Transformace komunistických stran Visegrádu od 90. let do současnosti

V dokončení analýzy autor skúma priebeh a hĺbku transformácie komunistických strán v krajinách V4.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Pozn.: tento text navazuje na článek Vývoj komunistických stran v zemích V4 po pádu komunismu.

Jak se vůbec podařilo komunistickým stranám získat po roce 1989 zpět legitimitu? Tento článek si klade za úkol prozkoumat průběh a hloubku transformací komunistických stran zemí Visegrádu v období od pádu totalitních režimů až po dnešek.

Pohled na nástupnické subjekty komunistických stran Visegrádu poukazuje k těžko srovnatelným výsledkům demokratizace a vnitřní i vnější transformace těchto stran. V případě Polska a Maďarska jako by šlo o klasické sociální demokracie, na Slovensku nástupnická strana téměř neexistuje a v Česku zase k reformám nedošlo vůbec. Jak tedy tyto strany srovnávat?

Evidentní transformační posuny proběhly ve všech stranách alespoň v jedné rovině, a to v podílu na moci. Jak už jsem zmínil, v polském a maďarském případě byl mocenský monopol narušen již v 80. letech a přes omezenost lze mluvit o jakési pluralitě, zatímco v Československu vládla komunistická strana podstatně pevněji. Přesto byl přechod k parlamentní demokracii pro všechny komunistické strany vstupem do zcela nového prostředí volné soutěže politických stran.

Relativní úspěchy všech nástupnických stran v 90. letech mají mnoho příčin, v klasickém pojetí politologie rozeznává dva základní způsoby vysvětlení[1]. První, tzv. vysvětlení interními příčinami, spočívá na organizačních a ideologických adaptačních změnách, které komunistickým stranám zajistily dobrou pozici pro soutěž s ostatními politickými subjekty. Druhé, tzv. vysvětlení externalistickými příčinami, se zaměřuje na povahu politického prostředí postkomunistických zemí a poukazuje především na „nostalgický moment“, který souvisí s reformním úsilím vlád vzešlých z prvních svobodných demokratických voleb [2]. Bylo by naivní si myslet, že jeden z těchto způsobů pohledu je vyčerpávající či dokonalý, jejich kombinací lze ale dojít k poměrně plastickému obrazu odhalujícímu některé příčiny současné situace jednotlivých nástupnických stran.

Vhodnými kritérii srovnání jsou především postavení nástupnických stran v systému politických stran jednotlivých zemí, ideologická a organizační dimenze jejich transformace, a vnitřní dynamika těchto subjektů. Pro celkové hodnocení transformace je užitečné tyto kategorie zkoumat na základě shrnutí základních transformačních momentů stran.

Transformace – cesta k legitimitě: první kroky

Základní motivací změn v komunistických státostranách visegradských zemí po pádu jejich monopolu bylo zajištění politického úspěchu, tedy návratu k podílu na výkonné moci. Protože se však země lišily jak společenskou situací, tak politickým prostředím a uspořádáním, transformace proběhla různě rychle a zasáhla strany do různé hloubky. Ve všech stranách proběhly ohledně podoby transformace tvrdé boje, společným jmenovatelem je existence skupiny oponující všem snahám o změnu, nazývané „stranický beton“. První transformující se stranou byla Maďarská dělnická socialistická strana (MSZMP). Zde již na sklonku roku 1989 dosáhla na sjezdu skupina reformistů, v té době již zastoupená v nejvyšších orgánech MSZMP, rozpuštění původní strany. Do nově založené Maďarské socialistické strany (MSZP; Magyar Szocialista Párt), jež se deklarovala jako levicová socialistická demokratická strana, přešla většina členů.

Tvrdé boje v komunistické Polské sjednocené dělnické straně (PZPR) způsobily, že po polosvobodných volbách v roce 1989 se na sjezdu strana rozštěpila na dva formálně nové subjekty. Bývalí funkcionáři komunistické strany přejmenovali stranu na Sociálně-demokratickou stranu Polska (SDRP). V Poslanecké sněmovně silněji zastoupená Sociálně-demokratická unie, která se profilovala jako od komunismu se distancující síla, se dále v politice výrazněji neprosadila.

V Československu byla situace nejméně nakloněná hlubším změnám. Strana reagovala na demokratizaci zpočátku pouze změnou své formální struktury na federativní uspořádání zemských organizací, nově vytvořené české Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a přeměnou původní slovenské Komunistické strany Slovenska (KSS). Zatímco v Česku byly snahy o revidování ideologické a organizační struktury marné a v celostranickém referendu se v roce 1991 dokonce většina členů vyjádřila pro ponechání názvu, na Slovensku docházelo k výraznějšímu vývoji. Od roku 1990 se původní KSS přejmenovala na Komunistickou stranu Slovenska-Stranu demokratické levice (KSS-SDĽ), na přelomu let 1991 a 1992 pak vystoupila z federace s KSČM a následně se rozpoustila. Do nově založeného nástupnického subjektu Strana demokratické levice (SDĽ) však vstoupila jen asi čtvrtina původních členů.

Výsledky komunistických stran a jejich nástupců ve svobodných volbách[A]

Roky

Země

 

 

 

 

Polsko

Československo 

Maďarsko

 

 

Česko

Slovensko

 

1990

Parlament vzešlý z polosoutěživých voleb

Jako KSČ 39% (2; 14%) [B]

9% (4.;11%)

1991

13% (2.; 12%)

1992

Koalice Levý blok 18% (2.; 14%)

Koalice Levý blok 19% (2.; 15%)

1993

37% (1.; 20%)

1994

koalice Společná volba (2.; 10%)

54% (1.; 33%)

1995

1996

10% (3.; 10%)

1997

14% (2.; 27%)

1998

11% (3.; 12%)

15% (3.;15%)

35% (2.; 33%)

1999

2000

2001

Koalice s Unií práce 47% (1.; 41%)

2002

21% (3.;19%)

0% (10.; 1%)

46% (2.; 42%)

2003

2004

 

 

 

 

 

Podle Fiala et al.: Politické strany ve střední a východní Evropě

 

 

[A] Volební výsledky jsou udávány v poměru křesel v dolní komoře jednotlivých zemí. Čísla za volebním výsledkem udávají pořadí strany ve volbách a volební výsledek před přepočítáním na křesla. V maďarském případě je poměr hlasů pro stranu počítán pouze ze stranické kandidátky. Tak se volí pouze polovina parlamentu, zbytek je volen většinově.

[B] Výsledek do obou komor Federálního shromáždění. V roce 1992 už uvedeny výsledky voleb do národních parlamentů.

To, že až na české komunisty všechny strany změnily své názvy, zdaleka neznamená, že by se od té chvíle změnila organizace a ideologické směřování strany. Přesto je přejmenování symbolem alespoň základní vůle ke změnám. Dále je nutné přiznat formálnímu rozpuštění komunistických stran Slovenska, Polska a Maďarska, že mělo na nové strany značný vliv. Původní členové komunistických stran totiž do nástupnické strany nepřešli automaticky a jejich vstup tak byl aktem vůle.

Majetkové dědictví

Důležitou vstupní podmínkou politické soutěže jsou majetkové poměry jednotlivých politických subjektů. Všechny zkoumané nástupnické strany zdědily po svých komunistických předchůdcích velkou část jejich majetku. Ačkoli se především polská SDRP části nemovitostí vzdala, přesto i její počáteční postavení vykazovalo oproti ostatním nově vzniklým a chudým politickým stranám značnou výhodu.

Demokratizace společnosti a transformace státostran na demokratické subjekty přinesla ve všech zemích velký odliv členů. Ve všech zemích se oddělily od hlavního nástupnického proudu formace koncentrující „stranický beton“. Nejortodoxnější stalinistická křídla založila samostatné strany kvůli nespokojenosti s mírou radikálnosti nástupnických stran. V případě Maďarska a Polska se tak dělo v době těsně po rozpuštění strany, vytvořeny tak byly slovenská Komunistická strana Slovenska [3], maďarská MSZMP a Svaz polských komunistů „Proletariát“. V Česku šlo o postupný proces v průběhu 90. let. K neúspěchu těchto odštěpenců přispěla malá členská základna a téměř nulový podíl na zdrojích původních komunistických stran. Výjimku v tomto případě tvoří KSS (viz níže).

Od opozice do vlády

Po prvních zcela svobodných a demokratických volbách v jednotlivých zemích byly komunistické strany poraženy svými demokratickými protivníky. Ostrakizace ze strany ostatních stran, pramenící z kritického postoje ke komunistické vládě, měla za následek, že se nepodílely na sestavení žádné vlády. První období opozice bylo pro další vývoj klíčové, neboť strany získaly prostor na přesvědčení voličů o své legitimitě a schopnosti vládnout v demokratickém režimu. Zároveň měly strany možnost se pokusit v rámci tvořícího se systému politických stran přesvědčit kýžené koaliční partnery o svém volebním a koaličním potenciálu. Některé, především pak maďarská MSZP, rovněž používaly pro změnu vlastního postavení metodu démonizace hlavních vládních stran.

Spojenci

Dalším taktickým tahem bylo ustavení volebních koalic, jež proběhlo mimo Maďarsko ve všech zemích. V těchto koalicích hrála nástupnická strana ve všech případech hlavní roli, pojmenování koalice sloužilo jako ochranné zbarvení kamuflující minimálně personální kontinuitu stran. Kontrast dvojí hry vedení nástupnických stran – pro spolustraníky kontinuita, pro voliče reforma – byl nejmarkantnější v případě české KSČM a její koalice s názvem Levý blok. K posílení své pozice strany využily také spojení s jinými společenskými organizacemi, především s odbory. To se přes úsilí nepodařilo slovenské SDĽ, bývá to také jedním z udávaných důvodů jejích pozdějších malých volebních zisků. KSČM sice spolupracuje s komunistickou odborovou organizací, ta je ale zcela marginální.

Chronologie postavení nástupnických subjektů komunistických stran

 

Roky

Země

 

 

 

 

 

Polsko

Československo

Maďarsko

 

 

 

Česko

Slovensko

 

 

1990

Ostrakizace, strany mimo vládu

 

1991

 

1992

 

1993

Vládní koalice s Polskou stranou lidovou (PSL)

Ostrakizace (bez koaličního potenciálu)

Opozice

Opozice

1994

Vládní koalice se Svazem svobodných demokratů (SZDSZ)

1995

1996

1997

1998

Opozice

Vládní koalice s protimečiarovskými stranami

1999

Opozice

2000

2001

Vládní koalice s Polskou stranou lidovou (PSL) a Uniií práce (UP)

2002

Vládní koalice se Svazem svobodných demokratů (SZDSZ)

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA