Předčasné volby v Německu

Analýza sa venuje otázke ústavnosti predčasných parlamentných volieb v Nemecku, aktuálnemu rozloženiu síl na nemeckej politickej scéne, spôsobom predvolebného boja, odhaduje pravdepodobný výsledok volieb a zloženie budúcej vládnej koalície.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Spolkový prezident Horst Köhler dne 21. července 2005 podle očekávání vyhlásil rozpuštění německého Spolkového sněmu a uvolnil tak cestu pro konání předčasných voleb. Ty by se měly konat 18. září. Vyhověl tím žádosti německého spolkového kancléře Gerharda Schrödera, kterému byla hlasováním Spolkového sněmu 1. července 2005 vyslovena nedůvěra, protože se mnoho poslanců vládní sociálně demokratické SPD a jejího koaličního partnera, Zelených, zdrželo hlasování. Schröder si chtěl tímto manévrem zajistit nejen potřebnou podporu pro provádění reforem zejména v oblasti zdravotnictví a pracovního trhu, ale chtěl především v předčasných volbách sjednotit vlastní stranu a zabránit levicovému uskupení WASG a postkomunistické PDS, aby se stihlo zkonsolidovat. Pro iniciaci hlasování o své důvěře ve Spolkovém sněmu se Schröder rozhodl po sérii neúspěchů vládních stran při zemských volbách. Konkrétním impulsem pro něj pak byla prohra SPD v Severním Porýní – Vestfálsku 22. května 2005, kdy volby prohrála poslední zbývající rudo-zelená zemská vláda. Vznikla tak nerovnováha mezi zastoupením rudo-zelené koalice ve Spolkové radě – horní komoře německého parlamentu, ve kterém jsou zastoupeny vlády jednotlivých spolkových zemí – a dolní komoře parlamentu – Spolkovém sněmu. Ve Spolkové radě se křesťansko demokratická CDU, křesťansko sociální CSU spolu s liberální FDP tímto vítězstvím přiblížila hranici dvou třetin hlasů, která by jim umožnilo zablokovat jakýkoli zákon.

Ústavnost předčasných voleb?

Prezident Köhler ve svém televizním projevu zdůvodnil své rozhodnutí k rozpuštění Spolkového sněmu těžkou politickou situací v zemi, vysokou nezaměstnaností a kritickým stavem veřejných rozpočtů. Německo podle něj potřebuje vládu, která by mohla sledovat své cíle s potřebnou důrazností.

Köhler, který vyčerpal celou lhůtu na rozmyšlenou, kterou mu poskytuje Základní zákon, zkoumal, zda je rozpuštění parlamentu legitimní. Nakonec shledal, že z ústavního hlediska jsou podmínky pro rozpuštění parlamentu a pro konání předčasných voleb splněny. Jedná se tak o třetí předčasné ukončení legislativního období v historii SRN. V roce 1972 se ke stejnému kroku rozhodl Willy Brandt a v roce 1982 Helmut Kohl. Již tehdy se ovšem pochybovalo o ústavnosti tohoto kroku. Spolkový ústavní soud tehdy povolil Kohlovi konání předčasných voleb pouze s kritickými poznámkami.

Již před definitivním prohlášením Köhlera byla i v tomto případě kritizována slučitelnost takto vyvolaných předčasných voleb s článkem 68 Základního zákona SRN. Tento článek předpokládá napětí mezi vládou a Spolkovým sněmem a nikoli mezi Spolkovým sněmem a Spolkovou radou, jako v tomto případě. “Fingované” hlasování o důvěře z popudu kancléře vede podle kritiků k poškození důvěryhodnosti politiky a znevažuje ústavní právo. Právně čistým řešením by bylo odstoupení kancléře.

Poslanci Spolkového sněmu Jelena Hoffmannová (SPD) a Werner Schulz (Zelení) a několik malých stran se po ohlášení záměru rozpustit parlament obrátili s žalobou proti tomuto rozhodnutí na Spolkový ústavní soud. Hoffmannová varuje před “reminiscencí na Výmarskou republiku a kancléřskou demokracií”. Köhler se podle obou poslanců stal pouze výkonným úředníkem Schrödera. Jelena Hoffmannová se vyslovila pro změnu ústavy, ve které by bylo zakotveno právo parlamentu na “seberozpuštění”, současné řešení však odmítá.

Předseda CSU Edmund Stoiber naopak již krátce po hlasování o nedůvěře vyvíjel na Köhlera nátlak, aby konání nových voleb neblokoval. Tento jeho nátlak byl kritizován jak ze strany SPD a Zelených tak ze strany koaličního partnera CSU CDU jako nepřípustný. Stoiber také později zdůrazňoval, že pokud by ústavní soud rozhodl proti volbám, rozhodl by proti třem dalším ústavním orgánům: Spolkovému sněmu, kancléři a prezidentovi.

Volební boj

Volební boj začal fakticky již před prezidentovým projevem. CDU a CSU předčasné volby vítá. Jejich společné preference se pohybují okolo 42 procent, což představuje nárůst 3,5 procent oproti volbám v roce 2002. SPD se nejdříve propadla na 26 procent, ale nyní se pohybuje na 28 procentech, což je o 10,5 procent méně než získala v minulých volbách. Spojení WASG a PDS, přejmenované na Linkspartei, krátce po vyhlášení voleb aspirovalo na zisk 12 procent. Odhadem se časem snížil na 9 procent. Zeleným by podle předvolebních odhadů získali 9 procent a FDP 8 procent (5.8.2005).

Většina stran prezentovala své programy dávno před oficiálním ohlášením předčasných voleb. Hlavními tématy předvolebního boje jsou otázky daňové politiky, zdravotního a penzijního pojištění a plány na snížení nezaměstnanosti spojené s reformami na trhu práce. V oblasti zahraniční politiky lze spatřit zásadní rozdíly v otázce pohledu na možný vstup Turecka do Evropské Unie. SPD a Zelení vstup Turecka do EU podporují, zatímco CDU a CSU jej odmítají. FDP je v otázce otevřenější než její potenciální koaliční partner (CDU/CSU), ale i tak se vyslovuje pro ponechání možnosti, že by přístupová jednání neskončila přijetím Turecka do EU ale pouze partnerskou smlouvou mezi Tureckem a Evropskou unií. Jak CDU a CSU, tak FDP vyčítá dosavadní vládě, že Německo vzdálila USA, a zasazují se ve svém programu za posílení transatlantických vazeb. Podle FDP i CDU/CSU nesmí být německá zahraniční a evropská politika napříště výlučně omezena pouze na německo-francouzskou spolupráci, která zneklidňuje menší evropské státy údajnou Schröderovou snahou o dominanci franko-německého tandemu v evropské politice.

I samotná letní volební kampaň, ač zkrácená, nepostrádá dynamiku, ale i hravost. SPD vysílá po Německu červené autobusy a rýmuje “Merkelsteuer, das wird teuer” (“Daně Merkelové (předsedkyně CDU – pozn. ed.), to bude drahé”). Zelení, kteří svůj program nazvali “pro všechny”, se snaží oslovit co nejširší základnu. K lákadlům pro voliče patří i volební bar, který strana otevřela v Berlíně, pod názvem Wähl-bar (v doslovném překladu – volitelný). Ironičtí novináři naráží na to, že Zelení jsou volitelní pouze po požití jistého množství alkoholu. Strana pořádala v tradici svých parlamentních začátků osmačtyřicetihodinové řečnické maratóny v centru Berlína a čepovala přitom plzeňské. FDP, která na svou žertovnou kampaň v minulých volbách doplatila, se snaží naopak působit seriózním dojmem. CDU spolu s CSU svou volební kampaň vede v americkém stylu a prezentuje Stoibera v malé aréně uprostřed haly plné příznivců, z nichž každý obdržel mávátko s heslem: “Gerd je u konce.” Na začátku srpna se probírala intenzivně otázka zda a kolikrát Angela Merkelová nastoupí proti Gerhardtu Schröderovi v televizním duelu. Merkelová se opakované konfrontaci v televizi chtěla spíše vyhnout, vědoma si Schröderových mediálních schopností.

Lafontaine a Levice

Hlavní pozornost během volebního boje se upírá na novou politickou platformu WASG a PDS a její předvolební preference. PDS je nástupkyní východoněmecké komunistické SED a její hlavní voličská základna se omezovala na území východního Německa. 17. července 2005 se přejmenovala na Linskpartei. Na tom trvala právě ” západní” WASG, vzniklá z levicových rebelů SPD, a nastupující na otevřených kandidátních listinách PDS.

WASG (Wahlalternative Arbeit und soziale Gerechtigkeit – Volební alternativa práce a sociální spravedlnost) vznikla počátkem roku 2005 z bavorské “Iniciativy práce a sociální spravedlnosti” a marxistickými autory v roce 2004 v Hamburku založené “Volebně politické alternativy”. Levicově populistické WASG, která je organizovaná převážně odboráři odborového svazu IG Metall, se podařilo získat jako hlavního kandidáta Oskara Lafontaina, bývalého spolkového předsedu SPD (do 1999). Lafontaine nastupuje na prvním místě kandidátky v Severním Porýní – Vestfálsku a jako přímý kandidát v Sársku, které je jeho domovskou zemí, působil zde také jako starosta Saarbrückenu a jako sárský ministerský předseda. V Sársku by WASG podle prognóz mohla získat až 20 procent. Další bývalý politik SPD kandidující za WASG je dlouholetý zemský předseda SPD v Bádensku-Würtenbersku Ulrich Maurer. WASG-Linkspartei je atraktivní především pro sociálně slabší, tedy pro voliče, kteří dříve volili SPD a nyní jsou zklamáni sociálním dopadem reforem sociálního systému (Hartz I – IV). Oskar Lafontaine se rozhodl lovit též ve výrazně pravicových vodách, voliče extrémně pravicové strany NPD. Voliče NPD označil za zoufalé lidi, kteří ze zloby nevěděli komu dát svůj hlas. I pro tyto lidi by měla levicová strana podle Lafontaina vypracovat lákavou nabídku. Proti jeho slovníku se zvedla kritika, když na jedné demonstraci prohlašoval, že stát musí zabránit tomu, aby otcové rodin a ženy byli nezaměstnaní, protože zahraniční pracovníci za nízké mzdy berou jejich práci.V němčině použitý termín “Fremdarbeiter” pochází původně z nacistického žargonu a byli jím označovaní nuceně nasazení pracovníci ze zahraničí. Občas je synonymně užívané pro “Gastarbeiter” a též připomíná zahraniční dělníky, kteří za časů NDR vyplňovali mezery ve státních podnicích, ale obyvatelstvem byli vnímáni s odstupem. Ačkoli se podíl cizinců v nových spolkových zemích pohybuje pouze okolo 2 procent, je nesnášenlivost k cizincům a obava ze ztráty zaměstnání zejména v manuálních profesích ve společnosti velmi rozšířená.

Většina stran si uvědomuje nebezpečí vzestupu nové levicové strany. SPD se cítí ohrožena ve své identitě levicové strany a CDU se obává ztráty jasné parlamentní většiny – obě strany kvůli očekávanému téměř desetiprocentnímu úspěchu WASG-Linkspartei. Někteří politici se ji snažili démonizovat a hovořili o Lafontainovi jako o “kazateli nenávisti”, jiní před takovou démonizací varují a upozorňují, že právě to vhání voliče do náruče WASG-Linkspartei. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung dal Schröder vyhlášením voleb této levicové straně a Lafontainovi šanci, po které již dlouho toužil a možná podcenil nebezpečí jejího vzestupu v reakci na dopad jeho reforem.

“Kampaň pro východ”

Napříč politickým spektrem je rozšířena domněnka, že se volby mohou rozhodnout na východě Německa. Právě proto jsou etablované strany při pohledu na preference levicového uskupení na území nových spolkových zemí nervózní. Uvnitř velkých stran se vedly diskuse, zda by měly na východě přijít se zvláštní volební kampaní, což bylo většinou zamítnuto. Kdyby politici hlásali na východě něco jiného než na západě, vedlo by to voliče k přesvědčení o nedůvěryhodnosti stran. Přesto jak CDU tak SPD hodlají ve východním Německu postupovat odlišně než na západě. Patnáct let po sjednocení na východě Německa stále přetrvává jiná politická kultura a jiné politické porozumění. Tam kde se v západním Německu při politických proslovech stranických kandidátů lidé obracejí z pléna na řečníky s dotazy, tam na východě panuje ticho, které si iritovaní západoněmečtí řečníci mnohdy vykládají jako nezájem či nepochopení, a když chtějí opustit řečnický pult, stojí zde již fronty zájemců, kteří se v soukromém rozhovoru dotazují na podrobnosti a vyhledávají osobní kontakt s politikem. Tohoto specifika hodlají využít strany i v současném volebním boji.

Některé body programu CDU, jejíž kancléřská kandidátka Merkelová pochází z bývalé NDR, jsou ve východním Německu značně nepopulární. CDU a FDP jako jediné nechtějí zvýšit výši podpory v nezaměstnanosti tzv. Arbeitslosengeld II, která byla zavedena reformou Hartz IV, na východě na západoněmeckou úroveň. Rovněž krácení paušálů pro zaměstnance dojíždějící za prací, které plánuje provést CDU, by postihlo hlavně východní Němce. Křesťanští demokraté hodlají získat hlasy oněch 50 procent nestálých voličů svým heslem: “Zlepšení stavu celého Německa znamená zlepšení na východě”.

Také SPD plánuje emocionálnější východoněmeckou variantu volebního boje. Hodlají vyslat do východního Německa červené autobusy s informační kampaní, pořádat po celém východním Německu diskuse s osobnostmi z východního Německa, provozovat kampaň od dveří ke dveřím. SPD odmítá zvyšování daně z přidané hodnoty, které navrhují CDU a CSU, a bojuje proti krácení paušálů pro zaměstnance dojíždějící za prací. SPD vede spíše negativní kampaň a varuje před sociálními následky v případě vítězství CDU/CSU a FDP.

Možnosti vládní koalice

Zprvu si CDU byla jistá, že předčasné volby budou jejím jasným vítězstvím. Po vzestupu preferencí WASG-Linkspartei v celém Německu a zvláště na východě Německa, je patrná nervozita. Silná pozice levicového uskupení by za současných preferencí vedla k vynucenému vytvoření velké koalice. Mnohé osobnosti SPD se staví k takové velké koalici otevřeně, Merkelová ji ovšem odmítá.

CDU varuje rovněž před koalicí Levice-SPD-Zelení. Strana Zelených hlásá, že na takovou koalici nepřistoupí. Vedoucí politici SPD se staví proti koalici s Levicí (WASG-Linkspartei) na spolkové úrovni. Berlínský sociálně demokratický starosta Klaus Wowereit nicméně koncem července uvedl, že koalici s Levicí do budoucna nevylučuje, pokud by se Levice etablovala na spolkové úrovni a prezentovala se tak jako spolehlivá strana. Wowereit v Berlíně již v koalici s PDS vládne. Wowereit přesto vidí v celospolkovém dlouhodobém úspěchu Levice nebezpečí, které by mělo vliv i na interní diskuse o směřování SPD. Předseda Müntefering i kancléř Gerhard Schröder jsou nadále proti koalici s Levicí. Vedení Levice prohlásilo, že v současnosti pro sebe nevidí vhodné koaliční partnery, a chystá se tak do opozice.

Jako pravděpodobná se jeví stále koalice CDU a FDP. V programu těchto stran se ovšem objevují diference, které by se v koalici vzájemně vylučovaly. Liberálové již v kampani přiznávají, že jejich reformy budou bolet (ovšem ne jejich stálé voliče s vyššími příjmy, kteří budou profitovat z nižších daní), CDU a Merkelová jsou opatrnější. FDP upozorňuje na stárnoucí německou společnost a nevyhnutelnost vyplácet v budoucnu pouze základní důchod. Merkelová, aby neztratila stálé voliče CDU v řadách důchodců, ujišťuje, že krácení důchodů nebude třeba. Liberálové také odmítají Unií navrhované zvýšení daně z přidané hodnoty. FDP zůstává při svém starém kurzu, ale může díky úspěchu levicového uskupení nejvíc ztratit v případě, že by se Unie musela rozhodnout pro velkou koalici s SPD bez FDP. Zelení upozorňují na to, že FDP v koalici s CDU bude dělat ústupky a nesplní své sliby na nezvyšování daně z přidané hodnoty.

Zelení a SPD šly do volebního boje bez koaličního prohlášení a vedou svou kampaň samostatně a soustřeďují se na svá témata.

Přes ukazatele volebních preferencí nelze jasně říct, kdo a s kým sestaví příští německou vládu. Dříve jasně předpokládané jasné vítězství CDU/CSU a FDP již zdaleka není tak jasné jako bylo před pár týdny. Vše se zdá být nyní otevřené a do 18. září 2005 se mohou preference stran ještě výrazně změnit. Předseda SPD Müntefering k tomu uvedl, že není možné sedm minut před koncem hrací doby říct, kdo se s kým půjde po zápase sprchovat…


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz 17. augusta 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA