Kolik plánů pro Turecko?

Rozhodovanie Európskej rady o začatí predvstupových rokovaní s Tureckom sa blíži a ním sa stále častejšie objavuj výhrady rôznych členských krajín. Autorka sa v analýze sleduje procesy a záujmy, ktoré by mohli začatie rokovaní zabrzdiť.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

V souvislosti s nadcházející Evropskou radou, která má rozhodnout o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem, se na pozadí politiky jednotlivých členských zemí opět rýsuje otázka, kdo a jakým způsobem ovlivňuje budoucí agendu Unie a kdy některé členské státy v souvislosti s vývojem na domácí scéně příliš „re-nacionalizují“ některá evropská témata. Dobrým příkladem je v této souvislosti Francie a otázka členství Turecka v EU.

Jaká je momentální situace?

O datu zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem rozhodne 16.-17. prosince Evropská rada. Jak zpráva Evropské komise ze začátku letošního října, tak pracovní návrh společného prohlášení nejvyšších představitelů členských zemí, který připravilo nizozemské předsednictví, počítá s plnoprávným členstvím Turecka v EU. Na základě navrhovaných omezení, v případě volného pohybu osob dokonce trvalého charakteru, je sice možné tuto premisu zpochybňovat, ale v rovině politických deklarací je situace jasná. Tuto pozici potvrdil v rozhovoru pro německý deník Berliner Zeitung také Evropský komisař pro rozšíření Olli Rehn, který uvedl, že Komise nezvažuje pro Turecko jakýkoli „plán B“.

Za této situace začaly některé členské země, především Francie, Rakousko, Dánsko a Slovensko, tlačit na to, aby se do závěrů prosincového summitu dostala také alternativa k plnému členství Turecka v EU. To pochopitelně odmítá nejen Ankara, ale například také Velká Británie a Německo – Spojené království jako tradiční advokát tureckého členství, německý kancléř Gerhard Schröder zase nechce nechat ani bod Angele Merkelové z opoziční CDU, která alternativu k plnému členství Turecka prosazuje dlouhodobě. Tento týden bude pro konečnou podobu prohlášení klíčový a důležitou roli sehraje opět předsednická země. Zdá se, že Nizozemci zatím zůstávají k argumentům „alternativců“ hluší a nechtějí „měnit pravidla v průběhu hry.“ Jakékoli explicitní zahrnutí jiného způsobu členství by se navíc podle předsednictví patrně stalo tzv. sebenaplňujícím se proroctvím, alternativní řešení v případě neúspěchu dlouhých přístupových rozhovorů je navíc možné nalézt i později. Tento týden proběhne ještě dvoudenní návštěva nizozemského ministra pro evropské otázky v Turecku (úterý a středa), ve čtvrtek se do Bruselu chystá turecká delegace v silné sestavě v čele s premiérem Erdoganem.

Francouzské karty

Ačkoli prezident Chirac osobně údajně plné členství Turecka podporuje, klade Paříž momentálně tři podmínky, které by měly být s ohledem na francouzské veřejné mínění splněny, než bude Turecku dáno datum zahájení přístupových rozhovorů. Podmínkou číslo jedna, kterou bude podporovat také Rakousko a Slovensko, je zahrnout do závěrů Rady souvětí, že Turecko se v případě neúspěchu přístupových negociací bude muset spokojit s „méně než plným členstvím“. Jedno z nebezpečí, které takové explicitní prohlášení skrývá, je naznačeno výše. Navíc dále vychyluje asymetrickou vyjednávací pozici Turecka v jeho neprospěch. Z vlastní zkušenosti víme, jakým způsobem byly v průběhu negociací přijímány hodnotící zprávy Evropské komise, která jednání koordinuje. Tureckou společnost čekají další reformy a při nedostatku slibovaného evropského cukru může bič na další turecké vlády přestat fungovat.

Druhá francouzská podmínka se také týká textu závěrů Evropské rady. Ty by měly zahrnovat dodatek, že odmítnou-li i v případě úspěšného završení přístupových jednání Francouzi turecké členství v referendu, země do EU nevstoupí. Vstup nového člena může ale při ratifikaci přístupové smlouvy odmítnout jakýkoli členský stát. Jednání je možné zablokovat i v průběhu přístupových negociací (V případě vážného a trvalého porušování zásad svobody, demokracie a lidských může tento krok doporučit Evropská komise, navrhnout jej může i třetina členských států, které o takovém kroku poté rozhodnou v Radě kvalifikovanou většinou). Francouzská formulace tak spíše naznačuje, že by Francie v případě nutnosti mohla přistoupit i k politickému precedentu, ke kterému v EU zatím nedošlo, tj. k referendu o členství kandidátské země před ukončením přístupových negociací.(Francouzské referendum o vstupu Velké Británie v roce 1972 proběhlo v dubnu. Přístupová smlouva byla podepsána v lednu 1972.) Otvírá se tu tak další prostor pro jakousi permanentní „re-nacionalizaci“ turecké otázky.

Třetí podmínka se týká data zahájení přístupových rozhovorů. Paříž nechce, aby tento termín jakkoli kolidoval s konáním francouzského referenda o ústavní smlouvě. Obě témata by se podle francouzských politiků mohla voličům jaksi propojit. Tato podmínka je pochopitelná a je i pravděpodobné, že se Francii nakonec podaří posunutí data zahájení negociací s Tureckem prosadit. Riskovat výsledek francouzského referenda, když se proti členství Turecka vyslovuje stabilně kolem 55% Francouzů a Francouzek, se neodváží patrně ani Velká Británie. Zahájení rozhovorů s Tureckem by tak mohlo připadnout na období britského předsednictví v druhé polovině roku 2005.

Závěrem

Co může na summitu dále komplikovat konečné rozhodnutí o datu zahájení negociací je otázka rozděleného Kypru. Je možné, že se „černé práce“, kterou nejen pro Francii dělalo v souvislosti s Tureckem donedávna Řecko, ujme Kypr. Pokud Turecko odmítne uznat Kyperskou republiku, bude ostrovní stát zcela jistě proti. Kypru by měl postačit podpis protokolu k turecké smlouvě o přidružení k Evropské unii z roku 1963, který reflektuje rozšíření EU o deset nových členů, a který Turecko již přislíbilo podepsat. Ať už dopadne summit jakkoli, je zřejmé, že otázka tureckého členství v EU bude dlouhodobým evropským tématem vnitropolitických diskusí, které se zpětně otisknou do politiky Unie vůči této kandidátské zemi.


Ďalšie analýzy a komentáre nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA