Evropská unie a blízkovýchodní mírový proces

Európska únia sa aktívne angažuje v riešení blízkovýchodného konfliktu. Vedú ju k tomu strategické i ekonomické záujmy. Aké sú jej výhody a nevýhody, oproti ostatným medzinárodným aktérom, v snahe sprostredkovať medzi znepriatelenými stranami kompromis?

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Téměř 55 let trvající blízkovýchodní konflikt a neřešená palestinská otázka paralyzovaly politický, ekonomický a sociální rozvoj Blízkého východu. Státy zapojené do konfliktu ospravedlňovaly držení zbraní hromadného ničení i neochotu k radikálnějšímu konvenčnímu odzbrojení obavou z možného napadení či porušení stávající rovnováhy sil a výdaje na zbrojení a armádu odčerpávaly obrovské částky z jejich rozpočtů. Konflikt pomohl konzervovat diktátorské, autoritativní režimy, brzdil regionální spolupráci a zapojení zemí oblasti do globální ekonomiky po skončení studené války.

Zájem Evropské unie na jeho rychlém a spravedlivém řešení v souladu s mezinárodním právem je značný. Je to dáno několika zásadními bezpečnostními faktory. Velkou roli hraje stále ještě silná závislost Evropy na blízkovýchodní ropě (40% se dováží z Perského zálivu) postupně i plynu, která bude podle odborných analýz stoupat v následujících dekádách v souvislosti s očekávaným růstem spotřeby. Blízkovýchodní konflikt silně radikalizuje početnou arabsko-muslimskou diasporu v Evropě (celkem 21 milionů muslimů), zvláště ve Francii, kde je její zastoupení největší (3,5 milionů). Neřešená palestinská otázka se stala také jedním ze zdrojů radikalismu a terorismu islamistických skupin.

Bez řešení blízkovýchodního konfliktu a palestinské otázky je vážně ohrožena realizace ambiciózních regionálních projektů, jako je euro-středomořské partnerství či americký projekt širšího Středního východu. Konflikt brzdil přijetí řady opatření na posílení důvěry a bezpečnosti či prevenci konfliktů.

Evropa a blízkovýchodní konflikt v období studené války

Skutečně celoevropské postoje k řešení blízkovýchodního konfliktu byly vyjádřeny až po říjnové arabsko-izraelské válce v roce 1973. Důvodem angažovanosti byla snaha zajistit si energetickou bezpečnost. Bruselská deklarace Evropských společenství z roku 1973 byla zjevně proarabská a americká administrativa byla zdrcena neschopností Západu přijmout společný přístup. Pro Evropu však bylo důležité odvrátit hrozbu možného ropného embarga a následného ekonomicko-sociálního rozvratu. Euro-arabský dialog (EAD) byl sice zahájen v roce 1974, ale mnohem aktivnější při řešení konfliktu byly USA.

Kissingerova “kyvadlová diplomacie” vedla k podepsání campdavidských dohod o míru, jež byly podpořeny vysláním evropských stabilizačních jednotek na Sinaj. Negativní reakce arabského světa a “vyloučení Egypta z arabských řad” přesvědčila Brusel, že separátní egyptsko-izraelské dohody, bez souběžného řešení palestinské otázky, nepovedou k míru a stabilitě.

Benátská deklarace ES z roku 1980 se stala na delší dobu základním pilířem evropských přístupů k řešení blízkovýchodního konfliktu. Obsahovala tři klíčové teze: odmítnutí redukce palestinské otázky na pouhý problém uprchlíků; plné právo palestinského lidu na sebeurčení a výzvu k zapojení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) do mírových jednání. Iniciativa neznamenala v praxi nástup evropské diplomacie, protože Izrael ji rozhodně odmítl. Evropa nebyla připravena vyvinout nátlak na Izrael a arabské radikální státy, jejichž vazby na SSSR se po nástupu Gorbačova ovšem uvolňovaly. Podporovala od konce 80. let multilaterální formu řešení konfliktu v rámci mezinárodní konference, což byla iniciativa preferovaná jak arabskými státy tak i SSSR. Země ES očekávaly, že budou přizvány k účasti na konferenci po boku tehdejších supervelmocí.

Konec studené války a role EU v madridském mírovém procesu 1991-97

Válka v Zálivu výrazně posílila roli USA na Blízkém východě. Rozpad komunistického bloku a posléze i Sovětského svazu oslabil zájem i možnosti následnického Ruska ovlivnit situaci na Blízkém východě, což je stav, který trvá dodnes. Rusko dosud v této věci nepředložilo žádnou komplexní mezinárodní iniciativu a jeho role se omezila na korektivní druhořadé aktivity. Lze konstatovat, že pokračování konfliktu je z mnoha důvodů výhodné pro zájmy Moskvy, protože upevňuje ruský vliv v klíčovém regionu. Umožňuje vazby na USA, posiluje jeho otřesený statut velmoci, motivuje arabské země k ekonomické spolupráci a pomáhá zvyšovat poptávku po ruských zbraních.

Po válce v Zálivu neměla administrativa George Bushe st. zájem na aktivnější účasti EU v madridském mírovém procesu, zahájeném v roce 1991. Izrael i USA podezíraly Brusel z příliš proarabských postojů.

Ani první přímá jednání mezi Izraelem a OOP v Oslu, jež znamenala vyvrcholení dlouhodobého evropského zájmu, se nicméně nestala průlomem, ale spíše úspěchem neformální diplomacie Norska, jež nebylo členem EU. Slavnostní podepsání Dohod z Osla v Bílém domě v roce 1993 znovu potvrdilo absolutní dominantní roli USA v madridském blízkovýchodním mírovém procesu.

Evropské unii se podařilo zapojit do madridského mírového procesu v roli předsedy nejdůležitějšího multilaterálního výboru pro dvoustrannou ekonomickou spolupráci (REDWG), jehož členem se stala i Česká republika. Očekávalo se, že právě v ekonomické oblasti může nastat zásadní průlom, jež usnadní pokrok v bezpečnostní a politické oblasti. Unie měla ty nejlepší předpoklady k naplnění tohoto cíle, protože většina zemí Blízkého východu (včetně Izraele) byla závislá na obchodní výměně a ekonomické spolupráci s Evropou. Skupina REDWG vytvořila fungující organizační a institucionální strukturu, která se měla změnit ve stálou regionální organizaci pro ekonomický rozvoj a spolupráci (MENA-ORG).

Washington se však nemínil vzdát politické kontroly nad procesem ekonomické spolupráce a systémem pomoci, což vytvořilo napětí ve vztazích s Evropou. Clintonova administrativa trvala na tom, aby Světová banka kontrolovaná USA se stala hlavní institucí dohlížející nad přerozdělováním pomoci.

V následujících letech se stala EU největším dárcem nevojenské pomoci pro mírový proces. Ta se uskutečňovala v rámci tzv. barcelonského procesu (programy Euromed) a představovala mezi léty 1994-1999 713 milionů eur, což je více než polovina veškeré zahraniční pomoci poskytnuté okupovaným územím. USA dominovaly ve vojenské pomoci, jež byla orientována po podepsání camp-davidských dohod především na dvě země – Izrael a Egypt, takto odměněné za separátní mír. V diplomatických kuloárech byla EU označována za “bankéře” a USA za “válečníka” na Blízkém východě.

Poté, co se dostala po izraelských volbách k moci pravicově-nacionalistická vláda Benjamina Netanjahua, pozastavila Liga arabských států ke dni 1. dubnu 1997 normalizaci vztahů s Izraelem a skupina REDWG zcela ukončila aktivitu. EU přesunula těžiště do vlastní iniciativy – barcelonského procesu.

Euro-středomořské partnerství a mírový proces

Evropská unie věřila, že všestranná spolupráce mezi zeměmi středomořského regionu a Blízkého východu, především v ekonomické oblasti, pomůže překonat antagonismy a stereotypy stejně, jako se to podařilo v poválečné Evropě. Podobně jako ocel a uhlí v případě Evropy, mohla i voda a energetika hrát rozhodující roli na Blízkém východě při vytváření pásma míru a stability. Partnerství mělo svým obsahovým usnadňovat řešení blízkovýchodního konfliktu, protože de facto suplovalo funkci zaniklých multilaterálních výborů. Snahou EU bylo zprvu izolovat agendu blízkovýchodní konfliktu od barcelonského procesu, ale stagnace při řešení úkolů spojených s barcelonským bezpečnostně-politickým košem ji nutila přehodnotit postoj. Nyní se hovoří o komplementaritě obou procesů.

Zahájení barcelonského procesu sice neposílilo v kratším horizontu politickou roli EU v mírovém procesu, ale vytvořilo dodatečné spektrum nástrojů pro ekonomický a finanční nátlak na konfliktní strany, především na palestinskou samosprávu. Přesto se EU nikdy neodvážila začlenit do asociačních smluv se středomořskými zeměmi klauzule, jež by podmiňovaly spolupráci přístupy k řešení konfliktu.

Význam euro-středomořského partnerství tkvěl ve schopnosti vtáhnout do spolupráce všechny tzv. “frontové země” (Sýrie, Libanon, Jordánsko), Izrael a dokonce i představitele palestinské samosprávy. Spolupráce pokračovala bez ohledu na vývoj mírového procesu. Barcelonské partnerství však nebylo schopno sjednotit evropské postoje ve vztahu ke konfliktu. Přesto by jeho ukončení podle četných odborníků vedlo k další polarizaci EU v postojích k řešení konfliktu.

Berlínská deklarace a podpora palestinské státnosti

V druhém funkčním období Clintonovy vlády projevovaly USA výrazně větší zájem o zapojení EU do mírového procesu, ve kterém se také EU začala výrazněji angažovat. Mezníkem bylo přijetí Berlínské deklarace v březnu 1999, v níž stálo, že nejlepší garancí míru a bezpečnosti pro Izrael bude vytvoření demokratického, životaschopného, mírového a nezávislého palestinského státu na základě existujících dohod a prostřednictvím jednání. Koncepce dvou států byla přijata v roce 2002 i Bushovou vládou. Je příznačné, že intenzita politické aktivity evropské diplomacie přímo úměrně stoupala se stagnací blízkovýchodního konfliktu, což se projevilo zvláště po neúspěšných camp-davidských jednáních Barak – Arafat a vypuknutí palestinské intifády v roce 2000. Hlavním strategickým zájmem EU bylo naplnění závěrů dohod z Osla a v současnosti i důsledná realizace plánu Cestovní mapy ve všech třech etapách podle harmonogramu. Obě tyto iniciativy vycházejí z ideje ustavení palestinského státu.

Ani změny vlády v USA a Izraeli neoslabily zájem o účast Evropské unie na jednáních, v nichž se Evropa snažila diplomaticky i finančně zabránit postupné likvidaci palestinských samosprávných struktur na okupovaných územích, jež se stala programovým cílem Šaronovy vlády, zvláště po teroristických útocích z 11. září 2001. Evropská diplomacie nebyla v kritických okamžicích schopna prosadit vlastní scénář řešení krize a omezila se tradičně na pouhé deklarace. Podpořila arabský mírový plán z Bejrútu z roku 2002, jež nabízel plnou normalizaci vztahů výměnou za izraelské stažení ze všech okupovaných území. Nakonec byla EU vtažena do mírového procesu v rámci kvarteta mocností, jež se zavázaly prosazovat plán Cestovní mapy (vedle EU a USA také Rusko a OSN). Izraeli se podařilo s podporou USA zablokovat svolání blízkovýchodní mírové konference, kterou Evropa navrhla v rámci kvarteta.

Americké a evropské řešení se lišilo zvláště v přístupech k nedávno zesnulému prezidentovi palestinské samosprávy Jásiru Arafatovi. Bushova administrativa podpořila kampaň izraelské vlády proti Arafatovi, jež měla vyvrcholit jeho svržením, zatímco EU ho nadále považovala za legálně zvoleného prezidenta a obávala se anarchie po jeho odstranění. Souběžně ale podpořila reformy palestinské samosprávy s cílem odstranit autokratické prvky vládnutí a korupci a posílit demokratizaci procesu rozhodování. Evropská unie spolu s dalšími členy kvarteta se stala členem Komise pro palestinské reformy, která fungovala pod dohledem kvarteta a kladla si za cíl zkvalitnit politický, ekonomický systém a soudnictví palestinské samosprávy. Zasadila se také o vytvoření úřadu palestinského premiéra.

EU odmítala všechny formy palestinského terorismu zaměřeného proti izraelským civilistům a přiznala Izraeli právo na adekvátní obranu. V zájmu snížení rizika teroristických útoků podporovala reformu palestinských bezpečnostních služeb. Zároveň však rozhodně odsuzovala nepřiměřené útoky izraelské armády ohrožující životy civilistů, demolice domů patřících rodinám podezřelých z terorismu a deportace Palestinců, jež byly v rozporu s mezinárodním právem. Odmítla rovněž mimosoudní likvidace palestinských radikálů, jež napomáhaly eskalaci napětí.

Izraelská vláda, jako mnohokrát v minulosti, usilovala o snížení role EU v mírovém procesu i o ukončení platnosti plánu Cestovní mapy bezprostředně po svržení režimu Saddáma Husajna. Bushova vláda izraelské návrhy odmítla, protože potřebovala evropské spojence při poválečné stabilizaci Iráku a Afghánistánu. Pokračováním mírového procesu chtěla rovněž zklidnit protiamerické a protizápadní nálady v muslimském světě po iráckém tažení. Ústupky Izraeli byly provedeny jiným způsobem. V kontextu předpokládaného izraelského stažení z Gazy se americká vláda v dubnu 2004 postavila za Izrael v otázce ponechání izraelských osad na Západním břehu, které bylo naprosto nepřijatelné pro EU. Unie se nyní zasadí o to, aby nedošlo procesu kvůli izraelskému jednorázovému stažení z Gazy k zmrazení mírového procesu a likvidaci Cestovní mapy. Obavy má EU i z destabilizace situace v Gaze po izraelském odchodu: Unie se zavázala pomáhat palestinskému vedení zvládnout situaci.

EU uznává pouze jednoznačný výklad klíčové rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242, jež požaduje úplné stažení izraelské armády ze všech okupovaných území (od června 1967). Jednostranné úpravy hranic ve smyslu vytvoření bezpečnostních hranic, jak prosazují Izraelci, jsou přípustné pouze na základě bilaterálních dohod s Palestinci. S odvoláním na ženevské konvence považuje EU výstavbu izraelských osad na okupovaných územích za nelegální a nepřípustná je podle Unie i změna arabského charakteru východního Jeruzaléma. S odvoláním na závěry Mezinárodního soudního dvora z 13. července 2004 považuje EU výstavbu separační zdi Izraelem za nezákonnou, protože nekopíruje hranice ze 4. června 1967. Ze stejných důvodů je pro EU nepřípustné, aby zboží vyrobené v izraelských osadách na okupovaných územích bylo deklarováno jako izraelské a pronikalo bezcelně na evropské trhy.

Jednotlivé členské země EU a blízkovýchodní mírový proces

Slabost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU spočívá v neschopnosti Unie přijmout klíčové přístupy v důsledku odlišných postojů jednotlivých členských států. Izraelská vláda proto preferuje jednání o závažných otázkách na bilaterální úrovni a odmítá zpravidla rozhodnutí institucí EU. Velmi úzké a přátelské vztahy s EU na institucionální úrovni udržoval Izrael během italského předsednictví, protože italská vláda ochotně podporovala americké a izraelské přístupy k řešení konfliktu. Velké naděje izraelských stratégů jsou také vkládány do nových členských zemí, jež by mohly nastartovat postupnou změnu politického kurzu Evropy.

Palestinci a arabské země vyčítají Evropanům jistý druh semitofilie, který odrazuje některé členské země, aby ostřeji odsoudily či kritizovaly politiku Izraele. Především v případě Německa je patrné působení syndromu, vyplývajícího z pocitů zodpovědnosti za hrůzy holocaustu, které ovlivňují jeho postoje k řešení konfliktu. Více proizraelské stanoviska tradičně zastává Holandsko a Velká Británie, na což mají rozhodující vliv její úzké vztahy se Spojenými státy. Proizraelská stanoviska také v poslední době zastávají některé jihoevropské země, jako například Itálie. To je dáno jejich současnou zesílenou vaznou na USA, kterou vyvažují všeobecný “obrat” EU na východ v souvislosti s posledním rozšířením.

Je také možné říci, že u starší generace Evropanů existuje všeobecná identifikace s liberálním multikulturním systémem Izraele, což je dáno hlavně tím, že mnoho Židů má kulturní kořeny v evropských zemích a mluví evropskými jazyky. V případě Palestinců naopak o kulturní blízkosti s Evropany lze mluvit jen těžko.

Francie velmi často podporuje arabská stanoviska, což je ovlivněno její historickou provázaností s arabskými zeměmi, averzí vůči proizraelsky orientované americké zahraniční politice, jež sahá do období vlády Charlese de Gaulla, a také tlakem početné muslimské komunity doma. Francie se stala motorem proarabských stanovisek EU od roku 1974, což je zvláště patrné za vlády prezidenta Jacquesa Chiraca.

Sympatie k Izraeli obecně poklesly po nástupu Šaronovy vlády, jež byla spjata s americkými republikánskými neokonzervativci. Svědčí o tom mnohé průzkumy veřejného mínění v členských zemích EU (eurobarometr). Více sympatií k Palestincům než k Izraeli vyjádřila většina respondentů ve vybraných evropských zemích. Ve výzkumech prováděných Evropskou komisí z prosince 2003 byl rozhodující většinou respondentů označen Izrael za zemi, jež nejvíce ohrožuje mír. Tento názor se rozšířil i v zemích, jež tradičně vyjadřovaly spíše sympatie k Izraeli (Německo, Holandsko, Británie).

Protipalestinská represivní politika Šaronovy vlády, jež vyústila ve faktickou likvidaci palestinské samosprávy a její infrastruktury, vyvolala vlnu protiizraelského radikalismu mezi muslimskou menšinou v Evropě, především ve Francii, která byla Izraelem neprávem označena za nový evropský antisemitismus. Ten se omezuje na strany krajní pravice, jež jsou zaměřeny i na arabské přistěhovalce. Rovněž levicová část veřejného mínění silně kritizovala Šaronovu politiku vůči Palestincům, ale odmítala nařčení z antisemitismu. Celkově je možné konstatovat, že evropské veřejné mínění i postoje vlád četných evropských zemí nejsou příznivě nakloněny současné izraelské politice.

Tajná zpráva izraelské vlády z roku 2004 varuje, že Izrael ztrácí svou mezinárodní pozici a boj proti palestinským radikálům může Evropa za několik let považovat za obdobu jihoafrické politiky v období apartheidu. Je zřejmé, že plánované stažení izraelské armády z Gazy a odstranění izraelských osad by mohlo postiženou prestiž Izraele napravit, pokud bude součástí celkového a úplného stažení z okupovaných území, jak si dlouhodobě přeje Evropa.

Celkové závěry

Evropská zahraniční politika ve vztahu k řešení blízkovýchodního konfliktu preferuje vyvážené politické řešení na základě jednání a v souladu s mezinárodním právem. Důsledně respektuje rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Arabskými zeměmi je vnímána víceméně jako spravedlivá, chránící zájmy slabšího, ale nedostatečně důrazná při prosazování vlastních řešení. Izraelem je odmítána jako proarabská, preferující ekonomiku a přehlížející jeho bezpečnostní zájmy.

Mezi hlavní handicapy evropské blízkovýchodní politiky patří neschopnost přesvědčit Američany a Izraelce o svých mírových návrzích, přílišná deklarativnost a neexistence komplexního mírového plánu, různorodé zájmy členských zemí EU, neschopnost vyvinout účinný tlak na izraelskou vládu v důsledku jejího spojenectví s USA a ekonomické vyspělosti židovského státu a nedostatečná orientace EU na země Zálivu a nedoceňování jejich vazeb na blízkovýchodní konflikt.

Za “trumfy” politiky EU k blízkovýchodnímu konfliktu lze považovat dlouhodobou důvěru v EU většiny arabských zemí a Palestinců, striktní respektování mezinárodního práva a principů spravedlnosti, značný ekonomický, finanční, obchodní vliv na Blízkém východě, v případě dosažení míru schopnost zajistit všestrannou postkrizovou stabilizaci.


Autor pôsobí ako analytik Ústavu mezinárodních vztahů.

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA