Vývoj komunistických stran v zemích Visegrádu po pádu komunismu

Autor sleduje transformáciu komunistických strán v krajinách V4 v meniacom sa politickom prostredí po páde komunistických režimov v strednej Európe.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Všechny země Visegrádské skupiny prošly vládou komunismu, hlavním aktérem a nositelem státní moci v jejich systémech byla v té době jediná relevantní oficiální politická organizace – komunistická strana.[1] Navíc tyto národní komunistické strany podléhaly především neformálně Komunistické straně Sovětského svazu.

V době demokratizačních změn, převratů a revolucí mezi lety 1988-1990 se většina komentátorů shodovala v tom, že tyto státostrany jsou definitivně zdiskreditovány. I kdyby se pokusily o změnu svého názvu a případně obsahu, neměly podle mnohých jinou šanci než postupně se společně s vyššími populačními ročníky mizet i z periferie nového politického spektra. Tyto představy se ale ani pro jednu zemi Visegrádu nesplnily.

V současnosti vládnou subjekty navazující přímo na původní národní komunistické strany v Polsku a Maďarsku. V Česku sice zatím nereformovaní komunisté zůstali mimo demokratické vládní koalice, jejich dvojciferné volební výsledky ukazují stabilitu jejich preferencí. Na Slovensku se nástupnická strana stala součástí vládní koalice před vlastní marginalizací hned dvakrát, poprvé hned v roce 1994. Zatímco Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) zůstala po celá 90. léta až do současnosti antisystémová a její koaliční potenciál se blížil nule, všechny ostatní nástupnické strany provedly určitou míru transformace a fungovaly jako součást vládních koalic. Omezenost transformace v případě Polska a Maďarska je navíc zřejmá z toho, že jak bývalý předseda polské vlády Leszek Miller, tak maďarský premiér Peter Medgyessy, byli již v 80. letech ve vrcholných komunistických orgánech.

Jak mohly vzniknout tak propastné rozdíly mezi nástupci původních tří státostran? Nebo lapidárněji: jak mohly být kompromitované strany tak úspěšné? Otázky jsou ale příliš komplexní a mohou být zodpovězeny pouze analýzou transformace původních komunistických stran do jejich dnešní podoby. Proto se v první části věnuji vymezení nástupnických stran a podmínkám vedoucím k jejich transformaci.

Co je to nástupnická strana

Ačkoli existují rozpory okolo terminologie, v zahraniční odborné literatuře a v nejnovějších českých publikacích se používá namísto nepřesného “postkomunistický” a vyumělkovaného “exkomunistický” termín nástupnické strany (komunistických státostran). Jsou tím myšleny ty subjekty, jež navazují na původní komunistické strany přímo, tedy především personálně a materiálně. Vývoj nástupnických subjektů jednotlivých zemí ukazuje tabulka. Ve všech zemích Visegrádu totiž existují politické subjekty, které se hlásí především k ideovému odkazu původních vládnoucích komunistických stran. Všechny tyto strany ale vznikly až jako reakce na počáteční úsilí o transformaci na počátku nových demokratických režimů. Osudy těchto stran jsou různé, efemernost Komunistů Čech a Moravy Miroslava Štěpána snažících se útočit na antisystémovou KSČM zleva kontrastuje s úspěchem Komunistické strany Slovenska. Ta se díky 6 % ve volbách roku 2002 dostala do parlamentu. Tyto strany jsou však vesměs čistě protestní a nejsou ve stranickém systému relevantní. [2]

Komunistické režimy před svým pádem

V základních charakteristikách se komunistické režimy zemí “budoucího” Visegrádu shodovaly – vládnoucí komunistické strany, převážně centralistické hospodářství a podřadného satelitní postavení vůči moskevskému vedení platilo ve všech satelitech. Po nástupu Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu se přímo z nitra říše začal pomalý proces liberalizace známý díky iniciativám “perestrojka” či “glasnosť”, tyto pokusy o mírné reformy za účelem udržení impéria měly být vodítkem pro změny.

Bližší pohled ukazuje řadu významných rozdílů. Jak v Maďarsku, tak v Polsku, díky masové podpoře silného opozičního hnutí a reformistickým skupinám uvnitř komunistických stran především během 80. let totalitní státní dohled postupně erodoval. Mísení komunistického režimu s prvky tržního hospodářství a s rozvojem tolerovaného černého trhu v Maďarsku popisuje termín “gulášový komunismus”. Polsko, ve kterém se po snaze o “normalizaci” situace vojenským režimem se stanným právem pokusil prezident Jaruzelski situaci v roce 1981 zvrátit, bylo na konci 80. let situaci v Maďarsku podobné.

Naopak českoslovenští komunisté sice převzali rétoriku perestrojky, kterou vtělili do termínu přestavba, šlo ale především o proklamace. Represivnost režimu a nepřipouštění náznaků plurality výměnou za poklidný život ve “slušném” životním standardu způsobila, že opozice byla slabá a nejméně do událostí tzv. Palachova týdne sklonku roku 1988 bez masové podpory. Navíc v rámci Komunistické strany Československa (KSČ) nejenže reformní proud v zásadě neexistoval mezi vyššími funkcionáři, lze se dokonce domnívat, že skutečnou moc na sklonku 80. let převzala tajná služba STB.[3] Rozdíly je ale nutné hledat také v rámci federace Československé socialistické republiky. Zatímco pro Slovensko znamenal počátek normalizace také konečné uznání emancipačních snah skrze novou ústavu a celkově byl režim na Slovensku méně represivní, v Česku se jednalo o vládu stalinistických proudů, které eliminovaly jakoukoli opozici.

Politologové si všímají právě prvku plurality uvnitř komunistických stran. Reformistický či liberální proud znamená konkurenční prostředí a situace ve státostraně se pak může vzdáleně podobat soutěži politických stran v reprezentativní demokracii. Zároveň se liší role komunistických funkcionářů ve společnosti. V případě Polska a Maďarska, ale zčásti též Slovenska, se komunističtí funkcionáři stali nositeli modernizace a emancipačních snah, poslušnost centrálnímu moskevskému vedení byla limitována určitými “národními zájmy”. Naproti tomu v již modernizovaném Česku se komunističtí funkcionáři podřizovali Sovětským instrukcím ochotně a za každých okolností, pokud toho ovšem byli schopni, velkou část správy vyřizovali administrativní a ekonomičtí profesionálové.

Přechody k demokracii

Pád vlády komunismu v roce 1989 byl do značné míry porážkou komunistických stran. Jejich dominantní pozice byla zpochybněna a byly odstraněny překážky, které bránily rozvoji demokracie, především vzniku nových politických subjektů a jejich vstupu do politické soutěže. Přestože by bylo možné označit přechod od komunismu k demokracii za dojednaný (tj. díky vyjednávání nenásilný) ve všech visegrádských zemích, v případě dlouhých jednání kulatých stolů Maďarska a Polska šlo o zcela jinou situaci s jinými výsledky, než jakými byla československá série setkání komunistických funkcionářů s vůdci Občanského fóra, masového opozičního hnutí. V Polsku a Maďarsku dostali od komunistické strany mandát k vyjednávání často reformisté a mimo kulatý stůl se politické soupeření odehrávalo též uvnitř stran, v Československu se zcela paralyzovaní stalinisté setkali s odporem sice slabě organizovaným, nicméně těžko udržitelným. Organizace kulatých stolů Maďarska a Polska byla podstatně pečlivější a zastoupeno bylo množství opozičních subjektů, v Československu šlo o nepříliš artikulované jednolité hnutí. Část polské a maďarské komunistické strany tak byla na transformaci skrze dialog s opozicí a s ostatními vnitřními proudy připravena nesrovnatelně lépe než komunisté v Československu, především pak v Česku. Pro další vývoj nástupnických stran byla výchozí pozice jednotlivých komunistických stran v klíčová.

Komunistické strany a jejich nástupci

Roky

Země  

 

Polsko

Československo

 

Maďarsko

 

 

Česko

Slovensko

 

původní komunistická strana

Polská sjednocená dělnická strana (PZPR)

Komunistická strana Československa (KSČ)

Maďarská socialistická dělnická strana

1989

transformace na Maďarskou socialistickou stranu

1990

Sociální demokracie Polské republiky (SdRP)

utvoření územních organizací KSČ: Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) a Komunistická strana Slovenska- Svaz demokratické levice (KSS-SDĽ)

1991

ve volbách v koalici Svaz demokratické levice (SLD)

Federalizace KSČ na Komunistickou stranu Česka a Slovenska

1992

zánik federálních orgánů a rozdělení federace

 transformace na Svaz demokratické levice (SDĽ)

1993

Zánik České a Slovenské federální republiky

1994

KSČM

SDĽ

1999

transformace na stranu Svaz demokratické levice (SLD)

 

Podle Fiala et al.: Politické strany ve střední a východní Evropě


[1] Vláda komunismu se obvykle v Polsku Maďarsku i Československu počítá od roku 1948. K pádu režimu došlo ve všech zemích na přelomu let 1989 a 1990.

[2] Neostalinistická Strana Komunisté Čech a Moravy, dnes působící pod názvem Komunistická strana Československa, je soustředěna okolo jednoho ze symbolů stalinistických tendencí před pádem komunistického režimu Miroslava Štěpána. Ten byl jedním z mála funkcionářů, kteří byly za zneužití svých pravomocí odsouzeni v 90. letech k nepodmíněnému trestu. V Maďarsku je obdobou Dělnická strana, v Polsku jde o Svaz polských komunistů “Proletariát”.

[3] Přímé důkazy o přenesení moci z první garnitury, tedy nejvyšších stranických funkci, do rukou nejvyšší garnitury politické tajné policie STB jsou kusé. Porovnání schopností a inteligence špiček STB s vedením KSČ pozdních 80. let ale leccos napovídá. Navíc faktickým vyjednavačem v rozhovorech opozičního Občanského fóra s představiteli KSČ během “sametové revoluce” v roce 1989 byl poradce tehdejšího předsedy vlády, major STB, dnes profesor politologie, Oskar Krejčí.

Literatura:

Civín, J.: Rámcová charakteristika československé tranzice 1989 – 1990, Středoevropské politické studie, on-line text, http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=190

Fiala et al.: Politické strany ve střední a východní Evropě, MPÚ, Brno 2002

Fiala, P.; Herbut, R. (eds.): Středoevropské systémy politických stran, MPÚ, Brno 2003

Hloušek, V.; Kopeček, L. (eds.): Rudí a růžoví – transformace komunistických stran, MPU, Brno 2002

Hospodářské noviny

Hudson, K.: Comparing politacal parties – continuity and change: the post-communist left, on-line text, http://www.psa.ac.uk/cps/1996/huds.pdf

Ishiama, J.T.: The communist successor parties and party organizational development in post-communist politics, Political Research Quarterly, Vol. 52, Iss. 1

Kopeček, L.: Transformace slovenské komunistické strany- Případ relativního úspěchu transformace – vstupní sonda, Středoevropské politické studie, on-line text, http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=105

Kopeček, L.: Transformace středoevropských komunistických stran – polský a maďarský příklad, Středoevropské politické studie, online text, http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=89

Kopeček, L.: Od Mečiara k Dzurindovi- Slovenská politika a politický system v prvním desetiletí samostatnosti, MPÚ, Brno 2003

Parma, J.: Relevantní strany v Polsku, Středoevropské politické studie, on-line text, http://www.iips.cz/seps/clanek.php?ID=194

Adresy stran:

Polsko SLD www.sdpl.org.pl

Slovensko www.sdl.sk

Maďarsko www.szdp.hu

Česko www.kscm.cz


Článok je prvou čásťou dvojdielnej série o vývoji komunistických strán v krajinách V4

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA