Visegrád – politický, nebo geografický pojem?

Autor hodnotí možnosť pokračovania užšej spolupráve v rámci vyšegrádskeho priestoru. Tvrdí, že v súčasnosti je to skôr geografický, než politický pojem.

Symbolika tzv. Visegrádské skupiny hrála po dlouhou dobu svébytnou roli. Termín „Visegrád“ sloužil mnohým jako ztělesnění údajné homogenity a společných zájmů středoevropských (postkomunistických) zemí, bez ohledu na realitu. Ovšem v poslední době se někteří političtí analytici, kteří v minulosti Visegrád nekriticky adorovali, k němu začali chovat mírně řečeno macešsky. Bylo dokonce možno zaslechnout doporučení, aby se Česká republika vyvázala ze strategického spojenectví s Polskem a naopak prohloubila své vztahy se zbývajícími členy Visegrádu – Slovenskem a Maďarskem, které eventuálně doplní rozšířením tohoto úzkého spojenectví o Rakousko a Slovinsko. Zdá se, že podobné koncepty zaznívají zejména od těch, kteří se již dlouhou dobu opájejí ideou jakési středoevropské či podunajské federace, tedy de facto hledají inspiraci ve velmi vzdálené, rakousko-uherské minulosti.

Jaké by podle těchto názorů měly být důvody k přehodnocení našich vztahů s Polskem? Údajně je to je jednak odlišná velikost (co do rozlohy i počtu obyvatel) Polska od zbytku Visegrádu, jednak odlišná geopolitická pozice a z ní plynoucí odlišné strategické a mocenské zájmy Polska. Důkazem má být údajná neústupnost Polska při vyjednáváních o tzv. evropské „ústavě“. To je oblíbená teze v argumentáři zastánců evropské „ústavy“. Co se však stalo ve skutečnosti? Polsko odmítlo nechat se převálcovat německo-francouzským tandemem, nechtělo se nechat připravit o zvýhodněný příděl vážených hlasů v Evropské radě, neakceptovalo náhradu dosavadního základního principu evropské integrace – tedy principu degresivní proporcionality – tzv. populačním principem (který zvýhodňuje právě Francii a Německo). Polsko se pokusilo najít spojence stejné váhové kategorie na opačném konci EU – ve Španělsku – s nímž sdílí společný zájem o vyvážení francouzsko-německého vlivu v EU. Chování Polska bylo tedy ve všech ohledech krajně racionální a logické, a to dokonce napříč politickým spektrem. Polsko skutečně dokázalo definovat vlastní politickou agendu v souladu se svými národními zájmy a umělo ji také prosazovat.

Naprosto nelogický byl naproti tomu postoj české zahraniční politiky. Ta se při jednáních o „ústavě“, především ústy ministra zahraničí, nakonec bezvýhradně přiklonila zejména k Německu a byla ochotna – bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty – souhlasit s redukcí našeho vlivu v Evropské radě oproti stávajícímu stavu. Korunu všemu nasadila vláda ve chvíli, kdy se začala předem hlásit do tzv. „tvrdého“, tedy německo-francouzského jádra EU, které by začalo vznikat ve chvíli, pokud by byl definitivně pohřben projekt evropské „ústavy“. Taková představa našeho zapojení do evropské integrace je fatální. Pokud by byla realizována, skončili bychom v nejlepším případě jako bývalá NDR po svém pohlcení (eufemisticky nazývaném znovusjednocení) bývalým západním Německem, ovšem bez masivních finančních transferů, uplatňovaných v tomto specifickém případě. Byli bychom postupně nuceni akceptovat redistributivní rozměr fiskální politiky (včetně daňové unifikace), obvyklý zejména v Německu, abychom „nepřekáželi“ svou případnou konkurenceschopností, vyplývající z dosavadních komparativních výhod např. nižších nepřímých mzdových nákladů a levnější pracovní síly. Ostatně velká část těchto výhod již byla zlikvidována povinnou harmonizací našeho práva s komunitární legislativou EU. Navíc bychom byli postupně donuceni přijmout zahraničně-politickou agendu této „Unie v Unii“, založenou zcela nepochybně na představě Evropy jako konkurenta, nikoliv spoluhráče USA. Stali bychom se tedy skutečnou provincií v sebestředné a uzavřené „pevnosti Evropa“.

Naopak, naše spojenectví s Polskem má své nezpochybnitelné oprávnění. Již dnes můžeme definovat alespoň dva zájmy, které máme s Polskem společné: jednak je to důraz na atlantickou vazbu a partnerství s USA (který ovšem Poláci dávají v praxi najevo daleko lépe než my!), jednak je to snaha o uchování a nikoliv zhoršení našich stávajících vlivových pozic v EU. Svazek s Polskem by nám také otevřel „Cestu na severozápad”, tedy do té části Evropy, která se nikdy netajila svou nechutí k budování unifikovaného evropského superstátu (Británie, Skandinávie, Pobaltí). Právě tato část Evropy by mohla být protiváhou německo-francouzského „tvrdého“ jádra, pokud by se „dvourychlostní“ Evropa stala skutečností.

Je naproti tomu zřetelné, že velmi málo společných zájmů můžeme definovat např. s Maďarskem. Naopak, v některých případech máme zájmy přímo protichůdné. Jde zejména o hodnocení výsledků první světové války. Zatímco u nás drtivě převládá vědomí, že tehdy se zrodila moderní československá (ve skutečnosti rozuměj česká) státnost, v Maďarsku je dodnes přítomné trauma Trianonu, které vede maďarské politické elity (v podstatě bez ohledu na politickou příslušnost) k přesvědčení, že mohou zastupovat i maďarské menšiny v okolních státech. Stejně tak poválečný (po druhé světové válce) odsun, který se dotkl i maďarských menšin, sbližuje zájmy Budapešti s Vídní a Mnichovem, nikoliv s Prahou.

Osud Visegrádu je ukázkou toho, jak heterogenní a také setrvačná je ve skutečnosti Evropa. Po pádu železné opony se evropské (a zejména středoevropské) dějiny nerozpustily ve všeobjímajícím amalgamu evropského integračního procesu. Spíše se pod povrchem stále viditelněji rýsují tradiční archetypy chování, které byly mylně považovány za dávno mrtvé a vyhaslé. Nad tím ovšem není třeba lomit rukama, jako nad nějakým tragickým jevem, který směřuje proti proudu historie. Je pouze třeba to vzít na vědomí a začít se podle toho chovat. Také Visegrád proto není možno nadále považovat za politickou definici, spíše za geografické vymezení prostoru, který může být jak prostorem synergie zájmů, tak kolbištěm pro jejich střet.


Článek je rozšířenou a přepracovanou verzí textu, publikovaného v Hospodářských novinách dne 12. února 2004.

Autor je poslancem ČR

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA