Konec visegrádské spolupráce aneb nekamenujte proroky

Autor sa pozerá na možnosť pokračovania spolupráce krajín vyšegrádskej skupiny aj po ich vstupe do EÚ. Význam V4 vidí v postavení regionálneho machanizmu, ktorý by pomohol spolupráci únie s Ruskom a postsovietskym priestorom.

 

Na počátku února letošního roku zveřejnil Jiří Pehe v Hospodářských novinách článek, v němž vyložil svůj názor na podstatu visegrádské skupiny, nastínil (s otazníkem v závěru) jistou prognózu jejího dalšího vývoje a z ní také vyvodil určité doporučení pro českou zahraniční politiku – svorníkem jeho argumentace se pak stal, podle mého mínění, ne zcela vyvážený pohled na roli a význam Polska ve Visegrádu. Zmíněný pohled pohled lze shrnout do několika tezí:

  • 1. Visegrádská skupina nepřežije vstup svých členů do EU kvůli Polsku, které
    a) je moc velké
    b) není organickou součástí střední Evropy
    c) jeho mocenské ambice se neslučují se zájmy ostatních členů V-4
  • 2. Tyto polské ambice v kontextu jednání o evropské ústavě
    a) jdou na ruku euroskeptikům (např. z české ODS)
    b) zapříčiní oddělení Polska od zbytku V-4
    c) povedou k zániku Visegrádu
  • 3. Jediným řešením je nový model středoevropské spolupráce, který
    a) bude bez Polska
    b) bude spočívat na spojenectví s Rakouskem a Slovinskem
    c) bude více než Visegrád založen na společné historii a regionální agendě

Visegrád s Polskem byl na úpočátku 90. let jakousi dočasnou nutností, možná vynuceným omylem, nouzovým řešením situace po ukončení studené války, pragmatickým nástrojem k vynucování přístupu do NATO a EU – tento omyl nyní vyvstává ve své skutečné podobě na pozadí sporu o evropskou ústavu a je nutné s ním něco udělat. Názor je to velmi radikální, soud velmi rychlopalný a prognóza velmi jistá (byť s otazníkem), že nelze nereagovat – ne vše je totiž tak jednoznačné.

V první řadě nutno říci, že nejde o myšlenku zcela novou, ale zčásti o repliku (přinejmenším v bodu 1) názoru, jímž bylo Polsko z české strany počastováno v době, kdy zavěšeno v bezpečnostním vzduchoprázdnu mezi rozpadajícím se Sovětským svazem a sjednocujícím se Německem hledalo velmi těžce útočiště v tzv. Pentagonále, původní jadersko-alpské Quadragonále čerstvě rozšířené o Československo.

Teze o nepříslušnosti Polska ke střední Evropě a jeho odkázání do patřičných, tj. baltických mezí, Poláky příliš nepotěšila. Vedla poté i k poměrně rozšířenému a častému názoru, že bez ohledu na politickou orientaci toho či onoha politika nebo politické strany existuje „jeden“ český pohled na Polsko. Za ním se již tehdy v Polsku viděla snaha o jeho vyloučení ze střední Evropy, a to kvůli nejistotám za polskou východní hranicí, kvůli „historicky“ motivovaným obavám z polsko-maďarského spojenectví, ale i proto, že Polsko mělo překážet snahám vybudovat tehdy ještě z Československa jakýsi nový „most“ mezi Východem a Západem.

Tento přístup, nahrazující historicistními konstrukty jistou nevyhraněnost reflexe nových aspektů vlastního postavení v regionu, však každopádně byl na polské straně spojen se snahou o zapojení se do střední Evropy. Otázku její definice nepovažoval až za tolik důležitou, nemyslel si, že polské vnímání střední Evropy by mělo být až natolik nesourodé s reflexí jiné národní provenience, navíc viděl v nedávné minulosti řadu důvodů, proč by tyto reflexe spolu měly a mohly být schopny dialogu.

Jestliže tedy Jiří Pehe vykazuje Polsko ze střední Evropy, znamená to, že disponuje takovou představou střední Evropy, jež mu to umožní. Jaká to je představa, upřesňuje v závěru svého článku, kde rýsuje střední Evropu jako nějakou mírně upravenou habsburskou monarchii („dlouhá společná minulost“). Pokud však přistoupíme na jeho argumentaci a začneme provozovat hru na tuto střední Evropu, musíme se zeptat, proč v ní není Rumunsko s kdysi uherským Sedmihradskem a Banátem, když je tam Slovensko coby bývalé Horní Uhry, proč tam není Chorvatsko, poskládané kdysi z předlitavské Dalmácie a zalitavské chorvatsko-slavonské autonomie, kam se poděla Bukovina dnes rozdělená mezi Rumunsko a Ukrajinu? Proč tam vlastně není i to Polsko s jeho haličskou zkušeností? A co je tedy podstatou střední Evropy, co určuje, že do ní některé regiony patří a některé nepatří? Nyní k argumentu velikosti a mocenských ambic. Polsko je nepochybně velkou zemí s velkou populací ve srovnání s každou členskou zemí V-4 i ve srovnání s těmito zeměmi dohromady, ale počet obyvatel ani rozloha nejsou přece tím, co definuje mocenskost. Rozhodují jiné faktory – národohospodářská, obchodní a finanční síla, a tu Polsko jako transformující se země nemá a zřejmě ještě dlouho mít nebude v míře potřebné pro velmoc, alespoň jak naznačují reálné ukazatele, zato však má dostatek problémů (přepočet HDP na hlavu, problémová konverze těžkého průmyslu, oddalovaná reforma zemědělství, vysoká nezaměstnanost, korupční skandály, deformované politické spektrum aj.), s nimiž si vystačí až až i na „submocenské“ visegrádské úrovni.

Mocenské ambice jsou Polsku často přičítány i vyčítány v minulosti i v současnosti, ale jsou věcí relativní. Z našeho pohledu jsou sice některé polské aktivity vnímány jako neúměrné reálným kapacitám a možnostem, jako aktivity problematické z hlediska vlastního zájmu, ale je to do jisté míry perspektiva vlastní zahraniční politiky, která hraje hodně při zemi a na jistotu (pokud si zrovna nezbabrá například volbu svého evropského komisaře). Polsko mělo a má ambice, ty jsou někdy příliš vysoko mířící a logicky přinášející také tvrdé dopady (např. nesplněná očekávání ve vztahu k USA ve věci vízové povinnosti, tvrdý postoj k EU), ale také vycházejí z určité tradice a z určitých konstant a nedají se jen tak zjednodušeně považovat za pouhý kapric či hodnotit jen jako něco, co komplikuje vlastní zájem.

Polský postup vyjadřuje dvojí dilema vlastní historické zkušenosti ve 20. století – na jedné straně stojí traumatická zkušenost sevření mezi dvěma silnějšímu sousedy vyžadující si hledání jiných opor a přeorientování se ze západovýchodní horizontály na severojižní vertikálu s vyústěním v modelu středoevropské visegrádské spolupráce, na druhé straně máme „syndrom malé-velké země“ – státu, jenž je fyzicky příliš velký na to, aby se jen tak smířil se skutečností, že z hlediska vnitřní síly je příliš malý na to, aby roli toho velkého mohl hrát dlouhodobě a s trvalým úspěchem. To je situace velmi odlišná například od meziválečného období, kdy severojižní vertikála takřka neexistovala, jak se na konci 30. let ukázalo, k neprospěchu nejen Čechoslováků a Poláků, ale celé střední Evropy, ať ji momentálně chápeme jakkoliv.

Má-li ve středoevropském prostoru polská politika nějaký význam pro nás, pak určitě v tom, že když odfiltrujeme ambici, najdeme mnohem výrazněji než u nás schopnost (a tím i inspiraci) dívat se na věci méně partikulárně a méně sebestředně a vidět kontexty. Je tu tradice velmoci (byť dávno zaniklé), je tu tradice multikulturalismu (byť ne vždy tak růžového, jak se někdy líčí) a je tu tradice a zkušenost pohybu ve vnějším světě a s ní spojená schopnost mít z tohoto světa užitek – je to něco, co vytahuje samotný Visegrád z jeho středoevropskosti trochu někam jinam.

Když Visegrád vznikal jako rovnocenné prokřížení a propojení severojižní vertikály s východozápadní horizontálou, byl také zvláštní směsí idejí a praktických potřeb, zvláštní odrůdou praktikované „symbolické geografie“ na úrovni nejprve tří a pak čtyř států. Ty si v něčem rozuměly a v něčem ne, avšak ve vytvořeném prostoru středoevropské spolupráce byly schopny a ochotny koexistovat přinejmenším natolik dobře, že jim Visegrád nestál za to, aby jej zrušily. Počáteční výkyvy mezi dominancí idejí a dominancí pragmatismu, mezi ochotou a nechutí spolupracovat tu pochopitelně byly, ale jejich rozpětí se zmenšovalo.

Jednak tu na počátku nexistovaly fungující a zažité instituce a návyky vyrovnávající spojité nádoby idejí a praktické politiky, jednak spolu začaly spolunažívat historicky velmi specifické představy o střední Evropě, její identitě a místu a působení té či oné země v ní. Vždycky se nakonec i obrousily hrany příliš ostrých vystoupení, vždycky zatím Visegrád zapracoval i jistou přilnavostí, stahující přílišné ambice zpět na společnou půdu. Visegrád na více než deset let srovnal dohromady státy, které takto nikdy předtím nekoexistovaly, posunul k sobě a vyvážil národy, které se vůči sobě v nepříliš vzdálené minulosti chovaly nepřátelsky – a které nikdy předtím neměly takové vztahy jako teď.

Tak jako se celá visegrádská skupina dá chápat jako průnik různých minulostí, symbolik a praktických potřeb, tak i polský pohyb v ní byl výsledkem takového průniku – pokud se objevila možnost vyklouznout z postavení malé země a začít hrát roli velké země, Polsko tak činilo do té doby, než vnitřní nebo vnější problémy nebo reakce těch skutečně velkých zemí dala zřetelně najevo, jak se věci mají. I to je však známka toho, že Visegrád svůj integrační potenciál prokázal – má pro Polsko takový význam, že v něm zůstává.

Tvrzení, že polské ambice jsou se sympatií sledovány našimi euroskeptiky, zatímco stoupenci Visegrádu je kritizují, odkazuje v článku Jiřího Pehe na propojení polského momentu s českou vnitropolitickou realitou – vyloučení Polska i s jeho ambicemi má zřejmě omezit aktivity euroskeptiků a jejich postavení v Čechách. Proto je nutné zamýšlet se nad novým uspořádáním střední Evropy, jelikož toto uspořádání jako celek i jeho členové (včetně Česka) budou vykazovat menší míru euroskepticismu než stávající model a vznikne tak disciplinační efekt vůči silám euroskepticismus vyznávajícím a provozujícím. Tím se zjednoduší pohyb Česka ve sjednocené Evropě a oslabí se lokální euroskeptici. Upřímně řečeno, nevěřím tomu a myslím, že rozpad Visegrádu za to nestojí, protože optimismus či skepse vůči EU nejsou jeho problémem ani regionálně, ani v případě jeho členů. Tvrzení, že pokud Polsko setrvá ve svém zatvrzelém postoji vůči jednání o evropské ústavě, zatímco ostatní členové Visegrádu podpoří její „novelu“, vznikne tak napětí, které Visegrád definitivně pohřbí, nerespektuje fakt, že v samotném Polsku tato diplomacie není přijímána bezvýhradně pozitivně. Řada politiků, komentátorů a jinak veřejně činných lidí ji považuje pouze za doklad nediplomatického postupu ministra zahraničí W. Cimoszewicze.

Zda visegrádská skupina přežije vstup do EU, to je otázka pro věštce, ale ať již tak nebo tak, nebude to jen kvůli Polsku – jeho velikost je pouze relativní, jeho příslušnost ke střední Evropě pouze arbitrární a jeho mocenskost pouze zdánlivá, a to zřejmě i ve věci evropské ústavy. Jestliže Visegrád nezanikl po rozpadu Československa, přežil svou averzi vůči Slovensku za V. Mečiara i českou averzi vůči sobě za V. Klause, přestál „závody“ do NATO a vypořádal se i s „benešovským extempore“ maďarského expremiéra Orbána, proč by nemohl přežít i spory o evropskou ústavu? Je tu navíc ještě další významný aspekt existence Visegrádu, a tím je jeho význam a postavení jako zóny mezi Evropskou unií a Ruskem, resp. celým postsovětským prostorem, což klade v návaznosti na vstup do EU požadavek na kooperaci v řadě otázek (bezpečnost, migrace, surovinový tranzit) i otázku využívání této vyhodnosti. Na tomto zvláštním rozhraní je užitečné mít k dispozici vzájemně se vyvažující regionální mechanismus a Visegrád tímto mechanismem zatím je, což může případně vážit víc než spor o evropskou ústavu. A nakonec, když zanikne Visegrád ve stávající podobě, kam se bude Polsko vracet ze svých ambiciózních výletů?


Autor je riaditeľom Inštitútu medzinárodných štúdií Fakulty sociálnych vied Univerzity Karlovy v Prahe

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA