Evropské občanství jako faktor tvorby společné evropské obrany

Európske občianstvo ako súbor niekoľkých spoločných práv občanov členských štátov pochopiteľne nemá priamy vplyv na obranyschopnosť Európskej únie. Z pohľadu konštruktivistickej teórie sa však občianstvo môže stať cenným príspevkom na ceste k jednotnej európskej obrane.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Role identity v evropské integraci

Proces evropské integrace probíhá větší či menší rychlostí již více než padesát let. Podíváme-li se zpět do doby po druhé světové válce, kdy původní Šestka založila Společenství uhlí a oceli, může se zdát až neuvěřitelné, že byly národy, které ještě několik let předtím stály na opačné straně fronty, schopny oprostit se od problematické minulosti a začít tak úzce spolupracovat. Bylo to možné zejména proto, že se spolupráce a integrace zprvu týkala zejména technických otázek, jako byly limity těžby nebo později odstraňování cel a kvót. Avšak v okamžiku, kdy se politici začali zabývat zahraničně-politickou nebo obrannou spoluprací, jednání buď zcela zkrachovala nebo vedla k nepříliš přesvědčivým výsledkům.

Příklady takových neúspěšných projektů jsou například pokus o založení Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství na začátku padesátých let nebo Fouchetův plán v letech šedesátých. Evropská politická spolupráce z počátku sedmdesátých let a na ni navazující Společná zahraniční a bezpečností politika Evropské unie (SZBP) pak sice byly realizovány, jejich fungování se ale liší od ekonomického základu evropské integrace díky zachování jednomyslnosti při rozhodování v Radě ministrů a z toho vyplývajícího mezivládního charakteru spolupráce.

Proč ale byli občané členských států ochotni vzdát se suverenity v ekonomické oblasti a tak důsledně si hlídají svrchovanost v zahraniční a obranné politice? Jedním z možných vysvětlení je odlišné vyhodnocování priorit a odlišný způsob reakce v zahraniční politice jednotlivých zemí na rozdíl od relativní shody v ekonomických otázkách. Toto odlišné vyhodnocování priorit a volba reakcí vychází z odlišných historických tradic a zkušeností, odlišných hodnot, tedy toho, co můžeme souhrnně nazývat národní identitou.

V ekonomické oblasti nebyla spolupráce mezi evropskými státy velkým problémem, protože projednávaná témata, jako byl volný obchod bez umělých bariér nebo omezení nekalé konkurence, patřila k národním ekonomickým identitám všech zemí. Vzdal-li se tedy členský stát suverenity v oblasti zahraničního obchodu, činil tak s vědomím, že základní principy, kterými se jeho ekonomická politika řídila, nebudou ohroženy a při úspěšné spolupráci může jen získat. Teprve v poslední době můžeme vidět, že se ekonomická spolupráce začíná dotýkat témat, jež překračují společný základ víry ve volný trh. Průvodním jevem diskuse o evropském sociálním modelu jsou také zásadní neúspěchy v další integraci. Příkladem může být takzvaná Bolkensteinova směrnice o liberalizaci služeb.

Zahraniční politika na druhou stranu takový společný základ postrádá. Důraz na ochranu lidských práv sice může patřit mezi základní deklarované cíle zahraniční politiky EU, určujícím prvkem vztahů s třetími zeměmi ale stále zůstávají tradiční vazby jednotlivých členských států. Ty se ovšem navzájem výrazně liší, protože vznikaly nezávisle na sobě v průběhu mnoha desítek a někdy i stovek let. Některé vztahy jsou navíc ovlivněny společnou minulostí, stejným jazykem nebo nedořešenými konflikty. Je tedy přirozené, že státy nejsou ochotné vzdát se svébytné zahraniční politiky, protože se nemohou ztotožnit se stanovisky ostatních členských zemí. Pojmenování SZBP sice naznačuje určitý nadnárodní prvek, ve skutečnosti ale přetrvává mezivládní charakter.

Národní identita a obranná politika

Ještě výraznější je rozdíl mezi národními identitami v oblasti obranné politiky. Ta je součástí širší zahraniční politiky, avšak zajištění obrany země patří k nejzákladnějším funkcím státu a národní pohled a tradice jsou proto ještě intenzivnější. Vyhraněný, historickou tradicí určený postoj ke krizi v oblasti Velkých jezer má jen několik členských států, všechny ale mají svůj vlastní přístup k zajišťování obrany svého území.

Národní identity hrály v obranné politice takovou roli, že bylo zapotřebí selhání během války v Jugoslávii a poté akce NATO v Kosovu, aby se členské státy dokázaly shodnout na samotné potřebě koordinovat bezpečnostní politiky a vytvářet společné vojenské jednotky EU. Od francouzsko-britské deklarace ze Saint Malo z prosince 1998 prochází evropská obranná politika překotným vývojem, přetrvává ovšem řada problémů, které se přímo odvíjejí od neexistence evropské identity.

Evropská bezpečnostní strategie, schválená Evropskou radou na summitu v Bruselu v prosinci roku 2003, stanoví čtyři základní cíle evropské bezpečnostní politiky. Evropská unie by měla být aktivnější, koherentní, schopnější a měla by spolupracovat s partnery. Kromě již zmíněného primátu národních identit při tvorbě obecné zahraniční politiky Unie, který zasahuje všechny čtyři cíle, se objevují specifické problémy obranné politiky zejména při budování schopnější Unie.

Události posledních několika let ukázaly, že evropské státy již nepotřebují udržovat statisícové pozemní armády, jež by měly být schopny ubránit zemi proti invazi. Po zhroucení sovětského bloku je takový útok v nejbližších letech vysoce nepravděpodobný. Mnohem pravděpodobnější je nasazení menšího počtu vojáků na vzdálených bojištích, jako jsou například Afghánistán nebo Irák. Evropské jednotky by také měly předcházet nebo bránit občanským válkám a genocidám, jako například operace Artemis v Kongu. Aby se Unie dokázala aktivně podílet na takových akcích, musí disponovat dostatečným počtem dobře vybavených vojáků a prostředky na jejich dopravu. Pokud bude chtít zabránit vyvražďování, bude navíc muset vyslat vojáky co nejrychleji, aby vůbec ještě bylo koho ochraňovat.

Vyzbrojování evropských armád a vojenský výzkum považuje Evropská unie za velmi aktuální a palčivé téma. Přestože je hrubý národní produkt EU srovnatelný se Spojenými státy, investují Američané do obranného sektoru v absolutních číslech více než dvakrát tolik. Navíc v Evropě se investuje většinou na národní úrovni, což je v porovnání se Spojenými státy podstatně méně efektivní. Unie totiž nedokáže využít možností, které by vyplývaly ze společného jednání se zbrojními firmami. V případě větších zakázek by Unie mohla nejen srazit cenu za jednotku, ale navíc by mohla uspořit na jednotném servisu nebo výcviku.

V minulém roce vznikla Evropská obranná agentura, jejímž hlavním smyslem je koordinace vojenských akvizic evropských zemí. Evropská komise navíc v září vydala Zelenou knihu zabývající se otázkou povinného vypisování výběrových řízení při nákupech vojenské techniky. Základní překážkou ale zůstávají národní preference vlád členských států. Vedle snahy zajistit zakázky vlastním zbrojním firmám a snižovat tak nezaměstnanost zůstává hlavním argumentem úsilí zajistit obranu země co nejvíce z domácích zdrojů a nespoléhat se na import, i když by se jednalo o import ze zemí unie. Snaha o soběstačnost v obranné politice vychází primárně z národní identity, z pocitu, že se země nemusí shodnout s ostatními státy na analýze situace a bude muset hájit svoje zájmy sama.

Možná ještě patrnější je vliv národních identit při rozhodování o vyslání vojáků na mise v zahraničí. Pokud bude chtít Evropská unie dosáhnout jakýchkoli výsledků, musí být schopna vyslat svoje síly rychlé reakce v co nejkratším čase. V současné situaci ale musí vyslání jednotek pochopitelně schválit národní parlamenty. Můžeme si tedy poměrně jednoduše představit situaci, kdy se Unie shodne na nutnosti akce, vypracuje plány a připraví přesun a poté bude několik týdnů čekat, než se sejdou parlamenty všech zúčastněných států a akci povolí. V horším případě jeden ze sněmů vyslání neschválí a členský stát pak bude nucen své jednotky z akce stáhnout. Celé plánování pak může začít znovu od začátku.

Rozhodnutí o vyslání vojsk do zahraničí je příliš závažné, než aby se na něm nepodíleli přímo volení zástupci lidu. Pokud bychom chtěli vynechat národní parlamenty, museli bychom pak přenechat tuto pravomoc Parlamentu evropskému. Vyřešil by se tak problém s časem, protože by Unie musela čekat pouze na jediné hlasování.

V současnosti by se ale takový návrh zdál zcela pochopitelně absurdní. Jen stěží bychom se mohli domnívat, že by občané byli ochotní nechat Evropský parlament rozhodovat o tom, jestli se jejich vojáci zúčastní bojů v zahraničí. Na nižší úrovni se ovšem nikdo nepozastaví nad tím, že o vyslání místních jednotek rozhoduje český Parlament a ne třeba zastupitelstvo libereckého kraje. Je to pochopitelně proto, že je armáda jedním z faktorů národní a ne krajové identity. Zapojení Evropského parlamentu do rozhodování o vojenských akcích Unie proto budeme schopni považovat za přirozené teprve v okamžiku, kdy vznikne nejen jednotná evropská armáda, ale zejména tehdy, kdy se dokážeme na její příslušníky dívat jako na Evropany a ne jako na české vojáky přidělené ke společnému evropskému sboru. Jinými slovy v okamžiku, kdy budeme mít dostatečně silnou společnou evropskou identitu.

Vytváření evropské identity

Jedním z klíčových bodů konstruktivistického popisu evropské integrace je změna identity, která vyplývá z pokračující spolupráce. Konstruktivisté se domnívají, že pokud diplomaté členských zemí chtějí dosáhnout kompromisu a pokud věří tomu, že je takový kompromis možný, protože i jejich protějšky se na něm chtějí dohodnout, zahrnou jednotlivé delegace tento fakt už do své přípravy na jednání. Před dokončením své národní pozice se informují o názorech partnerských stran a protože chtějí dosáhnout dohody, přizpůsobí odpovídajícím způsobem svá stanoviska před zahájením samotných jednání.

Základním zdrojem postojů státu k problémům mezinárodních vztahů je přitom právě národní identita. Postoje a následné chování státu jsou zase na druhou stranu základním zdrojem pro utváření národní identity. Pokud se tedy stanovisko státu změní už před samotným jednáním na základě více či méně oficiální konzultace s partnerskými státy a pokud takové konzultace budou ovlivňovat postoje země delší dobu, musí se nakonec změnit i národní identita. Takový proces probíhá ale zároveň ve všech zúčastněných zemích, a národní identity se proto postupně sbližují. V konečném důsledku by potom elity ve všech členských státech měly dosáhnout jednotného způsobu řešení problémů – tedy jednotné evropské politické identity.

Takový proces by mohl nabízet odpověď na problémy způsobené preferencí národního zbrojního průmyslu. Při jednotném řešení problémů není důvod, aby si stát udržoval co největší soběstačnost, protože se může spolehnout na to, že partnerské země budou uvažovat stejně a také stejně vyhodnotí rizika a hrozby. Snaha o soběstačnost by se proto přesunula na unijní úroveň.

Podobně by dopomohla evropská identita k tomu, aby národní parlamenty stejně vyhodnocovaly potřebu vyslání jednotek do zahraničí. Při jednotném způsobu řešení problémů by žádný z parlamentů nezablokoval vyslání. Přesto by se tak unie nezbavila prodlení, které si vyžaduje projednávání a schvalování v jednotlivých zákonodárných sborech.

Přesun pravomoci na Evropský parlament je ale podstatně citlivější otázkou než jen “pouhý” nákup zbrojního materiálu. Konstruktivistická změna identity se totiž týká zejména elit – osob, které se přímo účastní na jednání – a státu jako celku. Netýká se už tolik běžné populace. Na změnu identity běžné populace by bylo zapotřebí dostatečně dlouhého období. Nákup vojenských prostředků se převážné většiny občanů nedotkne, stačí tedy změna postoje elit. Vysílání vojáků je ale téma, o které se občané určitě zajímat budou. Nestačí tedy změnit myšlení elit, ale bude zapotřebí změna identity většiny národa. I kdyby totiž reprezentanti státu sami souhlasili s předáním pravomoci Evropskému parlamentu, nikdy to nebudou chtít udělat bez souhlasu svých voličů. Otázka je natolik citlivá, že by se mohla stát rozhodujícím volebním tématem.

Role evropského občanství při změně identity

Základním problémem je tedy urychlení změny identity obecné populace. Pokud bychom ponechali jednotlivé národy v izolaci, jediný proces, jenž by vedl ke změně identity, by bylo vyjednávání politických reprezentantů. Konstruktivisté popisují identitu jako kulturní konstrukt, který vzniká sdílením jedné interpretace historie a jednoho jazyka. Budeme-li tedy chtít urychlit změnu identity, musíme se soustředit na změnu těchto dvou faktorů.

Práva garantovaná evropským občanstvím mohou výrazným způsobem přispět ke změnám identity evropských národů. Za nejdůležitější bychom potom považovali právo usadit se kdekoli na území Unie a právo aktivní a pasivní účasti v místních volbách.

Právo usadit se kdekoli na území EU umožňuje daleko jednodušší migraci občanů evropských států. Pracovníci, kteří se rozhodnou nastoupit na místo v jiném členském státě, v takové zemi většinou i žijí a přivedou si s sebou své rodiny. V drtivé většině případů se jak zaměstnanci tak i jejich rodiny naučí jazyk svého nového, i když třeba jen přechodného domova.

Pokud se rozhodnou využít svého práva volit v místních volbách a ovlivňovat tak dění v místě svého nového bydliště, budou se muset alespoň částečně zabývat i obecnými postoji dané země k základním otázkám. I místní volby většinou nějakým způsobem odrážejí celostátní politiku, proto se volič před volbou musí seznámit s celospolečenskou debatou. Taková debata pochopitelně obsahuje národní interpretaci historie a vlastně i celou národní identitu dané země. Imigrant tak může porovnávat své chápání situace, které je ovlivněné jeho vlastním chápáním historie a vlastní identitou, s chápáním hostitelského státu. Výsledkem často protichůdných úvah pravděpodobně bude určitý kompromis – tedy úplně nová identita. Nejde ale jen o změnu identity jedné osoby, protože náš imigrant zároveň zprostředkovává odlišná pojetí svému okolí, a to jak v hostitelské zemi, tak i ve své zemi původu, kde stále udržuje kontakty s rodinou a přáteli.

Stejná úvaha platí i o výměnných studijních pobytech. Ovládnutí jazyka je samozřejmostí a odlišné interpretace událostí se při studiu v mezinárodním prostředí musejí logicky objevit.

Předchozí argumentace platí pochopitelně pro jakoukoli migraci. Evropské občanství ale vytváří podmínky pro jednodušší pohyb občanů členských států. Pokud se bude po území Unie pohybovat dostatečný počet osob, bude to mít i vliv na identitu většinové populace. Tento přirozený proces, na rozdíl od složitého politického jednání, může vnímání evropského občanství podstatně urychlit.

Závěr

Evropské občanství sice na první pohled nemá žádný vliv na obrannou politiku Evropské unie. Na pohled druhý ale lze spatřit přímou souvislost mezi jednotným občanstvím a jednotnou politickou identitou. Taková identita je potom základní podmínkou úspěšného vytvoření jednotné evropské obranné politiky, která jediná může zaručit větší efektivitu evropských armád.


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz 28. júla 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA