Střední Evropa v roce rozšíření Evropské unie

Čo môžu stredoeurópske krajiny priniesť Európskej únii. Autorova odpoveď je „čerstvou zkušenost s totalitní minulostí“, čo môže EÚ pomôcť zvýšiť si citlivosť na zaobchádzanie s demokraciou a jej inštitúciami.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Prvního května letošního roku se Česká republika i další středoevropské země staly členskými státy Evropské unie.

Výsledek loňského referenda ukázal, že Středoevropané nepovažují unii za hrozbu, ale naopak za šanci na lepší budoucnost. Evropská unie nám nabízí mnoho výhod, počínaje dotacemi ze strukturálních fondů, přes snazší možnost žít a pracovat v jiné členské zemi, až po zapojení do jedné z nejsilnějších světových ekonomik.

Nikdo nám však nepoložil otázku, co chceme a můžeme nabídnout Evropské unii my sami. Proč Evropa vlastně podpořila přijetí visegrádských zemí? Proč nabídla členství právě nám? Co od nás očekává? Co od svého členství očekáváme my?

Za odměnu, za trest

V „Pomalosti“ (La lenteur), jednom ze svých posledních románů, vykresluje Milan Kundera satirický portrét českého vědce, který ve vztahu k vlastnímu, komunistickým režimem pokaženému životu pociťuje „melancholickou hrdost“ (jakousi z nouze ctnost) a očekává od svých západoevropských kolegů alespoň morální satisfakci za svůj nelehký úděl. Vlastní pasivitu vydává před sebou samým za ctnost, kterou by ti, kteří prožili poklidnější život ve svobodě, měli ocenit.

Jako by se v podobné náladě nacházela dnes i naše společnost. Nabídku vstupu do Evropské unie chápeme jako napravení křivd, jež zavinil někdo jiný než my sami. Viníků tragédií našich dějin dokážeme vypočítat hned celou řadu – Hitler, Stalin, Roosevelt, Chamberlain, Daladier… jen na svoji vlastní zodpovědnost jaksi zapomínáme.

Loni jsme měli poprvé možnost lidovým referendem sami rozhodnout o své nejbližší budoucnosti. Ukázal se však zajímavý rozpor: po instituci referenda byla dlouhodobě ve společnosti silná poptávka, která vysoce převyšovala skutečnou participaci voličů (55 %). Jistě, je nasnadě, že pokud bychom se např. zeptali voličů, zda chtějí zrušit volby, proti by se patrně postavila i většina těch, kteří volit nechodí. Přesto však zaráží, proč své právo vyslovit se k tak závažné otázce nevyužila téměř polovina voličů.

Na vině není jen apatický, lhostejný a rezignovaný vztah k veřejným zájmům, dědictví naší komunistické minulosti. Svůj díl odpovědnosti nesou také politici, kteří před referendem (a před minulými volbami) zahráli na osvědčenou strunu znějící podobně „melancholicky hrdě“ – na strunu svaté „války Čechů s Němci“.

Ptají se tedy lidé svých politiků: co my přineseme Evropě? Jakým směrem chceme, aby se ubíraly dějiny Evropy? Otázky zaznívají hlavně na to, čím přispěje Evropa do našich peněženek, kolik a jak rychle dokáží z bruselské „posvátné krávy“ „vydojit“ naši politici (které jsme si přece za tím účelem v posledních volbách zvolili…).

Miloš Zeman se nechal slyšet, že pokud bychom do Evropské unie vstupovali jen kvůli penězům, měli jsme raději usilovat o členství ve Spojených arabských emirátech. Bonmot, výjimečně zdařilý. Naším národním zájmem je totiž Evropa nejen jako prostor ekonomický, ale i politický, kulturní a vůbec společenský. Redukovat smysl evropské integrace jen na okamžitý finanční zisk je krátkozraké, avšak loňské parlamentní volby ukázaly, že pokud se tento argument umně zaobalí do frází o národních zájmech, může přinést politický zisk.

Proč do EU

Naše, teprve několik let fungující instituce demokratického státu, asi těžko mohou být pokládány za vzorové. Korupce, politický klientelismus, propojení politické a ekonomické moci, pomalé soudy a časté pohrdání vládou zákona – i to jsou problémy transformujícího se politického systému, které ještě musíme řešit.

V kultuře světu jistě máme co nabídnout, ale abychom mohli s naším kulturním dědictvím lépe seznámit Evropu, měli bychom více mluvit jejími jazyky. Je snad náhodou, že naším v zahraničí nejznámějším kulturním artiklem je historická architektura (Praha), klasická hudba či výtvarné umění, tedy múzy, které hovoří jazykem srozumitelným všem?

Po roce 1989 byly u nás poměrně rychle shora vytvořeny politické instituce demokratického státu, avšak proces utváření občanské společnosti stále ještě probíhá. Některé politické síly jejímu rozvoji dokonce brání ze strachu z oslabení vlastní moci. Přitom moderní demokratická společnost je bez své aktivní občanské složky demokracií nestabilní a polovičatou.

Zbývá ještě oblast ekonomická. Zde toho bylo před referendem naslibováno nejvíce a ekonomické výhody našeho členství v EU jistě znamenají pádný důvod ke vstupu pro podstatnou část české společnosti. Ale – politici zapomněli svým voličům připomenout, že bez práce nejsou ani v Bruselu upečené koláče. Ve strukturálních a jiných fondech EU je sice pro Českou republiku vyhrazena určitá – nemalá – částka, ale pro to, abychom jí získali musíme předložit také kvalitně zpracované projekty na její využití a na nákladech na realizaci těchto projektů se finančně spolupodílet. Není to tedy žádný bianco šek.

Znovuzrození střední Evropy

Uvážíme-li naši velikost, finanční a lidský kapitál, je zřejmé, že v prvních letech patrně velkou „díru“ do Evropy neuděláme. Přesto však se Evropě bohatší nejen o Čechy, ale i o Slováky, Poláky, Maďary a Slovince po více než šedesáti letech vrátí jeden důležitý rozměr – rozměr středoevropský.

Jedinečný kulturní prostor střední Evropy zmizel z evropských dějin spolu s druhou světovou válkou. Nejprve nacistická genocida židovského národa, který značným dílem spoluvytvářel kulturní milieu střední Evropy, a následné vyhnání Němců a Maďarů z Československa, Polska a Pobaltí dokonalo proces nacionalizace a národní homogenizace středoevropských států. Železná opona pak tento vývoj završila striktním rozdělením Evropy na Západ a Východ, mezi nimiž zůstaly jen ostnaté dráty a pruh uhrabaného písku.

Geolog a esejista Václav Cílek vymezuje střední Evropu prostorem, ve kterém lidé znají jablkový štrúdl. Povaha této „oblasti Apfelstrudelu“ se historicky zakládala na jedinečné syntéze kulturních, náboženských a politických vlivů východu a západu, slovanských národů, Židů a Němců. Početně silnější slovanský element se musel neustále vyrovnávat s magnetismem veliké Rusi, která však současně odrazovala svou politickou despocií a náboženskou ortodoxií. Politicky dominující německý národní element byl zase přitahován sjednocujícím se Německem, s nímž jej pojila stejná kulturní tradice, zatímco historická vazba byla užší na středoevropskou Vídeň než na pruské Německo.

Toto stálé napětí mezi póly evropského východu a západu a současně jejich plodná symbióza – jako těsta a jablka v onom středoevropském štrúdlu – zmizely ve druhé polovině dvacátého století úplně. Možnosti zbyly jen dvě: Východ nebo Západ, tercium non datur.

Vstup středoevropských zemí do Evropské unie opět otevírá onu léta zapovězenou třetí možnost. Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a další země se 1. května 2004 ani nestanou Západem, ani se v něm nerozpustí jako ona Klausova pověstná „kostka cukru v kávě“. Vstup do EU jim dává šanci rozšířit vlastní identitu nejen o (pro někoho snad poněkud abstraktní) rozměr evropský, ale společně znovuoživit kulturní a politickou identitu střední Evropy. Devadesát let po vzplanutí ohňů první světové války budou země střední Evropy znovu sdílet jeden politický a hodnotový prostor, navíc nepoměrně demokratičtější než všechny předchozí na tomto území.

Co tedy Evropě můžeme nabídnout?

Onen Kunderův hrdina, kterého jsem zmiňoval výše, si z komunistické minulosti udělal alibi pro vlastní neschopnost. Alternativou k tomuto přístupu je chápání minulosti jako negativního referenčního bodu naší přítomnosti. Ostatně poučení z nacionalistických válek posledních staletí, dovršených druhou světovou válkou stálo na počátku realizace myšlenky evropské integrace.

Středoevropské země mohou dnes Evropské unii nabídnout něco, co ona již ve své většině (snad s výjimkou Španělska, Řecka a Portugalska) ztratila – právě svoji historicky čerstvou zkušenost s totalitní minulostí. Díky této zkušenosti bychom měli být více citliví na to, jak se zachází s demokracií a s jejími institucemi (nejen doma, ale především na evropské scéně), více si jich vážit, respektovat a zdokonalovat je, neboť si z našich nedávných dějin pamatujeme, jak rychle a nečekaně lze o demokracii přijít.

Rezignujeme-li na svojí paměť, a tak i na vlastní kritický úsudek, a bez řečí přijmeme budoucnost, kterou nám uchystají jiní (i s tím máme z posledních desetiletí bohaté zkušenosti), můžeme Evropě nabídnou už jen ten jablečný štrúdl…


Autor je analytikom Asociace pro mezinárodní otázky

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA