Integrační teorie a „Evropská armáda“

Autor skúma z teoretického hľadiska problematiku európskej obrany. Dôležitosť teoretického prístupu pre neho vyplýva z faktu, že „jedným z cieľov teoretického skúmania je schopnosť aspoň rámcovo predvídať budúci vývoj skúmanej problematiky“.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Nadpis tohoto článku patrně riskuje, že odradí mnohé čtenáře ještě předtím, než jej začnou číst. Teoretická reflexe politického dění – nejen v rámci evropského integračního procesu – je vnímána jako cosi odtažitého, zbytečně komplikovaného a nesrozumitelného. Skutečnost je přitom taková, že každá analýza přinejmenším implicitně vychází z určitého teoretického východiska, ať již to otevřeně přiznává, nebo ne. Stojí také za připomenutí, že jedním z cílů teoretického zkoumání je schopnost alespoň rámcově předpovídat budoucí vývoj zkoumané problematiky. V případě Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) je nutné uznat, že teorie evropské integrace do značné míry selhaly. Oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie sice patřila mezi často diskutované otázky integračního procesu, ale rychlost, s jakou byla po britsko-francouzském summitu v Saint-Malo v prosinci 1998 a následných zasedáních Evropské rady v Kolíně nad Rýnem a Helsinkách v roce 1999 ustavena obranná dimenze EU, všechny analytiky spíše zaskočila.

Toto tvrzení nemá za cíl zpochybnit potřebu zasadit EBOP do rámce některého z teoretických přístupů, spíše naopak. Výše uvedené selhání můžeme přičíst na vrub skutečnosti, že sféra bezpečnostní a obranné spolupráce v rámci Evropské unie nebyla a mnohdy dosud není chápána jako plnohodnotná součást integračního procesu s poukazem na zvláštní charakter této problematiky. EBOP tak byla analyzována spíše s ohledem na možné dopady této politiky na transatlantickou bezpečnostní spolupráci než jako jeden z integračních procesů. To samo o sobě není chybou, ale dnes, více než pět let po formálním ustavení EBOP, je snad již namístě podívat se na ni optikou některé z integračních teorií.

Cílem tohoto článku je uvést otázku bezpečnostní a obranné spolupráce v rámci Evropské unie a s tím spojený problém „evropské armády“ do kontextu dvou integračních teorií, a sice tzv. nadnárodního (supranacionálního) přístupu na jedné straně a tzv. mezivládního přístupu na straně druhé. K tomu, aby měl takový postup smysl, ovšem nevystačíme s posledními pěti lety formální existence EBOP, ale bude nutné se zaměřit na vývoj bezpečnostní a obranné politiky v rámci EU od počátku devadesátých let. Již původní článek J.4 Maastrichtské smlouvy totiž umožnil vojenské aktivity Evropské unie prostřednictvím Západoevropské unie (ZEU), a tak jej můžeme chápat jako základ bezpečnostní a obranné politiky EU.

Nadnárodní a mezivládní přístup: výchozí teoretické dilema

Jak vlastně rozumět donekonečna skloňovanému termínu integrační proces? I když samozřejmě platí, že co teoretický přístup, to odlišná definice integrace, zdá se, že panuje základní shoda v tom, že integrace je jednoduše něco intenzivnějšího než tradiční mezistátní spolupráce. Dějiny evropské integrace jsou proto chápány jako proces vytváření nové formy vládnutí (governance) na evropské úrovni. O podstatě tohoto procesu panují mezi jednotlivými teoriemi spory, ale nepopiratelné je, že integrace pokročila nejdále ve vytváření společného trhu a přidružených oblastí, zatímco bezpečnostní a obranné otázky se dlouhou dobu zdály být z tohoto procesu vyloučeny.

Přesto lze i bezpečnostní a obrannou politiku chápat jako součást evropské integrace v širším slova smyslu. Stojí za připomenutí, že v padesátých letech stály členské státy tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli jen krůček od ustavení Evropského obranného společenství a nadnárodně organizované evropské armády (v tomto případě bez uvozovek). V dnešní době můžeme zase poukázat na úzké institucionální propojení mezi tzv. prvním pilířem EU a její zahraniční, bezpečnostní a obrannou politikou. Hlavní unijní orgány jako je Evropská rada, Rada EU či Komise vystupují v obou oblastech, i když jejich pravomoci se zde liší. Z těchto důvodů lze tvrdit, že EBOP je součástí integračního procesu a k jejímu vysvětlení je možné použít některou z integračních teorií.

Z širokého spektra možných teoretických přístupů aplikuje tato stať dva, zmíněné v nadpisu kapitoly. Nadnárodní a mezivládní přístup lze považovat za dva protichůdné póly nazírání evropské integrace a cílem následující analýzy není ani tak detailní teoretický rozbor zkoumané otázky, jako spíše její umístění na pomyslné škále, kde na jedné straně stojí vize evropského superstátu, na straně druhé představa volné spolupráce národních států.

Co si vlastně představit pod těmito pojmy? U kořene supranacionalismu stojí snaha překonat rozpory mezi evropskými státy, které ve 20. století vyústily ve dvě světové války, ustavením nové, nadnárodní struktury. Hledáme-li pro tuto strukturu pojmenování, můžeme odkázat na vizi Panevropy Coudenhove-Kalergiho nebo Churchillovy Spojené státy evropské. Ztotožnění nadnárodního přístupu s myšlenkou federální Evropy není sice zcela adekvátní, je ale pro účely zkoumání EBOP poměrně výstižné.

Naproti tomu mezivládní přístup (intergovernmentalism) vychází z realistické teorie mezinárodních vztahů, založené na primárním významu národního zájmu a existence anarchie (resp. nepřítomnosti nadstátní autority) v mezinárodním systému. Realistická koncepce ovšem předpokládá, že ozbrojený konflikt mezi státy je neustálou, byť po většinu času pouze latentní součástí mezinárodních vztahů. V kontextu vývoje evropské integrace po druhé světové válce působí ovšem tento předpoklad poněkud nepatřičně. S jistou dávkou nadsázky lze tedy mezivládní přístup k integraci chápat jako soft-realismus.

Právě poukazem na posuny mezi mezivládním a nadnárodním pólem se následující text pokusí osvětlit vývoj Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Učiní tak na základě analýzy tří prvků EBOP: vojenských jednotek vyčleněných pro účely EBOP, administrativních institucí EU pověřených prováděním EBOP a konečně vrcholných politických orgánů Unie.

„Evropské armády“…

Analýza Evropské bezpečnostní a obranné politiky by nedávala velký smysl bez zkoumání její výkonné složky, totiž vojenských jednotek, které ji mají provádět. Vzhledem k tomu, že, jak bylo řečeno, vývoj bezpečnostní a obranné politiky EU lze datovat již od počátku devadesátých let minulého století, hraje v tomto případě významnou roli založení Eurocorps. A nejde přitom jen o to, že tento armádní sbor byl v době vzniku považován některými komentátory za základní kámen budoucí evropské armády.

Eurocorps vznikl jako důsledek francouzsko-německé spolupráce v bezpečnostní a obranné sféře, která začala uzavřením smlouvy mezi těmito zeměmi v roce 1963. V roce 1988 vyústila v ustavení francouzsko-německé brigády a v době debat o právě vytvářené Evropské unii dávali francouzští a němečtí představitelé najevo svůj zájem rozšířit zkušenosti z této formy kooperace na celoevropskou úroveň. Výsledkem byla deklarace z La Rochelle z 22. května 1992, v níž prezident Mitterand a kancléř Kohl formálně ustavili Eurocorps. Ten se sice z politických důvodů – především kvůli diametrálně odlišným představám Velké Británie o uspořádání evropské obranné politiky – nestal základem ozbrojených sil Evropské unie, ale přistoupením Belgie (červen 1993), Španělska (červenec 1994) a Lucemburska (květen 1996) se změnil ve skutečně mnohonárodní sílu.

Každá ze zmíněných zemí (s výjimkou Lucemburska) vyčlenila pro účely Eurocorps jednu armádní divizi a Francie a SRN navíc společnou brigádu. Kromě toho se zástupci zemí podílejí na fungování politického vedení sboru a jeho mnohonárodního velitelství. Právě charakter tohoto velitelství sehrál při dalším vývoji bezpečnostní a obranné politiky v Evropě důležitou úlohu. Velitelství je totiž multinacionální v přísném slova smyslu, tzn. že v něm přímo a kontinuálně spolupracují vojáci všech zúčastněných států. Velení se střídá na principu rotace, takže situace, kdy například francouzští vojáci plní rozkazy německého velitele, je zde každodenní zkušeností. Na této úrovni – na rozdíl od úrovně politické – proto sdílení suverenity v oblasti obrany není výjimkou, ale něčím zcela běžným.

Eurocorps se sice nestal základem armády EU, ale posloužil jako vzor při vytváření podobných formací. Poté, co politické vedení sboru rozhodlo o tom, že jeho síly budou dány k dispozici pro operace Západoevropské unie, došlo k vytvoření tzv. Sil odpovědných ZEU (Forces Answerable to WEU). Vedle Eurocorps se jejich součástí stala ještě Mnohonárodní divize – Střed (součást sil rychlé reakce NATO), Eurofor/Síly rychlého nasazení a Eumarfor/Evropské námořní síly (obě formace jsou tvořeny vojáky Francie, Itálie, Portugalska a Španělska), Velitelství 1. německo-nizozemského sboru a Španělsko-italské obojživelné síly (SIAF). Přestože mnohé z těchto uskupení existují pouze ve formě velitelství, lze bezpochyby konstatovat, že se princip mnohonárodních sil stal hlavním organizační prvkem vojenských jednotek vyčleněných pro účely ZEU a zprostředkovaně tedy i Evropské unie.

Když se však EU po roce 1999 rozhodla vytvořit vlastní soubor ozbrojených sil, zůstal tento princip do značné míry opomenut. Seznam jednotek tvořících Síly rychlé reakce EU (EU Rapid Reaction Force) se skládá primárně z národních bojových jednotek a velitelských útvarů, i když některá mnohonárodní uskupení (včetně Eurocorps) jsou i zde přítomna. Důvodem, proč „evropská armáda“ v současné době vypadá takto, je nulové využití mnohonárodních jednotek během vojenských operací v průběhu devadesátých let. Političtí představitelé v rámci EU tak dali před ambiciózním, ale přece jen poněkud rigidním uspořádáním mnohonárodních formací přednost uspořádání využívajícímu předně národních jednotek. Nejde vlastně o odmítnutí myšlenky mnohonárodních sil – síly EU jako celek samozřejmě mnohonárodní jsou – ale spíše o opuštění „symetrických“ a poněkud těžkopádných uskupení typu Eurocorps a příklon k flexibilnějšímu typu vojenských sil, podobných například novému NATO Reponse Force.

Tento trend byl potvrzen i v rámci kompromisu, jehož dosáhli představitelé Británie, Francie a Německa a který reflektují závěry Evropské rady z prosince 2003. Podle tohoto rozhodnutí budou případné autonomní vojenské operace EU v budoucnu řídit nejspíše národní velitelství; příkladem budiž operace Artemis v Demokratické republice Kongo, které velel francouzský generální štáb. Toto uspořádání jistě může posílit flexibilitu EU při reakci na krizové situace. Na druhou stranu však opuštění mnohonárodních formací jako základní složky ozbrojených sil EU přináší i některá negativa. Právě tato uskupení poskytovala potřebný prostor pro intenzivní vojenskou spolupráci zahrnující pravidelná společná cvičení či standardizaci výzbroje a vybavení. Tento integrativní prvek se v rámci Sil rychlé reakce EU do značné míry vytratil.

… a jejich velení

Stejně jako soubor vojenských jednotek, i jejich administrativní zastřešení bylo nejprve vytvářeno nikoli v rámci Evropské unie, ale v rámci ZEU. Hovoříme-li o administrativní složce bezpečnostní a obranné politiky, máme tím na mysli orgány civilního vedení, vojenského velení a zpravodajského zabezpečení na evropské úrovni, které samy podléhají nejvyšším politickým institucím (Z)EU.

Prvním projevem adaptace na nové bezpečnostní prostředí po skončení studené války ve strukturách ZEU byla Plánovací buňka (Planning Cell), jež byla ustavena v říjnu 1992. Ta byla – ve spolupráci s již existující Skupinou vojenských delegátů (Military Delegates Group) a Politicko-vojenskou pracovní skupinou (Politico-Military Group) – pověřena obecným strategickým plánováním. Spolu s ní byly v průběhu devadesátých let zřízeny další orgány analýzy zpravodajských informací: Satelitní středisko ve španělském Torrejonu k vyhodnocení informací poskytnutých francouzsko-španělsko-italským družicovým systémem Hélios a komerčními satelity; Zpravodajská sekce (Intelligence Section), pracující s utajenými informacemi, jež ZEU poskytly členské státy; a konečně Situační středisko (Situation Centre) pro analýzu informací z tzv. otevřených (tj. neutajovaných) zdrojů. Shrneme-li tento vývoj, můžeme poněkud s překvapením konstatovat, že v rámci ZEU vznikly v průběhu devadesátých let základy evropské výzvědné služby. Šlo však o základy poměrně skromné, které navíc netvořily příliš soudržný a koordinovaný systém.

Pokud jde o Evropskou unii, ta se nejen v Maastrichtu, ale ani na summitu v Amsterdamu neodhodlala začlenit ZEU do svého institucionálního rámce. Přesto však během amsterdamského rokování došlo k vytvoření dvou institucí, které předznamenaly pozdější zformování EBOP. První z nich je Útvar pro politické plánování a včasné varování (Policy Planning and Early Warning Unit), založený deklarací připojenou k Amsterdamské smlouvě. Jedná se fakticky o obdobu Plánovací buňky ZEU, jejíž vliv však posílila skutečnost, že jejím řízením byl pověřen druhý v Amsterdamu navržený orgán – Vysoký zmocněnec pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (High Representative for the Common Foreign and Security Policy).

Pro posouzení vývoje EBOP je vrcholně zajímavé sledovat, jak se funkce Vysokého zmocněnce změnila z původně zamýšlené „vnější tváře“ EU ve „svorník“ bezpečnostní a obranné politiky. Klíčovým rozhodnutím v tomto ohledu bylo sloučit instituci Vysokého zmocněnce s funkcí generálního tajemníka Rady EU. V okamžiku, kdy byl tento post na summitu v Kolíně nad Rýnem obsazen bývalým generálním tajemníkem NATO Javierem Solanou, došlo současně k realizaci plánů na vytvoření autonomní bezpečnostní a obranné politiky EU, včetně jejích vojenských struktur.

Tyto struktury se skládají z několika orgánů. Třemi rozhodnutími Rady EU z 22. ledna 2001 byl ustaven Politický a bezpečnostní výbor (Political and Security Committee), Vojenský výbor (Military Committee) a Vojenský štáb (Military Staff) EU. V červnu 2001 potom Evropská unie převzala provozování Satelitního střediska ZEU. Podstatné je, že Vysoký zmocněnec pro SZBP má významné přímé pravomoci prakticky ve všech těchto orgánech, s výjimkou Vojenského výboru, tvořeného zástupci náčelníků štábů členských států. Po konzultaci s předsednictvím Rady může – zvláště v době probíhající krize – předsedat Politickému a bezpečnostnímu výboru; Vojenský štáb byl integrován do sekretariátu Rady EU, a je tedy pod přímým vedením Vysokého zmocněnce v jeho roli generálního tajemníka; a konečně v Satelitním středisku vykonává zmocněnec operativní velení.

Oproti ZEU tedy nastal v Evropské unii na této úrovni znatelný pokrok: namísto několika navzájem spíše izolovaných orgánů existuje nyní relativně soudržná a do jisté míry hierarchicky řízená struktura zabývající se bezpečnostní a obrannou politikou, s významným postavením Vysokého zmocněnce. Ten samozřejmě nedisponuje rozhodovací pravomocí, nicméně jeho vliv na formování politiky, určování agendy a výkon rozhodnutí lze stěží přecenit. Dokladem budiž pozornost, jakou vzbudil Solanův návrh Bezpečnostní strategie EU.

V budoucnu lze navíc počítat s posílením jeho pozice, samozřejmě dojde-li k ratifikaci Ústavní smlouvy EU. Na základě jejího článku 27 má dojít ke sloučení postu Vysokého zmocněnce a komisaře pro vnější vztahy a vytvoření nové funkce Ministra zahraničních věcí Unie. Držitel tohoto postu by byl nejen vykonavatelem politické vůle Rady EU, ale také viceprezidentem Evropské komise. Toto uspořádání by mohlo vést k situaci, kdy se Evropská rada a Rada EU ve sféře zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky omezí na přijímání rámcových politických rozhodnutí, jejichž provedení bude přeneseno na nového unijního ministra zahraničí a vojenské struktury, jimž předsedá.

Stále těsnější politická Unie?

Na rozdíl od administrativních orgánů EBOP neprošly vrcholné politické instituce EU v devadesátých letech radikální změnou. Jasná převaha mezivládních orgánů – Evropské rady a Rady EU – zůstala v rámci bezpečnostní a obranné politiky nezpochybněna a nelze tedy v této sféře postřehnout výraznější posun směrem k nadnárodnímu modelu. Přesto však došlo k několika posunům, které i na této úrovni „narušily“ striktně mezivládní paradigma. Jedná se o následující prvky: zavedení hlasování kvalifikovanou většinou v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, rodící se Rada EU ve formátu ministrů obrany, návrh na vytvoření stálého předsedy Evropské rady a konečně myšlenka právní subjektivity Evropské unie.

Hlasování kvalifikovanou většinou je samo o sobě podstatným zásahem do státní suverenity a spolu s existencí nadnárodních orgánů (Evropská komise, Evropský soudní dvůr) je tato procedura jedním z určujících prvků nadnárodní povahy Evropských společenství. Maastrichtská smlouva umožnila přijímat v rámci SZBP kvalifikovanou většinou tzv. společné akce; v Amsterdamu se toto ustanovení změnilo tak, že je nyní možné přijímat tímto způsobem jakákoli rozhodnutí provádějící společnou strategii, společnou akci nebo společný postoj. Novelizace zakládajících smluv z Nice navíc doplnila možnost ustanovit tímto procesním postupem zvláštního zmocněnce EU. Navzdory tomuto vývoji však zůstala z kvalifikovaného hlasování vyňata důležitá oblast: jakákoli rozhodnutí mající vojenský či obranný dopad je nutno i nadále přijímat jednomyslně.

Rada EU je svou koncepcí shromáždění navzájem rovných zástupců členských vlád ztělesněním mezivládního přístupu. Avšak i zde je oproti tradičnímu modelu mezistátní spolupráce patrný posun, a to v existenci specializovaných „Rad“, jež jsou tvořeny odlišnými resortními ministry podle projednávané otázky. A přestože formálně neexistuje Rada ministrů obrany, od roku 1999 se tito resortní šéfové pravidelně scházejí. Návrh pracovní skupiny Konventu pro obranu, aby byly tyto schůzky oficiálně uznány za jednání Rady EU, sice nebyl v návrhu Ústavní smlouvy reflektován, což ale nemůže zastřít faktickou existenci tohoto formátu. Můžeme proto konstatovat, že záležitosti obrany se postupně – i když spíše kradmo – mění ve standardní politiku Unie.

Ani tento poznatek však rozhodně nenaznačuje proměnu EU v obávaný „superstát“. Totéž lze říci o jednom z návrhů Ústavní smlouvy, o funkci stálého předsedy Evropské rady. Bylo by skutečně mylné považovat tento post za „evropského prezidenta“; mnohem spíše jde o upevnění a posílení pozic Evropské rady v institucionálním systému EU. Zajímavá je ale skutečnost, že představitel této funkce bude volen procedurou kvalifikované většiny, což je první případ, kdy má Evropská rada takto rozhodovat. Je také pravděpodobné, že se nový předseda Evropské rady stane klíčovou postavou zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky EU a rovným partnerem zahraničních státníků.

Prezident Evropské rady by měl navíc předsedat Unii, jejíž právní povaha bude konečně jasně definována. Po dvacet let trvajících debatách se členské státy konečně rozhodly udělit Unii jako celku – nikoli pouze jednotlivým evropským společenstvím – právní subjektivitu. Když s touto myšlenkou přišel v roce 1984 Altiero Spinelli, byla tato idea považována spíše za utopii. Ještě na summitu v Amsterdamu byl nizozemský návrh na přidělení právní subjektivity EU rozhodně odmítnut. V návrhu Ústavní smlouvy se stal skutečností a „přežil“ i následné jednání mezivládní konference.

Mezinárodněprávní subjektivita samozřejmě není totéž co státnost a disponují jí i klasické mezinárodní organizace; nelze proto z této skutečnosti vyvozovat dalekosáhlé závěry. Co je ale zjevné, je souhlas členských států s tím, aby byly i tzv. mezivládní pilíře součástí jednotného aktéra, což je posouvá opět o něco blíže do centra integračního procesu.

Přelud evropského superstrátu

Jak tedy vyhodnotit výše nastíněný vývoj? Směřuje EBOP k ustavení evropské armády, nebo zůstává fórem pro čistě mezivládní spolupráci?

Na úrovni vrcholných politických institucí rozhodně nelze konstatovat zřetelný vývoj, který by vedl k překonání určujícího vlivu vlád členských států na fungování EBOP. Změny navržené Ústavní smlouvou spíše posílí postavení Evropské rady vůči Komisi, než aby zakládaly evropský superstát. Kroky, jako je ustavení stálého předsedy Evropské rady nebo přiznání právní subjektivity Unii, je tak třeba hodnotit jako snahu o konsolidaci dosavadního vývoje ve sféře bezpečnostní a obranné politiky. Vzletné fráze Ústavní smlouvy, jako je „vzájemná politická solidarita“ nebo „vymezení otázek obecného zájmu a dosažení stálého vyššího stupně konvergence“ (čl. 39), přestávají platit v okamžiku, kdy se členské státy dostanou do rozporu ohledně skutečně závažné otázky. Stále tak platí, že EBOP je to, co jednotlivé státy jako EBOP akceptují.

Dominantní postavení členských států je zjevné i na úrovni vlastních vojenských jednotek. Původní důraz na mnohonárodní uskupení, nepřehlédnutelný v rámci struktur ZEU, byl nahrazen flexibilnějším soupisem převážně národních jednotek. Na druhou stranu není zcela pravdou, že by multinacionální uskupení úplně ztratila své opodstatnění a myšlenky kontinuálního posilování spolupráce členských států v této oblasti pozbyly významu. Eurocorps ostatně zůstal na seznamu vojenských jednotek poskytnutých k dispozici EU a mnohonárodní velitelství mohou bezpochyby ještě sehrát důležitou roli při operacích Unie. Nebyla tak překonána myšlenka multinacionality, ale její rigidní podoba, jež mnohdy vyplynula ještě z podmínek studené války. Spíše než „evropskou armádu“ tedy v budoucnu můžeme očekávat zformování „evropských úkolových seskupení“ (task force). Ostatně nedávno schválený koncept bojových svazů (battle groups) jde právě tímto směrem.

Jak bylo řečeno, směřování EBOP je a nepochybně bude určováno především konsensem členských států, které si rovněž udržují kontrolu nad vojenskými nástroji této politiky. Současně se ale členské státy rozhodly vybudovat relativně silné a komplexní vojenské struktury EU, v čele s Vysokým zmocněncem pro SZBP. Toto uspořádání samo o sobě nenarušuje primárně mezivládní charakter EBOP, a dokonce by bylo možné tvrdit, že integrované velení NATO jde v tomto ohledu dále. Na druhé straně ani NATO nedisponuje vlastním, mnohonárodním satelitním střediskem a už vůbec jeho generální tajemník neaspiruje na post společného ministra zahraničí. Pokud bude ratifikována Ústavní smlouva, dost možná se zrodí silné řídící centrum, které bude nejen na administrativní, ale částečně též na politické úrovni schopno ovlivnit vytváření a provádění agendy EBOP. Koneckonců, kombinace voleného předsedy Evropské rady a unijního ministra zahraničních věcí jde již mnohem dále, než cokoli obdobného v rámci NATO.

Shrneme-li, skutečnost, že si členské státy stále udržují konečnou kontrolu nad unijní bezpečnostní a obrannou politikou, nebrání spolupráci v této oblasti stále prohlubovat. Evropská unie tak jednoduše je i v oblastech mezivládní spolupráce něčím víc, než jsou organizace jako ASEAN, NAFTA a dokonce i NATO. Lze říci, že se v rámci evropské integrace podařilo překonat základní postulát realistické teorie mezinárodních vztahů o latentním nebezpečí války ve vztazích mezi státy. Z tohoto důvodu mohou členské státy Evropské unie i ve sféře bezpečnostní a obranné politiky spolupracovat natolik intenzivně, aby překonaly striktně mezivládní paradigma. I když tedy EU není a v dohledné době se nestane evropským „superstátem“, označení Unie přesně vyjadřuje pevnost vazeb, jimiž jsou členské státy – i v rámci EBOP – navzájem spojeny.


Autor pôsobí na katedre mezinárodných vzťahov IPS FSV UK. Zameriava sa na problematiku bezpečnostnej a obrannej spolupráce v rámci EÚ.

Ďalšie analýzy nájdete na stánkach Integrace.cz, ktoré vydáva inštitút EUROPEUM

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA