Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo?

Analýza sa zaoberá ekonomickými a politickými aspektmi prípadného členstva Nórska v EÚ. Prináša prehľad doterajších vzťahov medzi Nórskom a EÚ a skúma postoj obyvateľov tejto krajiny k vstupu do EÚ.

 

O vstupu Norska do Evropského společenství (ES) a do Evropské unie (EU) se konala dvě referenda, v roce 1972 a v roce 1994. V obou se Norové vyjádřili těsnou většinou proti. Citlivá otázka členství v EU již po několik dekád rozděluje norskou společnost. Nesoulad mezi většinovým míněním norské veřejnosti a vůlí norských politických a hospodářských elit vyšel najevo už v lidových hlasováních o ES. Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo?

Norsko bylo po druhé světové válce hospodářsky velmi oslabeno a norská politika zahraničního obchodu měla v poválečných letech protekcionistický charakter. V roce 1949 se Norské království stalo zakládajícím členem Severoatlantické aliance a v otázkách bezpečnosti začalo klást důraz na atlantické partnerství. Na konci 40. i 50. let norská vláda opakovaně odmítla účast na přípravách skandinávské celní unie. Obávala se, že bezbariérový obchod na severu Evropy by mohl ohrozit slabý a státem regulovaný průmysl. V roce 1960 bylo založeno Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, Sdružení) fungující na mezivládní bázi. Pro Norsko představovalo vyhovující západoevropský integrační projekt, který přispěl k jeho postupné hospodářské a obchodní integraci do západní Evropy. ESVO bylo v podstatě britsko-severským projektem s cílem odbourání cel a kvantitativních překážek v obchodu s průmyslovými výrobky.

Již v průběhu 60. let norská vláda (spolu s vládou Dánska) dvakrát požádala po vzoru Británie o členství v Evropských společenstvích. Právě silná provázanost norské zahraniční politiky s britským postojem k západoevropské integraci ztěžovala norské vládě situaci, když měla norským občanům objasnit rychlou změnu svého přístupu k otázce členství v ES. Většina občanů totiž považovala členství Norska za odklon od tradičních norských hodnot založených na suverenitě a otevřené společnosti. Evropská společenství a jejich nadnárodní charakter představovaly v očích Norů ohrožení národní suverenity, kterou získali v roce 1905 po dlouhém období dánské a švédské nadvlády.

První lidové referendum o ES v Norsku

I přes nepříliš silnou podporu norské veřejnosti začalo Norsko na začátku 70. let spolu s Velkou Británií, Dánskem a Irskem vyjednávat s ES o členství. Ačkoliv bylo velmi obtížné najít shodu v otázkách zemědělství a rybolovu, po uzavření jednání norský parlament (Storting) drtivou většinou ratifikoval smlouvy o přistoupení Norska k ES. Vláda chtěla, aby se se vstupem do ES ztotožnila většina Norů a vyhlásila konzultativní referendum. Vládním argumentům (volný přístup na trh ES, možnost ovlivňovat vývoj evropské integrace) hovořícím ve prospěch členství Norska ve Společenstvích občané rozuměli mnohem méně než důvodům, které ve své kampani zdůrazňovali odpůrci vstupu (ohrožení norského rybolovu a tradiční zemědělské činnosti). Negativní výsledek referenda ze září 1972, ve kterém 53,5 % Norů odmítlo přistoupení k nadnárodním strukturám ES, vedl k pádu Bratteliho vlády sociálních demokratů. Norská vláda měla v úmyslu se i přes nezávaznost referenda řídit jeho výsledky, a Norsko tedy do ES nevstoupilo. Lidové hlasování ukázalo, že zájmy norských občanů se odlišovaly od vůle politických elit Norska. Otázka norského přistoupení k ES rozdělovala norskou společnost v dalších letech a stala se na několik let tabu.

Norská integrace v 80. letech

Nově jmenovaná norská vláda na situaci hbitě zareagovala. Podle vzoru ostatních členů ESVO vyjednala s ES dohody o volném obchodu s průmyslovými produkty. Norské podniky si díky tomuto kroku udržely bezbariérový obchod s Británií a Dánskem a postupně získaly volný přístup na ostatní průmyslové trhy ES. Od poloviny sedmdesátých let do začátku let osmdesátých procházelo Společenství integrační stagnací. Tato „euroskleróza“ nahrávala do karet norským euroskeptikům, kteří měli příležitost poukázat na naplnění svých obav z integrace.

Lucemburská deklarace z dubna 1984 iniciovala další kroky v sektorové integraci zemí ESVO s ES (věda a výzkum, vzdělání, odstranění technických překážek obchodu, regulace veřejné pomoci a další). Přijetí Bílé knihy v roce 1985 o vytvoření vnitřního trhu ES se svobodným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob a schválení Jednotného evropského aktu o rok později přimělo norskou vládu znovu obnovit politické diskuse o otázkách spojených s ES. V květnu 1987 předložilo norské ministerstvo zahraničí Stortingu zprávu s názvem „Norsko, ES a evropská spolupráce“, která reagovala na aktuální vývoj v ES. Vládní zpráva měla za cíl informovat o vývoji západoevropského integračního procesu a o norském postoji k politikám Společenství. Norské království by podle tvrzení vládní zprávy mělo usilovat o zabránění vzniku nových obchodních bariér mezi Norskem a ES. Zpráva se však nezmiňuje o možnosti členství Norska v ES.

Ve druhé polovině 80. let v norské společnosti ani mezi politickými stranami neexistovala výraznější podpora pro druhou žádost Norska o členství. Norům integrace na bázi mezivládní spolupráce v rámci ESVO a režimu volného obchodu s ES vyhovovala.

Evropský hospodářský prostor

V lednu 1989 představil předseda Komise ES Jacques Delors plán na vytvoření více strukturovaného partnerství mezi ES a ESVO. (Na začátku 90. let byly členskými státy ESVO vedle Norska Rakousko, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.) Cílem této iniciativy bylo rozšíření vnitřního trhu ES i na státy ESVO a vybudování Evropského hospodářského prostoru (European Economic Area, EHP). V pozadí Delorsova návrhu a dalšího vývoje EHP můžeme najít aktivní politiku charismatické norské premiérky Gro H. Brundtlandové, která se zasadila o prohloubení vztahů mezi ESVO a ES. Po norských parlamentních volbách v září 1989 byla sestavena koaliční pravostředová vláda (Konzervativní strana, Strana středu a Křesťanská lidová strana), která vytyčila několik podmínek (takzvaná Lysebyská deklarace) pro nadcházející jednání o EHP. Vláda chtěla formulací podmínek demonstrovat svoji vůli ochraňovat veřejné zájmy norských občanů. Podmínky se staly součástí společné vyjednávací pozice států ESVO vůči ES. Mezi zásadní podmínky můžeme uvést:

  • Společný soud EHP bude zahrnovat členské státy ESVO,

  • členské země ESVO musí být rovnocenným partnerem při jednáních o EHP (členské státy Sdružení chtěly mít právo vlastní iniciativy a skutečný vliv při formálních rozhodnutích a v zákonodárném procesu),

  • zachování hraničních kontrol,

  • možnost zachování vyšších standardů v oblastech ochrany zdraví, životního prostředí a ochrany při práci,

  • zajištění národní kontroly nad těžbou nerostného bohatství v Severním moři.

Po začátku jednání o EHP se však ukázalo, že ESVO při jednáních rovnocenným partnerem nebude. Státy ESVO měly totiž implementovat již schválenou legislativu ES v oblasti vnitřního trhu, v některých otázkách si však vyjednaly individuální výjimky z komunitárního režimu.

Oficiální jednání o EHP začala 20. června 1990. V říjnu 1990 byla koaliční vláda nucena rezignovat, zejména z důvodu rozdílných postojů jednotlivých koaličních stran k jednáním o EHP. Vládní strany navíc rozdělovalo rozhodnutí švédské vlády z října 1990 předložit švédskému parlamentu žádost o vstup do ES. Nová labouristická vláda v čele s Brundtlandovou měla za cíl dokončit jednání o EHP. Případná otázka norského členství v ES měla být nastolena až po ukončení jednání o EHP.

Klíčová otázka rybolovu

Na schůzce zástupců ES a členských zemí ESVO v Lucemburku v červnu 1991 byla projednávána komplikovaná kapitola rybolovu. Norsko a Island, pro které měly výsledky jednání o rybolovu největší důležitost, požadovaly volný přístup na trhy ES u ryb a mořských produktů. (Od července 1990 byl realizován volný obchod s rybami v ESVO.) ES na druhé straně požadovalo neomezený přístup do vod zemí ESVO. Španělská delegace například pohrozila, že pokud nebude uzavřena vyhovující dohoda o rybolovu, bude další jednání o EHP vetovat.

Od konce června se vyjednávání o EHP, také díky sporům o rybolovu, až do října 1991 nepohnula z místa. Švédská žádost o členství v ES z července 1991 přispěla k částečné fragmentaci členské základny ESVO a i k oslabení jejich postavení při vyjednávání o EHP.

V říjnu 1991 došlo k vyřešení otázky rybolovu. Obě znesvářené strany nakonec snížily své nároky a uzavřely „Protokol č. 9“ o obchodu s rybami a ostatními mořskými produkty. Španělská delegace se nakonec spokojila s kvótou na lov ryb v norských a islandských vodách ve výši 11.000 tun ročně (původně požadovala 30.000 tun) od roku 1997. Zástupci Norska a Islandu také ustoupili v počtu rybích druhů, které měly mít volný přístup na trh ES. Od 1. ledna 1994 získaly země ESVO bezcelní přístup na trh ES pro část produkce ryb (například zmražené a nakládané ryby, kaviár), u dalších druhů ryb byla cla částečně snížena (do začátku roku 1997 o 70 %, například u tresky a platýse), u citlivých položek (jako sleď, losos a makrela) nebyly norským vývozcům přiznány žádné celní úlevy.

Dohoda o EHP byla podepsána v květnu 1992, v říjnu toho roku ji ratifikoval Storting (ze 165 poslanců 130 hlasovalo pro a 35 proti). Díky odmítavému postoji Švýcarů v referendu o účasti v EHP byl odsunut její vstup v platnost na 1. leden 1994. Političtí představitelé Norska začali po uzavření jednání o EHP a pod vlivem finské a švédské žádosti o členství reálně zvažovat možnost norské přihlášky do ES.

Norská žádost o členství v EU

Norská vláda v čele s premiérkou Brundtlandovou nechala na podzim 1991 zpracovat odbornou zprávu porovnávající přínosy vyplývající ze zapojení Norska do EHP s případným členstvím v ES. Zpráva byla publikována v listopadu 1992 a měla za úkol informovat a ovlivnit postoj parlamentních stran a norské veřejnosti v otázce členství Norska v ES. Zpráva ovšem nebyla vyvážená. Zdůrazňovala především přínosy členství v ES, rizika přistoupení byla uváděna pouze okrajově. Norské království by například jako člen ES mohlo profitovat z unijní regionální politiky. Komplikovanou oblast norského zemědělství zpráva nezmiňovala, pouze v oblasti rybolovu by Norsko mělo přijmout principy ES.

Premiérka Brundtlandová předstoupila 16. listopadu před Storting a ve své řeči obhajovala členství Norska v ES: „Norsko žádá o členství v ES, které se vyvinulo na vlastních pravidlech a tradicích. Přejeme si připojit se k ostatním členským zemím, abychom se mohli podílet na jejich rozvoji.“ 19. listopadu 1992 schválil Storting (104 poslanců pro, 55 proti) žádost Norska o členství v ES, o šest dní později předsedkyně vlády Brundtlandová předložila Radě ES žádost o přistoupení Norska k EU.

Posudek norské žádosti

V březnu 1993 Evropská komise zveřejnila svůj posudek k norské žádosti o členství. Komise se soustředila na ty oblasti, na které by přistoupení Norska mělo největší dopad a které se měly stát stěžejními tématy při negociačním procesu. Podle posudku mělo Norsko v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti s ohledem na své členství v NATO a statut přidruženého člena Západoevropské unie přispět k rozvoji nově ustavené Společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Zemědělský sektor Norska by se však měl přizpůsobit režimu Společné zemědělské politiky (SZP). Norsko mělo na začátku 90. let nejvyšší úroveň zemědělských dotací. V roce 1993 dotace do zemědělství dosahovaly 76 % průměrné hodnoty zemědělského produktu, v EU tento poměr činil 48 %. Výdaje na norské zemědělství dosahovaly 4 % výdajů státního rozpočtu. Norské království si vysokými subvencemi chtělo uchovat tradiční zemědělskou činnost, která je nepříznivě ovlivněna hornatým charakterem krajiny Norska (pouze 3 % plochy lze zemědělsky obdělávat) a arktickým klimatem s krátkým vegetačním obdobím. Norské farmy mají kvůli členitosti krajiny průměrnou rozlohu pouze 10 hektarů, v ES průměr dosahuje 17 hektarů. Také norský rybolov by měl podle posudku Komise po přistoupení Norska doznat některých změn. Zejména systém dotovaných cen nebyl v souladu se Společnou rybolovnou politikou ES. Norsko mělo na druhé straně obohatit politiku Unie o své bohaté zkušenosti z oblastí životního prostředí, rozvoje venkova a ochrany spotřebitele.

Jednání o přistoupení Norska do ES

Jednání o vstupu Norska do ES začala 5. dubna 1993 a trvala dvanáct měsíců. Nejkritičtějšími body jednání se podle očekávání staly rybolov a zemědělství. Norsku se společně se Švédskem a Finskem podařilo prosadit zavedení nového cíle pro regionální politiku EU. Bylo umožněno, aby řídce obydlené severské regiony s hustotou zalidnění nižší než osm obyvatel na km2 obdržely finanční prostředky z komunitární pokladny. Norsko mohlo stejně jako jeho severští sousedé poskytovat po přistoupení finanční podporu těm farmářům (částečně financovanou z pokladny Unie), jejichž zemědělská činnost byla ztížena nepříznivými klimatickými podmínkami (regiony na sever od 62. rovnoběžky severní šířky, což představuje asi 50 % rozlohy Norska). Unie poskytla Norsku pětileté přechodné období, po které mohlo z vlastních zdrojů dotovat (s klesající tendencí) zemědělskou produkci.

Citlivá kapitola rybolovu byla kvůli sporům mezi norskými a španělskými rybáři uzavřena až 15.března 1994. Norsko po nátlaku ES zvýšilo například kvótu vyjednanou v rámci EHP pro lov tresek o 3.000 tun. Jednalo se o množství ryb, které mohly členské státy ES vylovit v norských vodách. (Španělská vláda však požadovala navýšení o 14.000 tun.) Norsko mělo navíc po přistoupení do ES postupně pozbýt suverénní právo spravovat své zdroje ryb v norských vodách. Toto právo mělo přejít na ES. Norským rybářům byl na druhou stranu dohodou přislíben bezbariérový přístup jejich výlovků na trh ES, minimální ceny produkce ryb však stanovuje Komise. Gro Harlem Brundtlandová prezentovala výsledky přístupových jednání jako úspěšné.

Průběh kampaně o vstupu do EU

Podle výsledků průzkumů veřejného mínění byly tábory zastánců a odpůrců norského členství v ES v březnu 1992 vyrovnané, podpora obou skupin dosáhla 41 %, zbylých 18 % dotázaných nebylo v této otázce rozhodnuto. Postupně narůstal počet odpůrců norské integrace do ES. Rostoucí počet euroskeptiků se odrazil i ve výsledcích parlamentních voleb v září 1993, ve kterých výrazně posílila Strana středu (bývalá Agrární strana) z 6,5 % na 16,2 %. Její političtí představitelé tradičně odmítali členství Norska v EU. V září 1993 odmítalo norskou integraci do ES již 58 %, pro vstup se vyjádřilo pouhých 31 % dotázaných. Vstup do Unie nejvýrazněji podporovala vedle vládní Strany práce také Konzervativní strana. EU se těšila přízni norských podnikatelů a exportérů neropného průmyslu, kteří měli zájem na obchodování s kontinentální Evropou.

Na začátku 90. let se v Norsku v souvislosti s obnovenými debatami o členství zaktivizovala hnutí proti vstupu do EU, nejznámějším bylo Nei til EU (Ne do EU) aktivně působící od roku 1990. V tomto seskupení byly zastoupeny všechny skupiny norské společnosti a členská základna dosahovala v první polovině 90. let přibližně 145.000 členů. „Nejsme proti Evropě. Jsme proti členství Norska v Evropské unii,“ tak zněl hlavní slogan hnutí. Ve své kampani se soustředilo na nejcitlivější oblasti přistoupení Norska k Unii. Podle představitelů Nei til EU by převzetí režimu SZP vedlo ke snížení produkce norského zemědělství a k růstu nezaměstnanosti farmářů.

Vstup do Unie by dále podle euroskeptiků omezil v rybolovné politice suverenitu Norska, neboť přístupová smlouva povoluje rybářům z ostatních členských zemí vylovit Společenstvím stanovený objem ryb v norských vodách. Podle odpůrců přistoupení politika ES umožňuje nadměrný lov ryb oproti norskému striktnímu rybolovnému režimu s pevnými kvótami. Tím by zdroje ryb v Severním moři mohly být v budoucnu vyčerpány a tradiční obživa norských rybářů by byla ohrožena. V rybolovu pracovalo na začátku 90. let přibližně 2 % populace, nepřímo rybolov zaměstnával přibližně 7 % obyvatel. V severních a západních přímořských regionech Norska byl rybolov tradičně nejdůležitější hospodářskou aktivitou.

Do karet euroskeptiků nahrával také fakt, že se Norsko řadí mezi jednu z nejbohatších zemí na světě. Je třetím největším vývozcem ropy na světě (za Saudskou Arábií a Ruskem) a HDP na obyvatele dosáhl v roce 2000 42.000 eur. Těžba ropy a zemního plynu a služby s tím spojené se v současnosti podílejí 46 procenty na norském HDP.

Norsku bylo v přístupové smlouvě přiznáno právo na kontrolu těžby ropy a zemního plynu v Severním moři. Již před vyjednáváním Dohody o EHP byly v Norsku uzavřeny dohody se skupinou zemí ES o exportu ropy a zemního plynu na jejich trhy. Přistoupení k Unii by proto pro norské producenty nebylo velkým přínosem, členské státy EU dovážely na začátku 90. let 15 % ropy a zemního plynu z Norska. Ropa dává navíc Norům pocit určité národní hrdosti na své bohaté nerostné bohatství a přispívá k formování jejich negativního postoje k Evropské unii.

Druhé referendum – vítězství Nei Til EU

Z hlediska profesí byl nejsilnější odpor k členství u farmářů a rybářů. Zemědělský a rybolovný sektor měly přistoupením k Unii projít postupnou reformou. Vzhledem k tomu, že se jedná o tradiční hospodářské činnosti, je norská společnost na změny v těchto sektorech velmi citlivá. Subvence, které udržovaly norské farmáře při životě, měly být postupně snižovány na komunitární úroveň. Referendum bylo cíleně vyhlášeno až na konec listopadu 1994, dva týdny po švédském lidovém hlasování. Vláda věřila, že pozitivní výsledky referend ve Finsku (57 %) a Švédsku (52,3 %) ovlivní nerozhodnuté Nory.

V listopadovém referendu se 52,2 % Norů vyjádřilo pro setrvání mimo EU, referenda se zúčastnilo rekordních 89 % občanů. Pro vstup odevzdala hlas většina obyvatel v pěti z devatenácti krajů Norska, které se nacházejí v jihovýchodní části země v okolí hlavního města. Nejvíce občanů hlasujících proti vstupu do EU bylo tradičně v regionech severního a západního Norska, které jsou charakteristické silným zemědělským a rybolovným sektorem. Nejmarkantnější převaha odpůrců se zformovala v regionu Finnmark, kde přistoupení k EU odmítlo 74,5 % hlasujících. (Lovem ryb a blízkými činnostmi se zde živí přibližně 60 % obyvatel). Norsko se rozdělilo na obyvatelstvo městské, povětšinou podporující přistoupení k EU, a obyvatelstvo z odlehlých zemědělských oblastí, které členství většinou odmítalo.

Po odmítavém referendu v listopadu 1994 norská vláda oznámila, že během minimálně dalších deseti let nebude vyvinuta žádná iniciativa směřovaná k norskému členství v EU.

Současné vztahy Norska s EU

Norsko má Dohodou o EHP zajištěn svobodný přístup na jednotný vnitřní trh Unie, jeho zboží, služby, osoby a kapitál se mohou volně pohybovat v celém Evropském hospodářském prostoru. Pro hladké fungování vnitřního trhu byla v Dohodě o EHP upravena společná pravidla pro hospodářskou soutěž včetně poskytování státní podpory. Taktéž byla dána do souladu legislativa především v oblastech sociální politiky, ochrany spotřebitele a ochrany životního prostředí.

Norové (stejně jako ostatní členové EHP/ESVO) odvádějí jako kompenzaci za svůj volný přístup na trh ES chudším zemím EU finanční prostředky na jejich rozvoj. Od roku 2004 bude Norsko ročně odvádět do společné pokladny přibližně 225 milionů eur. Prostředky se využijí na spolufinancování projektů v oblastech ochrany životního prostředí, kontroly vnějších hranic, soudnictví a zdravotnictví. Téměř polovina norského příspěvku bude použita na rozvojové projekty v Polsku.

Vzhledem k nadcházejícímu rozšíření Unie získalo Norsko v dohodě uzavřené s ES dodatečné kompenzace za ztrátu volného přístupu na trhy s rybí produkcí v kandidátských zemích, které budou od 1. května 2004 podřízeny obchodnímu režimu Společné rybolovné politiky. Po rozšíření EU na základě bilaterální dohody výrazně vzrostou bezcelní dovozní kvóty Unie pro norské sledě a makrely, které jsou nejdůležitějšími exportními komoditami Norska do přistupujících zemí.

Amsterodamskou smlouvou byla Schengenská dohoda z roku 1985, umožňující občanům volně cestovat bez hraničních kontrol mezi signatářskými státy Unie, začleněna do legislativy Evropské unie. Norská a islandská vláda si uvědomily, že přijetím Amsterodamské smlouvy by byla ohrožena Severská pasová unie, na jejímž základě se v polovině 50. letech odstranily hraniční kontroly při pohybu osob mezi severskými státy. Norsko a Island uzavřely v květnu 1999 dohodu s Evropskou unií, která jim umožnila účast na implementaci a vývoji schengenského acquis. Od 25. března 2001 jsou Norsko i Island po boku ostatních severských států plnoprávnými členy schengenského systému.

Pragmatický postoj Norů k Evropské unii

Norská politika je ve vztahu k EU velmi pragmatická a klade důraz na zachování národní suverenity. Norsko se účastní EHP, což mu přináší veškeré výhody spojené se svobodným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob v EU. Norsko je na rozdíl od svých severských sousedů pevně zakotveno v Severoatlantické alianci a nepotřebovalo v Unii hledat dodatečné bezpečnostní záruky.

Přechod Norska na režim SZP by vedle očekávaného snížení objemu zemědělské produkce a pravděpodobného nárůstu nezaměstnanosti mezi norskými farmáři vedl i ke snížení cen zemědělských produktů a potravin. Norští spotřebitelé jsou ovšem ochotni zaplatit za potraviny i vyšší ceny, pokud se tím zajistí zachování tradiční norské zemědělské činnosti. Dopady unijní zemědělské politiky vnímali proto norští občané výhradně negativně. Z finančního hlediska by se Norsko vzhledem k vyspělosti své ekonomiky stalo čistým plátcem do společného rozpočtu ES. Norská ekonomika na začátku 90. let ani neprocházela recesí, jako tomu bylo u hospodářství Finska či Švédska. Vstup do Unie tak nebyl spojován s ozdravěním domácího hospodářství jako u severských sousedů.

Přistoupení k Unii je také obecně spojováno s vyšším přílivem zahraničních investic do přistupující země. Norsko je však zemí se silným státním sektorem a do poloviny 90. let navíc omezovalo příliv zahraničního kapitálu do průmyslových a bankovních subjektů. Vyšší příliv zahraničních investic jako důsledek přistoupení k Unii Norové nepovažovali (na rozdíl například od Švédů) za významnější pozitivum integrace.

Členství v Unii velká část norské veřejnosti spojovala se ztrátou národní identity. (Finové naopak považovali členství v Unii za potvrzení své západoevropské identity, možná kvůli svým historickým zkušenostem a geografické poloze na periférii západní Evropy.) Norsko je v neposlední řadě severskou otevřenou společností a obdobně jako jeho severští sousedé pohlíží na způsoby rozhodování a tvorby legislativy v EU, které jsou v převažující míře v rukou nevolených bruselských úředníků, s patřičnou nelibostí.

Jednoznačným přínosem vyplývajícím z členství v EU by byla možnost Norska zevnitř aktivně ovlivňovat vývoj evropského integračního procesu a spolupodílet se na přípravě veškeré legislativy EU. V rámci rozhodovacích struktur EHP má Norsko pouze omezené možnosti. „Outside“ politika se však u norské veřejnosti těší vysoké podpoře a po přečtení předcházejících řádků se nad tím snad ani nelze podivovat.

Průběh rozšíření Evropské unie na východ a výsledky Mezivládní konference o evropské ústavě budou mít na rozhodování norské vlády o případném přistoupení k Unii spíše nepřímý vliv. Klíčovým vodítkem pro budoucí kroky vlády v otázce členství Norska v EU bude míra podpory u norských občanů.


Autor (1975) je doktorandom na Inštitúte medzinárodných štúdií Fakulty sociálnych vied Univerzity Karlovej, zaoberá sa ekonomickými aspektmi európskej integrácie.

Ďalšie analýzy nájdete na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA