Možnosti visegrádské spolupráce v EU

Analýza sa pozerá na možnosti a pravdepodobnosť užšej spolupráce krajín V4 po ich vstupe do Európskej únie.

 

Původní cíle

Visegrádská spolupráce byla významným integračním rámcem první poloviny devadesátých let. V západoevropské a americké terminologii se výrazu Visegrádské země používá jako synonyma pro nejrozvinutější středoevropské státy. K evropské spolupráci se vázala různorodá očekávání. Rozhodnutí Polska, Maďarska a Československa vytvořit visegrádské uskupení bylo proto chápáno jako upevnění názorové shody. Vyjadřovalo přesvědčení, že sbližování na regionální úrovni je potřebné bez ohledu na konkrétní scénář dalšího průběhu evropské integrace. Kromě iniciativy vycházející z vnitřní potřeby mělo minimálně stejný, ne-li větší význam naléhání Západu, a především USA, aby tyto země ustavily nějakou formu vzájemné spolupráce. Ta měla jednak vytvářet bariéru vůči Sovětskému svazu, respektive Rusku, a jednak suplovat zapojení do systému západoevropských integračních institucí. Po slibných začátcích ale po roce 1992 aktivita této kvaziorganizace upadala. Podněty, které původně vedly k navázání spolupráce, ztratily do velké míry svou naléhavost, bezpečnostní politika obecně a řešení hospodářských otázek a volného trhu probíhalo v rámci CEFTA. Jedním z původních cílů bylo také to, aby skupina fungovala jako zkušební terén, kde by si tři členské země v praxi vyzkoušely formy spolupráce uplatňované v Evropské unii – tento cíl se ale nenaplnil.

Ochlazení vztahů mezi Visegrádskými státy lze vysvětlit několika skutečnostmi. Důležitým faktorem byl rozpad Československa a to, že se oba nově vzniklé státy snažily co nejvíc zdůrazňovat svoji suverenitu. Na slovenskou politiku vrhlo v polovině devadesátých let stín přijetí některých rozhodnutí, která nebyla slučitelná s demokratickými normami. Mezi Bratislavou a Budapeští se projevilo napětí ve věci etnických menšin. Hlavním důvodem ale bylo přesvědčení vedoucích politiků, že budování regionálních struktur může zpomalit tempo začleňování jednotlivých zemí do NATO a Evropské unie.

Obnovení spolupráce

Po dlouholetém útlumu bylo možné od druhé poloviny roku 1998 stále častěji slyšet, že visegrádskou spolupráci je třeba znovu oživit. Po změně vlády v České republice v roce 1998 a politickém průlomu na Slovensku o rok později dostala spolupráce Visegrádské skupiny nový impuls. Program obnovené spolupráce se zaměřil na podporu Slovenska v jeho snaze o připojení k NATO. Mezi další cíle patřila kooperace při zavádění Schengenské dohody, vyhodnocování hrozeb vnitřní bezpečnosti, spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí a kulturní spolupráce. Tyto aktivity byly kryté z finančních zdrojů Visegrádského fondu.

Dnes visegrádská spolupráce zahrnuje síť nejrůznějších vazeb na úrovni vlád, parlamentů a orgánů samosprávy. Pravidelně se konají setkání premiérů, ministrů a odborníků. Ani tyto sílící vazby ale neumožnily, aby v průběhu přístupových jednání s EU došlo ke koordinaci strategií čtyř zapojených států a společnému prosazování jejich zájmů. Visegrádská spolupráce byla během celé své dosavadní existence mimořádně citlivá na postoje jednotlivých vlád a vedoucích politických představitelů. Pravidelně se opakující obchodní války, odlišné strategie přístupových jednání, zjevně nesladěné kroky a celá řada dalších jevů naznačuje, že tato spolupráce je spíš nucená, nevychází z nadšení zúčastněných zemí. Oficiální český postoj v době působení premiéra Václava Klause, slovenský v době premiéra Vladimíra Mečiara a maďarský v průběhu funkčního období Viktora Orbána spolupráci buď sabotoval, nebo na základě různých výroků paralyzoval. Kvůli upřednostnění individuálních zájmů bylo pro Evropskou unii snadné uplatňovat vůči středoevropským zemím princip rozděl a panuj. Tento postoj je zároveň důkazem toho, že čtyři země Visegrádského uskupení mají provinciální politickou elitu, která není schopná uvažovat v delším horizontu.

Perspektivy V4

Nadcházející desetiletí přinese Visegrádským státům mnohé možnosti, ale zároveň závažná rizika. Otázka, zda budou schopné odsunout své individuální ambice za společné zájmy, zůstává otevřená. Maďarsko spolu se Slovenskem a Českou republikou představuje co do hospodářské síly, počtu obyvatel a vybavenosti přírodním bohatstvím malou národní ekonomiku. Země regionu mají úzký prostor pro samostatné manévrování. Dráhu, po které se může ubírat další vývoj, určují mezinárodní hospodářská, politická a technická centra, ideologické tendence a globální a evropské mocenské poměry. I když se strategie hospodářské transformace v jednotlivých zemích Visegrádské skupiny v uplynulých letech v mnoha ohledech rozešly a pro provádění hospodářských reforem byly zvoleny rozdílné cesty, je možné, byť s fázovým posunem, odhalit prvky konvergence.

Čtyři Visegrádské země bude v Evropské unii spojovat zeměpisná poloha. Tři z nich náleží do takzvané střední kategorie, zatímco Polsko se stane jedním z „velkých“ států EU. Toto rozdělení přinese určité zájmové rozdíly. Ty budou ale méně důležité než skutečnost, že nové členské státy budou mít zájem na postavení rovnoprávném s patnácti stávajícími členskými státy. Uvnitř Unie budou mít Visegrádské státy svá práva. To je zásadní rozdíl proti předvstupnímu období, kdy mohly nanejvýš prosit, ale nedisponovaly žádnými prostředky. Státy V4 budou moct účinně využívat svých práv, pokud se semknou. I z toho důvodu má smysl visegrádské spolupráci (už pokolikáté) vdechnout nový život. Jinou možností je, že se nově přistupující země začlení do stávajícího systému každá zvlášť a nebudou schopné tak účinně prosazovat své vlastní zájmy. Jestliže se ostatním podaří stavět je proti sobě, bude jejich role v Unii podřízená zájmům jiných.

Souhrnný HDP zemí Visegrádské skupiny bude v rámci EU menší než HDP Nizozemska. To přesně ukazuje, že jejich hospodářská síla bude i v souhrnu zanedbatelná. Proto se Visegrádským zemím nabízí dvě možnosti. Jednou z nich je pokračovat v separátním obhajování vlastních zájmů a při rozhodování o jednotlivých otázkách se ad hoc připojovat k různým koalicím. To je samozřejmě normální postup. Zároveň to ale znamená, že Visegrádské státy nemohou počítat s žádným dodatečným impulsem, který by přineslo prosazování společného „středoevropského cíle“. Bylo by nutné vymyslet takový cíl, který by zároveň sloužil zájmům celého Společenství, ale vzhledem k regionálnímu charakteru skupiny by nejvíc pomáhal uskutečnění cílů členů V4. Muselo by se ustoupit od realizace prestižních národních projektů a zaměřit se na rozvojové projekty, které zahrnují více zemí. Chce-li region dosáhnout většího vlivu, než jaký odpovídá jeho souhrnnému HDP nebo počtu obyvatel, musí vystupovat aktivně. Není ani přehnané tvrdit, že by tento region měl přinést inovativní nápady, které vyvedou EU ze současného mrtvého bodu.

Perspektivy Unie po vstupu V4

Při předchozích vlnách bylo rozšíření vždy spojené s prohloubením integrace (například Španělsko a Portugalsko byly přijaty v době uskutečňování jednotného vnitřního trhu, Finsko, Švédsko a Rakousko v období vytváření Hospodářské a měnové unie). Podobně dalekosáhlý projekt není v současné době na pořadu dne. Spíš naopak, podíváme-li se na vývoj kolem Paktu stability a růstu nebo na to, jak se kvůli nepříznivým hospodářským okolnostem dostávají i v jiných oblastech do popředí národní zájmy, lze v integračním procesu očekávat dokonce určitý ústup. Tento vývoj je ale neslučitelný s hlavním cílem Lisabonské strategie, tj. aby se EU stala nejkonkurenceschopnějším regionem světa. Úspěch rozšíření závisí na prohloubení evropské integrace. To může být impulsem, který visegrádskou spolupráci oživí. Jestli se Visegrádským zemím nepodaří přijít se společnými iniciativami, nebudou schopné se v dlouhodobém horizontu úspěšně přiblížit úrovni rozvinutých zemí Evropské unie, nebudou konkurenceschopné. Nedosáhnou takového stupně rozvoje, který by odpovídal světové úrovni a nadále budou naplňovat jen krátkodobé cíle. Světové úrovně by pak nemohla dosáhnout ani Evropská unie. Proto je prohloubení a využití visegrádské spolupráce v EU tak zásadní otázkou.

Uprostřed vracejících se vln krizových jevů světového hospodářství může být využití růstového potenciálu Visegrádského regionu významné i pro některé západoevropské země. Z hlediska mezinárodních ekonomických vztahů může hodnota nepříliš velkého středoevropského trhu nabýt na významu, a to především díky vyššímu tempu růstu ve srovnání se západní Evropou. Je podstatné si uvědomit, že střední a východní Evropa může být jedním ze zdrojů dynamizace EU. Vstup do Unie přispěje ke vzniku evropského prostoru s rychlým hospodářským růstem, který zlepší konkurenceschopnost Evropy. To je pro členské země výhodné. Společné vystoupení středoevropských zemí v této věci může přinést značný užitek, jinými slovy na tomto poli budou mít kooperační struktury podobné visegrádské spolupráci své místo.

V4 po vstupu do Unie

Visegrádské země mohou počítat s dotacemi z rozpočtu Evropské unie, které představují další východisko vzájemné spolupráce. Pokud budou tyto země vystupovat společně, budou mít v Evropské radě víc hlasů než dvě velké západoevropské země dohromady. Podle rozhodnutí ze summitu v Nice bude v rozšířené Unii možná i jiná forma spolupráce. Kdyby Visegrádské státy našly další čtyři partnery, mohou své zájmy prosazovat v rámci posílené spolupráce. Pokračování kooperace V4 po vstupu do EU je žádoucí i z hlediska vnitropolitických problémů jednotlivých států. Vstup přinese zásadní změnu života širokých společenských vrstev. Jedním z nejvýznamnějších úkolů, který vyplyne z nové situace, bude rekvalifikace velkých skupin zaměstnanců. Je zřejmé, že ne všichni občané Visegrádských zemí budou schopní se s novými poměry lehce vyrovnat. I v této oblasti bude výměna zkušeností, popřípadě vzájemná pomoc, velmi užitečná.

Úspěch visegrádské spolupráce může zlepšit vyhlídky ostatních regionálních struktur a zvýšit jejich význam v této části Evropy. Pro Unii bude zároveň dokladem toho, že země, které prošly politickou transformací, jsou skutečně schopné spolupracovat a společně postupovat za vytčenými cíli. Uchazečům o členství v EU ukáže úspěch visegrádské spolupráce, že společné úsilí přináší ovoce.

Využít všechny potenciální možnosti bude možné, pouze pokud jednotlivé země upozadí své individuální krátkodobé cíle ve prospěch společných výhod, které lze potenciálně získat v dlouhodobém časovém horizontu. Tento vývoj ale není v současné době příliš vidět. Další podmínkou je vzájemná solidarita. Pokud by Visegrádské země v sobě tuto schopnost našly, staly by se zároveň příkladem pro stávající členské státy EU, kde je dnes solidarita také už jen marginálním faktorem.


Tamás Novák PhD. je výzkumný pracovník Ústavu pre svetové hospodárstvo Maďarskej akadémie vied

Ďalšie analýzy nájdete na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA