Visegrád se osvědčil a má budoucnost

Na pozadí summitu V4 v Kroměříži hodnotí autor fungovanie spolupráce v rámci tohto regionálneho združenia. Konštatuje, že jeho zmyslom nie je vytváranie koalícii pre veľké politické otázky, ale riešenie každodenných úloh.

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Visegrád se osvědčil a má budoucnost – takové je ve zkratce poselství „nové visegrádské deklarace“, kterou přijali předsedové vlád Maďarska, Polska, Slovenska a Česka 12. května 2004 na summitu v Kroměříži. Deklarace, jejíž text je dostupný na www.visegradgroup.org, není ani zdaleka jen běžným tiskovým komuniké, nýbrž pečlivě připraveným dokumentem, který reflektuje význam dosavadní spolupráce zemí Visegrádské skupiny v kontextu evropského a euroatlantického integračního procesu a především nově formuluje její obsah do budoucna. V tomto smyslu navazuje na původní deklaraci, jejímž podpisem byla v únoru 1991 na maďarském hradě Visegrádu spolupráce tehdy ještě tří středoevropských reformních zemí založena. Přijetím společné deklarace dali premiéři najevo, že jsou si vědomi historického náboje kroměřížského summitu. Jednalo se totiž o první setkání v tomto formátu po vstupu všech zúčastněných zemí do EU a NATO.

Právě skutečnost, že vstupem zemí Visegrádské skupiny do EU došlo vlastně k naplnění původních cílů vzájemné spolupráce a zároveň k jejich začlenění do mezinárodního útvaru s mnohem silnějšími vazbami vyvolala ale v posledních měsících u některých komentátorů i politiků otazníky nad budoucností spolupráce v tomto formátu. K tomu přistoupila ještě neschopnost koordinovaného postupu v závěrečné fázi přístupových jednání a recidivující ambice některých politiků z té či oné země hledat si v Evropě „luxusnější“ partnery než jen nejbližší sousedy z někdejší nárazníkové zóny sovětského impéria. Objevily se také úvahy o různých geopoliticky logičtějších nebo perspektivnějších formátech spolupráce středoevropských zemí.

Bylo tedy setkání premiérů čtyř Visegrádských zemí v Kroměříži nakonec jen anachronismem, projevem setrvačnosti, a „nová visegrádská deklarace“ jen mechanickým cvičením nezdravě agilních úředníků? Nebo je rozhodnutí rozvíjet regionální spolupráci v zavedeném visegrádském formátu i po vstupu do EU naopak projevem toho, že se i v našich končinách můžeme pomalu nadít politické zralosti?

Kdo vidí v regionálních uskupeních především jakési spojenecké, ne-li přímo spiklenecké buňky a bloky k prosazování politických zájmů jednotlivých členů na mezinárodních fórech, může rovnou zlámat hůl nejen nad Visegrádem, ale i nad jinými uskupeními, které působí mnohem déle. Skutečnost, že určité země leží ve stejném regionu a mají některé společné rysy, zkušenosti a zájmy, ale přece v žádném případě neznamená, že budou mít automaticky shodné názory na všechny důležité otázky. Stačí se podívat třeba na to, jak rozdílně řešily země zapojené do tradičně a dobře fungujících struktur Severské rady otázky členství v NATO a EU. Právě v tomto ohledu jsou ostatně země Visegrádu mnohem homogennější společností.

Základ regionální spolupráce tkví ovšem v něčem jiném, v něčem, co je sice daleko méně spektakulární, ale o nic méně důležité, než vytváření koalic nad velkými politickými tématy. Existuje bezpočet velice praktických otázek, které mají regionální rozměr, jako je třeba dopravní a energetická infrastruktura, otázky ilegální migrace, životního prostředí nebo cestovního ruchu. A samozřejmě záležitosti kultury, školství a vůbec mezilidských kontaktů. Nezná-li někdo své nejbližší sousedy, nemá-li k nim respekt a není-li schopen s nimi konstruktivně spolupracovat, je sotva zralý pro spolupráci v jakémkoli širším integračním celku. To bývá ostatně často považováno za jeden z největších problémů jihovýchodní Evropy.

Naopak cílevědomě pěstovaná regionální spolupráce přináší konkrétní ovoce. Například severské země došly ve své po desetiletí pěstované spolupráci tak daleko, že se dnes v rámci svých regionálních struktur soustřeďují i na koordinaci úsilí v oblasti výzkumu, kde vidí mnohem větší šance obstát jako region, než jednotlivě. Ve střední Evropě je ale pořád ještě těžké si představit i jen významnější výměny studentů. V tomto směru lze považovat za jeden z důležitých výsledků kroměřížského summitu také rozhodnutí premiérů zvýšit od příštího roku z dosavadních 600 000 na 750 000 Eur příspěvek jednotlivých zemí do Mezinárodního visegrádského fondu, z něhož jsou takovéto výměny podporovány.

Dobře rozvinutá praktická regionální spolupráce, jejíž základ leží na úrovni jednotlivých resortů, může být samozřejmě ku prospěchu i za hranicemi vlastního regionu, především v rámci rozšířené EU. To platí např. pro oblast regionálních infrastrukturních projektů nebo pro otázky ochrany hranic a prevence ilegální migrace, kde je dnes hlavním úkolem příprava na plnou aplikaci schengenských standardů. Zda se podaří postupovat vždy a ve všem koordinovaně není samozřejmě nikde zaručeno. Visegrád nedisponuje žádnými právně závaznými nástroji, nicméně vytváří formát, kde je komunikace zcela zřetelně lepší, než kdyby si každý jen „hrál na vlastním písečku“.

Důraz na praktický rozměr regionální spolupráce, vyjádřený i v Kroměřížské deklaraci, samozřejmě nevylučuje komunikaci o tématech projednávaných na širších mezinárodních fórech, včetně ohledávání možností případné spolupráce nebo dokonce koordinace postojů. Ve vztahu k evropským tématům jde dnes v první řadě o otázky příští finanční perspektivy, strukturální politiky apod. V Kroměříži jim premiéři věnovali významnou část času, a rozhodli, že jednání na tato témata budou pokračovat na úrovni státních tajemníků. Zatím se zdá, že míra shody nad těmito tématy je výrazně větší, než např. před několika měsíci nad některými tématy připravované evropské ústavní smlouvy. To je samozřejmě povzbuzující, ale i tak je třeba počítat s tím, že ke shodě nad každým takovým tématem nemusí ani v budoucnu dojít zdaleka vždycky. Čeká-li někdo, že Polsko a Česko bude mít vždycky stoprocentně shodné názory na otázky související se zemědělstvím nebo Maďarsko a Slovensko na úlohu národnostních menšin, musí být téměř nevyhnutelně rozčarován. Jde o to naučit se nevidět v každé takové neshodě nad některým tématem, kde mají jednotlivé země zcela přirozeně odlišný zájem, jako – kolikátý už? – „konec regionální spolupráce“.

Zastavme se ještě u jednoho důležitého rozměru spolupráce zemí Visegrádské skupiny – u její otevřenosti. Nová visegrádská deklarace zmiňuje intenzivní zájem zemí V4 o úzkou spolupráci se svými nejbližšími středoevropskými partnery, tj. zejména s členskými zeměmi EU Rakouskem a Slovinskem, s nimiž už ostatně spolupráce v některých oblastech probíhá. Důležitou úlohou Visegrádu je rovněž využívat své jedinečné regionální a historické zkušenosti ve prospěch zemí východní a jihovýchodní Evropy, usilujících o přiblížení se k Evropě, a přispívat těmito zkušenostmi také k formování politiky EU vůči těmto zemím. Premiéři se v Kroměříži dohodli na užší spolupráci expertů. I v této oblasti by ostatně mělo být přínosem rozhodnutí zvýšit příspěvky do Mezinárodního visegrádského fondu, z něhož budou od příštího školního roku financována také stipendia pro studenty ze zemí sousedících s rozšířenou EU. Otevřeného formátu „V4+“ má být nadále využíváno také ke spolupráci s jinými zeměmi nebo regionálními uskupeními. Dosud „nejexotičtějším“ partnerem, který v minulém roce velmi aktivně projevil zájem o spolupráci s V4 (v oblastech turistiky, investic a rozvojové spolupráce), je Japonsko.

Visegrád se i přes různé peripetie svého dosavadního vývoje stal nepřehlédnutelnou „obchodní značkou“, kterou by bylo naprosto nesmyslné zahazovat. Kromě toho disponuje solidně rozvinutými strukturami vzájemných kontaktů, efektivně fungujícím společným fondem a – jak ukázal v minulém roce provedený výzkum – také nezanedbatelnou podporou další spolupráce i po vstupu do EU (od 46 % v ČR po 74 % dotázaných na Slovensku). Visegrád nebyl a nebude v rozšířené EU ani Beneluxem, ani Severskou radou, ale má všechny šance rozvíjet se ve prospěch středoevropského regionu, rozšířené Evropy i dalších zemí jako regionální uskupení s vlastní identitou, které už má něco za sebou a mnoho možností, úkolů a výzev před sebou.


Autor je riaditeľom Odboru států střední Evropy Ministerstva zahraničí ČR

Analýza bola publikovaný v časopise Mezinárodní politika 7/2004

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Visegrád.info

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA