Francie a rozšíření EU: přechod od obrany k útoku

Analýza skúma postoje Francúzska k rozšíreniu Európskej únie a všíma si možné príčiny strachu Paríža pred procesom. Konštatuje, že v poslednom čase chce prezident Chirac vyvrátiť obraz Francúzska chladne príjmajúceho rozširovanie EÚ a zlepšiť jeho imidž v strednej Európe.

 

Při své nedávné návštěvě Maďarska se francouzský prezident Chirac pokusil vyvrátit dojem, že jeho země má strach z nadcházejícího rozšíření Evropské unie na východ. Podle francouzských deníků bylo účelem Chirakovy cesty do Budapešti dokonce zlepšit obraz Francie v očích Středoevropanů.

Chirac se snažil ve svém projevu před maďarskými poslanci rozptýlit představy o tom, že Francie hledá možnosti, jak – slovy Václava Havla – “znovu rozdělit Evropu”. Těžko se mu ale takto mluvilo zhruba dva týdny po summitu evropské trojky – Francie, Německa a Velké Británie, na který hleděly ostatní země EU včetně všech kandidátů s velkou nedůvěrou.

Francouzský strach z rozšíření

Je jisté, že v poslední době události spíše ukazovaly na to, že mezi Francií a postkomunistickými přistupujícími státy je hluboká politická propast. Kromě zmíněné schůzky “direktoria” připomeňme ještě iráckou krizi či polské veto ústavy EU.

Existuje mnoho objektivních důvodů, proč by Francie neměla rozšíření EU o středoevropské země podporovat. Přesto tak činí a současný prezident Chirac byl vždy jeho hlasitým zastáncem. Nejvíce na začátku 90. let, kdy z postu pařížského starosty oponoval tehdejšímu prezidentu Mitterrandovi a jeho návrhu na vytvoření evropské konfederace. Smyslem této iniciativy bylo politicky integrovat postkomunistické země, aniž by bylo nutné rozšířit Evropské společenství či později Evropskou unii.

Mitterrand dobře věděl, že malá Unie je pro Francii velmi výhodná. Svazek ekonomicky silných států, mezi kterými má Francie velkou politickou váhu, je opravdovým multiplikátorem francouzského vlivu. To ale již těžko bude případ Evropské unie o pětadvaceti členských státech, jejíž těžiště se posune více na východ. Klíčovou roli ve francouzských geopolitických úvahách hraje Německo. Francie se obává toho, že tento její zásadní partner se v prohlubování integrace po rozšíření obrátí více na východ, kde může mít silné ekonomické zájmy. Tato obava není nijak nová: německá Ostpolitik začátku 70. let přiměla de Gaullova nástupce Pompidoua porušit odkaz svého předchůdce a v rámci rovnováhy připustit do Evropských společenství Velkou Británii.

Důvodů pro francouzské zneklidnění je ale více, než je možný obrat v zahraniční politice Německa. Až na Polsko jsou všechny přistupující státy malými či středními zeměmi, což nutně odlišuje jejich potenciální strategii uvnitř Evropské unie od francouzské. Polsko, které se sice dá řadit k velkým státům, nemá ovšem daleko k tomu, aby se postavilo do tvrdé opozice proti Francii a Německu, jak jsme viděli na bruselském summitu v prosinci loňského roku. Francie z toho vyvozuje, že postkomunistické země obecně budou problémovými partnery v prohlubování evropské integrace, protože jsou příliš vázány na svou nedávno opětně nabytou národní a státní suverenitu.

Francouzská politická elita je rovněž přesvědčena, že všechny středoevropské země – “nová Evropa” – budou v Evropské unii agenty USA. Slovy de Gaulla, další “trojské koně” po Velké Británii. Přestože tento pocit hraničí s jistou paranoiou, o které dobře vypovídá Chirakův výrok o “zameškaném okamžiku k mlčení” z února loňského roku, jistá objektivní fakta týkající se převážně postoje těchto zemí během irácké krize (Vilniuská skupina, dopis osmi atd.) dávají Francii spíše za pravdu. Přistupující země opravdu patří mezi “atlantisty”, což je víceméně dáno jejich silnou vazbou na Spojené státy, ke kterým cítí vděčnost za pád komunismu.

Rozšíření Evropské unie o Polsko a později Rumunsko (v těchto zemích je stejný počet zemědělců jako v současných patnácti státech EU) bude také znamenat definitivní konec současné podobě zemědělské politiky EU, které je Francie nejen duchovním otcem, ale i největším zastáncem, a tím pádem i odpůrcem její reformy. K tomu všemu se přidávají ještě takové “drobnosti”, jako například ústup francouzštiny z Evropské unie s příchodem středoevropských států, kde je úroveň její znalosti hluboko za angličtinou a němčinou.

Francie sama je ale také na vině. Střední Evropa byla vždy, snad s výjimkou Polska, na okraji jejího zahraničně-politického zájmu, čemuž odpovídá malá míra francouzských investic v tomto regionu či jeho obecně velká neznalost. Francie nyní do značné míry sklízí plody tohoto “nezájmu”.

Posílená spolupráce francouzskou odpovědí

Byla tedy slova prezidenta Chiraka před maďarskými poslanci prázdnými hesly? Nemusíme být hned tak kritičtí. Francie se nikdy oficiálně rozšíření EU nepostavila na odpor. To co bylo řečeno výše o francouzských obavách z rozšíření jsou z hlediska oficiální politiky v podstatě čiré spekulace. Francie je postavena před hotovou věc – rozšíření bude. To, že je nezvratné, bylo jasné Francii již dávno.

Francouzskou odpovědí na aktuální rozšíření je prosazování metody posílené spolupráce uvnitř EU. Nelze popřít, že právě posílená spolupráce je jedna z legitimních cest, jak zajistit, aby se i přes tak velký počet členů posunula Evropská unie v integraci dále. Koneckonců byla prosazena i do návrhu ústavní smlouvy EU jako jeden z klíčových principů fungování Evropské unie. Zkrátka, Francie, ale i další “staré země” Evropské unie nejsou ochotny připustit, aby se nastartované integrační procesy, jakým je například bezpečnostní a obranná emancipace Evropy, kvůli rozšíření jakkoli zpomalily či úplně zastavily.

Nové země mají být vtaženy

Důležitost Chirakova maďarského poselství ale tkví v tom, že “pionýrská” či “avantgardní” skupina zemí nemá být exkluzivním francouzsko-německým klubem, ale spíše otevřenou platformou pro všechny, kteří chtějí být její součástí. A Chirac toto chtěl říci právě v Maďarsku, které je potenciálním členem evropského integračního jádra stejně jako Česká republika. Francie si tedy patrně začíná uvědomovat, že postkomunističtí členové EU nejsou pouze obstrukcí při dalším budování Evropské unie, ale že v sobě naopak mají slušný integrační potenciál.
Je pravděpodobné, že rozšířením získá evropská integrace novou dynamiku. Zvětší se počet postojů, idejí a perspektiv a zároveň bude větší tlak na jednotu před hrozbou zploštění procesu integrace. Středoevropské země včetně České republiky, které dlouhou dobu politicky příliš nerozlišovaly mezi Evropskou unií, NATO či obecně “Západem”, tak budou čelit řadě nových výzev.


Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA