Pracovní doba v EU – svoboda nebo regulace?

Autor sa venuje novelizácii Smernice o pracovnom čase, ktorá sa v EÚ prejednáva od jari 2005. Súčasná debata predovšetkým jasne ukazuje, ako vytrvalo sa niektoré sily bránia akceptovať reformy neefektívneho, preregulovaného pracovného trhu, ktorého spružnenie je nevyhnutným predpokladom hospodárskeho ozdravenia únie.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Spory o úpravu pracovní doby jistě nepatří k nejnaléhavějším problémům dnešní EU, tím spíše v období současné krize. Přesto se tato problematika čas od času vynoří a způsobí menší vzrušení. Jedním z takových momentů bylo i projednávání novely Směrnice o pracovní době na jaře 2005. Jde o téma, které je zajímavé z více důvodů.

Směrnice o pracovní době

Pracovní doba a otázky s ní související jsou komunitárním právem regulovány od roku 1993, kdy byla schválena Směrnice 93/104/ES o úpravě některých aspektů pracovní doby (Směrnice o pracovní době). Tato směrnice byla několikrát novelizována a o deset let později publikována pod novým číslem 2003/88/ES. V jádru jde ovšem stále o stejnou směrnici, jejíž nejdůležitější ustanovení zůstávají od roku 1993 nezměněna.

Směrnice definuje pracovní dobu a dobu odpočinku, upravuje maximální délku týdenní pracovní doby, přestávky v práci, minimální dobu týdenního odpočinku a odpočinku mezi dvěma směnami, minimální délku dovolené za kalendářní rok, některé aspekty práce v noci a rozvržení práce. Pracovní doba je podle Směrnice jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svoji činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Doba, která není pracovní dobou, je dobou odpočinku.

Směrnice stanoví, že maximální týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout 48 hodin včetně práce přesčas. Toto omezení ale neplatí absolutně. Velká Británie, která se omezení pracovní doby bránila, prosadila při vyjednávání o Směrnici ustanovení, které 48-hodinový limit relativizuje. Členské státy mají totiž možnost neuplatňovat jej striktně. Jejich legislativa může dovolit, aby zaměstnanec pracoval i déle, za podmínky, že s tím souhlasí. V takovém případě nesmí být žádný zaměstnanec znevýhodněn zaměstnavatelem proto, že souhlas neudělí. Dále platí, že zaměstnavatel musí vést záznamy o všech pracovnících, kteří vykonávají takovou práci a dávat je k dispozici příslušným orgánům, které mohou z důvodů spojených s bezpečností práce nebo ochranou zdraví pracovníků zakázat nebo omezit možnost překročení maximální týdenní pracovní doby.

48-hodinový limit se nevztahuje na každý konkrétní pracovní týden, ale na průměrnou pracovní dobu, která připadne na týden v referenčním období. To umožňuje jistou flexibilitu vzhledem k vývoji na trhu a k období, která se mohou co do objemu pracovní nabídky lišit. Podle Směrnice mohou členské státy stanovit referenční období nejdéle na čtyři měsíce. Toto období může být prodlouženo v kolektivních smlouvách, a to na šest měsíců kolektivní smlouvou na úrovni podniku a až na rok kolektivní smlouvou vyššího stupně.

Směrnice stanoví minimální dobu odpočinku mezi dvěma směnami na 11 hodin. Minimální doba souvislého odpočinku v týdnu je 24 hodin, k čemuž je nutno připočíst dobu odpočinku mezi směnami. Během každých sedmi dnů tak zaměstnanec musí mít alespoň 35 hodin souvislého volna. Dále stanoví, že pokud je pracovní den delší než šest hodin, má zaměstnanec nárok na přestávku. Minimální délka dovolené za kalendářní rok je 4 týdny. Délka noční práce může podle Směrnice činit nejvýše 8 hodin v rámci 24 hodin.

Směrnice se uplatňuje pro všechna odvětví na sektor veřejný i soukromý. Vyňati mohou být (to je na rozhodnutí členských států) ti zaměstnanci, kteří provádějí činnosti, kde se délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou sami zaměstnanci určit, zejména (a) vrcholoví řídící pracovníci nebo jiné osoby mající nezávislé rozhodovací pravomoci, (b) rodinní příslušníci v rámci rodinného podniku, nebo (c) pracovníci vykonávající náboženské obřady v kostelech a náboženských společenstvích. (I na ně se vztahují některé články Směrnice.)

„Britský” opt-out

Výjimka prosazená Velkou Británii, kterou používají i další členské státy, je od samého počátku trnem v oku evropské levice. V roce 1993 byla Británie jedinou zemí, která ji uplatnila v plném rozsahu. V následujících letech ji ale využily i další státy (např. Francie, Německo, Španělsko a Lucembursko pro zdravotnictví a ubytovací služby). Po vstupu do EU využily tuto možnost v plné šíři Kypr a Malta. Británie ovšem zůstává zemí, kde jsou možnosti dané výjimkou využívány nejvíce. Podle údajů Komise z roku 2004 podepsalo 33% britských zaměstnanců souhlas s tím, že bude případně pracovat více než 48 hod. týdně. 16% zaměstnanců pak v anketě uvedlo, že více než 48 hodin týdně opravdu pracuje. To je dokonce o jedno procento více než před přijetím Směrnice (1993). Téměř polovina z těchto 16% připadá na vedoucí manažery, kteří spadají pod samostatnou výjimku, mezi ostatními vynikají zaměstnanci ve zdravotnictví.

Vzhledem ke kontroverzím kolem této výjimky bylo ve Směrnici v původním znění stanoveno, že do listopadu 2003 bude tato otázka spolu s délkou referenčního období přezkoumána Radou, která rozhodne na základě návrhu Komise doprovázeného hodnotící zprávou o dalším postupu. Komise při své revizi upozornila na to, že britští zaměstnanci jsou prý často žádáni, aby podepsali souhlas s možností práce nad 48-hodinovou hranici zároveň s podpisem samotné pracovní smlouvy. Tím na ně může být vyvíjen nepřímý tlakem, aby souhlasili. To, že „dobrovolnost” může být vynucená je také jedním z argumentů levicových odpůrců.

Pracovní pohotovost

Problematickým místem se stala oblast pracovní pohotovosti (PP), o které se Směrnice výslovně nezmiňuje. Národní legislativy ji upravovaly různým způsobem. Použijeme-li definici podle českého práva, je PP doba kdy je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce, která musí být v případě naléhavé potřeby provedena nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Problém nastal při vymezení pracovní pohotovosti vůči pracovní době a době odpočinku. Rozruch v této souvislosti vzbudily dva rozsudky Evropského soudního dvora z roku 2000 (Simap) a 2003 (Jäger). Soud na základě výkladu Směrnice o pracovní době a starší Směrnice o 89/391/EHS o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci konstatoval, že pracovní pohotovost má být považována za pracovní dobu, je-li vykonávána na pracovišti, i když zaměstnanec nepracuje.
Rozsudky vyvolaly zděšení v některých zemích, které se především obávaly zhroucení zdravotnictví. Pokud by se počítala i pracovní pohotovost, trávili by lékaři ve většině zemí EU na pracovišti často daleko více času než 48 hodin týdně a bylo by nutné přijmout mnohem více zaměstnanců. V odpovědi na tyto rozsudky některé země uplatnily „britský” opt-out na oblast zdravotnictví. V jiných zemích zůstala situace nedořešena.

Návrh novely

V reakci na výše zmíněné problémy a na základě rozboru dosavadního uplatňování Směrnice Komise připravila a v září 2004 zveřejnila návrh novely, který počítal s podstatnými změnami. Dotýkal se především tří oblastí – “britského” opt-out, pracovní pohotovosti a referenčního období.

Podle návrhu novely by individuální výjimky ze 48-hodinového pracovního týdne byly možné i nadále, ale podléhaly by přísnějším podmínkám bránícím jejich zneužití.

  • Souhlas by nemohl být dán při podpisu pracovní smlouvy a nemohl by být dán ve zkušební době,
  • musel by být dán písemně,
  • mohl by být dán pokaždé maximálně na rok (obnovitelně),
  • mohl by být zaměstnancem kdykoli odvolán.

Kromě toho by byl dán nepřekročitelný limit pro odpracované hodiny ve výši 65 hodin za týden. Podmínkou individuální dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem by bylo uzavření buď podnikové nebo kolektivní smlouvy vyššího stupně, která by toto umožňovala. V podnicích, kde nejsou odbory nebo kde neprobíhá kolektivní vyjednávání, by souhlas byl nadále závislý jen na konkrétním zaměstnanci.

Další změna se týká referenčního období pro výpočet pracovní doby. Obecné maximální referenční období pro týdenní pracovní dobu by zůstalo čtyři měsíce. Jeho prodloužení by se ovšem zjednodušilo, protože by už nebylo vázáno na kolektivní vyjednávání. Právě tato podmínka způsobovala, že mnoho podniků zatím nemohlo prodloužení sjednat. Nyní by je mohly prodloužit samy členské státy až na jeden rok, kdyby tento krok konzultovaly se sociálními partnery. Bylo by navíc upřesněno, že referenční období nesmí být delší než pracovní poměr.

Návrh by také přidal do Směrnice definici pracovní pohotovosti jako doby, během které má zaměstnanec povinnost být k dosažení na pracovišti, aby mohl v případě potřeby vykonávat svou práci. Definována je také tzv. „neaktivní část pracovní pohotovosti”, a to jako ta část pracovní pohotovosti, kdy zaměstnanec nevykonává práci. Ta by nebyla považována za pracovní dobu. Členské státy by však mohly v legislativě stanovit nebo nechat ke stanovení v kolektivních smlouvách, že i neaktivní část PP bude považována za pracovní dobu.

Poslední významnější změnou by bylo upřesnění termínu pro poskytnutí náhradního volna, když na ně vznikne zaměstnanci nárok. Směrnice dosud termín pro poskytnutí takového volna nestanovovala. Podle návrhu novely by muselo být poskytnuto do 72 hodin od vzniku nároku.

Reakce

Bez přehánění lze říci, že návrh Komise neuspokojil téměř nikoho. Pro odpůrce výjimky znamenal příliš malý pokrok, pro zastánce volného trhu naopak omezující zásah. Evropská konfederace odborových svazů (ETUC) označila návrh Komise za „nevyvážený a nenapomáhající blahobytu zaměstnanců”. ETUC trvala na odstranění opt-out do tří let a odmítala úpravu pracovní pohotovosti odchylující se od předchozího výkladu ESD. Byla i proti zjednodušení prodloužení referenčního období. Britští průmyslníci naopak namítali, že nové zpřísněné podmínky pro výjimky berou jednotlivým zaměstnancům možnost výběru a omezují flexibilitu. Evropská unie malých a středních podnikatelů (UEAPME) konstatovala, že návrh nebere dostatečně v úvahu potřeby podnikatelů co do flexibility a omezuje jejich konkurenceschopnost.

Už při předběžném projednávání novely v Radě v prosinci 2004 se rýsovaly tři skupiny států prosazující odlišené úpravy. První skupina v čele s Francií, Švédskem a Španělskem požadovala postupné zrušení možnosti opt-out. Na opačném konci stála skupina pod vedením Velké Británie obhajující status quo. Třetí skupina, která mj. zahrnovala Českou republiku, Irsko nebo Lucembursko, podporovala návrh Komise.
Plnou parou vzad

Evropský parlament hlasoval o návrhu 11. května 2005. Rozhodnutí, které ostatně už předznamenalo jednání v parlamentním Výboru pro práci a sociální věci v dubnu a zpráva zpravodaje Alejandra Cercase, znamenalo odmítnutí všech zásadních reformních návrhů Komise. Parlament přijal 25 pozměňovacích návrhů, které návrhy Komise negují.

Poslance neuspokojilo omezení možností pro překračování 48 hodinové hranice a navrhují úplné zrušení výjimek do tří let. Nesouhlasí také s navrhovanou úpravou PP a obhajují definici ESD. Parlament v podstatě nesouhlasil ani s návrhem na zjednodušení prodloužení referenčního období, protože navrhoval podmínky podobné stávajícím.

Parlament navíc navrhuje dodatek, který by stanovil, že pro zaměstnance, kteří mají více pracovních poměrů, by pracovní doba byla součtem odpracovaných dob podle každé ze smluv. Se všemi svými pracovními poměry by se tedy museli vejít do 48 hodin.

Komise bezprostředně po hlasování Evropského parlamentu představila upravený návrh, který Parlamentu v některých ohledech vycházel vstříc. Počítal se zrušením opt-out do tří let od vstupu novely v platnost s tím, že členské státy, které už výjimku využívají, by mohly požádat Komisi o povolení toto období prodloužit. Komise také zkrátila navrhovanou maximální pracovní dobu pro zaměstnance pracující na základě opt-out nad 48 hodin z 65 hodin na 55.

Rada 2. června 2005 pozměněný návrh podle očekávání neschválila. Jestliže by schvalování původního návrhu Komise bylo obtížné, upravený návrh měl přirozeně daleko menší šance získat podporu liberálně orientovaných zemí. Revize Směrnice o pracovní době tak byla prozatím poslána k ledu. I když záležitost oficiálně zůstává jedním z hlavních bodů agendy zaměstnanosti a sociálních věcí, za britského předsednictví (červenec-prosinec 2005) lze těžko očekávat změny. Je však zřejmé, že snahy levice řešit „problém“ s výjimkou neustanou ani v budoucn.

Alespoň prozatím vyhrál zdravý rozum nad socialistickými regulačními tendencemi, které by vedly ke spoutání evropských pracovních trhů dalším omezením. To logicky směřuje o 180 stupňů zpět od lisabonských ambicí. Evropské státy nemohou počítat s vysokým hospodářským růstem a vysokou zaměstnaností, pokud nebudou mít odvahu k reformám pracovního trhu a sociální politiky vůbec. Unie by jim v tom neměla být překážkou.


Analýza bola uverejnená na stránke Integrace.cz 23. júna 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA