Volební triumf portugalských socialistů

Autor skúma výsledok nedávnych parlamentných volieb v Portugalsku a príčiny nebývalého vzostupu ľavicových strán v krajine.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Vítězství portugalských socialistů v předčasných legislativních volbách pořádaných v neděli 20. února 2005 překvapilo jen málokoho. Všechny předvolební průzkumy naznačovaly, že vláda pravicové koalice, kterou po volbách v roce 2002 až do svého odchodu do Bruselu vedl nynější předseda Evropské komise José Manuel Durao Barroso, je u konce. Pesimistické předpovědi o nízké volební účasti se nepotvrdily a k právě proběhlým volbám se oproti roku 2002 dostavilo o téměř 3 % více oprávněných voličů. Výrazný příklon obyvatel Portugalska k levicovým stranám se projevil v historickém vítězství socialistů (PS), kteří po více než dvou dekádách získali absolutní většinu křesel v parlamentu. Znatelný nárůstu hlasů zaznamenaly další levicové politické subjekty – koalice komunistů a zelených pod značkou CDU, ve které však komunisté představují hlavní sílu, a dynamický Levý blok (BE). Strany dosavadní pravicové vládní koalice, sociální demokraté (PSD) a lidovci (CDS-PP), zaznamenaly na rozdíl od levicových stran citelnou porážku. Voliči tak potvrdili rozhodnutí prezidenta republiky Jorge Sampaia vypsat předčasné volby, které učinil navzdory existenci většinové parlamentní podpory pravicové vládě. K tomuto nestandardnímu postupu, jenž je plně v kompetenci prezidenta, Sampaio přistoupil po půl roce nesnadné politické situace, která nastala po rozhodnutí tehdejšího premiéra Barrosa přijmout nabídku postavit se do čela nové Evropské komise. Vstup předsedy portugalských sociálních demokratů do vrcholné evropské politiky se však nesetkal s přílišným pochopením občanů. „Útěk do Bruselu“, jak je často Barrosův kariérní vzestup označován, zanechal vládu v polovině svého funkčního období bez premiéra, sociálně demokratickou stranu bez předsedy a portugalskou pravici bez jasného lídra.

Proč Barroso „utekl“ do Bruselu?

Přednost, kterou José Barroso dal budování osobní kariéry v mezinárodní politice před nesnadnou vládní odpovědností v zemi na západní výspě evropského kontinentu, poměrně výstižně ilustruje situaci, ve které se portugalská společnost nachází. Chronicky deficitní veřejné finance, prohlubující se zadlužení státu, rostoucí nezaměstnanost a mizivý ekonomický růst v posledních několika letech tvoří jen viditelnou špičku ledovce ekonomických a sociálních potíží Portugalska. Země, která se po dekádách hluboce konzervativní diktatury Antónia Salazara a jeho nástupce Marcella Caetana vydala po několika letech politických turbulencí na cestu demokracie. Portugalsko tím odvrátilo zrak od své koloniální minulosti k projektu integrující se Evropy, zažilo díky členství v Evropských společenstvích nepoznaný ekonomický růst. Do té doby poměrně zaostalé portugalské hospodářství orientované z velké části na zemědělskou produkci prošlo procesem modernizace, který umožnil příliv zahraničního kapitálu a komunitárních finančních zdrojů do rozvoje infrastruktury. Výrazně se zvýšila životní úroveň většiny obyvatel a Portugalsko se ze země, ze které se po staletí odcházelo za vidinou důstojnějších životních podmínek, stalo cílovou zemí mnoha emigrantů nejen z portugalsky mluvících zemí světa (nejpočetnější skupinu legálních imigrantů tvoří Ukrajinci, následovaní přistěhovalci z bývalých portugalských kolonií Brazílie, Kapverdských ostrovů a Angoly). Změnila se i struktura portugalské společnosti. Hlavní městská centra země Lisabon a Porto zaznamenala výrazný příliv obyvatel z venkovských oblastí, dříve nízká míra urbanizace dnes dosahuje hodnot běžných v ostatních srovnatelných zemích západní Evropy, přičemž více než pětina obyvatel desetimilionového státu dnes žije v rámci aglomerace hlavního města.

Jak je na tom Portugalsko?

Období ekonomické prosperity Portugalska se však pomalu ale jistě přibližovalo svému konci v okamžiku, kdy začala klesat atraktivita této země pro zahraniční investice v důsledku otevírání se ekonomik střední a východní Evropy na počátku 90. let. Nízká produktivita práce, absence kvalifikované pracovní síly a přebujelý byrokratický aparát spolu s relativně vysokými mzdovými požadavky odklonil tok potřebných zahraničních investic. Stejně tak deficity veřejných financí (od pádu diktatury v roce 1974 se statní pokladna každoročně nacházela v červených číslech) a z toho plynoucí růst státního dluhu upozorňovaly na nezdravé tendence v ekonomice. Neschopnost portugalských vlád, pravicových i levicových, překonat neblahý odkaz dlouholeté diktatury v sociální oblasti – Portugalsko dodnes patří mezi země „evropské pětadvacítky“ s nejvyšším procentem obyvatel na hranici chudoby, s největším rozdílem v distribuci příjmů mezi bohaté a chudé, s nejnižším počtem vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných obyvatel, s tristním stavem veřejného zdravotnictví, mimo jiné – přispělo k vzniku společnosti dvou tváří: na jedné straně vyrostly nablýskané novostavby nákupních center a zábavních parků pro vyšší a střední vrstvy společnosti, na straně druhé se nachází neřešené potíže světa příslušníků nižších příjmových skupin, imigrantů a bezdomovců a s tím spojený nárůst kriminality, drogové závislosti, prostituce apod. Lisabon, „metropole velkých událostí“, jakou byla například světová výstava EXPO ´98 nebo nedávný evropský šampionát ve fotbale, se potýká s odlivem obyvatel z centra na periférii a s následnou degradací historického jádra města.

Všechny potíže byly již před mnoha lety diagnostikovány a i mezi hlavními politickými subjekty existuje shoda o jejich povaze. Odlišné jsou však recepty na jejich řešení. Socialistická vláda Antónia Guterrese v druhé polovině 90. let zamýšlela dynamizovat hospodářskou situaci země zvýšením objemu rozpočtových výdajů. Tato strategie však nepřinesla výrazné pozitivní výsledky a s cílem přistoupení ke společné evropské měně se v důsledku přísných kritérií Patku stability týkajících se rozpočtových deficitů stala nadále neúnosnou. Volební porážka PS v roce 2002 a nástup vlády pravicové koalice sociálních demokratů s lidovci znamenala deklarovaný začátek úsporných opatření. Ta se projevila především v sociální oblasti, mimo jiné v drastickém nárůstu výše školného na státních vysokých školách či ve zvýšení spoluúčasti pacientů na platbách zdravotní péče. Ani tato strategie nezaznamenala valný úspěch, ekonomický růst se i nadále pohybuje pod evropským průměrem a na rozdíl od zamýšleného ozdravného efektu vzrostlo i státní zadlužení, které se dnes pohybuje okolo 60 % hrubého domácího produktu. Celkový objem veřejných výdajů vzrostl na téměř 50 % HDP (přičemž téměř desetina je určena na obsluhu státního dluhu) a podmínka maximálně 3% rozpočtového deficitu ve vztahu k HDP daná Paktem stability je splněna jen prostřednictvím uchýlení se k „výjimečným příjmovým položkám“ rozpočtu, které v roce 2004 dosáhly 2 % hrubého domácího produktu. Slábnoucí podpora obyvatel politice vlády bezpochyby přispěla ke kladnému rozhodnutí tehdejšího premiéra Barrosa při zvažování svého „přestupu“ do Bruselu v polovině roku 2004.

Prezident Jorge Sampaio, znovuzvolený v roce 2001 s podporou socialistů, byl postaven před nelehký úkol. Na jedné straně nemohl přeslechnout volání levice po vypsání předčasných voleb. Na straně druhé stála jasná parlamentní většina pravicových stran s vůlí pokračovat ve výkonu exekutivních funkcí ve stejném koaličním složení s novým prvním ministrem. Odcházející José Barroso označil za svého nástupce svého dlouholetého spolupracovníka Pedra Santanu Lopese, primátora Lisabonu a jednoho z mediálně nejvýraznějších představitelů PSD. Prezident Sampaio na sebe nakonec vzal politickou zodpovědnost za vznik vlády, která v očích mnoha postrádala legitimitu vzešlou z voleb, s cílem udržení potřebné stability a politické kontinuity. Brzy se však ukázalo, že poněkud eklektický styl vládnutí a přílišná starostlivost o mediální obraz exekutivy a premiéra samotného nepřináší ani politickou stabilitu, ani kontinuitu. Po několika zjevných selháních vlády (např. kolaps centrálního systému umisťování pedagogů způsobil v mnoha školách zpoždění zahájení školního roku téměř o jeden měsíc; došlo k odhalení snah vlády prostřednictvím přímého nátlaku omezit kritické hlasy v soukromých mediích; po mnoha protikladných prohlášeních nakonec ministr financí předložil značně líbivou verzi státního rozpočtu na rok 2005, který na základě nerealistických předpokladů o ekonomickém růstu země slibuje snížení daní a zvýšení vládních výdajů) začala sílit volání nejen ze strany opozice, nýbrž i z řad vládní PSD po ukončení chaotické vlády Santany Lopese. Zmatené změny na některých ministerských postech v závěru roku 2004 nakonec přiměly prezidenta Sampaia k odvolání své podmíněné podpory vládě v zájmu politické stability, která se evidentně nedostavila, a rozhodl se rozpustit parlament a vypsat předčasné legislativní volby na neděli 20. února 2005.

Volby 2005

Hlavními aktéry předvolební kampaně se stali čerstvě zvolený lídr socialistů José Sócrates, bývalý ministr životního prostředí v Guterresově vládě, a odstupující premiér a předseda sociálních demokratů Santana Lopes, který se rozhodl obhájit svou pozici ve vládě. Širší veřejnosti nepříliš znamý Sócrates působící spíše chladným a odtažitým dojmem postavil svou volební strategii na údajné vládní nezpůsobilosti Santany Lopese a na spíše vágních slibech týkajících se zlepšení sociálních podmínek obyvatel. Sociální demokraté vsadily dost nešťastným způsobem na poměrně agresivní negativní kampaň proti osobě José Sócratese, včetně narážek na jeho údajnou minoritní sexuální orientaci, a na kritiku někdejší guterresovy socialistické vlády, jejíž někteří protagonisté se objevili v okruhu nového socialistického lídra. Nepříliš zajímavá volební kampaň se – ze zištného popudu PSD – více zabývala problematikou legalizace svazků osob stejného pohlaví, jež rozhodně nepatří mezi zásadní otázky diskutované v současné portugalské společnosti. Jak se nakonec ukázalo, negativní kampaň sociálních demokratů nenašla patřičné pochopení a strana vedená Santanou Lopesem zaznamenala svojí největší volební prohru posledních dekád. Oproti vítězným volbám roku 2002 přišla o přízeň více než půl milionu voličů, propadla se z někdejších 40 na necelých 30% hlasů a v novém parlamentu obsadí o 30 křesel méně. Socialistická strana naopak znatelně posílila svou voličskou podporu a 45% hlasů ji zajistil absolutní většinu 120 křesel v Legislativním shromáždění. Třetím nejúspěšnějším politickým subjektem se stala CDU, koalice komunistů a zelených. Se ziskem dvou poslaneckých křesel navíc se její klub rozrostl na 14 reprezentantů. Vládní Lidová strana nedosáhla svého cíle dvouciferného volebního zisku a naopak si vyměnila pozici s komunisty, když o dvě svá poslanecká křesla přišla. Posledním politickým subjektem, který získal své zastoupení v parlamentu, se stal Levý blok, poměrně nová politická strana orientovaná především na mladé voliče. Levý blok sice oproti roku 2002 ztrojnásobil svůj volební zisk, osm poslanců však této straně nenabízí prakticky žádnou možnost nějak významně ovlivnit vládní politiku.

Již zmiňovaný nárůst volební účasti jasně ukázal, že si voliči uvědomují vážnost situace, ve které se země nachází. Absolutní parlamentní většina udělená PS a posílení levice jako celku se staly jednoznačně negativním vysvědčením exekutivního výkonu pravicové koalice. Nová vláda pravděpodobně spatří světlo světa během března a budoucnost ukáže, zda dokáže splnit své konkrétní volební sliby dané bez konkrétních návodů k jejich naplnění. Po pravicovém tandemu Aznar – Barroso se Pyrenejský poloostrov znovu nachází pod stejnou politickou barvou. Příklad ekonomického a politického vývoje v Portugalsku však poukazuje na mnohem širší souvislosti, které přesahují hranice této země. „Útěk“ národních politických elit do nadnárodních orgánů Evropské unie, důsledky nárůstu intrakomunitární konkurence po vstupu nových zemí do EU, slabiny působení „mediálních politiků“ či možnost udržení, případně budování tzv. sociálního státu v dnešní době jsou jen některé z otázek, které si samy o sobě zaslouží hlubší zamyšlení. Nárůst volební účasti v portugalských volbách, byť spíše skromný, dává naději, že často zmiňovaná údajná apatie voličů plynoucí ze znechucení politikou a praktické nemožnosti volby nemusí být obecnou a nevyhnutelnou tendencí mezi evropskými voliči.


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz 28. apríla 2005. 

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA