Proč musí Turecko vstoupit do EU?

Autor polemizuje s argumentmi odporcov vstupu Turecka do EÚ, nakoľko podľa neho by to bol obojstranne prospešný krok. V závere tvrdí, že EÚ by „prijatím Turecka nebola dlhodobo ochromená viac než nedávnym rozšírením na východ.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Evropská komise včera zveřejnila hodnotící zprávu, ve které doporučuje členským státům Evropské unie zahájit přístupové rozhovory s Tureckem. Rozhovory by podle Evropské komise by měly probíhat pod podmínkou, že Turecko nepoleví ve svém reformním úsilí. Evropská komise také navrhuje celou řadu opatření, jak zamezit některým negativním dopadům vstupu Turecka. Zpráva např. předpokládá, že by Turecko mělo mít trvalo přechodné období na volný pohyb osob nebo na čerpání ze zemědělské politiky a strukturálních fondů. To ovšem neznamená, že by Evropská komise pro Turecko navrhovala členství druhé třídy. Turecko by mělo mít v Evropské unii stejná práva jako ostatní členové, přičemž jeho přechodná obodobí by měla mít podobná (byť by byla relativně tvrdší) těm, která má ČR a další nové členské země.

Doporučení Evropské komise zahájit negociace ovšem neznamená, že vstup Turecka do EU i za splnění daných podmínek je hotovou věcí. Konečné rozhodnutí spočívá na bedrech členských států či jejich obyvatel, pokud se někde (zatím referendum ohlásila pouze Francie) bude konat o této otázce referendum. Přestože Evropská komise členství Turecka v EU doporučila, výsledek procesu jeho přistupování je nyní stále značně nejistý, vzhledem k negativně naladěnému veřejnému mínění ve většině zemí EU.

Vstup Turecka do EU jistě patří mezi nejsložitější výzvy, před kterými Evropská unie v současnosti stojí, neboť se v mnohém dotýká podstaty jejího smyslu a budoucího směřování. Důvodů pro obavy obyvatel i mnohých politiků Unie je v souvislosti s eventuálním tureckým členstvím jistě mnoho. Stejně tak můžeme nalézt mnoho důvodů, proč by mělo být turecké členství v EU nevyhnutelné. Podle mého názoru – a zřejmě i podle názorů většiny lidí v Evropské komisi – jsou důvody hovořící ve prospěch tureckého členství závažnější. Tyto důvody mají vesměs velmi strategický rozměr a vychází z uvažování v dlouhodobějším horizontu.

Při pohledu na mapu se nabízí první otázka: Je Turecko evropskou zemí? Pominu-li malý kousek země na evropském kontinentě i západnější polohu Ankary od Kypru, musím podtrhnout fakt, že Turecko je jako člen NATO již dlouhou dobu politickou součástí Evropy a Západu obecně. Díky své poloze „mostu“ mezi Evropou a Asií je Turecko zároveň pro Evropu a celý západní svět strategicky klíčovou zemí. Přes Turecko například povede největší ropovod budoucnosti od Kaspického moře. Tato „ropná cesta“ půjde zcela mimo Rusko, na kterém je v současnosti Evropa ke své nevoli energeticky závislá.

S geografickou polohou Turecka nicméně souvisí velká obava z následků skutečnosti, že EU by hraničila s problematickými zeměmi Středního východu. Obavy panují zejména z přílivu imigrantů, infiltrace teroristů, pašování zbraní a drog. Aniž bych tato nebezpečí zlehčoval, musím konstatovat, že budou existovat, i když Turecko do EU nevstoupí. Naopak společné úsilí členských zemí EU chránit společnou jihovýchodní hranici by pomohlo tato rizika eliminovat.

Dalším argumentem používaným proti členství Turecka v EU je jeho chudoba a zaostalost. Je pravda, že turecký HDP na hlavu je nižší, než kterékoli současné členské země EU. Ale tak tomu bylo i v případě České republiky a dalších kandidátů na vstup v roce 2004. Vstup Turecka do EU by přicházel v úvahu stejně až tak za deset let, a proto je jasné, že za tuto dobu může Turecko učinit velké hospodářské pokroky, podobně jako je učinily od pádu komunismu čerství členové EU z řad postkomunistických zemí. Startovní pozice Turecka je navíc lepší než u nich, protože již nyní má Turecko relativně fungující tržní ekonomiku. Co se týče nákladnosti tureckého členství, by Turecko nemělo být podle propočtů Evropské komise větším „břemenem“, než je v současnosti Polsko, vzhledem k tomu, že by plně nečerpalo ze zemědělské politiky a strukturálních fondů. Nesmíme také zapomínat na to, že vstup Turecka do EU by znamenal rozšíření společného trhu o dalších zhruba 70 milionů spotřebitelů, což by mohl posílit hospodářský růst v celé EU.

Mnozí odpůrci členství Turecka v EU také zdůrazňují, že tato země by měla v momentě svého vstupu nejvíce obyvatel ze všech zemí EU, a tím pádem i největší váhu v institucích EU, především v Radě. Tato úvaha pomíjí fakt, že zhruba patnáctiprocentní podíl na počtu obyvatel EU a hlas jednoho státu z 29 členských zemí EU by nebyl zas tak zásadní a nedával by Turecku o moc větší vliv, než ostatním velkým státům EU. Turecko by např. nemohlo samo blokovat nějaký návrh v Radě v případě hlasování kvalifikovanou většinou a bylo by stejně odkázáno na tradiční metodu hledání spojenců do koalicí.

Nejvíce obav z přistoupení Turecka k EU živí jeho charakter islámské země. Tyto obavy jsou přítomné spíše mezi lidmi než politiky a evropskými elitami a souvisí s obecným strachem z islámu spojovaného s terorismem. V Evropské unii však již nyní žije přes 15 milionů muslimů a mezi eventuální kandidáty na vstup do EU patří stejně i dvě další islámské země – Albánie a Bosna a Hercegovina. A v Turecku je krom toho náboženství přísně odděleno od veřejného života. Troufám si říci, že z hlediska světského charakteru státu se Turecku v Evropské unii vyrovná snad jenom Francie, přičemž v obou je zakázáno na školách nosit islámské šátky.

Členství tak velké islámské země v EU by naopak mohlo mít velmi pozitivní dopady. Zvláště po 11. září mi připadá velmi důležité ukázat islámskému světu, že EU není „křesťanským klubem“, i když si to tak některé významné politické proudy v Evropě – vesměs odmítající vstup Turecka – vykládají. EU by přijetím Turecka dala najevo, že je schopna integrovat muslimskou zemi a ukázat ji cestu k liberální demokracii a ekonomické prosperitě. To může být velmi zásadní a pozitivní vzkaz islámskému světu zmítanému tmářstvím a sociální regresí. Proti tomu je možné namítnout, že Turecko má již tak před zbytkem islámského světa „image“ západní země, a to bez ohledu na jeho případné členství v EU. Tím se ale hodnota zmíněného vzkazu Evropy islámskému světu nesnižuje. Hodnota tohoto vzkazu totiž spočívá v tom, že prozápadní a proevropská orientace přináší své ovoce a že je to samo Turecko, kdo do EU moc chce a bylo a je ochotno se proměňovat k jejímu obrazu.

Turecko do Evropské unie směřuje již dlouho a podstoupilo kvůli tomu řadu reforem především v oblasti ochrany lidských práv a demokratizace země. Tyto reformy jsou velmi pozitivně hodnoceny jak Evropskou komisí a Radou Evropy, ale i mnohými nevládními organizacemi. Navíc současná turecká vláda Recepa Erdogana s Evropskou unií bezproblémově kooperuje, což se ukázalo např. během řešení kyperské otázky či upuštění od kriminalizace cizoložství. Kvapné směřování Erdoganovy vlády do EU má plnou podporu obyvatel i elit země.

Je jasné, že Turecko se již nyní, kdy proces jeho přistupování k EU zašel tak daleko, rozhodně nemůže spokojit s polovičatým členstvím či jistou formou privilegované spolupráce s EU, což jsou varianty, které mnozí v Evropské unii stále pro Turecko nabízejí. Plné členství Turecka je nyní již skoro nemožné odmítnout. Státy EU si z toho zajisté mohou vzít poučení v tom smyslu, že do budoucna je lepší šetřit přísliby. Není tedy pravda, že by vstup Turecka spustil lavinu dalšího rozšiřování EU, např. o Ukrajinu apod. spíše naopak.

Každopádně nyní zamezení vstupu Turecka do EU stávajícími členskými státy mohlo vyvolat u tureckých obyvatel a elit pocit zrady či „vražené dýky do zad“ ze strany EU. To by sice Turecko nevrhlo do náruče islamistům, jak někteří říkají (jeho prozápadní orientace je podle mne nezvratitelná), ale rozhodně by ho takové odmítnutí vnitřně výrazně destabilizovalo. Důležitější ale je, že by odmítnutím Turecka daly země EU islámskému světu nepřímo najevo, že mezi sebou nechtějí islámskou zemi. Vyslání takové signálu by mohlo mít katastrofální následky pro vztahy mezi Západem a islámským světem a bylo by svým způsobem „evropským příspěvkem ke střetu civilizací“. Turecko v EU může být pro někoho hrozbou, ale skutečnou hrozbou by se stalo, kdyby bylo nakonec odmítnuto.

Musím připustit, že vstup Turecka do EU by zpomalil prohlubování evropské integrace. Odpůrci prohlubování integrace (hlavně ve Velké Británii) mimo jiné proto členství Turecka v EU tak hlasitě podporují. Je pravdou, že Evropská unie by se přijetím Turecka vydala alespoň na čas na jinou cestou, než je budování úzké politické unie. Zde je proto v sázce mnoho. Ačkoli mi na prohlubování Unie osobně záleží, myslím si, že jeho dočasné obětování kvůli vstupu Turecka se vyplatí. Sdílím zde postoj německého ministra zahraničí Joschky Fischera, někdejšího hlasatele federalismu a prohlubování Unie, který říká, že pod vlivem zkušenosti z 11. září musí být v procesu evropské integrace a rozšiřování EU výrazně zohledněna jeho strategická dimenze. Koneckonců rozšíření EU a integrace dalších zemí do EU je jediným skutečně fungujícím nástrojem zahraniční politiky Unie.

Jsem přesvědčen, že Evropská unie by přijetím Turecka nebyla dlouhodobě ochromena více než nedávným rozšířením na východ a že členství Turecka v EU by mělo velmi pozitivní konsekvence pro Turecko a EU a možná i pro celý svět.


Ďalšie analýzy a komentáre nájdete na stránkach portálu Integrace.cz, ktorý vydáva inštitút Europeum

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA