Evropská unie a terorismus

Analýza podáva stručný prehľad histórie fenoménu terorizmu a zoznam skupín, ktoré sú z pohľadu autora pre Európu najnebezpečnejšie. V druhej časti hodnotí postoj EÚ k terorizmu.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Současný vývoj ve světě a zejména v Evropě je charakterizován neustálými kroky mezinárodního společenství ke zmírňování vojenského napětí a možnosti přímé vojenské konfrontace mezi státy. Na druhé straně však sílí projevy a přímé akce spjaté s mezinárodním terorismem a globalizací jeho působení. Státy a jejich organizace tak musí čelit jevu, který sice zdaleka není jevem novým, ale s využitím nejmodernějších technologií a některých nových forem činností se stal vážnou hrozbou pro životy, zdraví a majetek lidí a pro prohlubující se mezinárodní spolupráci. Tento článek se zabývá kořeny a současnou podobou terorismu, se kterým se dnes potýká Evropská unie, společenství, jehož členem je i Česká republika. Text charakterizuje pro Evropu nejvýznamnější teroristická uskupení a přibližuje bezpečnostní opatření, která Evropská unie tváří v tvář teroristické hrozbě přijala.

Povaha a kořeny terorismu

Po rozpadu prvobytně pospolné společnosti vytvářely skupiny lidí, usazené na určitém území, zvláštní celky. Tyto celky byly na základě ekonomických, hospodářských, kulturních, etnických, náboženských a jiných vazeb spojovány ve zvláštní oddělené politické jednotky – státy. Faktická existence států a jejich vzájemné styky vytvářely mezinárodní společenství, které po staletí formovalo pravidla pro své vzájemné vztahy. Svůj podíl na formování takových pravidel neměly jen státy samotné, ale i různé etnické, náboženské, politické, ekonomické a jiné skupiny a organizace uvnitř jednotlivých států, které nezřídka spolupracovaly s obdobnými organizacemi v jiných státech ve snaze dosáhnout svých partikulárních cílů. Takové mezinárodní a mezistátní vztahy a obecně formulovaná pravidla, typická pro danou historickou etapu, nabývají v průběhu vývoje právní povahu a formují mezinárodní právo, které upravuje vztahy mezi státy, ale i vztahy k mezinárodním organizacím a vztahy jednotlivců ke státu.

Zásady mezinárodního práva však nebyly formulovány jen mírovými snahami o vzájemné soužití, ale také jako výsledek snah o získání území jiných států, většího politického nebo náboženského vlivu, ekonomických výhod anebo i destabilizace v určité části světa na úkor druhých států. K dosažení těchto cílů byly používány nejen zjevné mocenské prostředky států, jako jsou vojenské intervence nebo útočné války, ale nezřídka i skryté působení ve formě sabotáží a teroristických útoků. Na skrytých formách působení se podílely a podílí jak různé národní či nadnárodní organizace, tak i přímo některé státy.

Definovat terorismus tak, aby byly postiženy všechny stránky jeho projevů a dopadů, není jednoduché. Obsah definice by se zcela jistě lišil podle toho, zda by na terorismus nahlížela z pohledu právního, bezpečnostního, nebo třeba sociologického. Pro všechny takové definice by však bylo společné, že jde o protiprávní akty systematického páchání úkladného násilí proti obyvatelstvu a státním orgánům za účelem vyvolání strachu, paniky a destabilizace stávajících politických poměrů. I když se zdroje terorismu a jeho zaměření mnohdy liší, způsoby jeho činnosti, jako jsou atentáty, únosy, braní rukojmích, vraždy aj., bývají většinou podobné.

Kolébkou moderního terorismu je s velkou pravděpodobností Rusko. Kolem roku 1875 si část tehdejší inteligence osvojila anarchistické či nihilistické přesvědčení a spatřovala v atentátech na symboly útlaku jediný způsob, jak vymanit společnost z politické a sociální blokády. Na konci 19. století byl terorismus, zejména pak atentáty na osoby reprezentující vládnoucí moc, přijímán anarchistickými skupinami v Evropě, Rusku a Spojených státech jako nejlepší cesta k uskutečnění politických a sociálních změn. V Evropě pak ožily teroristické akce koncem šedesátých let, kdy zhroucení snů o společenské přeměně vehnalo některé ultralevicové skupiny do násilných akcí.

Další vývojovou etapu terorismu lze spojit s národně osvobozeneckým hnutím v zemích tzv. třetího světa. Podpora hnutí za národní a státní nezávislost v Jižní Americe, Africe a Asii se během studené války stala novým polem vzájemného soupeření států NATO a Varšavské smlouvy. Tyto státy nezřídka financovaly odbojová hnutí a různé politické frakce. Přímo školily specialisty na partyzánskou válku, na destrukční a záškodnické akce a odesílaly své „poradce“ přímo do krizových oblastí. Terorismus tak již nebyl výrazem pouze ojedinělých násilných akcí některých skupin, ale koordinovanou činností řady skupin a zvláště vyškolených jednotlivců, přesahující hranice jednotlivých států. Mnohé odbojové skupiny pak často prováděly „své“ akce, aniž by přitom měly tušení, že jsou součástí širších plánů a cílů očekávaných v jiné části světa. Tato etapa přinesla nové, sofistikované zbraně a technické vybavení a nadnárodní celoplošné působení terorismu na venkově i ve městech. Především ale nově organizované akce znamenaly nesrovnatelně větší počet obětí a větší rozsah škod než kdykoli v minulosti. V té době nebylo vzácností, že někteří speciálně vyškolení teroristé pracovali i pro několik států současně.

Nejnovější proměny fenoménu terorismu mají své kořeny v událostech na Blízkém východě. Boj Palestinců proti Izraeli a s ním související vzepětí islámského fundamentalismu přinesly mnohotvárný terorismus, jehož akce se nyní odehrávají po celém světě. Důsledky masově postihují především běžné obyvatelstvo, a to bez ohledu na jejich náboženství a politické přesvědčení.

Nejvýznamnější teroristická uskupení

Zesilující se teroristická hrozba a narůstající ztráty na zdraví, životech a majetku obyvatel nutí státy, které se stávají terčem teroristických útoků, při čelení tomuto nebezpeční spolupracovat. Každý ze států, který je rozhodujícím způsobem zapojen do protiteroristické aliance, spatřuje hlavní hrozbu své bezpečnosti v jiné teroristické organizaci. Tak například Rusko se soustředí na čečensko-islámské teroristické skupiny, Francie a Španělsko na baskické separatisty, Velká Británie na irské radikály, Japonsko na radikální náboženské nacionalisty, USA na islámské blízkovýchodní skupiny atd. Přestože v dnešním světě působí desítky teroristických skupin a jejich vzájemně propojených frakcí, státy protiteroristické aliance se shodují, že největší nebezpečí, především pro dnešní Evropu, představuje činnost následujících organizací:

Organizace Abú Nidála (Abu Nidal Organization – ANO)

Zakladatelem a duchovním otcem této organizace byl Sabrí Chalíl al-Banná (Abú Nidál). Jejím cílem je osvobození Palestiny cestou panarabské revoluce a zničení Izraele. Měla okolo čtyř set členů a podporovaly ji desítky členů Palestinské milice. Je organizována do řady výborů zaměřených na politické, vojenské a finanční aktivity. Pomoc formou logistické podpory, výcviku a výzbroje jí poskytovaly Libye, Sýrie a Irák. Nidál se jako spojenec Jásira Arafáta a jeho Fatahu oddělil od Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1973. Až do Nidálovy smrti v srpnu 2002 zorganizovala ANO akce ve 20 zemích světa a padlo jí za obět téměř 900 osob. V současné době čelí finančním problémům a vnitřním bojům ve vedení a počet jejích aktivních členů a organizovaných akcí značně poklesl. Vystupuje i pod některými dalšími jmény jako Fatah Revolutionary Council, Arab Revolutionary Brigades či The Revolutionary Organization of Socialist Muslims.

Posel božího meče – Skupina Abú Sajáfa (Abu Sayyaf Group, ASG)

Organizace byla založena Abdurajakem Džandžaláním v době sovětsko-afghánské války s cílem naplnění muslimských ideálů v islámském státě. Později přesunula své působiště na Filipíny. Má charakter široké mezinárodní sítě složené z militantně založených muslimů. ASG má výraznou podporu Usámy bin Ládina a úzké napojení na jeho al-Ká‘idu. Bojovníci této organizace prošli výcvikem v Afghánistánu, 20 zvláštních specialistů v roce 2001 absolvovalo speciální výcvik v táboře Mazár-e Šarif. ASG finančně podporuje Usámův švagr, obchodník Muhammad Džamál Chalífa a jeho organizace International Islamic Relief Organization. Po smrti Džandžaláního při střetu s policií v roce 1998 se organizace rozštěpila na tři skupiny, které páchají brutální vraždy a organizují únosy. Je patrné, že nynější aktivity jsou zaměřeny především na získávání peněz z výkupného. Za poslední dva roky unesla organizace 140 osob, z nichž 16 zavraždila.

Islámská skupina (Al-gamá’át al-islamíja, IG)

Jedná se o největší egyptskou militantní organizaci, založenou v roce 1973, která vstoupila do povědomí světa brutální vraždou 62 turistů v Luxoru v roce 1997. Její duchovní vůdce šejch ‘Umar ‘Abdarrahmán byl v roce 1993 uvězněn ve Spojených státech v souvislosti s prvním bombovým útokem na Světové obchodní centrum. V roce 1998 se organizace stala členem Mezinárodní fronty pro svatou válku proti židům a křižákům (International Front for Jihad against Jews and Crusaders), kterou založila al-Ká‘ida. V současném vedení soupeří o moc pragmatičtější křídlo, jehož vůdcem je Mustafá Hamza, a militantní křídlo vedené Táhá Músou. Ten v roce 1998 jménem IG podepsal náboženský výnos (fatwu) svého sponzora Usámy bin Ládina vyzývající ke svaté válce (džihádu) proti Američanům. V současné době operuje Islámská skupina v malých skupinkách především v Egyptě, Súdánu, Jemenu a Velké Británii.

Baskicko a jeho svoboda (Euskadi ta Askatasuna, ETA)

Organizace byla založena v roce 1959 s cílem získat nezávislost pro Baskicko. Její ideologie má marxistické základy a jejími bojovými prostředky jsou únosy a bombové útoky. Odhaduje se, že za dobu své existence má na svědomí okolo 800 vražd. Bojovníci této organizace byli vycvičeni v Libyi, Nikaragui, Kubě a v Jižním Jemenu. Spolupracuje a udržuje úzké kontakty s IRA (Irskou republikánskou armádou).

Boží strana (Hizballáh)

Organizace byla založena v roce 1982 v Libanonu za pomoci revolučního Íránu s cílem vytvoření šíitského islámského státu. Organizace začala jako vůbec první používat sebevražedných „lidských bomb“. V roce 1993 organizace proslula útokem na Světové obchodní středisko v New Yorku. Kromě Blízkého východu má buňky i v Evropě a Severní Americe. Finanční pomoc, zbraně a výcvik jejím členům poskytují Sýrie a Írán. Získává popularitu mezi Palestinci i jako politická strana, která je zastoupena v libanonském parlamentu.

Islámský džihád (Islamic jihad)

Organizace byla založena koncem sedmdesátých let a podílela se na všech hlavních útocích proti Spojeným státům a jejich spojencům po celém světě. Poprvé se Islámský džihád „proslavil“ atentátem na egyptského prezidenta Anwara Sádáta v roce 1981. Její vůdce Ajmán Zavahrí se stal pravou rukou Usámy bin Ládina a intelektuálním a ideologickým vůdcem Mezinárodní fronty pro svatou válku proti židům a křižákům (The International Front for Jihad against Jews and Crusaders). Vzhledem k akcím egyptských bezpečnostních služeb se organizace v osmdesátých letech rozdělila na dvě poloviny; jednu vede Zavahrí, druhou Abú az-Zumár, který je v současné době v egyptském vězení. Zavahrího bojovníci získávají výcvik v Afghánistánu a jsou speciálně cvičeni jako sebevražední atentátníci. Organizace dodržuje silné utajení a operuje prostřednictvím řady buněk, které nemají mezi sebou spojení a jejichž členové se vzájemně neznají. Podporu jí poskytují především Súdán a Írán.

Pravá Irská republikánská armáda (The Real Irish Republican Army, RIRA)

Vznikla v roce 1997 odštěpením od předcházející Provisional Irish Republican Army (PIRA). Jejím cílem je odtržení Severního Irska od Velké Británie a spojení s Irskou republikou. RIRA je vojenským křídlem výboru The 32 County Sovereignty Committee (32CSC), založeného v prosinci 1997 s cílem dosažení sjednocení a plné nezávislosti 32 irských hrabství (26 z Irské republiky, 6 ze Severního Irska). RIRA používala především bombové útoky na ekonomickou infrastrukturu Severního Irska. V únoru 2002 změnila taktiku, nyní útočí hlavně na britské policejní a bezpečnostní síly v Severním Irsku a na vybrané cíle v Londýně.

Alžírská islámská skupina bojovníků (Groupe salafiste pour la prédication et le combat, GSPC)

Salafisté jsou velmi nebezpečná organizace. Vznikli v roce 1996 odštěpením od Groupe Islamique Armé, GIA a v současné době jsou považováni za hlavní náborovou a podpůrnou organizaci pro akce al-Ká‘idy v Evropě. GSPC řídí Hajdar Abú Dohou. Ten sídlí od roku 1999 v Londýně, kam se vrátil z afghánských táborů al-Ká’idy, kde patřil mezi její vysoce postavené členy. Nové členy získává GSPC pro al-Ká‘idu především mezi mladými Alžířany usazenými ve Velké Británii a Francii. V Itálii a Německu vedou buňky s těmito úkoly Tarek Márufí a Mohamed Bensachria (zatčen ve Španělsku v červnu 2002). Zpravodajské služby odhadují, že GSPC založila doposud neodhalené buňky al-Ká’idy ve Francii, Velké Británii, Španělsku, Belgii a Nizozemsku. Na příklad v roce 2002 zadržely francouzské bezpečnostní služby tři osoby patřící k frankfurtské buňce GSPC, které plánovaly chemický útok.

Al-Ká’ida

Z výše uvedených základních charakteristik nejsledovanějších teroristických skupin vyplývá, že jednou z nejaktivnějších a nejnebezpečnějších je činnost organizace al-Ká’ida.

Mimořádnost nebezpečí, které tato síť představuje, spočívá především v globálním záběru její působnosti a v organizování vzájemné součinnosti mezi různými teroristickými skupinami a jejich odnožemi. Značné nebezpečí je navíc v tom, že svou činnost staví na náboženských základech, dogmaticky vykládá Korán a ve jménu svaté války muslimů (džihádu) získává nové příznivce nejen napříč celým arabským světem, ale i mezi příslušníky jiných států. Ve jménu Koránu a s myšlenkou na to, že jejich mučednická smrt jim zajistí automaticky přístup do nejvyššího muslimského nebe, jsou příslušníci al-Ká’idy připraveni položit své životy kdykoli a kdekoli.

Al-Ká’ida, známá pod celou řadou názvů (v angličtině The Base, Islamic Army, World Islamic Front for Jihad Against Jews and Crusaders, Islamic Army for the Liberation of the Holy Places, Islamic Salvation Foundation, The Group for the Preservation of the Holy Sites aj.) byla založena v roce 1984 v pakistánském městě Péšavár jako organizace MAK (Maktabu-l-chidmati li-l-mudžáhidín al-arab – Kancelář /úřad/ pro podporu arabských mudžáhidínů). Nábožensky vycházela organizace z učení muslimské sekty wahhábovců. Cílem jejího zakladatele Usámy bin Ládina byl společný boj s Afghánci proti vojskům SSSR v Afghánistánu a pozdější založení wahhábovského chalífátu napříč „pravověrným“ islámským světem. V roce 1988 založil Bin Ládin odnož s názvem al-Ká’ida, která prosazovala jako taktiku boje i útoky na civilní cíle. Po bombovém útoku, při němž v roce 1989 zahynuli náboženský vůdce MAK Abdulláh Azzam a jeho dva synové (podle některých zdrojů se Bin Ládin na vraždě přímo podílel), kteří prosazovali boj výhradně proti vojenským cílům, se výrazně profilovala již jen al-Ká’ida a její vedení se přemístilo do Afghánistánu. Zde začal Usáma bin Ládin pod ochranou vládnoucího hnutí Tálibán zřizovat nové výcvikové tábory, sociální a logistickou infrastrukturu a přetvářet svou organizaci v mezinárodní sílu.

Usáma bin Ládin zaměřil svou pozornost v první řadě na vlády zemí Blízkého východu spolupracující s USA, především v Egyptě a Saudské Arábii. Dále vyhlásil cíl osvobodit svatá místa islámu, Jeruzalém, Mekku a Medínu, od „nevěřících“. V devadesátých letech pak vyhlásil svatou válku (džihád) proti americkým vojenským i civilním cílům. V únoru 1998 vydal náboženský výnos (fatwu), která stanovuje náboženská pravidla nově vytvořené organizace, zastřešující různé teroristické skupiny, s názvem Mezinárodní fronta pro svatou válku proti židům a křižákům (International Front for Jihad against Jews and Crusaders). Fatwa vyzývá všechny muslimy k zabíjení občanů USA a jejich spojenců.

Po spojeneckých úderech proti al-Ká‘idě se organizace přeskupila a v současné době funguje systémem buněk, rozmístěných po celém světě. Významným a velmi nebezpečným prvkem je to, že i když má tato celosvětová struktura na sobě nezávislých buněk ustanovené struktury vedení a velení, k provádění lokálních teroristických útoků ve jménu al-Ká’idy a džihádu není nutný přímý souhlas nejvyššího vedení. Tato „volnost“ v provádění akcí dává organizaci velkou flexibilitu. Současně limituje zpravodajské služby při umisťování svých zdrojů do její struktury i možnosti těchto zdrojů získávat informace o existenci a plánovaných akcích ostatních buněk. Po vojenských operacích proti základnám al-Ká’idy a opatřeních řady vlád ke zmrazení jejích finančních zdrojů zareagovala organizace velmi rychle. Převedla finanční hotovost na zlato a diamanty, které dokáže pro potřeby svých buněk distribuovat po celém světě a které jsou rychle směnitelné za potřebné finanční zdroje. Navíc si jednotlivé buňky mohou obstarávat finance běžným i ilegálním obchodem, pašováním drog a další kriminální činností.

V čele al-Ká’idy stojí její emír, kterým je Usáma bin Ládin. Druhým mužem organizace je teologický vůdce Ajmán Zavahrí, který řídí radu „Šura“. Ta má celkem 30 členů a podílí se na nábožensko-politické náplni činnosti organizace. V řídící linii následují tři výbory:

  • vojenský výbor – odpovídá za výcvik, obstarávání zbraní a plánování teroristických útoků. V souvislosti s činností tohoto výboru se nejčastěji objevuje jméno Bin Ládinova zástupce a vojenského velitele al-Ká’idy Muhammada Atífa;
  • finančně-obchodní výbor – má za úkol provádět nezbytné obchodní a finanční transakce, obstarávat falešné cestovní dokumenty, letenky a distribuci peněz;
  • výbor pro islámská studia – vydává závazná náboženská pravidla (fatwy).

Příslušníci al-Ká’idy jsou po absolvování vojenského výcviku a „zdokonalení se“ ve znalosti islámu organizováni do bojových buněk, vybaveni falešnými doklady a odesláni do místa svého budoucího působiště. Z hlediska své funkce se buňky dělí na:

  • buňky, které ihned po příjezdu na místo určení připravují, plánují nebo ihned provádí teroristické aktivity a akce;
  • tzv. spící buňky, které dlouhodobě splývají s okolím, vytvářejí si přirozené kontakty, možnosti a přístupy do zájmových objektů a čekají na příkazy k provedení konkrétního teroristického útoku;
  • buňky, náplní jejichž činnosti je praní a „legalizace“ peněz“ obstarávání různých dokladů, včetně cestovních pasů.

Odhaduje se, že v současné době působí buňky al-Ká’idy v 46 zemích světa, z toho v Evropě v Belgii, Bosně a Hercegovině, Francii, Irsku, Itálii, Německu, Nizozemsku, Rakousku, Rusku, Švýcarsku a Velké Británii.

Při konkrétních teroristických útocích proti životům, zdraví a majetku obyvatel cílových zemí má al-Ká’ida k dispozici jak běžné konvenční zbraně, jako jsou různé střelné zbraně a výbušniny, tak i prostředky, které mohou mít charakter zbraní hromadného ničení. Současná taktika teroristických akcí kalkuluje s nenadálostí útoků a s překvapivým výběrem jejich cílů. Konvenční zbraně se tak mohou stát jen prostředkem k získání jiného prostředku (například letadla, vlaku, vozidla apod.) nebo prostředkem k získání přístupu k objektu (přehradě, jaderné elektrárně, mostu, stadionu aj.), s jehož pomocí nebo jehož destrukcí získává teroristický útok na, v minulosti nebývalé, razanci, brutalitě, ohromně též narůstají ztráty na životech a majetku.

Bezpečnostní rizika a opatření EU ve vztahu k terorismu

Současný geopolitický vývoj ve světě, zejména pak rozšiřování NATO a EU o nové členy, razantní postoj republikánské administrativy ve Spojených státech k řešení amerických bezpečnostních problémů, kdy nová Národní bezpečnostní strategie USA opouští pojem odstrašování a nahrazuje jej možností preventivních úderů, přináší bezpečnostní rizika, která lze stručně charakterizovat v následujících bodech:

  • Lokální války a ozbrojené zásahy NATO ještě více radikalizují teroristické skupiny, kterým se daří, na bázi muslimské víry a některých historických realit, rozdmýchávat vášně mezi muslimy a získávat tak podporu, zázemí a sympatizanty pro organizování stále ničivějších teroristických útoků.
  • Vojenské akce NATO „out of area“ aktivizují přímo v členských zemích NATO silné hnutí odpůrců těchto akcí, a to jak na občanské, tak na státní úrovni. Představitelé a aktivisté takových hnutí mohou být teroristickými skupinami snadno zneužitelní k získávání informací a k organizování různých nátlakových akcí.
  • Evropské státy vystupující jako spojenci USA v ozbrojených konfliktech musí reálně počítat s tím, že i jejich území se s vysokou pravděpodobností může stát terčem teroristického útoku, a to bez ohledu na jejich předcházející historické vazby do teroristického prostředí.
  • Volný pohyb osob, zboží a služeb v Evropské unii a sílící nelegální ekonomická migrace obyvatel východního světa do Evropy do značné míry usnadňují teroristickým skupinám penetraci a dislokaci osob do zájmových prostředí a logistické operace.
  • V zemích EU se historicky vytvořily silné enklávy národnostních menšin ze zemí bývalých kolonií, které, přestože jde o generaci osob, které se narodily již v Evropě, získaly zde vzdělání a postavení, mají stále silné rodinné a náboženské vazby do zemí, odkud teroristické skupiny organizují svou činnost. Tyto enklávy jsou doplňovány osobami z nových vln přistěhovalectví.
  • Nově přistupující země střední a východní Evropy se v minulosti, stejně jako země NATO, podílely přímo na organizování, financování a výcviku různých bojových skupin. Z této doby přetrvávají osobní vazby některých členů teroristických skupin do východní Evropy, znalost místního prostředí, mentality obyvatelstva a v minulosti vytvořené kontakty. Využitelné mohu být i možné existenční potíže osob, které se v minulosti na jejich výcviku podílely.
  • Nezanedbatelnou rizikovou skupinou jsou i lidé, kteří v Evropě studovali, usadili se zde a založili své rodiny a jsou nyní na různých úrovních profesního života.
  • V dnešní Evropě dochází ke spolupráci a k propojování různých extremistických, ultranacionalistických, fašistických a podobných organizací, které jsou využitelné k podpůrným akcím teroristů.
  • Nelze opomenout vzrůstající vliv organizovaného zločinu na evropské úrovni. Sofistikovanost jeho činností, rozdělení sfér působnosti, ale i jeho vzrůstající brutalita, zejména ruskojazyčných a kosovsko-albánských skupin, které prakticky ovládly Evropu, vytvořila prostředí s tradičními vazbami na východ. Organizovaný zločin umožňuje teroristickým organizacím zisk peněz z obchodu s drogami, jejich legalizaci, ale i provádění přímých podpůrných akcí.
  • Výzkum a vývoj technologií přináší stále nové elektronické prostředky, výpočetní techniku, komunikační prostředky a možnosti kódování a šifrování přenosu dat, ale i nové zbraňové systémy. To vše je předmětem zájmu teroristických skupin.
  • Vážné riziko představuje i existence řady tzv. národních referenčních laboratoří, kde jsou uchovávány a v rámci některých mezinárodních dohod kultivovány smrtící viry a bakterie, které by dokázaly v rukou teroristů způsobit smrtící epidemie nevídaných rozměrů. Jedna z takových laboratoří je i na území ČR.

Evropská unie si tato bezpečnostní rizika uvědomuje a snaží se na ně postupně reagovat, a to i formou smluvních dokumentů, s cílem uvedená rizika minimalizovat a vytvořit co nejširší bázi mezinárodní spolupráce (i se státy, které nejsou členy EU). Orgány EU přijímají samostatné dokumenty, které doporučují členským státům společný postup, opatření a participaci v mezinárodních konvencích.

Jedním z nejvýznamnějších aktů je rámcové rozhodnutí Rady z 19. 9. 2001 (Council framework decision on combating terrorism, 2001/0217/CNS/) přijaté bezprostředně po teroristických útocích z 11. září. Klíčová ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí požadují ujednocení evropské legislativy týkající se definice teroristických činů a vyjmenovává činy za teroristické považované. Spolupráce členských zemí by se podle něj měla ubírat směrem ke sjednocení výše trestů, příslušnosti soudů, podmínek extradice osob, posilování součinnosti bezpečnostních orgánů jednotlivých členských států a vzájemné výměny informací.

Dalším významným dokumentem je stanovisko Hospodářského a sociálního výboru k bezpečnosti dopravy, publikované v Úředním věstníku 14. 3. 2003 (Opinion of the European Economic and Social Committee on the Security of Transports, 2003/C61/28). Výbor v tomto materiálu ujednotil zejména opatření k zvýšení bezpečnosti námořní a letecké dopravy. Jedná se o řadu aktivních a pasivních opatření v přístavech, na letištích a na palubách lodí a letadel, která mají usnadnit identifikaci osob, nákladu i dopravního prostředku. Současně zavádí technická a fyzická opatření limitující možnost zneužití námořní a letecké dopravy k teroristickým útokům či možnost stát se terčem takového útoku.

Europol

Významnou roli při spolupráci členských zemí v oblasti vnitřní bezpečnosti hraje Evropský policejní úřad, Europol, se sídlem v Haagu. O jeho založení bylo rozhodnuto v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Europol zahájil svou činnost v omezeném měřítku v lednu 1994 jako protidrogová jednotka (Europol Drugs Unit, EDU). Úmluva o Europolu byla ratifikována všemi členskými státy a nabyla účinnosti k 1. 10. 1998. Po nezbytných právních opatřeních vyplývajících z Úmluvy zahájil Europol svoji činnost v plném rozsahu 1. 7. 1999.

Posláním Europolu je významně přispívat k prosazování zákonných předpisů EU a působit tak proti organizovanému zločinu. Pro činnost Europolu bylo důležité, že Amsterdamská smlouva (1997) včlenila zvláštní odkaz na boj proti terorismu do čl. 29 (ex-čl. K.1 SEU). Tím umožnila členským státům EU přijímat společné postoje, rozhodnutí, rámcová rozhodnutí a úmluvy s cílem vytvořit užší spolupráci v této oblasti. Postupně se činnost Europolu rozrůstala o další důležité oblasti potírání kriminality a mezinárodního terorismu. Od 1. ledna 2002 byl mandát Europolu rozšířen o potírání závažných forem mezinárodního zločinu, jak je uvedeno v Dodatku Úmluvy o Europolu. Mimoto se Europol zaměřuje i na zločiny v oblasti finančních transakcí a výpočetní techniky.

Velmi důležitým ustanovením Úmluvy o Europolu je, že Europol musí vybudovat a udržovat rozsáhlý počítačový systém s databází, Počítačový systém Europolu (The Europol Computer System, TECS). Ten by měl po svém dokončení mít tři základní složky, systém informací, systém analýz a systém indexů, a propojovat všechny členské státy EU. Přístup k TECS by měl být zajištěn ve všech oficiálních jazycích EU.

Europol je zapojen do širší mezinárodní spolupráce. Uzavřel řadu dvoustranných dohod jak s nečlenskými zeměmi EU, tak i s významnými mezinárodními organizacemi a institucemi. Úzce spolupracuje s bezpečnostními složkami USA, má styčnou kancelář ve Washingtonu.

Europol zpracovává pro potřeby členských států EU velké objemy dat a informací z různých zdrojů: národních policejních orgánů a zpravodajských služeb členských, ale i třetích zemí a z různých dalších otevřených zdrojů. Výstupem pak jsou:

  • strategické analýzy, jako je například The European Union threat assesment document on Islamic extremist terrorism a řada studií zabývajících se specifickými hrozbami a riziky pro Evropu;
  • operační analýzy z různých vyšetřování probíhajících v členských státech EU, dalších zemích Evropy a v USA, které identifikují možná spojení mezi podezřelými osobami, organizacemi, adresami, telefonními čísly, bankovními konty apod.;
  • přehledy o bezpečnostních opatřeních v EU;
  • speciální výstupy pro potřeby tajných služeb a policejních sborů EU a některých dalších zemí na základě zvláštních požadavků.

Určité omezení pro akceschopnost Europolu v současné době představuje absence potřebných legislativních norem, které by umožnily přímé a nezávislé akce Europolu na území členských států EU.

Závěr

Poslední události na Blízkém východě ovlivnily současnou bezpečnostní situaci v celém světě a značně aktivizovaly některá teroristická uskupení. Teroristické akce již nejsou jen jednou z řady bezpečnostních hrozeb, ale svou nevídanou brutalitou a destrukcí dopadají na nevinné občany v mnoha částech světa. Krutou realitu terorismu dnes pociťují i občané Evropy. Přes nesporně pozitivní výsledky mezinárodní spolupráce v oblasti bezpečnostní politiky se domnívám, že je bezpodmínečně nutné, aby nynější nevídaná flexibilita, kreativita a krutost teroristických organizací vedla, přinejmenším na evropské úrovni, k další adaptaci zahraniční a bezpečnostní politiky. Za klíčové směry této adaptace na obecné úrovni považuji především:

  • a) v zahraničně-politické oblasti
    • posilovat zahraničně-politický vliv EU jako celku, zdůrazňovat a podporovat její váhu a vliv na mezinárodní dění;
    • více koordinovat zahraničně-politické zájmy Evropy jako celku a nadřadit je úzkým, partikulárním zájmům některých členských států, jež svými (často nekonzultovanými) aktivitami zvyšují bezpečnostní rizika i pro ostatní země;
    • ve strukturách EU potlačovat byrokratické, často zdlouhavé rozhodovací procedury a zajistit flexibilitu při přijímání právních norem, které by při své téměř celoevropské působnosti účinně chránily bezpečnost, zdraví a majetek obyvatelstva;

  • b) v bezpečnostní oblasti
    • trvat na docílení právního stavu, kdy v případě organizovaného zločinu a teroristických aktů budou specializované útvary EU moci (s vědomím příslušných národních institucí) zasahovat přímo a pružně na území jednotlivých členských států;
    • urychleně dokončit proces implementace „evropského zatykače“ do právního pořádku jednotlivých členských států a prostřednictvím extradice urychlit jak vyšetřování, tak předcházení trestné činnosti;
    • politicky sjednotit postoj členských států EU k vydírání a k hrozbám teroristů, protože nejednotnost a ústupky teroristům jen podporují jejich další akce;
    • zvýšit obecnou informovanost obyvatel EU o terorismu, jeho podhoubí a za využití veřejnoprávních prostředků zvýšit jejich podíl na prevenci proti teroristickým akcím.

Svět může v nových podmínkách boje proti terorismu dosáhnout úspěchu jen vzájemnou spoluprácí, společným postupem a jednotnými opatřeními proti teroristickým organizacím a jejich podhoubí, extremistickým organizacím a organizovanému zločinu – a to bez ohledu na státní hranice a vzájemné historické peripetie jednotlivých států.


Článok je skrátenou verziou autorovej absolventskej práce v 7. ročníku Vzdělávacího kurzu Europeum

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva inštitút Europeum

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA