Nová vláda bez voleb

Analýza hodnotí dopady volieb do Európskeho parlamentu na vnútropolitickú scénu v Českej republike a zamýšľa sa nad tým, aká bude politika novej českej vlády.

SFPA, Partner
SFPA, Partner

 

Výsledek voleb do Evropského parlamentu v červnu 2004 způsobi v České republice největší otřes ze všech členských států. Pro tento účel ustavená mediálně-politická koalice jej interpretovala tak, že voliči rozhodli o osudu vlády Vladimíra Špidly. Respektive o Vladimíru Špidlovi samotném. Volby ale posloužily spíše jako zástupný argument pro to, aby byl premiér odstraněn. Důležité však je, že politická krize spojená s pádem vlády proběhla bez otřesů, velkých emocí a v podstatě kultivovaně. Program nového kabinetu nedozná přílišných změn, přesto k určitým reformám dojde. Včetně oblasti zahraniční politiky.

Abychom pochopili smysl toho, proč Vladimír Špidla pod tlakem okolností podal demisi, musíme se vrátit do období sestavování jeho vlády, tedy na přelom června a července 2002. Ve volbách do Poslanecké sněmovny překvapivě zvítězila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) v čele s Vladimírem Špidlou. Ten odmítl jakoukoliv participaci Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a Občanské demokratické strany (ODS) při sestavování vlády, přednost dal Křesťanské a demokratické unii – Československé straně lidové (KDU-ČSL) a Unii svobody – Demokratické unii (US-DU). Ačkoliv jsou tyto tři subjekty programově v mnoha bodech odlišné (poslance těchto stran nalezneme po celé pravo-levé ideové škále), utvořily společnou vládu, kterou založily na dvou prioritách: jednak na úspěšné integraci České republiky do Evropské unie (respektive je spojuje i pohled na budoucí vývoj EU) a jednak na odmítnutí ducha klientelismu opoziční smlouvy. Tedy onoho spojenectví, které Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi umožňovalo provádět takovou politiku, jež vyhovovala pouze ODS a ČSSD, a to snaha o účelovou změnu volebního zákona, rozdělení vlivu v dozorčích radách a jiných orgánech, politizace Rady České televize atd.

České politice v období tranzice dominovaly tři strategie. Pojmenovat je ve stručnosti můžeme jako liberálně-populistickou (vlády Václava Klause v letech 1992 – 1997), klientelistickou (menšinová vláda Miloše Zemana tolerovaná ODS v letech 1998 – 2002) a proevropský model vlády Vladimíra Špidly (2002 – 2004). Právě proevropská strategie ČSSD, KDU-ČSL a US-DU, byť byla založená na minimální většině v Poslanecké sněmovně, směřovala ke konsensuálnímu pojetí demokracie a neodmítala zapojení občanské společnosti při správě věcí veřejných. Vladimír Špidla se ukázal jako rozhodný politik se zcela zřetelnou vizí, jak vést stát. Tato vize kontrastovala s pojetími, kterými se v české politice prezentovali jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus. Čímž si předseda ČSSD získal řadu příznivců i odpůrců. Zvláštní je, že nejvíce jich snad měl v sociální demokracii samotné.

Do volebního roku 2002 má smysl se vracet ještě z jednoho důvodu. Odstupující premiér Zeman, jehož Špidla na jeho osobní doporučení vystřídal v čele sociální demokracie v roce 2001, zanechal stranu rozdělenou na několik proudů, které udržoval pohromadě víceméně autoritativním způsobem. Takovýto styl byl Špidlovi cizí. Demokratizaci vnitřních poměrů strany však někteří oponenti předsedy pochopili po svém a vnitrostranická diskuse se začala přetřásat na veřejnosti. ČSSD se přinejmenším od prezidentských voleb, jejichž jednotlivá kola se konala na přelomu let 2002 a 2003, prezentovala jako nejednotná strana. Nedokázala v těchto volbách postavit takového kandidáta, za nímž by stála celá ČSSD, popřípadě celá vládní koalice. Což nakonec napomohlo ke zvolení Václava Klause prezidentem. Rozpolcenost sociální demokracie se pak dále prohlubovala a Vladimír Špidla se stal terčem zejména příznivců Miloše Zemana. Bývalý předseda ČSSD svého nástupce pravidelně skrze média kritizoval, což samozřejmě snižovalo kredit celé strany. Za tohoto stavu se konaly volby do Evropského parlamentu.

Volební souvislosti

V červnu 2003 měli čeští voliči poprvé možnost hlasovat v referendu, a to o svém přičlenění k Evropské unii. S tímto krokem souhlasilo 77,3 % voličů, 22,7 % bylo proti. Referendem skončila řadu let trvající debata o tom, zda je pro Českou republiku členství v EU výhodné, či nikoliv. Tříčtvrtinová většina rozhodla o tom, že je užitečnější unii ovlivňovat zevnitř. Tento výsledek lze považovat za úspěch, nicméně procento těch, kteří se vstupem z nejrůznějších důvodů nesouhlasili, bylo vzhledem k ostatním středoevropským kandidátským zemím vysoké. Připomínám pouze, že český zákonodárce v ústavním zákoně o referendu nestanovil minimální účast nutnou pro uznání jeho výsledku, přesto byla o několik procent vyšší než na Slovensku. Tam byla 50-procentní účast povinností.

Eurokritické rozpoložení české veřejnosti se ukázalo i ve volbách do Evropského parlamentu. Sečteme-li hlasy subjektů, které prosazují tzv. euroskepticismus – ODS, KSČM, Nezávislí (Vladimír Železný, Jana Bobošíková) -, napočítáme jich 17 z 24. Drtivé vítězství skeptiků má několik příčin. Nízká volební účast přeje stranám se stabilním elektorátem, což jsou kromě lidovců v českém prostředí komunisté a občanští demokraté. Tato skutečnost se projevila i v těchto volbách. Voliče zaujala myšlenka radikální obhajoby národních zájmů, takto ji interpretovaly zejména ODS a KSČM. Bezprostředně po volbách ODS v Poslanecké sněmovně vyvolala hlasování o tom, že vláda nemá mandát jednat v Evropské radě o Ústavě EU. Záměr občanských demokratů, který podpořili rovněž komunisté, však neprošel. K dalším důvodům, proč ve volbách neuspěla ČSSD a vládní strany jako celek, je ten, že většinou v polovině volebního období jejich preference dosahují minima. Refor-mní kroky Špidlova kabinetu byly nepopulární a navíc, jak jsem již uvedl, nejsilnější vládní strana nepůsobila jednotně. To vše se podepsalo na neúspěchu strany. Nesmíme ovšem zapomenout ani na volební kampaň a kandidátku samotnou. V jejím čele stál nevýrazný poslanec Libor Rouček, na kandidátce se objevili dřívější neúspěšní ministři Bohumil Fišer a Petr Lachnit. V první desítce nebyl nikdo, s výjimkou někdejšího šéfa odborů Richarda Falbra, koho by bylo možné si spojit s nějakou vizí, myšlenkou. Sociální demokraty volilo 8,78 % voličů a obdrželi pouhé dva mandáty. Propadla i další vládní strana – Unie svobody, která v koalici s dalšími liberálními stranami přesvědčila pouze 1,69 % hlasujících. Bezprostředně po volbách si unionisté zvolili nové vedení. Posílila jen KDU-ČSL, která dokonce předstihla sociální demokracii. Získala dva mandáty a podpořilo ji 9,57 % voličů.

Volební prohra v ČSSD si našla jediného viníka: Vladimíra Špidlu. Vše směřovalo k jeho odstranění, i když zpočátku jen skrze zástupné argumenty.

Boj v ČSSD

V sociální demokracii existují tři výrazné proudy: první stojí za Vladimírem Špidlou, druhý za Stanislavem Grossem, třetí za expremiérem Milošem Zemanem. Každý z nich reprezentuje jiný politický styl, zčásti se liší i programově. Ke spolupráci s KSČM mají nejblíže příznivci M. Zemana, což naopak razantně odmítá proud V. Špidly. Ten ideově staví na koncepci trvale udržitelného rozvoje, na spolupráci s občanským sektorem a obhajobě sociálního státu. O vizi Stanislava Grosse toho příliš nevíme. V tomto případě půjde spíše o technokratický způsob vládnutí, založený na politice výhod, prebend, obchodu něco za něco. To vše k politice patří, ale nemělo by to být jejím hlavním cílem.

Argumentů, jež měly posloužit k odvolání předsedy ČSSD, existovalo několik: Špidla je slabý a nerozhodný politik, nedokáže prodat dobré výsledky ministrů ČSSD; ustupuje koaličním partnerům, zvláště Unii svobody; vládní program je příliš pravicový, sociálnědemokratického v něm není takřka nic; voliči požadují razantní změnu. Po evropských volbách místopředseda strany Zdeněk Škromach prohlásil, že nesou-hlasí se Špidlovou vizí koaliční vlády. Nejbližší Grossův spolupracovník Richard Dolejš dodal, že z vlády musí odejít Unie svobody. Na tom se pak shodla většina sociálních demokratů. Vůči Vladimíru Špidlovi nezazněly téměř žádné programové výtky, nakonec se novináři a jeho protivníci spokojili s vysvětlením, že premiér špatně komunikuje. Komentátorka Jana Bendová v Mladé frontě Dnes uvedla, že občané „nerozumí ani samotnému Špidlovi, a to je u předsedy politické strany minus jako hrom“. Její kolega z BBC Petr Fischer v Lidových novinách dodal, že ČSSD „komunikační impotencí navenek i dovnitř ohrožuje současný předseda Vladimír Špidla“. Řada deníků i týdeníků navíc opakovala klišé, jak si sociální demokraté stěžují, že Špidla špatně komunikuje, zejména s poslaneckým klubem. Všechny tyto problémy se ukázaly opravdu jako zástupné, protože poté, co prezident republiky demisi kabinetu přijal a pověřil úřadujícího předsedu ČSSD Stanislava Grosse tím, aby se pokusil sestavit novou vládu, tento začal utvářet koalici s týmiž partnery, tedy i Unií svobody, kterou předtím sociální demokraté odmítali. Tím se jednoznačně potvrdilo, že vládní půdorys Vladimíra Špidly byl v pořádku. Po jeho odstranění už nikomu přítomnost US v kabinetu nevadila. Odchodem Vladimíra Špidly oslabil tzv. humanistický proud v české politice, který reprezentoval mimo jiné i Václav Havel. V samotném závěru si ale Vladimír Špidla uškodil. Kabinet ho nominoval do funkce evropského komisaře, takže by měl vystřídat populárního úředníka Pavla Teličku. Veřejnost Teličkovo odstavení vnímala negativně, jako zlatý padák pro Špidlu.

Zahraničněpolitická dimenze

Resort zahraniční politiky Špidlovy vlády měl na starost Cyril Svoboda (KDU–ČSL). Ten především očistil ministerstvo od korupčních praktik, kterým se dařilo za jeho předchůdce Jana Kavana. Kurz byl jednoznačný: rozvíjení a prohlubování spolupráce v euroatlantickém prostoru. Během dvou let se po Kavanově antiamerikanismu zlepšily vztahy se Spojenými státy. Například vloni v červenci byl premiér vřele přijat americkým prezidentem Georgem Bushem. Vůči Evropské unii vláda hájila jednotný kurz a měla podobný názor na její budoucnost. Zahraniční politika obhajovala národní zájmy České republiky, nicméně bez hlasitého pokřikování a rámusu. Vláda dosáhla dvou úspěchů, které si předsevzala: v evropském referendu se vyslovila většina voličů pro vstup do unie a rok poté se ČR stala jejím řádným členem. Tím byla také završena postkomunistická etapa našich dějin. Zahraničněpolitické počínání předešlé vlády můžeme zhodnotit jako zřetelné a sebevědomé. K problémům se stavěla jednoznačně a nevyhýbavě, o čemž svědčí i její postoj k válce v Iráku. Vladimír Špidla si dokázal svým vystupováním v zahraničí získat dobré renomé, které se projevilo například při jednáních o Evropské ústavě. Zde vedl skupinu 13 menších zemí, které se obávaly svého zmenšeného vlivu v EU. To na nového premiéra stále ještě čeká. Určitým problémem je, že se Stanislav Gross k oblasti zahraniční politiky nijak nevyjadřoval, takže jeho názory nejsou známé. Lze předpokládat, že nedojde k nějaké diskontinuitě zahraniční politiky. Vše nasvědčuje tomu, že prioritou bude rozvíjení její ekonomické dimenze. Jak jsem již uvedl, Stanislav Gross je mistrem politických obchodů. V tomto směru bude záležet ponejvíce na tom, jakými spolupracovníky se obklopí. Co všechno za služby nabídne.


Autor je politológ, pôsobí na Univerzite Palackého v Olomouci

Ďalšie analýzy nájdete v Listoch SFPA, ktoré vydáva Slovenská spoločnosť pre zahraničnú politiku

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA