Švédsko, Finsko, Rakousko: jak hlasovaly ve volbách do Evropského parlamentu?

Autorka analyzuje výsledky volieb do Európskeho parlamentu vo Švédsku, Fínsku a Rakúsku, na ich základe hodnotí celkový vývoj európskej politiky. V závere konštatuje, že eurovoľby potvrdili svoju povesť, že "sú pre občanov členských krajín druhoradé".

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Přímé volby do Evropského parlamentu se konaly již pošesté. Pokaždé ale zaznamenaly určitou změnu díky novým rozšířením EU. Stejně tomu bylo i letos, kdy deset států střední a východní Evropy včetně Kypru a Malty ukázalo, že pojem demokratického deficitu byl importován do postkomunistických zemích již během předvstupních vyjednávání.

Skutečnost, že projekt evropské integrace nezaujímá přední místo v myslích Evropanů, je sice nevlídná, ale každých pět let se navíc potvrdí stále se snižujícím počtem voličů, kteří svým přístupem dokazují, že volby do Evropského parlamentu pro ně mají skutečně druhořadý význam.

Přestože Evropský parlament lineárně získává více pravomocí, vydobyl si svou nezávislou pozici na Radě a zároveň obhájil potřebu demokraticky volených představitelů, nejsou občané přesvědčeni, že se demokratický deficit v EU zmenšuje. Volební účast paradoxně klesá s rostoucím významem Evropského parlamentu a jasně signalizuje, kterým směrem se bude Evropa ubírat.

Letošní volby do Evropského parlamentu charakterizovaly dva významné aspekty. Voliči vystavili vysvědčení svým národním vládám a nechali se zlákat pouze domácími tématy a otázkami; tedy motivace přijít volit chyběla stejně tak, jako evropská problematika a nadnárodně vedené kampaně politických seskupení v Evropském parlamentu.

Účast

155 milionů občanů z 350 milionů oprávněných voličů se dostavilo k volebních urnám a zvolilo nových 732 poslanců do Evropského parlamentu. Procentuálně vyjádřeno tento počet tvoří 45,5% volební účast. Trend nastavený rokem 1979 se nezměnil ani přes velkolepý vstup deseti nových členských zemí. Ba naopak, tak dlouho očekávané „východní rozšíření“ nevneslo nový impuls a čerstvý vítr. Obavy ještě zesílily, protože v mnoha nových zemích byla volební účast sotva čtvrtinová.

Nadnárodní kampaň je možná?

Na letošní volby do Evropského parlamentu se jistě snese kritika od evropského parlamentního seskupení Zelených – EFA (Evropská svobodná aliance) ohledně vedení kampaně na nadnárodní úrovni. Politický klub Zelených/EFA totiž byl jediný, který se o podobnou kampaň pokusil. Zelení letos zaznamenali velký úspěch zejména v Německu, nepodařilo se jim získat mnoho poslanců v nových evropských zemích (jeden poslanec z Lotyšska), zato se jim podařilo získat dva kolegy ze Španělska. A chtějí zajít ještě dále, nechtějí jen nadnárodní kampaň, nýbrž i nadnárodní kandidátku.

Úspěch euroskeptických stran

Výsledky dokazují, že vztah důvěryhodnosti mezi voliči a evropskými institucemi není navázán, neboť pouze čtyři voliči z deseti dali hlas proevropské straně, ostatní spíše podporovali euroskeptické strany a nové alternativy, jak si později dokážeme na příkladu zejména Švédska. Rovněž Rakousko a Finsko následují vzorec nastíněný v úvodu. Velký úspěch euroskeptických stran je varující, protože jejich volič nemá pocit, že může ovlivnit evropské rozhodovací procesy a jednotlivé politiky EU.

Politické složení

Z hlediska politického složení nového Parlamentu se pro období 2004 – 2009 mnohé nezměnilo, síly budou rozloženy stejným způsobem jako v předchozím období, tzn. Evropská strana lidová-Evropští demokraté (EPP-ED) zůstává největší politickou skupinou a také jedinou, která se může pochlubit členy ze všech 25 členských států (276 členů v 732 místném EP). 200 křesel dostali socialisté (PES), 67 liberálové (ELDR), 42 Zelení/EFA, 39 levice GUE/NGL a Unie pro Evropu národů (UEN) má v Parlamentu 27 členů.

Rakousko, Finsko, Švédsko

Rakousko, Finsko a Švédsko společně vstoupily do EU v roce 1995. Voleb do EP se zúčastnily již potřetí. Všechny tři země vykazují několik shodných rysů; vyjma tradiční neutrality je třeba zmínit entuziasmus pro otázky životního prostředí, transparentnost rozhodování na úrovni EU a rovné příležitosti obou pohlaví. Ekonomické a bezpečnostní motivy jejich vstupu byly postaveny na shodném základě. I přesto, že Finsko a Rakousko nejsou považovány za typicky euroskeptické země, mohou být řazeny do jedné skupiny spolu se Švédskem díky převaze společných zájmů, velikosti i vzhledem k způsobu, jakým v nich probíhají volby do Evropského parlamentu. Ve všech těchto zemích se volby konaly v neděli 13. června 2004.

Volby se uskutečňují na základě proporčního zastoupení a politické strany sestavují volební kandidátky (pevně stanovené a určené seznamy jsou v Rakousku a Švédsku, Finsko má trochu flexibilnější systém, kdy jsou volební seznamy otevřené). Občan volí strany, ale může upřednostnit i jednotlivé kandidáty v preferenční volbě. Kandidáti mohou uspět na základě hodnocení obou kritérií, počtu hlasů pro stranu, ale také pro jednotlivé kandidáty. Aby mohla politická strana uvažovat o získání křesla v Evropském parlamentu, musí přesáhnout hranici 4%, resp. 5% v případě Finska. Dalším typickým znakem je vysoká volební účast v národních parlamentních volbách, která zcela běžně lavíruje na hranici 80% a tvoří dvojnásobek volební účasti voleb evropských.

Únava z tradičních, zavedených politických stran přinesla znatelnou inovaci politické scény, což je velmi zajímavé a zároveň typické pro evropské volby. V letošním roce se totiž o přízeň voličů pokoušely nové strany nebo politické alternativy, ve Švédsku (Junilistan) s úspěchem, v Rakousku (Linke) s neúspěchem.

Rakousko

Rakousko v době studené války stálo mimo integrační seskupení a představovalo ekonomický most mezi Východem a Západem. Neutralita zakotvená v ústavě neumožňovala Rakousku účastnit se projektu evropské integrace. Až po roce 1989 Rakousko začalo usilovat nejen o vstup do EU, ale i o zamezení vzniku ekonomické opony, protože politické rozdělení Evropy bylo již překonáno. Prvním konkrétním činem Rakouska bylo navázání obchodních svazků se zeměmi střední a východní Evropy, směřování investic do těchto zemí a obnova kulturní spolupráce na úrovni regionů.

Rakousko ve volbách do Evropského parlamentu bojovalo o osmnáct křesel. V předchozím EP byly čtyři rakouské politické strany (21 křesel), v současném zasedne dokonce šest politických stran. Pohledem do historie můžeme konstatovat, že předchozí evropské volby se lišily od těch současných volební účastí, jednoznačným neúspěchem Strany svobodných a udělením políčku současné vládní koalici. V roce 1996 byla účast poměrně vysoká (nad průměrem EU), bohužel klesla již v roce 1999 (49,4%) a tento trend dále pokračuje. Pro srovnání použijme statistické údaje z posledních národních parlamentních voleb, kdy se dostavilo 84,3% voličů, v letošním roce jich přišlo jen 41,8%.

Oficiální volební kampaň nebyla regulována ani limitována, kandidáti mohli využít prostor v médiích, hojně využívali moderní technologie, tedy Internet. Díky tomu, že veřejnoprávní televize si účtuje poplatek za využití prostoru, se čas věnovaný jednotlivým politickým stranám snížil. V Rakousku existuje dvojí systém mediálního pokrytí voleb do EP a zároveň využití pro volební kampaň. Jednak jsou to veřejnoprávní media a jednak soukromé stanice. Rakousko zaznamenalo snížení počtu zpráv a informací o problematice EP zprostředkovaných veřejnoprávními médii, což jej odlišuje od ostatních členských zemí. Jinak je tomu například u komerčních médií, která nestanovila striktní pravidla. Podíl mládežnických organizací, které informovaly všechny voliče bez rozdílu věku po celém Rakousku a nabádaly zúčastnit se voleb, se znásobil. Letos poprvé spustily asociace mládežnických organizací kampaň „Vote4future“, kterou zahájili 17. května 2004. Na kampani se podílel jak Evropský parlament, tak Národní rada mladých Rakouska (Evropští federalisté, Mladí demokraté, atd.). Jádrem kampaně byla webová stránka stejného jména, která poskytovala prostor politickým analýzám, volebním informacím a rozličným testům politické příslušnosti.

Výsledky potvrdily nespokojenost s vládní politikou koalice, neboť první místo získali, i když ne s velkým předstihem, opoziční sociální demokraté (SPÖ). SPÖ si udržela první místo z předchozích evropských voleb v roce 1999, dokonce i počet křesel zůstane zachován. Pro SPÖ se vyslovilo 33,4% voličů, získali sedm křesel, tedy o jedno více než vládní lidovci (ÖVP). Vídeň jednoznačně potvrdila, že je výspou SPÖ, neboť volební úspěch této strany byl podpořen zejména voliči z Vídně (37,7%). Na vnitropolitické scéně je momentálně SPÖ nejpopulárnější politickou stranou, jak ostatně dokládají nejen evropské volby, ale zpětně výsledky volby prezidenta a zemské volby v Korutanech a Solnohradsku (jedná se o páté volební vítězství v řadě). Liberální strana kancléře Wolfganga Schüssela skončila na druhém místě a ztratila nejen 2% (32,7%), ale také jedno křeslo v EP (bude tedy mít jen šest zástupců v EPP-ED). ÖVP se nepodařilo dosáhnout určeného volebního cíle, stát se nejsilnější politickou stranou a vítězem voleb. I když si strana polepšila v osmi z devíti spolkových zemí (v pěti se umístila na prvním místě), na celkové vítězství to nestačilo. Ve srovnání s ostatními evropskými vládními stranami se ale stále jedná o poměrně dobrý výsledek ÖVP. Daleko větší a nejen pro Evropu významnější je velká ztráta, kterou utrpěla populistická pravicová Strana svobodných (FPÖ), která po vstupu do národního parlamentu vyvolala povyk i na evropské úrovni, neboť získala 23,4%. V letošních volbách však dramaticky propadla na 6,4% Svobodní svůj neúspěch přičítají nízké volební účasti a překvapivému úspěchu nezávislého kandidáta Hans-Petera Martina. Jeho úspěch se stal největším překvapením, neboť jako dlouholetý člen EP spustil protikorupční kampaň a zveřejnil čerpání cestovních náhrad a jejich zneužití ze strany svých evropských kolegů. Toto jediné volební téma a heslo „uklidit v Bruselu“ a podpora bulvární deníku Neue Kronenzeitung mu přineslo podporu 14% voličů a tedy dvě křesla v Evropském parlamentu. Hans Peter Martin jistě získal euroskeptické voliče a přetáhl nespokojené občany z řad FPÖ. Zelení mohou býti nadmíru spokojeni, neboť si nejenom udrželi beze změny dvě křesla z předchozích voleb, ale také předstihli FPÖ co do počtu hlasů (12,8%) a mohou tak pokračovat v environmentální politice evropských Zelených/EFA. V Rakousku jsou Zelení rok od roku oblíbenější a dokonce ve Vídni se dostali na druhé místo za SPÖ s 22,2% hlasů. Jejich voličská základna se rekrutuje především z mladé generace (18 – 29 let). Žádné další strany neuspěly, nepodařilo se to ani nové straně Levice LINKE, která obdržela pouze 0,8%. LINKE, neboli Opozice vůči solidární Evropě, se vytvořila jako alternativa vůči již etablovaným a zavedeným stranám, které jsou pravidelně zastoupeny i v EP. Jejich hlavním tématem se stala demilitarizovaná Evropa, touha po nové politické síle v konzervativním Rakousku. Více méně se snažila vyhranit a kritizovat současné strany a svou antikapitalistickou a protiextremistickou rétorikou s prvky antiglobalizačními, proti komercializaci, homogenizaci, proti diskriminaci původu a rasy, proti privatizaci. Přesvědčila kandidáty z řad cizinců, umělců a levicově zaměřených občanů.

Finsko

Finsko se po roce 1989 ocitlo v určitém vakuu a touha po stabilních bezpečnostních zárukách jej přivedla do náruče Evropské unie. Země se stala velmi oddaným obhájcem evropské integrace, ale zároveň bojuje za zmenšení demokratického deficitu a za větší transparentnost v procesu rozhodování. Finsko se díky členství v EU parlamentarizovalo, v roce 2000 změnilo ústavu, ve které byl posílen vliv vlády a premiéra.

Ve volbách Finsko usilovalo o čtrnáct křesel a 4,25 milionů oprávněných finských voličů mohlo ovlivnit budoucí složení finské delegace. K urnám se jich však nedostavila ani polovina (41,1%), což není považováno za neúspěch, ba naopak, neboť předvolební průzkumy signalizovaly 35% účast. Volební účast se od minulých voleb (31,4% v roce 1999) nepatrně zvýšila a za to patří vděk bezpochyby médiím, která nabádala Finy, aby šli volit. Nejvyšší účast byla zaznamenána v hlavním městě Helsinkách (52,2%) a v hustěji osídleném jižním Finsku. O čtrnáct mandátů (o dvě křesla méně než v předchozím období) se ucházelo čtrnáct politických stran a volebních uskupení, celkem tedy 227 kandidátů. Finsko stejně jako Rakousko tvoří pro volby do EP jeden volební okrsek. Předvolební kampaň byla zaměřena do značné míry na vnitropolitická témata a nezaznamenala nijak dramatický odklon od dlouhodobého trendu evropských voleb.

Hlavní opoziční strana Kansallinen Kokoomus (konzervativní Národní koaliční strana) jednoznačně vyhrála s podílem 23,7%, ačkoli zůstala za společným výsledkem koaliční levostředové vlády, získala celkem čtyři křesla v rámci EPP-ED. V těsném sledu za opoziční stranou se umístila Strana středu (Suomen Keskusta, 23,3%), která tvoří hlavní stranu vládní koalice, bude mít čtyři mandáty v ELDR. Na dalším místě se umístila Sociální demokratická strana (Suomen Sosialidemokraattinen Puolue, též vládní, 21,1%) se třemi mandáty v PES. Tři hlavní politické strany si tak udržely ve srovnání s předchozími volbami stejný počet křesel. Výsledky ukazují, že ze čtrnácti křesel v EP, budou tři patřit sociálním demokratům a čtyři Straně středu a Národní koaliční straně. Po jednom mandátu získali Zelení (Vihreät), Nezávislí (10,4%), Levicový svaz (Vasemmistoliitto, 9,1%) a Švédská lidová strana (Svenska Folkspartiet, 5,7%). Levicový svaz a Švédská lidová strana si tak udržely po jednom křeslu a mandát neobhájili křesťanští demokraté (Kristillisdemokraatit, 4,3%). Ultrapravicová strana Opravdoví Finové (Perussuomalaiset) – jediná nacionalisticky orientovaná strana s dvěma mandáty ve finském parlamentu – získala ve volbách do EP pouhých 0,5%. S nízkými výsledky skončili také komunisté (Suomen Kommunistinen Puolue, 0,5%), Strana hájící zájmy chudých (Koyhien Asialla, 0,3%), liberálové (Liveraaliit, 0,2%) a další. Ze čtrnácti finských poslanců vzešlých z aktuálních voleb je polovina znovuzvolených a polovina zvolených poprvé, poměr mužů a žen je 9 : 5.

Nejúspěšnější s největším počtem preferenčních hlasů (149.108) se stala bývalá předsedkyně Strany středu a bývalá krátkodobě vládnoucí premiérka Anneli Jäätteenmäkiová (médii nazývaná „hlavním volebním magnetem”). Tento úspěch pro ni představuje nový start v politické kariéře a pocit zadostiučinění po vynuceném odstoupení z funkce premiérky v červnu 2003 a následném soudním procesu souvisejícím s únikem utajovaných informací. Na druhém místě se umístil kandidát Národní koaliční strany a bývalý člen skupiny poradců předsedy EK Romana Prodiho Alexander Stubb (nejmladší ze zvolených finských kandidátů – 36 let) s 114.652 hlasy. Stubb se v předvolební kampani profiloval jako expert na unijní záležitosti.

Výsledky voleb nepřinesly žádná zásadní překvapení a ukázaly, že Finové přihlížejí především k politické zkušenosti kandidátů.

Švédsko

Švédsko vstoupilo do EU převážně z ekonomických důvodů. Nebylo nikdy zastáncem federální Evropy a dalšího prohlubování integrace. Je považováno za euroskeptickou zemi, kde dle očekávání voliči sympatizují s euroskeptickými stranami a v referendech pravidelně vyjadřují protievropské názory. Přesto si však většina občanů myslí, že by Švédsko mělo v EU setrvat. Až 75% voličů Sociálně demokratické strany podporuje členství v EU. Pouze voliči Levicové strany a Strany zelených si ve velké většině myslí, že by Švédsko mělo z EU vystoupit.

Volba do EP proběhla 13. června a Švédsko se stalo velkým překvapením, neboť za vítěze evropských voleb se jednoznačně považuje nově vzniklá strana Junilistan, která byla založena teprve v únoru 2004. Švédové budou mít v novém Parlamentu devatenáct křesel a osm stran. Velkým zklamáním se tyto volby staly pro sociální demokracii. Politováníhodná byla i volební účast, která dosáhla 37,2%, což ovšem nebyl markantní rozdíl ve srovnání s evropskými volbami v roce 1999 (- 1%). Ze všech „starých členských zemí“ mělo Švédsko nejnižší volební účast. Švédsko stejně jako Finsko a Rakousko tvoří pro volby do EP jeden volební okrsek.

Švédové takřka šokovali vítězstvím Junilistan (Červnové strany), neboť dle předvolebních průzkumů nic nenaznačovalo takto jednoznačnému výsledku. Jedná se o stranu, která vyjadřuje jednoznačnou opozici centralizování rozhodování a moci a která je vysoce euroskeptická. Junilistan nasadil osm kandidátů, kteří reprezentovali levici, střed i pravici a přilákal voliče celého politického spektra. Stranu vede ekonom Nils Lundgren, bývalý analytik banky Nordea ve spolupráci s Larsem Wollinem, bývalým guvernérem Švédské národní banky (oba pánové zásadně nesouhlasí se zavedením eura ve Švédsku). I přesto, že strana oficiálně vznikla až v únoru 2004, její zárodky by se daly vysledovat právě v období referenda o přijetí eura ze září 2003. Název si strana vypůjčila od dánských kolegů (Červnové hnutí).

Je nadmíru jasné, že euroskeptický skandinávský národ, který v referendu 1994 jen těsnou většinou odsouhlasil vstup do EU a v roce 2003 jednoznačně odmítl euro, je více než ambivalentní vůči všemu evropskému. Junilistan vyšla z voleb na třetím místě se 14% a třemi křesly. Vládní sociální demokraté sice ztratili jedno křeslo (nyní pět, 24,8%), ale v celkovém poměru vyšli jako vítězové – získali největší počet hlasů. Opoziční konzervativní strana Umírněných (Moderaterna) se umístila na druhém místě se čtyřmi křesly (18,2%), které měla i v předchozím Parlamentu. Liberální strana (Folpartiet Liberalerna) získala dva mandáty (9,8%), Levicová strana (Vänsterpartiet) ztratila jedno křeslo a v současném Parlamentě jí zůstanou dvě křesla (12,8%), Strana středu (Centerpartiet) bude mít stejně jako v předchozím parlamentu jedno křeslo (6,3%), Straně zelených (Miljöpartiet) zůstalo jedno křeslo (5,9%), stejně tak křesťanským demokratům (Kristdemokraterna) (5,7%).

Závěr – druhořadé volby?

Volby do Evropského parlamentu i v letošním roce potvrdily pověst, kterou nabývají každých pět let od roku 1979, tedy, že jsou pro občany členských zemí druhořadé. Občané mají tendence více riskovat a volit i úplně nové, netradiční strany nebo strany velmi euroskeptické. Na příkladu „severního rozšíření“ jsme si ukázali, že volební účast klesá nehledě na proevropskou nebo euroskeptickou náladu ve státě, a že varující signál, který vyslaly nové členské státy „východního rozšíření“ zřejmě tento velmi znepokojující jev nezvrátí. Na druhou stranu je pozitivní, alespoň u některých států (Finsko), že občané přistupují velmi zodpovědně k výběru kandidáta do EP a volí takové osobnosti, které se profilují význačnou politickou zkušeností.


Autorka sa venuje európskej politike, momentálne študuje na Diplomatickej akadémii MZV ČR

Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránkach Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA