odsuzovaná – obdržela plnou podporu opozice pro odmítnutí projektu evropské ústavy. Tato vláda sice nakonec pozměněný projekt ústavy podepsala, avšak volby do Evropského parlamentu jen potvrdily euroskeptickou tendenci. Důkazem může být fakt, že lídr vítězné PO je také autorem známého hesla: „Nice nebo smrt“; Liga polských rodin (Liga Polskich Rodzin – LPR), která obsadila druhou příčku, spolupracuje v Bruselu s Britskou stranou nezávislosti; třetí Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość – PiS) se připojilo k pravicovým euroskeptikům z Unie pro Evropu národů; a čtvrté místo obsadila populistická Sebeobrana (Samoobrona), která chce bránit polské zemědělce před „vykořisťovateli ze západu“.

Kritika různých elementů integrace se tak stává společným jmenovatelem velmi odlišných stran: počínaje Sebeobranou – uskupením „třetí cesty“ a levicového populismu, přes liberální PO až k nacionálně a konservativně orientovaným PiS a LPR. Euroskepticismus velké části polské politické scény lze přičítat několika základním faktorům: zahraničněpolitickým prioritám Polska, otázkám ochrany suverenity země a také faktorům hodnotově-ideologickým.

Mezi Washingtonem, Moskvou a Berlínem – faktor geopolitický

První ránu polskému euroentusiasmu zasadila válka v Iráku a protiamerický postoj hlavních evropských mocností. Proslulé prohlášení prezidenta Chiraca o zemích, které „promarnily svoji šanci sedět ticho“ poprvé ukázalo, že může existovat rozpor mezi tradičně proamerickou politikou Polska a vztahy v rámci Unie. Členství v NATO a úzké spojenectví s Washingtonem považují polští politici (především pravicových stran PO a Právo a spravedlnost – tedy pravděpodobné budoucí vládní koalice) za nejlepší záruku bezpečnosti státu, především ve vztahu k Rusku. Z tohoto hlediska je prioritou polské politiky nejen vojenská přítomnost Ameriky ve střední Evropě, ale také expanze aliance na východ – do baltských států a především na Ukrajinu. Naopak roztržka kolem Iráku poukázala na hrozbu protiamerického spojenectví Francie a Německa s Ruskem. Toto všechno donutilo politiky pravice k ostrým deklaracím typu: Naše místo je dnes s Amerikou, nikoli s Německem[3] nebo: Nemůžeme se účastnit sjednocování Evropy, jehož základním principem by byl antiamerikanismus.[4] Část politických stran (především PiS a LPR) odmítá z tohoto důvodu projekty vzniku společných evropských ozbrojených sil, neboť je považuje za pokus o vytlačení Spojených států z kontinentu. Občanská platforma tuto iniciativu podporuje, ale pouze pod podmínkou, že to neoslabí nadřazené postavení Severoatlantické aliance. V podstatě tedy všechny politické strany deklarují, že mezi jejich priority v EU patří udržování těsné transatlantické spolupráce.

Klíčem k geopolitické bezpečnosti Polska je podle euroskeptiků nezávislá Ukrajina. A zde jsou – ve srovnání s aktivitou NATO a americké vlády – snahy Bruselu o zapojení Ukrajiny do integračního procesů dlouhodobě limitovány francouzským a německým důrazem na dobré vztahy s Ruskem. Zdá se, že se v současné době EU a hlavní evropské mocnosti spíše zabývají otázkou vztahu s Tureckem (Německo) a severní Afrikou (Francie, Itálie). Téma případného členství Ukrajiny – i obecně východní politiky – nepatří mezi prvořadé problémy. Tento trend určitě nenapomáhá k poklesu polské nedůvěry vůči Unii, která se může opět (jako v případě Iráku) jevit primárně jako realizátor geopolitických zájmů dvou největších členských států. Proto lídr LPR Roman Giertych říká: „Hlavním cílem polské politiky musí být vstup Ukrajiny do EU, jinak se na naší východní hranici za pár let objeví Rusko..”[5] Také PiS a PO zařazují podporu ukrajinského členství na vysoké místo ve svých programových prohlášeních.

„Nice nebo smrt!“ – faktor mocenský

Polsko vstupovalo do EU, v níž měly platit podmínky dohodnuté na summitu v Nice. Některé euroskeptické strany (v čele s PiS) se právě na základě těchto podmínek nakonec rozhodly říci v referendu své „ano“. Tato smlouva dávala Polsku mocenské postavení v rozhodovacích strukturách Společenství – přisuzovala mu téměř stejný počet hlasů v Radě EU jako Francii nebo Německu. Konventem navrhnutá změna rozhodovacího systému zapůsobila na polské politiky jako studená sprcha. V Polsku panuje přesvědčení, že hlavním cílem bruselského summitu, na němž měla být ústava schválena, nebylo zdokonalení fungování unie, ale spíše oslabení pozice vstupujících států. Šlo prý o to, aby si Francie a Německo udržely svoji hegemonii v Evropě. Na určitou dobu se celé politické spektrum sjednotilo na obranu postavení země skupině nejbohatších a nejsilnějších, která nemůže mít neomezenou kontrolu nad politikou celé Unie. V intenzivní debatě, která probíhala v Polsku během posledních měsíců se odklon od systému z Nice jevil zároveň jako odklon od myšlenky solidarity a rovnosti členských států směrem k politice dominace nejsilnějších. Roztržka kolem Iráku a zahraniční politiky Unie byla čerstvým důkazem toho, že by taková dominance znamenala pro Polsko ohrožení základních zahraničněpolitických zájmů. Kromě toho je otázka vlivu Varšavy na schvalování a blokování jednotlivých usnesení zcela zásadní vzhledem k velmi špatné situaci polského hospodářství. Nejchudší země Společenství potřebovala co největší počet hlasů, aby mohla společně s jinými chudými zeměmi brzdit některé projekty nejvyspělejších členů a vybojovat pro své regiony co největší dotace.

Obhajoba Nice se na určitou dobu stala téměř nezpochybnitelnou součástí polské raison d´état – sjednotila jak postkomunistickou vládu premiéra Millera, tak liberály nebo nacionalisty. Nakonec však to byli právě vládnoucí postkomunisté, kteří v Bruselu ustoupili, a nový předseda vlády, Marek Belka, podepsal modifikovaný projekt euroústavy. Po návratu do země svůj postoj obhajoval tím, že se Polsku v konečné – pozměněné – verzi dokumentu podařilo zamezit hegemonii velkých států.[6] Na opozici to však neudělalo velký dojem – Kaczyński z PiS mluvil o „národní katastrofě“ a LPR dokonce požadovalo, aby byl premiér souzen za zradu… I když je dnes ve většině členských zemí otázka Nice dávnou minulostí, v Polsku většina politických subjektů i nadále považuje systém z Nice za jediné přijatelné řešení.

„Evropa bez Boha“ – faktor náboženský

Britský politolog Alex Szczerbiak poukazuje na zcela specifický rys polského euroskepticismu, jimž je kritika kulturního rozměru Evropské unie[7]. Tento element se obzvlášť výrazně projevil během debaty na téma preambule k euroústavě, během které bylo Polsko nejvytrvalejším zastáncem odvolání se ke křesťanským hodnotám v ústavním textu. Opět se zde jedná o záležitost, kterou podpořily v podstatě všechny strany, včetně liberálů a především postkomunistické vlády (i když v případě té druhé šlo spíše o postoj pragmatický nikoli výraz přesvědčení).

Téma preambule je však pouze vnějším projevem autentických obav velké části společnosti před „sekularizovanou Unii s jejími interrupcemi a homosexuálními sňatky[8] PiS už v době jednání o podmínkách vstupu do Unie požadovalo, aby do této smlouvy bylo zařazeno potvrzení absolutní suverenity země v otázkách eticko-sociálních, jako například interrupce a euthanasie. Stejně tak programové prohlášení PO požaduje, aby záležitosti světonázorové, týkající se rodiny, lidského života a výchovy byly výlučnou doménou jednotlivých států.[9] Tento aspekt kritiky Společenství je zvláště doménou Ligy polských rodin. Dá se říci, že zatímco Sebeobrana získává podporu těch, kteří se obávají ekonomických dopadů členství, LPR shromažďuje především ty, kteří nesouhlasí se současnými kulturními trendy převládajícími v zemích západní Evropy, které se někdy promítají do direktiv a usnesení Evropské komise.

Nesouhlas se zařazením zmínky o křesťanství do textu ústavy byl proto pochopen jako další projev nepřátelského postoje Evropy vůči náboženským hodnotám. J. Kaczynski se v tomto kontextu ptal: „Měli bychom se tedy stát členem společenství, které je postaveno na ideologických základech, které jsou zcela v protikladu k těm, které uznáváme v Polsku?“[10] Nárůst popularity LPR svědčí o tom, že tento názor není ojedinělý…

Jaká bude Unie v budoucnosti?

Výše zmíněná témata – obhajoba transatlantické spolupráce, systému z Nice a křesťanských hodnot – tvoří základní body postoje vůči EU, který spojuje současně nejpopulárnější polské strany: PO, LPR a PiS. V případě Sebeobrany do popředí více vystupují otázky ekonomické, a přesněji – požadavky na ochranu zájmu polského hospodářství před cizí konkurencí. Tato témata – omezená v podstatě na záležitosti přímo spojené s národními zájmy Polska – zcela ovládla evropskou debatu v zemi, a jak si všimlo mnoho komentátorů, schází zde jasná vize budoucnosti celé Unie. Přesto však lze na politické scéně vysledovat několik základních směrů.

Postkomunisté se z tohoto hlediska jeví jako strana nejvíce otevřena posilování integrace a „federálnějšího“ uspořádání Společenství, toto uskupení však současně prochází hlubokou krizí a jen stěží se v nejbližších volbách prosadí. Mezi stranami, kterými jsme se v tomto textu zabývali podrobněji, se Občanská platforma jeví jako nejvíce „proevropská“. Podporuje samotnou myšlenku vzniku evropské ústavy, vstup do zóny Schengenu a eurozóny, ačkoliv se nevzdává obhajoby rozhodovacího systému schválného v Nice. Tvrdě protifederalistický postoj hájí naopak dvě pravicové strany: PiS a LPR. Právo a spravedlnost se v minulých letech účastnilo nezdařeného pokusu o vytvoření „protifederalistické“ fronty, která by zahrnovala také britské konservativce a ODS. Nakonec se v Evropském parlamentu připojila k frakci Unie pro Evropu národů, která odmítá evropskou ústavu a všechny snahy o změnu struktury Unie z mezinárodní smlouvy mezi suverénními státy na instituci státního charakteru, jasně nadřazenou jednotlivým národním vládám. Postoj LPR se postupně vyvíjí od paušálního odmítání účasti Polska na evropské integraci v jakékoliv podobě k názorům blížícím se britským euroskeptikům nebo části ODS. Podle předsedy LPR Romana Giertycha mát být cílem této strany totální změna směru integrace – „defederalizace Unie“, včetně zrušení společné měny, maastrichtské dohody a návratu ke stavu ze 70. let, k myšlence celní unie a zóny svobodného obchodu.

Specifický charakter polského euroskepticismu může vzbuzovat v západních zemích dojem nepřehlednosti a nevyzpytatelnosti. Na druhé straně Evropa (a především Francie a Německo) neprojevuje zatím vůli k pochopení odlišné geopolitické a kulturní situace Polska. Za těchto podmínek se zdá, že na polské politické scéně i nadále bude převažovat orientace na spolupráci se Spojenými státy, dále spíše obhajoba Evropy suverénních států než modelu federálního a důraz na nezávislost země v otázkách kulturně-společenských. Na polských politicích záleží, do jaké míry se podaří tyto myšlenky prosadit v celoevropském měřítku.


  • [1] Ustawa o J.M. Rokita: Nicea albo śmierć, in: Międzynarodowy Przegląd Polityczny 5/2003-2004, s. 96.
  • [2] Z. Krasnodębski, Zmiana klimatu, in: Rzeczpospolita 13. 03. 2004.
  • [3] M.Jurek: Przemówienie ws. wojny irackiej (stenogram).
  • [4] J. Kaczyński: Żądamy referendum!, in: Międzynarodowy Przegląd Polityczny 5/2003-2004, s. 91.
  • [5] Wywiad z Romanem Giertychem, in: Gazeta Wyborcza 26. 08. 2003.
  • [6] M. Belka: Pięć zadań rządu, in: Gazeta Wyborcza 24. 06. 2004.
  • [7] A. Szczerbiak: Brytyjski ekspert o ewolucji polskiego eurosceptycyzmu, in: Gazeta Wyborcza 29. 04. 2004.
  • [8] A. Szczerbiak: Brytyjski ekspert o ewolucji polskiego eurosceptycyzmu, in: Gazeta Wyborcza 29. 04. 2004
  • [9] Program Europejski Platformy Obywatelskiej, in: www.po.org.pl.
  • [10] J. Kaczyński: Żądamy referendum!, in: Międzynarodowy Przegląd Polityczny 5/2003-2004, s. 89.


Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA