Korektní, ale ne bezkonfliktní. Aktuální stav slovensko-maďarských vztahů

Analýza hodnotí stav slovensko-maďarských vzťahov od pádu komunizmu v súvislosti s rozpadom Československa a vznikom samostatného slovenského štátu. Autor považuje tieto vzťahy sa pomerne bezproblémové, hoci v poslednej dobe zaznamenáva dva znepokojujúce trendy na oboch stranách Dunaja.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Po staletí patřilo území dnešního Slovenska Uhersku, v němž byli státním národem Maďaři. S nadsázkou lze říci, že čím byli pro Čechy Němci, znamenali Maďaři pro Slováky. Po vzniku Československa v roce 1918 se situace otočila a Maďaři se stali na Slovensku menšinou. Vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 přinesla Maďarsku územní zisky na jižním Slovensku, po konci druhé světové války se území Žitného ostrova stalo opětovně součástí Československa. Navzdory snaze československé vlády nedošlo k úplnému odsunu maďarského etnika z jižního Slovenska, které si tak zachovalo heterogenní strukturu obyvatelstva. Období po pádu komunismu přineslo nový charakter slovensko-maďarských vztahů, který umocnil rozpad Československa a vznik Slovenské republiky 1. ledna 1993. Ve srovnání s minulostí se může jevit současný stav slovensko-maďarských vztahů jako idyla, přesto můžeme v poslední době zaznamenat znepokojující trendy na obou stranách Dunaje.

Devadesátá léta: pod tíhou mečiarismu

Slovensko-maďarské vztahy nepříznivě ovlivňovala především politika vlád Vladimíra Mečiara, jenž se netajil svým odporem vůči maďarské menšině na Slovensku. V roce 1992 přijalo Slovensko jako nový stát ústavu, v níž je zdůrazněn národní princip („My, národ slovenský…“). Přitom je Slovensko na rozdíl od ostatních členů Visegrádské čtyřky, ČR, Maďarska a Polska, národnostně heterogenním státem. K nejvýraznějším projevům slovenského nacionalismu docházelo v období třetího Mečiarova kabinetu (1994 – 1998), v němž byly koaličními partnery jeho Hnutí za demokratické Slovensko Slovenská národní strana (SNS) a Sdružení dělníků Slovenska (ZRS). Především nacionalistická SNS ústy předsedy strany Jána Sloty se nevyvarovala xenofobních a hanlivých výroků na adresu Maďarů. V roce 1997 označil Slota Maďary za „neštěstí Evropy, protože po svém příchodu do Evropy vraždili malé děti a párali břicha těhotným ženám, patřícím k původnímu obyvatelstvu“ a v roce 1999 (již v době opozičního působení SNS) dokonce požadoval provedení tankového útoku na Budapešť.

Mečiar se snažil rozptýlit obavy EU z možné eskalace menšinové otázky podpisem smlouvy mezi SR a Maďarskem (zastoupeným tehdejším premiérem Gyulou Hornem) v březnu 1995. Slovensku se v ní dostalo slibu neměnnosti státních hranic, samo se pak zavázalo respektovat práva národnostních menšin na svém území. Tento pozitivní krok však slovenská vláda devalvovala ročním odkládáním ratifikace smlouvy v Národní radě SR; slovenský parlament ke smlouvě přistoupil až v březnu 1996. Reforma veřejné správy a zřízení nových krajů byly v roce 1996 provedeny účelově vzhledem k potřebám vládní koalice HZDS-SNS-ZRS, podmínkou vzniku každého kraje byla majorita slovenského obyvatelstva, aby se zabránilo vzniku kraje s většinou maďarského etnika na jižním Slovensku.

Tabulka 1: Kraje na Slovensku a Maďaři.

 

Kraj

Počet obyvatel

Počet Maďarů

% Maďarů

Bratislavský

608 287

30 890

5,07

Trnavský

562 355

136 358

24,25

Trenčínský

604 016

1 246

0,21

Nitranský

708 313

216 633

30,58

Žilinský

670 850

670

0,1

Banskobystrický

661 628

85 633

12,94

Prešovský

746 168

807

0,11

Košický

748 722

96 021

12,82

 

Politika tyranie většiny, kterou v polovině devadesátých let uplatňovala třetí Mečiarova vláda, vedla k sjednocování maďarských politických stran. Z původních tří subjektů – národního Spolužití, křesťanskodemokratického MKDH a liberální MOS – vznikla sloučením těchto stran v lednu 1998 Strana maďarské koalice (SMK).

Parlamentní volby na Slovensku 1998 – pozitivní zlom

V průběhu roku 1998 došlo ke střídání vládních garnitur jak v Bratislavě, tak i v Budapešti. I když se nový maďarský kabinet Viktora Orbána důsledně zastával práv zahraničních Maďarů, což mohlo vést k dalšímu ochlazování slovensko-maďarských vztahů, vznikající slovenská vláda Mikuláše Dzurindy počítala s účastí SMK v exekutivě, čímž přispěla k deeskalaci napětí mezi Slováky a Maďary na Slovensku. Přes počáteční neochotu Strany demokratické levice koalovat s SMK se účast maďarského politického subjektu ve vládě stala skutečností a trvá do dnešních dnů. V únoru 2001 podepsal první Dzurindův kabinet Evropskou chartu na ochranu menšinových jazyků, a tím podal jasný důkaz respektování menšinových práv pro minoritní národy na Slovensku. Zlepšení slovensko-maďarských vztahů přispělo k resuscitaci Visegrádské čtyřky, projektu, který v polovině devadesátých let procházel stagnací.

V atmosféře předvolebního boje v Maďarsku v roce 2002 oživil Viktor Orbán rétoriku Józefa Antalla, premiéra z počátku devadesátých let, jenž se cítil být premiérem všech Maďarů. Nevyvaroval se také některých kontroverzních požadavků, například na zrušení Benešových dekretů. Těsné vítězství socialistů v Maďarsku a opětovná dominance antimečiarovských subjektů na Slovensku po volbách 2002 vytvořily příznivé podmínky pro rozvoj slovensko-maďarské spolupráce. SMK získala v rámci středopravé vlády Dzurindovy SDKU (Slovenská demokratická a křesťanská unie) – KDH (Křesťanskodemokratické hnutí) – ANO (Aliance nového občana) – SMK čtyři ministerská křesla: post vicepremiéra, ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství. Slovenská a maďarská vláda spolu bez větších potíží komunikují a hlásí se ke spolupráci v rámci V4, vznik maďarské univerzity v Komárně je dalším příkladem oteplování vzájemných vztahů mezi Maďary a Slováky. Slovensko-maďarské vztahy dosáhly historického vrcholu, nikdy v minulosti neměly tak přátelský charakter jako v této době. Příčinou náhlé ostražitosti Slováků vůči požadavkům Maďarů bylo referendum z prosince 2004, kdy maďarští voliči rozhodovali na podnět opozičního FIDESZ Viktora Orbána o udělení dvojího občanství zahraničním Maďarům na Slovensku, Ukrajině, v Rumunsku, Srbsku a Černé hoře. Politika, kterou Orbán vůči zahraničním Maďarům prosazuje, je založena na třech pilířích: sociální pomoci, udělení občanství a uzákonění autonomie. Především druhý a třetí bod jeho vize jsou kontroverzní vzhledem k obavám vlád sousedních států ze snahy Maďarů o revizi Versailleského systému.

Maďarské referendum – emoce stoupají

Nový (od září 2004) maďarský premiér Ferencz Gyurcsány se k požadavku Světového svazu Maďarů o zavedení dvojího občanství pro zahraniční Maďary, kteří se ocitli mimo území vlasti v důsledku Trianonské smlouvy z roku 1920, stavěl zdrženlivě. Okolní státy totiž stále pociťují obavu z maďarské iredenty a plán zavedení dvojího občanství pro zahraniční Maďary chápaly jako vystupňování maďarských nároků. Opoziční vůdce Orbán v kampani apeloval na národnostní solidaritu všech Maďarů: „Každý ctnostný Maďar bude hlasovat pro.”

Gyurcsány pragmaticky poukazoval na finanční zátěž při případném zavedení dvojího občanství pro zahraniční Maďary a jeho vláda voličům kladné hlasování nedoporučila. Maďarská vládní koalice argumentovala proti zavedení dvojího občanství strachem z přílivu chudých Maďarů z Vojvodiny a Karpat, což by podle ní změnilo zemi z ostrůvku modernity na další Jugoslávii. Dostala se tím do konfliktu s představiteli zahraničních stran, tedy i s SMK.

V samotném referendu, které proběhlo 5. prosince 2004 se pro zavedení dvojího občanství vyslovilo 51 % voličů, 48,5 % bylo proti. Hlasování ale bylo neplatné, protože se ho zúčastnilo pouze 37 % oprávněných voličů. Zapotřebí přitom bylo dosáhnout nadpoloviční účasti. Premiér Gyurcsány výsledek referenda komentoval takto: „Slyšel jsem voliče, jak řekli ne emocím, stranickosti, bezvýslednému zahledění do minulosti a nacionálnímu a společenskému populismu.“

Autonomie: ano či ne?

Zdálo se, že přes vánoční svátky napětí mezi Maďarskem a okolími státy opadlo. Gyurcsány ale chtěl urovnat vztahy s představiteli zahraničních Maďarů a 11. ledna 2005 se vyslovil pro podporu kulturní autonomie pro Maďary žijící mimo území Maďarska. Jeho tezi lze shrnout do sloganu „ne občanství, ale autonomii“. Tento požadavek se nesetkal s příznivou reakcí slovenských politických stran. Negativní reakce ze strany SNS či HZDS nemohou být pro pozorného pozorovatele slovenské politické scény překvapením, ovšem striktní nesouhlas vyslovili i politici vládních KDH a SDKU. SMK podporuje kulturní autonomii Maďarů na jižním Slovensku, zůstává ale jedinou stranou s tímto názorem na Slovensku. Střet stanovisek mezi SMK na jedné a KDH s SDKU na straně druhé vedl v průběhu ledna 2005 k roztržkám ve slovenské vládě. I když SMK oceňuje například vznik maďarské univerzity v Komárně v loňském roce, kulturní autonomie (požadavky Maďarů na zvýšení finančních dotací ze slovenského rozpočtu na podporu maďarského jazyka, posílení pozic maďarských škol na území jižního Slovenska) pro ni jako programový cíl zůstává v platnosti. Slovenští politici se obávají územní autonomie Maďarů; předseda SMK Béla Bugár takový požadavek vyloučil a poukázal přitom na fakt, že „Slováci, když žádali o autonomii, chtěli tím odtržení státu“ (narážka na slovenské jednání v průběhu let 1938 – 1939, které vedlo k vytvoření slovenského klerofašistického státu).

Dalším předmětem sporů mezi Slováky a Maďary je situace v Nitranském kraji, kde má maďarská menšina až třicetiprocentní zastoupení. Dvě vládní strany KDH a SDKU se v tomto kraji dohodly na vytvoření koalice s HZDS, která by měla zamezit podílu SMK na exekutivě kraje po krajských volbách 2005. Takové jednání nepřispívá ke klidu uvnitř Dzurindovy vládní koalice, složené z SDKU, KDH, ANO a SMK. V reakci na výše uvedený Gyurcsányho výrok Dzurinda zdůraznil, že „autonomie na Slovensku nepřipadá v úvahu, protože rozděluje lidi; je důležité občany spojovat a nikoli rozdělovat“. Dzurindův kabinet je po odštěpení části SDKU a vzniku nového subjektu zvaného Svobodné fórum menšinový. Lze předpokládat, že tento faktor přispěje k zachování současné koalice i s účastí SMK, protože ještě větší tříštění sil vlády by podlamovalo její schopnost prosadit legislativu v NR SR. Nelze vyloučit ani odchod SMK z vlády, ale tento faktor by směrem do evropských struktur, které oceňují účast SMK ve slovenské vládě od roku 1998, působil jako negativní signál. Přes současné rozpory lze hodnotit spolupráci slovenských stran a SMK ve vládě jako korektní a pozitivní pro oba národy – Slováky a Maďary -, které dlouhodobě v minulosti nebyly dialogu schopny, a to nejenom kvůli jazykové bariéře.


Analýza bola uverejnená na stránke Integrace.cz 22. februára 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA