Přistěhovalectví a imigrační politika v Itálii

Analýza skúma postoje obyvateľov v jednej z veľkých členských krajín EÚ - Taliansku - voči prisťahovalcom a vývoj talianskej imigračnej politiky.

 

Podíváme-li se na postoje občanů velkých členských zemí Evropské unie (Francie, Velké Británie, Německa, Španělska a Itálie) k rozšíření Unie, zjistíme, že pouze menšina (29 %) občanů těchto zemí hodnotí perspektivu rozšíření EU pozitivně. Dalších 18 % dotázaných považuje rozšíření za nutné, ale nevýhodné. Jiní občané EU (22 %) si myslí, že by se rozšíření Unie mělo týkat jen několika vybraných zemí. Podle zbylých 31 % dotázaných by k němu vůbec nemělo dojít. Tato vysoká čísla potvrzují, že ve stávajících členských zemích existuje jistý odpor k rozšíření EU. Jedná se ale o průměrné hodnoty v rámci uvedené skupiny zemí, postoje obyvatelstva v každé z nich se liší. Jde totiž o dvě odlišné skupiny zemí: zatímco Francie, Británie a Německo jsou tradičními imigračními zeměmi, z Itálie i ze Španělska se donedávna emigrovalo. Nyní jsou ale i tyto dvě země důležitou metou pro přistěhovalce.

Strach z přistěhovalců

Z pětice uvedených zemí je rozšíření EU nejvíce nakloněna právě Itálie (rozšíření považuje za nutné a zároveň výhodné 38,6 % dotázaných), naopak nejméně s tímto pozitivním hodnocením souhlasí Francouzi (18 %) a Britové (26,9 %). Zajímavé jsou údaje týkající se Španělska. Ještě v roce 2001 bylo pro rozšíření EU 58,1 % dotázaných, o rok později toto číslo kleslo na 34,2 %. Tento skok je zřejmě ovlivněn jak diskusí o rozdělení prostředků z evropských strukturálních fondů, tak změnou postoje obyvatelstva k přistěhovalectví. V Británii a ve Francii naopak počet zastánců rozšíření EU v roce 2002 vzrostl.

Názory občanů jednotlivých členských zemí jsou ovlivněny především jejich představou o “dělbě rolí” mezi Evropskou unií a národními státy, ale také strachem z následků rozšíření v oblasti migrace a zaměstnanosti. Je zřejmé, že postoj k rozšíření je spojen se vztahem k přistěhovalcům, kteří jsou považováni za hrozbu pro Unii, především pokud jde o bezpečnost, veřejný pořádek a zaměstnanost. 36 % občanů z vybraných členských zemí se staví proti rozšíření právě kvůli strachu ze ztráty zaměstnání či zhoršení bezpečnosti. 28 % občanů chápe rozšíření jako hrozbu pro kulturu a národní identitu.

Nyní se zaměříme na otázky přímo spojené s problémy přistěhovalectví. Je překvapivé, že Itálie jako nejvystrašenější země podle průzkumu z roku 2001 se o rok později zařadila k evropskému průměru. I když se ale v Itálii v poslední době strach z migračních vln zmírňuje, neznamená to, že se zvyšuje důvěra k cizincům. Nejvyšší důvěře se nyní v Itálii těší občané ostatních členských zemí EU (77 %) a USA (76 %). Nejnižší důvěru mají občané vybraných zemí EU vůči osobám z arabských zemi (38 %), z balkánských zemí (45 %) a ze zemí bývalého SSSR (49 %). Důvěra v cizince z východní Evropy dosáhla 56 % a v osoby přicházející ze zemí třetího světa 57 %. (Termíny “východní Evropa” a “země třetího světa” jsou nepřesné, specialisté na migraci je ale standardně používají.)

Statistika přistěhovalectví v Itálii

Podle statistik organizace Caritas připadá v Itálii v současné době jeden přistěhovalec na 35 Italů, zatímco například ve Francii činí tento poměr jeden přistěhovalec na 15 Francouzů. Bereme-li v úvahu vývoj přistěhovalectví v Itálii v posledních deseti letech, lze počítat s trvalým nárůstem počtu přistěhovalců.

V roce 1991 vydaly italské úřady více než 100.000 povolení k pobytu, v roce 1997 již 150.000 a v roce 2000 se jejich počet vyšplhal na 155.264. Nejvíce přistěhovalců bylo zaregistrováno v Římě, Miláně, Turíně a Vicenze. Většina z nich přišla do Itálie za svými příbuznými (56.214) a za prací (53.934). Polovina pocházela z Evropy. Nejpočetnější skupinu tvořili Albánci, Maročané a Rumuni (po 10.000), dále pak Číňané, Filipínci, Němci, Indové a Poláci.

Na konci roku 2000 dosáhl celkový počet povolení k pobytu 1.388.153, což představuje jedenáctiprocentní nárůst v porovnání s předchozím rokem. Ale protože více než 200 tisíc nezletilých nemá své vlastní povolení k pobytu a protože asi 100 tisíc nových či obnovených povolení bylo zaregistrováno se zpožděním, odhaduje se počet přistěhovalců na 1.687.000 osob (o 21,5 % více). Podíl žen a mužů je 45,8 % ku 54,2 %. Tento poměr se ovšem liší podle národnosti. Věk 62 procent přistěhovalců se pohybuje mezi 25 a 49 lety. (Italů je v této věkové skupině jen 36,6 %.) Také podíl nezletilých imigrantů převýšil podíl nezletilých Italů. Počet ženatých a vdaných přistěhovalců stále narůstá, ale přesto jen třetina z nich žije v Itálii se svými dětmi. To dokazuje, jak je v Itálii obtížné využít práva spojit se se svou rodinou. Nový zákon o přistěhovalectví, který Berlusconiho vláda prosadila v minulém roce (zákon Bossi-Fini), je v této oblasti ještě přísnější než zákony předchozí.

V porovnání s několika předchozími lety se struktura původu imigrantů změnila jen nepatrně. 40,1 % přistěhovalců pochází z jihovýchodní Evropy: 142 tisíc imigrantů pochází z Albánie, 69 tisíc z Rumunska a 40 tisíc z bývalé Jugoslávie. Afričané představují mezi přistěhovalci 27,8 %, z toho je 160 tisíc Maročanů a 45 tisíc Tunisanů. 20 % imigrantů pochází z Asie, nejčastěji z Filipín (65.000). 11,9 % imigrantů je původem z Ameriky, nejvíce jich je z USA (47.000) a z Peru (30.000). Velké množství imigrantů také přichází ze Srí Lanky (34.000) a z Indie (30.000).

Během posledních deseti let se počet povolení k pobytu z pracovních důvodů ustálil na 60 %, povolení udělená z důvodu příchodu za rodinou činí 25 %.

Teritoriální rozdělení

Teritoriální rozdělení je důležitým aspektem fenoménu migrace na Apeninský poloostrov. 31,5 % imigrantů nyní žije v severních regionech Itálie (Lombardia, Piemonte, Liguria, Valle d’Aosta), podobný je podíl přistěhovalců (30,5 %) v centrálních regionech (Toscana, Umbria, Marche, Lazio) a o něco méně přistěhovalců (23,6 %) sídlí v severovýchodních regionech (Veneto, Friuli-Venezia Giulia, Trentino-Alto Adige, Emilia Romagna). Daleko méně přistěhovalců (10,3 %) žije v jižních regionech (Abruzzo, Molise, Campania, Puglia, Basilicata, Calabria) a ještě méně (4,4 %) na ostrovech Sicílie a Sardinie.

Každý region je specifický: například jen v Benátsku (Veneto) stoupl v posledním roce počet zaměstnaných imigrantů ze zemí mimo EU o 35 %, Puglia je zase z geografických důvodů výjimečná převládajícím počtem Albánců mezi imigranty a s tím spojenou animozitou mezi nimi a místními Italy. Sicílie je významným centrem imigrantů arabského původu (Tunisané se zde usidlují již od roku 1968).

Vývoj imigrační politiky po druhé světové válce

Itálie nemá s přistěhovalectvím velké zkušenosti, narozdíl například od Francie. Po celé jedno století byla zemí emigrantů a sama se cílem imigrantů stala až v polovině osmdesátých let 20. století.

Hlavním opěrným bodem italské přistěhovalecké politiky je italská Ústava z roku 1948. Ta v článku 10 uvádí, že “legální postavení cizince v Itálii je upraveno zákony v souladu s mezinárodními normami a dohodami”. Ústava též předpokládá minimální zasahování státu do života přistěhovalců.

Desítky let byla přitom imigrační politika Itálie regulována jen vládními nařízeními. Prvními nařízeními v této oblasti byly královské dekrety z let 1931 a 1940, které však jen upravovaly podmínky vstupu, pobytu, pohybu a vyhoštění cizinců ze země, ale s žádnými občanskými právy přistěhovalců nepočítaly.

Ani po druhé světové válce nedošlo k zásadním změnám. Ústava sice počítala s následným vydáním příslušných zákonů, ale skutečný první komplexní zákon o přistěhovalectví vzniká až po 40 letech a k dlouhodobému plánování migrační politiky dochází ještě později. Nařízení týkající se ilegálního přistěhovalectví vydalo ministerstvo práce až v roce 1963.

První souhrnná legislativní úprava v této oblasti vznikla až v roce 1986. Schválený zákon se týkal regulace imigračních vln, zaměstnání přistěhovalců a legalizace jejich postavení v Itálii. Od téhož roku mohli cizinci, kteří dorazili na italské území do určitého data (které pak ovšem bylo několikrát posunuto), svůj status legalizovat po předložení pracovní smlouvy a žádosti zaměstnavatele. Nezaměstnaní přistěhovalci tak byli oprávněni se zapsat do seznamu nezaměstnaných. Ilegální přistěhovalci tímto způsobem získali možnost požádat o povolení k pobytu. V roce 1988 legalizovalo svůj status v Itálii celkem 188 tisíc imigrantů, přestože administrativní procedury spojené s legalizací byly poměrně komplikované.

Velký pokrok v imigrační politice znamenal zákon č. 39 z roku 1990, známý pod jménem svého překladatele jako Legge Martelli, a zákon č. 40 z roku 1998, známý jako Legge Turco -Napolitano. Tyto dva zákony uvádějí právní úpravu oblasti přistěhovalectví v soulad se Ženevskou konvencí z roku 1951 a s protokolem z New Yorku z roku 1967. Martelliho zákon si kladl za cíl především zlepšit kontrolu vstupu a pobytu cizinců a přístup státu vůči uprchlíkům. Na jednu stranu předpokládal kontrolu spojenou s omezováním přílivu imigrantů, na druhou stranu zaručoval cizincům nová práva. Počítal též s legalizací statusu imigrantů a s tresty pro zaměstnavatele ilegálních přistěhovalců.

Zákon č. 40 z roku 1998 dal vůbec poprvé možnost rodinným příslušníkům cizinců pracujících v Itálii se za nimi přistěhovat a získat v zemi povolení k pobytu. Imigrantům zaručoval základní občanská a sociální práva včetně určité možnosti se politicky angažovat. Obsahoval také nový dočasný status pro přistěhovalce hledající v Itálii útočiště z důvodu občanské války či přírodní katastrofy v jejich zemi původu.

Itálie – země emigrantů

V letech 1876 až 1987 emigrovalo celkem 27 milionů Italů do jiných evropských zemí (14 mil.), Severní Ameriky (6 mil.) a Jižní Ameriky (5 mil.). Podle odhadů ministerstva zahraničních věcí žije v současnosti v zahraničí 60 až 70 milionů osob italského původu. Migrační tendence Italů mapuje Registr italských občanů v zahraničí, AIRE. Ročně svoji zemi opouští průměrně 46.000 Italů, ale dalších 48.000 se vrací.

Migrační situace se v Itálii začala měnit na přelomu 70. a 80. let, stejně jako například ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Od té doby musí země čelit velkému přílivu cizinců, především uprchlíků. Stejně jako v případě Francie jsou hlavními push factors přistěhovalců do Itálie politické konflikty a ekonomické krize v zemích původu imigrantů. Hlavními pull factors jsou dobré ekonomické, sociální, politické a kulturní podmínky v cílové zemi.

Jak už bylo uvedeno, Itálie je zemí s druhým největším nárůstem počtu přistěhovalců. Proto se o ní hovoří jako o “demografické bombě” v Evropě, a to především kvůli jejímu čtvrtinovému podílu na celkovém nárůstu počtu přistěhovalců v Evropské unii, dokonce třetinovému podílu v případě jedenácti zemí EMU. Symptomy současné imigrace do Itálie jsou stejné jako u ostatních zemí EU: nárůst počtu ilegálních přistěhovalců a uprchlíků v důsledku otevření hranic bývalých komunistických zemí; ekonomické a politické krize jak v těchto zemích, tak v zemích třetího světa; růst podílu žen na celkovém počtu přistěhovalců; migrace netradičních etnických skupin (Tamilové); zvyšující se počet zemí, odkud se emigruje; růst počtu států, které jsou jak zeměmi emigrantů, tak zeměmi imigrantů; migrace dvou směrů, tedy směr z jihu na sever a z východu na západ; rozrůstání černé ekonomiky.

Současná imigrační politika a integrace přistěhovalců

Současný italský zákon o občanství je z roku 1992. Je založen na principu ius sanguinis a vedle jiných možností jak získat italské občanství tuto možnost nabízí i dětem přistěhovalců narozeným v Itálii (které po dovršení 19 let požádají o občanství a zároveň dokáží, že vlastní povolení k pobytu a že v předchozím období žily v této zemi bez delších přestávek). Dále se Italy mohou stát manželé a manželky italských občanů, při dodržení daných podmínek. V roce 1997 žilo v Itálii 13.184 smíšených párů.

Od července do prosince 2001 bylo z Itálie vyhoštěno celkem 42.087 cizinců. Jen v březnu 2002 bylo na italských hranicích vráceno 2.452 ilegálních přistěhovalců zpět do jejich zemí, v tom samém měsíci jich na území Itálie bylo zadrženo 9.164.

V této atmosféře byl začátkem července 2002 definitivně schválen nový imigrační a azylový zákon. Již jména jeho tvůrců, Umberto Bossi (vůdce secesionistické Ligy severu) a Gianfranco Fini (vůdce postfašistické Národní aliance), vypovídají mnoho o jeho charakteru. Bossi i Fini se už od července 2001 netajili tím, že smyslem zákona je především zamezit ilegálnímu přistěhovalectví a tvrdě jej potírat. Z ilegálního přistěhovalectví se měl stát trestný čin. Cizinec je tímto zákonem představen především jako nebezpečí.

Některá nařízení tohoto zákona zajišťují kontrolu nad územím státu a represi ilegální imigrace metodami, které někteří právníci považují za neústavní. Narušují totiž základní lidská práva (právo na osobní svobodu, právo na obhajobu, právo na azyl, pracovní a rodinné právo), která mají přirozeně i cizinci. Některá ustanovení také brání uskutečnit předpokládanou politiku přijímání nových imigrantů a zároveň znesnadňují pobyt cizincům, kteří již na území Itálie regulérně pobývají. Celý restriktivní projekt přistěhovalecké politiky je prováděn způsobem, který se nakonec projeví jako kontraproduktivní. Vůbec totiž není brána v úvahu realita v podobě silného tlaku osob, které chtějí přes Itálii imigrovat do Evropy.

Nový imigrační a azylový zákon pravděpodobně přistěhovalectví do Itálie na krátkou dobu celkově sníží. Ve středně dlouhém období se ale jeho nerealizovatelnost stane příčinou růstu ilegální imigrace a ilegálního zaměstnávání a povede ke zhoršení nepokojů ve společnosti a nevraživosti vůči cizincům.


Autorka študovala na filozofickej fakulte UK italianistiku a na IMS ZES na FSV UK Praha, M.A. na Pápežskej univerzite v Ríme, v súčasnosti pôsobí ako dobrovoľná pracovníčka s migrantmi v Chicagu.

Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránke Integrace.cz.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA