Jednotný volební systém pro volby do Evropského parlamentu?

Analýza sa zaoberá otázkou zavedenia jednotného volebného systému do Európskeho parlamentu. Rozoberá možnosti formovania straníckych kandidátok na európskej, resp. regionálnej úrovni a možnými dôsledkami zjednotenia volebného systému do EP.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Diskuse o jednotném volebním systému do Evropského parlamentu bude po rozšíření Evropské unie nabývat na důležitosti. Bude vhodnější přejít na jednotný volební systém, či nikoli? Jaké jsou výhody a jaká jsou případná úskalí tohoto kroku? Jak by měl takový volební systém vypadat? Jaké mohou být následky v případě, že by byl členskými zeměmi rozšířené Evropské unie přijat?

Bez jednotného volebního systému nikde nevznikne něco, co bychom mohli nazývat „evropským stranickým systémem“. Bude-li v Evropské unii zájem o zrod nové, pevnější Evropy (například federativní), bez systému evropských politických stran by podobný návrh byl pravděpodobně neproveditelný. Právě politické strany jsou totiž základním stavebním kamenem politického systému každého celku. Jednotný volební systém je snem mnohých federalistických skupin uvnitř, ale i vně Evropské unie. Nesetkává se ale jen se souhlasnými názory.

Jedna kandidátní listina pro celou EU?

Co dnes spojuje členské země Evropské unie při volbách do Evropského parlamentu? Kromě toho, že jejich občané volí poslance do společného „legislativního“ orgánu EU, už toho bohužel moc nezbývá. Volby do Evropského parlamentu probíhají v určitém časovém rámci, který je přesně vymezen. (Přesto se například v ČR bude volit v pátek a sobotu, zatímco jinde se volí jen v neděli.) Ve všech členských zemích jsou europoslanci voleni na jasně vymezené období (na pět let). Existuje i společná definice úřadu europoslance, která mimo jiné zahrnuje i neslučitelnost výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu a zároveň národního poslance či člena vlády. Všechny tyto body jsou ale slabým odleskem toho, co by pro Evropský parlament znamenalo zavedení jednotného volebního systému. Kolikrát do roka se stane, že dvě či více zemí v Evropě pořádají volby ve stejný den? Kolik zemí v Evropě má stejnou délku volebního období nebo podmínku vzájemné neslučitelnosti funkcí? Takových případů najdeme mnoho a v souvislosti s volbami do EP pro nás neznamenají nic zvláštního.

Je nutné vytvořit evropský volební systém, nebo by bylo prospěšnější zachovat stávající systém národních volebních zákonů? Unie směřuje k jednotnému systému. Není ale jisté, zda by mohlo dojít k okamžitému přepuštění kandidátních listin na evropskou úroveň už v první fázi. Evropské politické strany dosud neexistují. To, co je dnes označováno za „evropské strany“, jsou nadnárodní federace národních politických stran, které se spojují na základě ideologické příbuznosti. Je však otázkou, zda by se národní strany na celoevropské kandidátní listině pro volby do EP vůbec dohodly. Evropská politika je označována za více kultivovanou a pragmatičtější než politické prostředí České republiky. Ale ani přesto nelze předpokládat, že by se jednotlivé národní strany byly schopny dohodnout na tom, kdo povede kandidátní listinu, kdo bude na druhém místě nebo jaká strana bude mít větší zastoupení. Málokdo si dnes asi dovede představit situaci, že bude volit kandidátní listinu například Evropské liberální, demokratické a reformní strany, aniž by znal deset kandidátů, kteří by na seznamu byli výš než český liberální kandidát. Systém jednotné kandidátky se proto v současnosti jeví jako nemožný a neprosaditelný.

Alternativní řešení

Existuje ale i jiná možnost – jednotný volební systém do Evropského parlamentu vytvořený tak, že každá země bude mít své kandidátní listiny a společný bude například pouze přepočet hlasů na mandáty. Takový volební systém do Evropského parlamentu by se teoreticky už dal nazvat jednotným. Přesto by však nesplňoval některá kritéria, která byla vymezena pro pojmenování systému „systémem evropským“. Především by zde chyběla právě jednotná kandidátní listina. Přesto však nelze tento mezistupeň mezi národními volebními systémy a nadnárodním evropským volebním systémem opomenout. Bez mezistupňů nelze v určitých věcech postoupit dále. Mnohé členské státy EU přistoupí navíc jen velmi obtížně na zavedení dalšího nadnárodního prvku evropské integrace.

Co musí jednotný volební systém obsahovat? Jedním z nejdůležitějších bodů je bezesporu přepočet volebních hlasů na mandáty. Pro Unii by byl vhodný poměrný volební systém s přirozenou volební klauzulí. Inspirací by mohl být nizozemský volební zákon, který přirozenou volební klauzuli využívá. (To znamená, že počet odevzdaných hlasů odpovídá poměrně počtu přidělovaných mandátů. Například 5 milionů odevzdaných hlasů v ČR se rozdělí na 24 europoslaneckých mandátů. 1 mandát pak odpovídá asi 209 tisícům obyvatel. V přepočtu na procenta by volební kvóta byla někde u hranice 4 %.) Proč právě tento systém? Je jasné, že Evropská unie není jen společenstvím států, ale především společenstvím národů. Budoucí Evropa není Evropou národních států, ale spíše Evropou regionů. Také proto je nutné vytvořit takový volební systém, který zajistí přiměřenou reprezentaci všech zájmů, to jest především zájmů národně-regionálních. Nepůjde ale už o moderní národy (Poláci, Italové či Francouzi), ale o menší a historicky starší národy, jako jsou například Baskové, Vlámové nebo Skotové. Tyto skupiny musí mít svou reprezentaci, aby mohly více spolupracovat na užší meziregionální bázi. Kdybychom například zachovali dnešní německý volební systém s pětiprocentní volební klauzulí, bylo by téměř nemožné, aby například Regionální strana Sárska uspěla ve volbách a poté aktivně spolupracovala na úrovni Evropského parlamentu například se Stranou Alsaska-Lotrinska. (Počet hlasů nutných pro získání mandátu by se v Německu podle navrhovaného systému snížil ze 3 milionů hlasů na asi 606 tisíc.) Přirozená volební klauzule tak dává těmto stranám větší šanci na volební úspěch.

Zavedením takového mezistupně jednotného volebního systému do Evropského parlamentu by měla být změkčena pravidla pro menší – regionální či etnická – uskupení. Evropská unie je založena na dohodě, kompromisech a sblížení názorů. Právě poměrný volební systém posílí nutnost konsenzu. V evropské politice by se také objevily dosud nezastoupené skupiny, které mohou (ale také nemusí) mít flexibilnější přístup k integrační problematice. Skupiny, které nejsou dosud „zkorumpovány“ mocí, jsou regionálně silné a pro rozvoj daného území nepostradatelné. V měřítku státu se může jednat i o bezvýznamné strany, jako je například baskická EAJ-PNV. Tyto aspekty mohou Evropské unii pomoci v dalším rozvoji a prohlubování integrace, v posílení demokratických principů uvnitř samotných institucí Evropské unie a v rozvoji regionální spolupráce.

Možné dopady jednotné kandidátky

Jedním z důsledků vytvoření evropské kandidátní listiny by bylo omezení vlivu politických stran, které se staví proti prohlubování integrace a které získávají na národní úrovni preference ve volbách do EP jen díky fenoménu antievropanství. Do této skupiny stran lze například zařadit radikální maďarskou stranu MIÉP či francouzskou stranu Lov, rybolov, příroda a tradice. Rozdíl mezi radikálním a extrémním přístupem těchto stran je z hlediska evropské integrace jasně vymezitelný: radikálové kritizují EU a požadují zásadní změnu, extrémní strany jsou jasně proti EU a chtějí konec integračního procesu. Je otázkou, jak by tyto antievropské strany dokázaly navzájem spolupracovat. Jejich politický a ideový program je založen na boji proti další prohlubující se integraci. Udržely by si takové strany svůj elektorát, kdyby došlo k jejich integraci na evropské úrovni? Proti jejich úspěchu by hrál také fakt, že v případě samostatné kandidatury by neměly sebemenší šanci prosadit se na evropské úrovni, a to ani v případě stran působících v nejlidnatějších zemích Unie. Taková strana by musela získat kolem 20 milionů hlasů, což je absolutně nereálné.

Antievropské strany zakládají své volební programy na kritice evropské integrace a na obhajobě národní identity. Bylo by velkým paradoxem, kdyby vznikla jakási „Antievropská evropská strana“, a není ani pravděpodobné, že by se k takovému kroku tyto strany odhodlaly. Co by tím získaly? Volil by snad někdo z Čechů (anti)evropskou stranu, která by měla ve vedení politika z britské UKIP? Volil by Brit stranu, kterou by reprezentoval německý republikán? Jednotlivé strany by ztratily voliče, kteří by se cítili oklamáni tím, že se jejich národní strany integrují. Samo slovo „integrace“ zůstává v těchto stranách nadále velkým tabu. A proč by jednotlivé národní strany neuspěly? Teoreticky je to možné. Kdyby například holandskou antievropskou koalici stran SGP/CU volilo 50 % národa, strana by tak získala 10 holandských mandátů. Jakou sílu to ale představuje v Evropském parlamentu?

Úskalí jednotného volebního systému

Velkým problémem všech stran by se ale mohlo stát financování volebních kampaní a následné vyplácení nárokovaných finančních prostředků za získané hlasy. Kdyby byl zaveden jednotný volební systém, muselo by se v každém členském státě pravděpodobně přistoupit k novelám zákonů o politických stranách. A to by byla opravdová revoluce na poli legislativy stranických systémů. Největším úskalím zavedení jednotného volebního systému do EP je ale zcela jistě pozice jednotlivých členských státu Unie. Státy, které o EU uvažují spíše jako o ekonomickém společenství, by o takovém posílení integrační spolupráce uvažovaly velmi obtížně. Zavedení tohoto systému by znamenalo posílení legitimity Evropského parlamentu, který by si mohl nárokovat větší pravomoci. To by vedlo k dalšímu omezení suverenity členských států a fakticky k vytvoření federativního modelu, který je pro mnohé země EU absolutně nepřijatelný.

Pro budoucnost Evropské unie však systém představuje i přes všechna svá úskalí také jisté neocenitelné výhody. Znamenal by další prohloubení evropské integrace a vytvoření evropských politických stran v pravém slova smyslu. Strany by začaly prezentovat celoevropské volební programy a musely by přijmout jasný závazek realizace svého programu. Národní politické strany by byly nuceny více spolupracovat a svou „kooperační a integrační“ politiku by přenášely i do národních politik. Evropská unie a Evropský parlament potřebují jednotný volební systém. Posílila by se legitimita Evropské unie a Evropského parlamentu a odstranila by se tak určitá část demokratického deficitu evropských struktur.


Martin Habáň (1981) študuje politológiu – medzinárodné vzťahy a európske štúdiá  na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity v Brne. Zaujíma sa o stranícke systémy krajín Beneluxu, Európsky parlament a stranícky systém EÚ. Je členom Inštitútu Európskej Demokracie (IED) a predseda mestskej organizácie Európskych demokratov v Brne. Je kandidátom koalície Európskych demokratov a Združenia nezávislých do EP.

Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránke Integrace.cz.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA