Konec cesty? Referenda o vstupu pobaltských republik do Evropské unie

Pobaltské krajiny patrili od začitaku 9O-tych rokov k najväčším nadšencom pre vstup do EÚ. Ich snaženie o vstup do EÚ má však ešte jeden rozmer: špecifické podmienky a historické skúsenosti v súvislosti s rozpadom ZSSR.

 

Na začátku devadesátých let nebylo větších nadšenců pro vstup do EU nad pobaltské politiky. Vstup do Evropské unie byl důležitou součástí sloganu „návrat do Evropy”, který proklamovaly všechny státy bývalého sovětského bloku. Východoevropské země se po hospodářské stagnaci socialistické ekonomiky vydaly na nelehkou cestu hospodářské transformace, doprovázenou tíživými sociálními dopady. Přitažlivým magnetem pro ně byla především stabilita a hospodářská prosperita severní a západní Evropy. Úvahy pobaltských států o vstupu do EU v sobě ale měly zakotvenou ještě jednu dimenzi, která vyplývala z jejich specifických podmínek a historické zkušenosti. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a Litva, Estonsko a Lotyšsko obnovily nezávislost, což se ještě před pár lety zdálo být zbožným přáním a naprosto nesplnitelnou metou. Rychlý rozpad SSSR nebyl schopen předpovědět žádný z renomovaných sovětologů.

Cesta pobaltských států z postsovětského prostoru

Obnovení politické samostatnosti bylo pro pobaltské státy jen prvním, ale zásadním krokem transformačního procesu. Estonsko, Lotyšsko a Litva začínaly narozdíl od ostatních východoevropských států doslova z bodu nula. Místní ekonomiky byly až do přelomu osmdesátých a devadesátých let direktivně řízeny z Moskvy a rozpad SSSR přinesl i rozpad sovětského trhu a vazeb, kterými byly pobaltské podniky propojeny s dalšími sovětskými ekonomickými subjekty. Obchodní reorientace a s ní související komplexní restrukturalizace hospodářství se stala základní podmínkou pro cestu z nestabilního postsovětského prostoru.

Od členství v Evropské unii pobaltské státy očekávaly nejen ekonomickou pomoc a prosperitu. Spíše opatrný a zdrženlivý postoj západní Evropy k jejich vstupu do NATO během druhé poloviny devadesátých let jim umožnil spojovat s členstvím v EU alternativní bezpečnostní řešení, soft security. Zatímco zapojení pobaltských států do NATO bylo pro ruské politiky dlouho nestravitelným soustem, proti vstupu pobaltských států do EU se Rusko nepřátelsky nestavělo. Atraktivita západního integračního procesu vzrostla poté, co do něj v roce 1995 vstoupily Švédsko a Finsko. Zejména v Estonsku, ale i v Lotyšsku se tyto severské země staly nejdůležitějšími obchodními partnery a investory. Baltské moře se v polovině devadesátých let stalo skutečně vnitřním mořem Evropské unie a severské členské státy společně s Německem plně podpořily přijetí pobaltských států do EU. Jedním z cílů Severské dimenze, iniciované roku 1997 finskou diplomacií, byla právě podpora integrace pobaltských států a Polska do Unie a vytvoření kooperačního mostu k přímořským oblastem Ruska.

Strategie EU vůči pobaltským státům nebyla konzistentní a prošla určitými vývojovými fázemi. Unie k nim přistupovala jako k regionálnímu celku a vyvíjela nátlak na vnitřní kooperaci a ekonomickou integraci pobaltských republik. Úspěšnost jejich spolupráce a překonávání partikulárních zájmů měla předurčovat možnosti zapojení Pobaltí do širšího evropského integračního procesu.

Tato koncepce utrpěla trhlinu na lucemburském summitu EU v prosinci 1997, na kterém německo-francouzský tandem prosadil dvourychlostní strategii rozšiřování. Z pobaltských států se do první skupiny dostalo jen ekonomicky nejrozvinutější Estonsko, za které výrazně lobovalo Finsko. Naopak Švédsko s Dánskem se stavěly za princip regaty a celkem rovnoměrně podporovaly přijetí všech tří pobaltských států. Lucemburský summit vyčleněním nejrychleji se transformujícího Estonska narušil kooperaci uvnitř pobaltského regionu tím, že přispěl ke zproblematizování vztahů a pohloubení rozporů mezi sebevědomým a ekonomicky dynamičtějším Estonskem a jeho méně úspěšnými jižními sousedy. Zvýraznění Estonska nemělo být přitom chápáno jako odmítnutí druhých pobaltských států, ale jako výzva k zintenzivnění transformačních kroků. Bylo bezesporu i sondážním balónkem opatrně vyslaným k Rusku. Rozštěpení odstranil až helsinský summit o dva roky později, který prosadil princip regaty. Lotyšsko a Litva se tím dostaly na stejnou úroveň s Estonskem.

Jednání o převzetí acquis communautaire nebyla vždy jednoduchá a nespokojenost s nutností podřídit se direktivním západním standardům se projevila v opadnutí původního optimismu. Hlasitěji začaly být slyšet hlasy těch skupin a vrstev společnosti, jimž vstup do EU zkomplikuje postavení. Frazeologie cesty do sjednocené Evropy a hesla s ní spojené prosperity tak začala od začátku nového století ztrácet svou atraktivitu. Spolu s tím, jak se hospodářská situace pobaltských států postupně stabilizovala, se oslaboval i magnetismus Evropy.

V polovině devadesátých let se zastavil hospodářský propad pobaltských států a jejich ekonomika začala růst. Hospodářský růst přerušily negativní důsledky ruské krize v roce 1998. Přestože největším obchodním partnerem pobaltských států byla již tehdy Evropská unie, poukázala tato krize na křehkost rozvíjejících se ekonomik a na přetrvávající závislost na vývoji v Rusku. To se týkalo v prvé řadě litevského a lotyšského obchodu, ale i Estonska, které se od ruského trhu odpoutalo nejvíce. Po překonání krize v roce 1999 pobaltské ekonomiky obnovily hospodářský růst. Tempem růstu HDP Lotyšsko a Litva v posledních letech mírně předstihly Estonsko, které si stabilně udrželo pětiprocentní přírůstek. I přes skutečně úctyhodné výsledky ekonomické transformace, které zvedly sebevědomí společnosti, však pobaltské státy výší HDP zatím zůstávají v dolní části žebříčku uchazečů o členství v EU. Přesto například Estonsko již na začátku století výší hrubého domácího produktu na hlavu převyšovalo Polsko. Obavy z poklesu hospodářské dynamiky (po roce 1999 se roční přírůstek HDP pohyboval kolem 5 – 7 %) po vstupu do EU tvořily základ argumentace odpůrců Unie.

Vedle úspěšného hospodářského růstu přinesl rok 2002 završení dvou zásadních dlouhodobých cílů pobaltských států. V listopadu na pražském summitu NATO byly pobaltské státy přizvány do Severoatlantické aliance a na prosincovém zasedání Evropské rady v Kodani obdržely po uzavření posledních vyjednávacích kapitol pozvánku do Evropské unie. Přístupové smlouvy čekaly jen na referenda, která měla ukázat skutečnou podporu občanů vstupu do EU.


Doc. PhDr. Luboš Švec, CSc. je historik. Působí na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. Specializuje se na moderní dějiny středovýchodní Evropy, zejména pobaltských zemí.

Tu môžete nájsť celý text analýzy

Ďalšie analýzy môžete nájsť na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA