Visegrád ani rozpuštěný, ani vypuštěný

Autor sa vracia k otázke faktockej existencie či neexistencie Visegrádskej skupiny po tom, ako jej mal dať summit prezidentov v Kroměříži nový smer.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Parafráze názvu jednoho z cimrmanovských filmů použitá v titulku tohoto článku snad poměrně přesně vystihuje situaci, v níž se Visegrádská skupina nachází v době, kdy se završuje první rok členství visegrádských zemí v Evropské unii.

Právě rozpuštěným a vypuštěným byl Visegrád vykreslován v nejedné politologické úvaze věnované osudu V4 po vstupu do Evropské unie a někdy i před ním. Podle těchto úvah mělo jako první opustit toto uskupení Polsko, aby si našlo uvnitř evropského společenství nové partnery, více odpovídající jeho geopolitickému významu. Zatím se tak nestalo a pod polským předsednictvím Visegrádská skupina rozhodně dech neztrácí. Spíše naopak.

Další pochybnosti byly a jsou vyslovovány v souvislosti se samotným obsahem visegrádské spolupráce. Často je poukazováno na závěr přístupových jednání s EU, kdy se visegrádské země nebyly s to dohodnout na společném postoji a každá finišovala jak jí to velely její vlastní zájmy. Byť summit premiérů v Kroměříži (2004) ukázal, že čtyřka středoevropských zemí chce i nadále spolupracovat, byl argumentační arsenál skeptiků posílen, když se opět objevily rozdílné postoje zemí V4, tentokrát během vyjednávání o evropské ústavě. K čemu je vlastně V4, když její účastníci nedokáží zaujmout společný postoj k tak závažným otázkám? Proč pokračovat v tomto formátu?

Tyto otázky by možná nemusely ani vzniknout, pokud bychom pozorněji četli visegrádské dokumenty, jež vymezují charakter a cíle visegrádské spolupráce. Ty se sice mohou zdát přízemní ve srovnání s vysokými politickými zadáními, jež od Visegrádské skupiny požadují její kritici, nicméně plní svůj účel, kterým je především posilování identity středoevropského regionu a budování rozmanitého přediva vzájemných vztahů mezi jeho obyvateli. V tomto ohledu potom má svůj význam i ona někdy ironizovaná výměna folklórních souborů či visegrádský turnaj tenisového potěru.

Přestože je hlavní část visegrádské spolupráce zaměřena směrem dovnitř středoevropského prostoru, neznamená to, že zde není místo pro hledání možností jak se dobrat společných zahraničněpolitických stanovisek či jak prezentovat region navenek. V oblasti zahraničněpolitických postojů pracují visegrádské země na principu maximálně možného průniku společných zájmů. Navíc se během častých setkání na nejrůznějších úrovních informují o zastávaných pozicích, což přinejmenším vylučuje nepříjemná překvapení, jež by mohla nahlodávat vzájemnou důvěru. Pokud v některých případech nevzniká průnik zastávaných pozic, postupují jednotlivé země samostatně, popřípadě v zúženém formátu.

Může rovněž dojít k jisté dělbě práce, kdy aktivita některé země je v různé míře podporována dalšími členy uskupení, kteří sice nejsou tak viditelní, nicméně jejich podpora posiluje partnerovu pozici. Příkladem budiž podpora kroků polského prezidenta během „oranžové revoluce“ na Ukrajině.

Skutečnost, že se čas od času nedospěje ke společnému stanovisku není nic neobvyklého ani v případě dalších regionálních uskupení. Důvod je zcela prostý. Jednotliví aktéři regionální spolupráce mohou mít v konkrétním případě odlišný zájem, ať již v oblasti mezinárodní politiky či mezinárodního obchodu. Stojí-li však spolupráce mezi nimi na dostatečně pevných základech, nemůže občasný nesoulad přinést rozkol, což ostatně ukazuje i případ Visegrádské skupiny. Skutečnost, že Visegrádská skupina respektuje nárok na ochranu a prosazování individuálních zájmů jednotlivých členských zemí by proto neměla být považována za její nedostatek, ale spíše za její přednost.

Zaměříme-li se na otázku zda může V4 pro své členy představovat přínos i v tolik diskutované oblasti zahraniční politiky, potom je odpověď kladná. Sice zde již nejsou tak velká témata jako vstup do NATO a EU, nicméně již jenom existence platformy pro pravidelnou konzultaci názorů čtyř zemí je přínosem. Navíc visegrádské země spolupracují během procesu zavádění schengenských standardů a společně mohou postupovat v rámci politiky nového sousedství Evropské unie.

Nezapomínejme ještě na jeden velmi silný motiv spolupráce ve sféře politiky nového sousedství EU. Visegrádské země, mající za sebou společnou historickou zkušenost s totalitním systémem a následnou zkušenost transformační, totiž cítí, byť možná s různou intenzitou, morální povinnost pomáhat zemím, které transformačním obdobím procházejí anebo na ně teprve ještě čeká.

Snaha pomoci vedla nejprve ke zřízení visegrádských stipendií pro doktorandy ze zemí východní a jihovýchodní Evropy. Na sklonku roku 2004 Visegrádská skupina vyslala početnou skupinu pozorovatelů na jednotlivá kola ukrajinských prezidentských voleb a v současné době se chystá speciální visegrádský program na pomoc demokratizačním procesům probíhajícím na Ukrajině. Zároveň Mezinárodní visegrádský fond vypsal strategický projekt na předávání transformačního know-how zejména v oblasti místní samosprávy transformujícím se zemím. Toto jsou zcela konkrétní projekty, jež jsou přínosem jak pro země sousedící s EU, tak i pro naše země, neboť napomáhají šíření pásma prosperity a stability na hranicích středoevropského regionu.

Česká republika chápe regionální spolupráci jako významný prostředek pro rozvíjení vzájemně výhodných vztahů se svými sousedy a v posilování středoevropského regionu vidí možnost jak posilovat celé evropské společenství. Visegrádská skupina je užitečným nástrojem, který by bylo škoda odložit jen kvůli tomu, že ne vždy může posloužit jako zesilovač vlastních politických pozic, jak se od něho někdy zbytečně ambiciózně očekává.


Autor je zástupcom ministra zahraničných vecí ČR pre dvojstranné vzťahy

Ďalšie komentáre a analýzy nájdete na stránkach Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA