Inštitucionálna spolupráca Litvy, Lotyšska a Estónska

Analýza sa zaoberá súčasnými a historickými aspketmi spolupráce medzi tzv. pobaltskými štátmi. Prináša prehľad o mechanizmoch inštitucionálnej spolupráce Litvy, Lotyšska a Estónska a zamýšľa sa nad budúcnosťou spolupráce týchto krajín v kontexte rozšírenia EÚ a NATO.

 

Hledání spolupráce a integrace v posledním desetiletí 20. století i v současné době je způsobeno důležitými změnami a posuny ve světové politice. Těmto změnám dominuje i konec studené války a zhroucení sovětského režimu. Převrat byl doprovázen osamostatněním států či jejich návratem na politickou mapu světa. Tyto změny přinutily státy obou bloků znovu zvážit své postoje a stanoviska, aby byly opět schopny definovat své místo ve změněném prostředí a aby dokázaly navázat nové vzájemné vztahy.

Ke státům, které se opět objevily na politické mapě v roce 1991, patří Estonsko, Lotyško a Litva. Země se odtrhly od sovětského impéria a od chvíle, kdy znovu deklarovaly nezávislost, se otázka spojená s ideou spolupráce a užší integrace stala jednou z nejdůležitějších dimenzí jejich zahraniční politiky.

Základem regionální spolupráce mezi Estonskem, Lotyšskem a Litvou v dnešní institucionální podobě se stal dokument podepsaný 13. června 1994 s názvem „Parlamentární a mezivládní dohoda o spolupráci mezi Estonskou republikou, Lotyšskou republikou a Litevskou republikou.” Před rozborem této formy spolupráce se krátce seznámíme s historickým vývojem institucionální spolupráce pobaltských států.

Historický rámec pobaltské kooperace

Myšlenku o spolku pobaltských států můžeme pozorovat už od dob závěrečné fáze první světové války v projevech, jednáních a novinových článcích. Procházela různými modifikacemi v závislosti na vývoji mezinárodní a domácí politické situace, ale také v závislosti na odlišných názorech autorů.

Po prvních předběžných poradách na podzim roku 1919, které se konaly v Tallinnu, Rize a Tartu, se na konferenci v Helsinkách (15. – 22. ledna 1920) sešli zástupci takzvaných okrajových států: Finska, Lotyšska, Estonska, Litvy a Polska. Tyto malé státy chtěly zkoordinovat postup vůči bílému i rudému Rusku ve snaze nalézt garance pro svou další existenci. Na začátku 20. let se proto diskutovalo intenzivně o malé (Litva, Lotyšsko a Estonsko) a velké (Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko a Polsko) variantě unie. Mluvilo se též o ještě širší unii se severskými státy.

Konference v lotyšském Bulduri (srpen – září 1920) a v Helsinkách (červenec 1921) daly naději na uskutečnění velké unie mezi Estonskem, Lotyšskem, Polskem a Finskem. Ale polské velmocenské aspirace byly až příliš patrné a začaly vyvolávat nedůvěru. Obsazení Vilniusu polskou armádou a připojení regionu k Polsku navíc předem vyloučily z této kombinace Litvu, což vyústilo ve vznik malé unie. Přestože konference ministrů zahraničí pokračovala až do roku 1925, začalo se Finsko pomalu přibližovat k severským státům.

Formování velké i malé varianty unie selhalo. Postupně byly alespoň podepsány bilaterální smlouvy mezi Estonskem a Lotyšskem. V letech 1919 – 1920 se stal nejvíce životaschopným svaz mezi Lotyšskem a Estonskem, ale ani ten se neobešel bez určitých komplikací (vzájemný hraniční spor). Za jeden z hlavních důvodů můžeme považovat fakt, že Lotyšsko se na rozdíl od Finska cítilo být v podobné pozici jako Estonsko, a proto se staly vztahy mezi Estonskem a Lotyšskem produktivnějšími. První smlouvy mezi danými dvěma státy byly uzavřeny už v únoru a červenci 1919. Výsledkem konference v Tallinnu bylo potom podepsání smlouvy mezi Estonskem a Lotyšskem (1. listopadu 1923). Jednalo se o vojensko-politickou smlouvu obranného charakteru. Obsahovala také hospodářské dohody. Základem celé smlouvy byla regulace příhraničních otázek mezi Estonskem a Lotyšskem (tyto otázky se vyřešily až v roce 1931).

Smlouva ovšem zůstala kvůli blízkosti Sovětského svazu a jeho politice vůči pobaltským státům jen málo efektivní. Lotyšsko se v SSSR těšilo větší důvěře než Estonsko. V třicátých letech se mezinárodní situace změnila, v důsledku čehož se Estonsko a Lotyšsko rozhodly upevnit vzájemnou spolupráci. Jak již bylo řečeno, mohly se ke smlouvě připojit i jiné státy, čehož nyní využila Litva. A tak 12. září 1934 následovalo podepsaní smlouvy ministry zahraničních věcí tří pobaltských států „O vzájemném porozumění a spolupráci mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem“ v Ženevě (Pobaltská dohoda).

Pobaltská dohoda

Pobaltská dohoda byla konzultativní dohodou o spoluprácí v zahraniční politice a diplomatické podpoře v mezinárodních otázkách a předpokládala pravidelné schůzky ministrů zahraničí. Později byla tato smlouva deponována ve Společnosti národů. Narušené rusko-německé vztahy způsobily, že smlouva mohla být skutečně realizována. Do té doby se Rusko pokoušelo spolupráci pobaltských republik bránit. Nicméně agresivita německého nacionálního socialismu zeslabila negativní postoje Ruska k pobaltské spolupráci. Nedůvěra vůči Německu v letech 1933 – 1934 způsobila změnu politiky SSSR vůči pobaltskému spojenectví. Moskva nyní v těchto státech viděla spíše ochrannou hráz proti německé agresivitě.

Pobaltská dohoda však byla uzavřena právě v době, kdy politika supervelmocí začala ovlivňovat také zahraniční politiku pobaltských států. V druhé polovině třicátých let se hodnocení politické perspektivy i ohrožení zvenčí různí podle daného geopolitického postavení. Pobaltské státy nebyly schopny koordinovat své plány na obranu proti mocnému tlaku sovětského státu a následně ani jeho agresi. Estonsko vidělo jako hlavního nepřítele SSSR, Lotyšsko považovalo za úhlavního nepřítele obě velmoci, SSSR i Německo, a Litva očekávala ze strany SSSR podporu proti svým nepřátelům Polsku a Německu. To vedlo Estonsko k označení Pobaltské dohody za nepřijatelnou.

V červnu 1940 tři zmíněné pobaltské státy okupoval Sovětský svaz, od roku 1941 až do roku 1944 byly okupovány Německem a od roku 1945 následovala dlouhá léta pod sovětskou nadvládou.

Spolupráce pobaltských států od roku 1988

Pobaltské státy získaly historické poučení z toho, k jakým katastrofálním následkům může vést malá ochota spolupracovat. Možná proto už v roce 1989, v období obnovené nezávislosti svých států, zasedly lidové fronty těchto tří národů za jednací stůl.

Poprvé po druhé světové válce byla obnovena a na papíře zformulována idea spolupráce mezi třemi vedoucími pobaltskými činiteli na začátku procesu osvobození v září 1988. Tehdy byly přijaty takzvané „Hlavní koordinační principy“. V „Principech“ byla mimo jiné uvedena také idea samostatné pobaltské měny. Spolupráce mezi pobaltskou trojkou zesílila v roce 1988. Silná legální opozice se vynořila z místních národních front. Za zdařilou akci můžeme považovat „pobaltský řetěz“, který byl zorganizován k padesátému výročí podepsání Paktu Ribbentrop – Molotov a jeho tajného dodatku z roku 1939. Přes dva miliony lidí se drželo za ruce v nepřetržitém řetězu od Tallinnu do Vilniusu.

13. a 14. května 1989 se konalo v Tallinnu setkání Národních front Estonska a Lotyšska a litevského Sajudise, které se stalo základem koordinované spolupráce těchto hnutí. Zde byly definovány hlavní společné cíle a možnosti. Rozhodlo se o vytvoření Pobaltského shromáždění, které bylo na základě parity oprávněno koordinovat aktivity daných hnutí. Společně bylo vydáno prohlášení vyzývající k obnovení Pobaltské dohody a k vytvoření Pobaltské rady.

Deklarace nezávislosti

V březnu roku 1990 Litva deklarovala svou nezávislost. Estonsko a Lotyšsko vyhlásily období přechodu, krok za krokem směřovaly k osamostatnění se od Sovětského svazu. Prvním krokem zahraniční politiky se stala „Smlouva o hospodářské spolupráci mezi Estonskem, Lotyšskem a Litvou“, která byla podepsána v dubnu 1990. Rovněž byla obnovena deklarace o spolupráci z roku 1934. Na jejím základě byla 12. dubna 1990 podepsána smlouva o spolupráci v hospodářské oblasti a byla zřízena Rada pro pobaltskou spolupráci. 12. května 1990 byla obnovena Pobaltská dohoda z 12. září 1934, která posloužila jako právní základ pro zřízení společných politických institucí.

Další setkání dvou lidových front Estonska a Lotyšska a litevského Sajudise se uskutečnilo v Rize 16. června 1990. Během jednání byla formulována řada nových úkolů. Po volbách nových parlamentů a vlád se pobaltští politici rozhodli obnovit tradici pobaltské spolupráce a zorganizovat setkání pobaltských prezidentů, premiérů a ministrů zahraničních věcí a také pravidelná setkání parlamentních delegací.

Srpnový puč v Moskvě v roce 1991 urychlil proces, jenž vedl k faktickému osamostatnění Lotyšska a Estonska. Více než stovka států uznala jejich samostatnost. Všechny tři státy byly také následně přijaty do OSN a do dalších mezinárodních organizací.

Spolupráce mezi třemi pobaltskými republikami se začala rozvíjet na více úrovních. Docházelo k pravidelným setkáním hlav států, představitelů pobaltských vlád, ministrů zahraničních věcí i parlamentních delegací.

Od roku 1993 zavedly pobaltské státy společnou vízovou politiku a vytvořili tak společnou vízovou oblast. Podepsána byla také Smlouva o svobodném obchodu, která měla zaručovat volný obchod a vytvořit společný pobaltský trh.

Spolupráce se promítá i v kulturních aktivitách. Všechny pobaltské státy se každoročně prezentují v sousedních zemích na folklorních a pěveckých festivalech, což je tradice, která se udržuje již od druhé poloviny 19. století.

Pobaltská identita?

Přestože se idea pobaltské identity v teoretické rovině hodně blíží projektu zemí Beneluxu, zůstává skutečností, že existují faktory, které spolupráci těchto tří zemí podporují, ale i brání.

Pobaltské státy měly v roce 1991 teoretickou možnost bližší spolupráce. Tuto možnost podporovaly některé základní předpoklady: Všechny tři republiky se odtrhly od Ruska a vytvořily samostatné státy. Rusko zůstalo pro pobaltské státy nebezpečným východním sousedem v bezprostřední geografické blízkosti. Navíc měly tyto státy stejné problémy při obnově své státnosti a stejný vztah k NATO a k Evropské unii s určitou potenciální šancí na členství v těchto organizacích.

Nejdůležitějším krokem k bližší spolupráci mezi vládami pobaltských republik se stalo založení Rady ministrů tří pobaltských států během setkání premiérů Litvy, Lotyšska a Estonska 13. června 1994. Podepsání dokumentu „Parlamentární a mezivládní dohoda o spolupráci mezi Estonskou republikou, Lotyšskou republikou a Litevskou republikou“ lze nazvat základem institucionalizace dnešní regionální spolupráce mezi pobaltskými republikami. V dohodě jsou zakotveny následující formy spolupráce:

  • Pobaltské shromáždění (Baltic Assembly – BA)

  • Rada pobaltských ministrů (Baltic Council of Ministers – BCM)

  • Pobaltská rada (Baltic Council – BC)

  • Pobaltská prezidentská rada (Baltic Presidential Council – BPC)

Pobaltské shromáždění

Pobaltské shromáždění (dále BA) začalo fungovat 8. listopadu 1991 a je společnou meziparlamentní strukturou. Každému státu připadá dvacet členů z národního parlamentu, což dohromady představuje šedesát členů. Zasedání se konají dvakrát ročně, na jaře a na podzim.

Pobaltské shromáždění je meziparlamentním institucionálním poradním tělesem Estonska, Lotyšska a Litvy a prosazuje spolupráci mezi těmito třemi státy. Shromáždění má sedm výborů (právní, sociální a hospodářský, pro životní prostředí a energetiku, pro komunikaci, pro vzdělání, pro vědu a kulturu, pro bezpečnost a sekretariát). Sekretariát má sídlo v Rize. V rámci Shromáždění existuji také politické frakce. BA předkládá svá stanoviska v rozhodnutích, deklaracích, doporučeních, nabídkách a prohlášeních. Jejich právní nebo politická závaznost však není stanovena.

Pobaltské státy se na společném fóru BA a BCM v roce 2002 rozhodly změnit půlroční předsednictví na jednoleté, aby v jednom období držel předsednictví ve všech institucích jeden stát. (Rozhodnutí vešlo v platnost roku 2003 za předsednictví Litvy.)

Prvním úspěchem Pobaltského shromáždění se stalo dosažení stáhnutí sovětské armády z pobaltských republik v roce 1992. Tento problém znovu sjednotil pobaltské státy.

Rada pobaltských ministrů

Rada pobaltských ministrů (dále BCM) představuje mezivládní spolupráci pobaltských států na základě stanov. V jejím rámci se konají schůzky předsedů vlád, ministrů zahraničí a obrany a jiných ministrů odpovědných za příslušná odvětví. Stanovy určují setkání dvakrát ročně – na jaře a na podzim. Má osmnáct výborů starších úředníků, které pokrývají všechny ministerstva. Rada má navíc dva permanentně pracující orgány v oblasti bezpečnostní a obranné politiky: Výbor pro zahraniční věci a Výbor pro obranu a udržování míru.

Pobaltská rada

Další institucí pobaltské spolupráce je Pobaltská rada (BC), která se schází jednou do roka na jaře. Je společným fórem Pobaltského shromáždění a Pobaltské rady ministrů. Základem práce BC je meziparlamentní a mezivládní smlouva o spolupráci Estonska, Lotyšska a Litvy, která byla doplněná protokolem o spolupráci v roce 1996.

Pobaltská prezidentská rada

Pobaltská prezidentská rada (BPC) byla vytvořena 12. května 1990 jako fórum spolupráce hlav států. Její původní název byl Rada pobaltských států. Společná fóra BA a BCM však začala být nazývána podobným jménem Pobaltská rada. Aby nebyla použita stejná jména a nenastaly zmatky, začal se institut prezidentské spolupráce od roku 1993 nazývat Pobaltská prezidentská rada.

Preferované směry spolupráce v současnosti

Estonsko, Lotyšsko a Litva se dohodly, že rozmanitá, intenzivní a pragmatická spolupráce odpovídá základním zájmům jejich států a je důležitá pro jejich úsilí o úspěch v různých směrech zahraniční politiky. V evropském kontextu jsou tyto státy malé rozlohou i počtem obyvatel. Proto bylo pro jejich společné cíle (stát se plnoprávnými členy Evropské unie a NATO) výhodnější zkoordinovat vzájemnou spolupráci.

Směr EU

Estonsko, Lotyšsko a Litva měly společný cíl: stát se členy EU. Proto právě spolupráce v hospodářství byla považována za velmi důležitou oblast. Velký důraz je v pobaltských státech kladen především na hospodářský vývoj, protože v budoucnu budou muset čelit silným konkurenčním tlakům vnitřního trhu EU. Aby bylo možné udržet a dále rozvíjet již vytvořenou oblast volného obchodu, podepsaly Estonsko, Lotyšsko a Litva smlouvu o svobodném obchodu průmyslového a zemědělského zboží. 1. července 1998 vstoupila v platnost „Smlouva o odbourání celních obchodních bariér“ mezi Estonskem, Lotyšskem a Litvou. O rok později pak byla podepsána „Dohoda o společném pobaltském tranzitu“.

Přestože jsou tyto smlouvy pro všechny strany výhodné, objevují se relativně časté problémy v oblasti zemědělských výrobků. Jako příklad lze uvézt Lotyšsko, které vyhlásilo v červnu 1999 takzvané 200denní prozatímní obranné metody na import vepřového masa. Konkrétně šlo o dodatečné 70 % clo na nejnižší hranici do 0,34 LVL/kg. Estonsko se vyslovilo, že po takovém chování Lotyšska je těžké Smlouvu o volném obchodu zachovat.

Dlouhodobější prioritou pobaltských států je integrace do evropské energetické sítě. Proto také Estonsko v období svého předsednictví v BMC usilovalo o integraci energetických systémů pobaltských republik ve snaze vytvořit společný pobaltský energetický trh, jak bylo stanoveno ve smlouvě z roku 1998. Navíc je to zároveň podmínka pro integraci do energetické sítě EU.

Pobaltské státy mají společný zájem na posílení spolupráce se Severskou radou ministrů a na posílení účasti v mezinárodních programech a projektech. Jedná se především o programy věnované integraci evropských a pobaltských elektrických a plynových sítí. Zvláštní důležitost je také věnována vypracování a rozvíjení bezpečného dálničního a železničního spojení. Všechny transportní koridory (Via Baltica, Rail Baltica) by se měly stát plně funkční jednotkou, pro kterou by měl platit stejný legislativní režim jako v EU.

Estonsko se stalo první pobaltskou zemí, která byla Evropskou unií uznána za schopnou zahájit vstupní rozhovory. Možné přistoupení pobaltských států bylo rozdělené dvě období, jednota Pobaltí byla tudíž narušena. Estonsko na základě svých zkušeností podporovalo co nejrychlejší zahájení vstupních rozhovorů i s Litvou a Lotyšskem. To se také po Helsinském summitu stalo. Od té doby se vstupních rozhovorů účastnily všechny pobaltské státy. V tomto procesu úspěch záleží především na individuálních schopnostech každého kandidátského státu přijímat acquis. Do tohoto rozhodnutí podporovalo Estonsko politicky ve svých vztazích s EU Lotyšsko a Litvu. Postoj EU nemění nic na skutečnosti, že pobaltská trojka měla a má stále společné zájmy v mnoha oblastech.

Směr NATO

Od získání nezávislosti je jednou z hlavních priorit zahraniční a bezpečnostní politiky všech tří pobaltských zemí členství v NATO. Spolupráce mezi třemi pobaltskými republikami v oblasti společných obranných projektů je v porovnání s ostatními oblastmi spolupráce úspěšnější, protože vychází především ze společného zájmu a cílů obrany pobaltských států. (V roce 1995 byla podepsána rámcová dohoda o spolupráci v oblasti obrany a společných projektů Estonska, Lotyšska a Litvy.) Cílem rámcové dohody bylo především zvyšování obranyschopnosti a také integrace do evropských a atlantických bezpečnostních struktur. Není pochyb o tom, že bezpečnostní rizika, která ohrožují jednotlivé pobaltské státy, si jsou velmi podobná. Jde zejména o následující nebezpečí:

  • aktivity namířené proti státní nezávislosti a ústavnímu systému země

  • politické nebo ekonomické podmaňování nebo jiné formy závislosti na jiné zemi

  • snahy zabránit integraci do evropských a transatlantických struktur

  • překážky kladené proti začleňování jednotlivých sociálních a etnických skupin

  • bránění ekonomickému a sociálnímu rozvoji státu

  • vojenské aktivity proti obranným schopnostem státu.

Jde rovněž o aktivity spojené s organizovaným zločinem, ilegální migrací nebo přílivem zahraničních uprchlíků z oblastí konfliktů, z oblastí postižených ekologickou katastrofou a jejími následky a podobně. Tyto hrozby se mohou v politické, sociální, ekologické, ale i individuální sféře aktivovat.

Vojenská spolupráce mezi třemi pobaltskými státy je řízena a kontrolována dvěma orgány: Ministerským výborem (Ministerial Commitee – MC) a Pobaltským vojenským výborem (Baltic Military Commitee – BCM). První sestává z ministrů obrany, je politickým orgánem a přijímá zásadní rozhodnutí o trojstranné obranné spolupráci. Druhý je tvořen veliteli ozbrojených sil. Realizuje rozhodnutí ministrů a vojenskou stránku společných projektů a dává doporučení pro další rozvoj.

MC a BMC zřídily navíc k provádění svých úkolů zvláštní společné pracovní skupiny sestávající z civilních a vojenských zástupců každého národního ministerstva obrany a generálního štábu. Ty se zabývají administrativními přípravami, rozvojem plánů společných projektů nebo například přípravou výročních zpráv.

Společné akce a projekty

Spolupráce pobaltských států s NATO vedla k zastoupení těchto zemí v Radě pro severoatlantickou spolupráci a v roce 1994 k přistoupení k programu Partnerství pro mír. 16. ledna 1998 byla ve Washingtonu podepsána Charta o partnerství mezi USA a pobaltskými státy.

Třístranná vojenská cvičení spolu s členy NATO a v rámci Partnerství pro mír zvyšují připravenost pro možné společné vojenské nebo mírové mise a představují cennou možnost zlepšit vzájemnou spolupráci. Výborným příkladem obranné spolupráce je množství společných vojenských projektů, které zvyšují nejen obranné schopností tří států, ale i bezpečnost celé oblasti.

Každý projekt má mnohonárodní vojenskou pracovní skupinu. K usnadnění efektivní koordinace západní podpory se řídící skupiny scházejí třikrát ročně na zvláštním Fóru pobaltské bezpečnostní podpory (Baltic Security Assistance Forum – BALTSEA), zřízeném v roce 1997. Fórum je odpovědné za koordinaci získané mezinárodní pomoci, stejně jako za zjišťování oblastí, kde je potřebná další pomoc. Každý podzim svolává BALTSEA společné setkání s vysoce postavenými zástupci ministerstev obrany a zahraničí ke zhodnocení předchozí spolupráce a projednání budoucích projektů. Úředním jazykem všech projektů je angličtina.

Hlavními společnými projekty v oblasti obrany jsou:

  • Pobaltský prapor (Baltic Battalion – BALTBAT)

  • Pobaltská námořní flotila (Baltic Naval Squadron – BALTRON)

  • Kontrolní síť Pobaltského vzdušného prostoru (Baltic Air Surveillance Network – BALTNET)

  • Pobaltská obranná akademie (Baltic Defence College – BALTDEFCOL)

Pobaltský prapor

BALTBAT je prvním společným projektem tří pobaltských republik. Formování začalo v roce 1994 jako mírové jednotky sestavené z vojáků pobaltských států. Dnes se jedná o pěší prapor, připravený k účasti na mírových operacích. BALTBAT se skládá ze tří střeleckých jednotek (každá z jednoho státu), velení, logistické podpory a zaměstnanců praporu. Prapor je geograficky roztříštěn, každá jednotka je umístněna ve svém národním výcvikovém středisku (Paldiski v Estonsku, Adapi v Lotyšsku a Rukla v Litvě). Velitelství a hlavní výcvikové středisko se nachází v lotyšském Adapi.

Velitel BALTBAT, jeho zástupce a náčelník štábu jsou jmenováni na základě principu rotace. Celková síla praporu by měla být okolo 750 mužů a žen. Všichni členové BALTBAT mají za sebou zkušenost z mírových misí a účastnili se buď mise IFOR / SFOR v Bosně a Hercegovině, nebo mise UNIFIL v Lisabonu v rámci Severského praporu. Společná vícenárodní jednotka nazvaná BALTCON se od října 1998 do dubna 2000 účastnila mírové operace SFOR vedené NATO a chránila mír v Bosně a Hercegovině jako součást dánského praporu. BALTBAT je podporován finančně Dánskem, Finskem, Německem, Nizozemím, Norskem, Švédskem, Velkou Británií a Spojenými státy.

Pobaltská námořní flotila

BALTRON byla zřízena na podzim 1996. Jejím hlavním úkolem je vytvořit základ pro užší spolupráci námořních sil pobaltských států, připravit námořníky tří států na práci dle standardů NATO, koordinovat úsilí při provádění různých námořních úkolů, ale především provádět odminovací operace a pátrací a záchranné akce v Baltském moři. BALTRON odminoval a zničil v Baltském moři okolo jednoho sta min a jiného explozivního materiálu, který je hlavně pozůstatkem druhé světové války. Velitelství BALTRON je v Estonsku. Velitel, jeho zástupce a náčelník štábu jsou jmenováni na základě principu rotace. BALTRON je podporována finančně Belgií, Dánskem, Finskem, Německem, Nizozemím, Norskem, Švédskem, Polskem, Británií a Spojenými státy. Řídící skupinu vede Německo.

Kontrolní síť pobaltského vzdušného prostoru

BALTNET je projektem k získávání, koordinaci a zpracování dat. Hlavním cílem je vytvořit společný vzdušný dohlížecí systém a zlepšit spolupráci s pobaltskými zeměmi v této oblasti obrany. Je plánován rozvoj radarového a analytického sytému, který by byl kompatibilní se systémem NATO.

Regionální vzdušné koordinační centrum je umístěno v Litvě a je propojeno s národními centry Lotyšska a Estonska. K rozvoji centra BALTNET významně přispívají Spojené státy a Norsko, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Island, Švédsko, Polsko, Velká Británie. Řídicí skupina je vedena Norskem.

Pobaltská obranná akademie

Akademie BALTDEFCOL byla zřízena v červnu 1997 a je společnou vojenskou vzdělávací institucí, která rozvíjí znalosti vyšších důstojníků a zvyšuje jejich schopnost spolupracovat v rámci mezinárodních jednotek. Jde o instituci, která nabízí studijní kurzy zabývající se geografickými a politickými podmínkami, koncepty teritoriální obrany každé z pobaltských zemí, různými správními a právními systémy. Dále nabízí kurzy pro vyšší štábní důstojníky a možnost studovat operace a taktiku, logistiku, politické vědy a strategii, povinnosti mužstva, obranu, vojenské technologie. Absolventi jsou tak připraveni pro práci v mezinárodních oddílech, pro posty velitelů, pro práci při policejních akcích a pro výcvik důstojníků svých armád. Důležité je, že v této škole studují budoucí důstojníci ze členských států NATO, takže i z České republiky.

BALTDEFCOL má sídlo v estonském Tartu. První kurzy byly zahájeny v srpnu 1999 a délka výuky je dva roky. BALTDEFCOL je podporována finančně především Dánskem Finskem, Norskem, Švédskem, Norskem a Švýcarskem. První český důstojník ukončil studium v BALTDEFCOL v roce 2002.

Spolupráce na jiných úrovních

Litva, Lotyšsko a Estonsko představují svou kulturu skrze společné projekty i mimo Pobaltí. Dávají přitom přednost prohlubování spolupráce se severskými státy a především se Severskou radou ministrů. Jednou z nejúspěšnějších společných akcí bylo 10. výročí pobaltského řetězu v srpnu 1999. Kulturní festival v severských zemích v roce 2001 se také vydařil.

V oblastí školství je zde snaha vytvořit společný prostor pro základní, střední a profesní vzdělaní. Připravují se také smlouvy pro uznání vysokoškolského vzdělaní a titulů. Ve spolupráci se Severskou radou ministrů se připravují mimo kulturních projektů také projekty vzdělávací, jako například vytvoření společného vysokoškolského prostoru. Pracuje se též na přípravě smluv v oblastí sociálního zabezpečení a o výměně informací o dynamice národního zákonodárství.

Závěr

Estonsko, Litva a Lotyšsko nabyly opět své nezávislosti 23. srpna 1991 a každá z těchto republik se vydala svou cestou výstavby státu. V oblasti politické i hospodářské to znamenalo podniknout mnoho reforem, mezi něž můžeme počítat i přechod od centrálně plánovaného hospodářství k tržním ekonomikám. Zahraničně politická orientace pobaltských republik se od základů změnila.

Přestože si pobaltské státy vytyčily společně řadu úkolů, výsledky spolupráce nebyly valné. Spolupráce stagnovala hlavně od roku 1991. Tomuto stavu napomohly v první řadě chybějící finance a technické vybavení, navíc chyběly mechanismy a nástroje k přijímání rozhodnutí. Přidaly se i radikální změny v srpnu 1991, po puči v Moskvě. Tyto státy získaly příležitost k rychlému osamostatnění, která zaskočila i je samotné. Nyní se tři pobaltské národy musely soustředit na proces získání státní suverenity, a proto se záležitosti spojené s myšlenkou vzájemné spolupráce ještě tentýž rok prakticky zastavily.

Cíle a zájmy Estonska, Lotyšska a Litvy stejně jako způsoby jejich ohrožení jsou však obdobné. Navíc byla spolupráce důležitým předpokladem integrace do EU a transatlantických struktur. Pobaltský region dnes buduje svou pozici. Klade důraz na infrastrukturu, obchod, komunikaci, transportní sítě, energické zásobování, životní prostředí, a v neposlední řadě na vybudování kvalitního a fungujícího trhu práce.

Vzájemnou koordinací svého jednání pak pobaltské státy mohou dosáhnout více než pouhým součtem svých jednotlivých hlasů. Staly se regionálně významnou geopolitickou jednotkou, která má stabilizující vliv na hraničním území mezi EU / NATO a Ruskem, a jsou dnes velmi nadějnými aspiranty pro začlenění se do euroatlantických ekonomických a obranných společenství.


Autorka  vyštudovala politológiu na Inštitúte politologických štúdií Fakulty sociálnych vied Univerzity Karlovej a dokončuje doktorandské štúdium na IPS. Pracovala na veľvyslanectve Českej republiky v Talline. V súčasnosti prednáša na IPS a Tallinskej univerzite. Je predsedníčkou Česko-estónskeho klubu v Prahe.

Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA