Cesta k V4 a utváření česko-slovenského stranického systému

Jedným z kľúčov na pochopenie rozdelenia ČSFR je obnova českého a slovenského demokratického straníckeho systému, a to najmä v období pred prvými slobodnými voľbami. Analýza je zameraná na vznik Visegrádskej skupiny a porovnanie procesov formovania politických strán v jej členských krajinách.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Visegrádská skupina vznikla jako uskupení tří postkomunistických republik. Dne 15. srpna roku 1991 byla v maďarském Visegrádu podepsána Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace , čímž vzniklo uskupení tří států tzv. Visegrádská skupina.

O Visegrádské čtyřce jako takové však můžeme mluvit až od roku 1993, kdy došlo k rozdělení ČSFR na dva nástupnické státy, které se oba začlenily do Visegrádské skupiny. Visegrádská čtyřka tedy vznikla paradoxně opačným (dezintegračním) procesem, než jaký si kladla za cíl.

Jedním z klíčů k pochopení rozdělení ČSFR je obnova českého a slovenského demokratického stranického systému. A to zejména v době před prvními svobodnými volbami.

Revoluční politická hnutí

Přímou reakcí demokratických sil na události 17. listopadu v Praze byl vznik tří revolučních hnutí. V Praze bylo 19. listopadu založeno OF, v Bratislavě 20. listopadu VPN a v Šaľe byla v reakci na události nejen v Praze, ale i v Maďarsku založena 18. listopadu MNI, která představovala maďarskou alternativu VPN (Rychlík 2002: 73).

To, že vznikala dle národností separovaná revoluční hnutí, nebylo dáno nějakým jasným záměrem, ale pouze faktem chybějící komunikace mezi Prahou a Bratislavou, která v listopadových dnech nebyla ani technicky možná. Revoluční hnutí tedy vznikala zcela nezávisle na sobě, nicméně jejich národnostní fragmentace již v počátcích demokratické obnovy Československa, se zdá být precedentní pro další vývoj stranického systému.

Všechna tři revoluční hnutí, tedy OF, VPN i MNI se v zásadě vyslovovala pro zachování společného státu Čechů a Slováků. Přesto existovaly rozdíly v přístupech k této otázce. MNI se na stranu společného státu stavěla proto, že reprezentovala zájmy maďarské menšiny, která se obávala, že by se její postavení mohlo výrazně zhoršit, kdyby byla vytvořena samostatná Slovenská republika. VPN představovala umírněný slovenský proud, který požadoval modifikaci federace v rámci demokratizačního procesu. Státoprávní otázka však tvořila nedílnou součást programu jejího (první prohlášení k tomuto tématu VPN učinila již v prosinci 1989). Pro OF byla prioritou změna politického režimu a hospodářská reforma, otázka uspořádání federace se v pojetí OF omezila hlavně na redefinování kompetencí zákonodárných sborů.

Problém federálního působení u stran bývalé Národní fronty

Ani jedna z předlistopadových, potažmo předúnorových politických stran, které měly svou historickou kontinuitu v československé politice, nepůsobila před volbami v roce 1990 na celém území federace. Pouze KSČ byla do 31. března 1990 formálně jednotnou stranou na území celého Československa, neboť do té doby KSS nedisponovala vlastní právní subjektivitou (Hloušek, V.-Kopeček, M. 2002: 103). Tento fakt byl však pouze reliktem z doby nedemokratické vlády této strany a ne projevem skutečně celo-československého charakteru KSČ.

Dlužno dodat, že sice žádná strana na federální úrovni nepůsobila, ale některé se o to – sic neúspěšně – pokoušely. O průnik na slovenskou scénu se pokusili jednak národní socialisté (ČSS) a jednak lidovci (ČSL). Neúspěch národních socialistů na Slovensku pramenil z toho, že tato strana slovenským voličům neměla co nabídnout. Naopak lidoveckému úspěchu u katolických voličů, na které představitelé ČSL spoléhali, zamezila nově vzniklá slovenská strana KDH, která slovenský katolický elektorát získala pro sebe. Lidovci se nakonec s KDH dohodli, že ČSL zůstane stranou ryze českou a KDH naopak slovenskou, aby o hlasy katolických voličů nesoupeřily dvě politické strany zároveň (Rychlík 2002: 95).

O oslovení voličů v české části federace se z tradičních slovenských stran pokusila DS. Její základu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tvořili však pouze Slováci, kteří zde trvale žili. A i ti jen zřídka.

Profilace politických stran na základě národnostního štěpení

Utváření nových politických stran před prvními demokratickými volbami v roce 1990 nepřineslo v národnostní otázce nic nového. Nadále docházelo pouze ke zvýraznění fenoménů, které se objevily již se vznikem revolučních hnutí.

Za prvé docházelo ke krachu snah o vytvoření strany se skutečně československým zázemím. Šlo zejména o pokus staronové sociální demokracie, který však narazil na nově vzniklou Sociálnědemokratickou stranu na Slovensku (Rychlík 2002: 97). Také Strana zelených původě fungovala jako jednotná federální strana, i když podle platných zákonů musela být registrována jak u slovenského, tak u českého ministerstva vnitra. Tato dvojí registrace (pod dvojím názvem) však postupem času přestala být pouze formální (Rychlík 2002:99).

Za druhé byly nadále umocňovány postoje revolučních hnutí ke státoprávní otázce. Strany, které vznikaly odloučením od OF (např. ODA či KDS) se vyznačovaly tím, že pro ně byla státoprávní otázka málo významná a stála až za problémem vypořádání se se starým režimem a otázkou hospodářské reformy. Naproti tomu pro politické strany mající kořeny ve VPN i ostatní nově vznikající slovenské strany byla státoprávní otázka kruciální, i když se jednotlivé politické strany lišily v konkrétním řešení, které nabízely.

KDH, které historicky vycházelo z ľudáckých pozic, bylo překvapivě pro zachování společného státu a formulovalo koncepci dočasné federace, jejíž orgány by měly mít pouze svěřené pravomoci. (Rychlík 2002: 102). Ľudáckou rétoriku a protičeskou averzi naopak převzala SNS. Ale ani ta se před volbami v roce 1990 nevyslovila pro zcela samostatné Slovensko.

Národnostní štěpení rozdělující československou politickou scénu před prvními svobodnými volbami se odrazilo také na osudu KSČ. Demokratizace československé politiky znásobila rozdíly mezi českými a slovenskými komunisty. Čeští a slovenští komunisté vystupovali čím dál tím více odděleně (a to zejména z popudu KSS). Představitelé KSČM setrvávali na rigidních komunistických pozicích, zatímco relativně mladé vedení KSS stačilo ještě před volbami v roce 1990 nastartovat proces sociáldemokratizace strany. Domnívám se, že k tomu aby se KSS mohla později etablovat jako “moderní” levicová strana přispělo i to, že na slovenské politické scéně bylo hlavním tématem státoprávní uspořádání. Na této otázce se totiž i KSS mohla snadno profilovat, zatímco KSČM se musela v české politice potýkat s problémy vyrovnání se s minulostí a hospodářskými neduhy, což jí nedávalo příliš velkou šanci zaujmout novou neotřelou pozici a přitom si zachovat tvář.

Resumé

Krátký pohled na utváření česko-slovenského stranického systému v období demokratické tranzice dává možnost pochopit následné rozdělení federace jako logickou konsekvenci demokratizace Československa. Ve světle, nebo spíš ve stínu, pozdějších událostí na Balkáně, je třeba rozdělení ČSFR ocenit pro jeho poklidnost. V následné spolupráci obou států, které již vystupují jako rovnocenní partneři pak můžeme vidět výsledek, který jistě není bezcenný.


Seznam použitých zkratek:

ČSFR – Česká a Slovenská Federativní Republika DS – Demokratická strana KDH – Kresťanskodemokratické hnutie KDS – Křesťansko demokratická strana KSČ – Komunistická strana Československa KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy KSS – Komunistická strana Slovenska MNI – Maďarská nezávislá iniciativa ODA – Občansko demokratická aliance OF – Občanské fórum SNS – Slovenská národní strana VPN – Verejnosť proti násiliu

Použitá literatura:

Hloušek, V.-Kopeček, M. (eds.) (2002): Rudí a růžový, Brno, MPÚ.

Rychlík, J. (2002): Rozpad Československa, Bratislava, Academic Electronic Press.


Analýza bola uverejnená na portáli Visegrad.info 23. augusta 2005.

 

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA