Evropská unie proti terorismu: kde jsou ideály, kde je odvaha?

Čtrnáct dní po teroristických útocích v Madridu, v atmosféře, v níž se stále živé rozhořčení nad zbabělým činem a solidarita s jeho oběťmi slévaly v nebývale silný pocit evropské sounáležitosti, schválili lídři pětadvaceti členských a vstupujících zemí Evropské unie na jarním zasedání Evropské rady v Bruselu Deklaraci o boji proti terorismu.

 

Deklarace vznikala v mimořádnou chvíli, a proto se také mohla stát – na rozdíl od běžných, “spotřebních” deklarací – dokumentem mimořádného významu. Dokumentem, ve kterém by se Evropané hrdě a bez výhrad přihlásili k základním hodnotám života, svobody a tolerance a který by se stal svědectvím o jejich vůli tyto hodnoty bránit stůj co stůj. Ve skutečnosti je Deklarace o boji proti terorismu zklamání a promarněná příležitost – technokratický text, kterému jsou jakékoli ideály i odvaha na hony vzdáleny. Ohlašuje spíše příchod doby, kdy budou občané Unie ve jménu ochrany před terorismem podrobeni mnohem důkladnější kontrole než dříve.

Je pravda, že madridské útoky otevřely ono pověstné “okno příležitosti”. V Bruselu byla zřetelná vůle dosáhnout rychlé dohody o konečném znění evropské ústavy – věc jevící se donedávna jako téměř beznadějná. Členské země se ve výše kritizované Deklaraci zavazují jednat v duchu článku 42 návrhu evropské ústavy, takzvané Klauzule o solidaritě, podle níž budou mobilizovat všechny dostupné zdroje včetně vojenských na pomoc státu ohroženému nebo postiženému teroristickým útokem. Hlavně symbolický význam má požadavek, aby Evropská komise z rozpočtu na letošní rok uvolnila prostředky na kompenzaci obětí terorismu.

Těžiště Deklarace ale spočívá ve velice dlouhém a obtížně srozumitelném seznamu opatření legislativního i operačního charakteru, kterými členské země EU plánují posílit svou spolupráci v oblasti potírání terorismu. Tato opatření navíc už vesměs figurují v Akčním plánu boje proti terorismu, který Evropská rada přijala na svém mimořádném zasedání bezprostředně po útocích na New York a Washington 11. září 2001. Implementace Akčního plánu však začala, ruku v ruce s drolící se transatlantickou jednotou a narůstajícím pocitem, že “nás Evropanů se vlastně ten terorismus zas tolik netýká”, brzy váznout. Většina protiteroristických opatření byla přijata na národní úrovni; což znamená, že spolupráce na úrovni Evropské unie před Madridem v podstatě nefungovala.

Členské země se v nové Deklaraci zavazují nejpozději do června letošního roku dokončit implementaci evropské protiteroristické a protikriminální legislativy schválené po 11. září, mezi jiným rámcová rozhodnutí o evropském zatykači, o společných vyšetřovacích týmech a o potírání terorismu. Už v tuto chvíli je ale jasné, že tento harmonogram nebude možné dodržet. Druhou oblastí jsou opatření operačního charakteru – posílení spolupráce na půdě Europolu a Eurojustu, obnovené úvahy o vytvoření postu evropského prokurátora a v neposlední řadě medializovaný požadavek na těsnější součinnost zpravodajských služeb. Belgickou vládou sondovaná možnost vytvoření “evropské CIA”, společné evropské zpravodajské služby zaměřené na boj s terorismem, byla tentokrát smetena pod stůl jako nerealistická. Zůstává ale politický požadavek na mnohem užší spolupráci národních zpravodajských služeb a vzájemné poskytování informací, než bylo dosud zvykem. Institucionální kultura těchto organizací ale působí spíš opačným směrem; případný posun v této oblasti tedy bude záviset hlavně na míře a vytrvalosti politické objednávky.

V krátkodobém časovém horizontu bude nejviditelnějším opařením vytvoření postu protiteroristického koordinátora, přezdívaného – vzhledem k výlučně koordinačním kompetencím poněkud bizarně – “protiteroristický car”. Do této funkce byl jmenován nizozemský liberální politik Gijs de Vries. Tato figura, jejíž přesné kompetence i praktický význam jsou zatím nejasné, bude působit v sekretariátu Rady EU pod autoritou Javiera Solany. Jejím hlavním úkolem bude podpora a koordinace činnosti Rady ministrů vnitra a spravedlnosti v oblasti boje proti terorismu.

Třetí a z hlediska občanů EU nejproblematičtější částí “madridského balíčku” mají být opatření na posílení účinnosti informačních systémů (Schengenský informační systém, Vízový informační systém atd.). Do této kategorie totiž spadají i návrhy, které podle kritiků bezprostředně omezí soukromí občanů Unie a naopak významně posílí kontrolní a dozorčí pravomoci bezpečnostních orgánů. Vedle v podstatě již prosazeného zahrnutí biometrických informací (otisky prstů, vzorek DNA, fotografie oční duhovky a podobně) do osobních dokladů se jedná o archivování elektronických zpráv, telefonních hovorů, ale také informací o pasažérech letecké přepravy. Je však otázkou, zda archivované údaje mohou být dostatečně chráněny před zneužitím. Z obecného hlediska je nutné se ptát, do jaké míry jsou tato opatření legitimní, když jim nepředchází diskuse a dosažení společenského konsenzu o tom, kudy vede hranice mezi opodstatněnými bezpečnostními opatřeními na jedné a svévolným omezováním občanských svobod a práva na soukromí na straně druhé.

Je paradoxní, že jde o návrhy podobné opatřením, která přijaly Spojené státy po 11. září a která v Evropě svého času vzbudila nemalé rozpaky. Deklarace o boji proti terorismu vzbuzuje dojem, jako by se Evropa 11. března 2004 probudila do reality, ve které Amerika žije už dva a půl roku. Madrid je pro Evropany mementem, že současný terorismus je slepý, že “osvícenější” zahraniční politika je iluzorní ochrana a že teroristická hrozba se týká nás všech. Proto je zarážející, že Deklarace věnuje naprosté minimum prostoru spolupráci s partnery mimo EU.

Zda budou navrhovaná opatření pro boj s terorismem účinná, ukáže až čas. Zmíněné okno příležitosti, které madridské útoky rozrazily dokořán, ale lídrům Pětadvacítky umožňilo vydat se dál kontroverzním, ale z hlediska efektu pravděpodobně slibnějším směrem. Bezpečnostní oblast je konvenčně chápaná jako výsostné území členských států. Proč by ale článek 41 návrhu evropské ústavy nemohl být obměněn tak, aby do spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti a boje proti terorismu zapojil Evropskou komisi a Evropský parlament mnohem víc, než původně navrhl Konvent? Proč by Komise nemohla v bývalém třetím pilíři získat plné právo iniciativy a být pověřena koordinací členských zemí místo, při vší úctě ke Gijsu de Vriesovi, poněkud obskurního “protiteroristického cara”? Proč by Parlament nemohl být přímo z ústavy pověřen kontrolou, zda jsou bezpečnostní opatření a kontrolní mechanismy přijímané na úrovni Evropské unie adekvátní teroristické hrozbě, anebo zda si pod záminkou ochrany před teroristickou hrozbou bezpečnostní orgány pouze neposilují vlastní moc na úkor občanských svobod?


Ďalšie analýzy a komentáre nájdete na stránke Integrace.cz

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA