Kosovo: (Ne)logický postoj evropských zemí

Vyhlášení nezávislosti Kosova, jenž proběhlo 17. února 2008, bylo očekávaným aktem, který otevřel novou kapitolu mezinárodních vztahů, mezinárodního systému a především mezinárodního práva. Z pohledu Prištiny a jednostranného vyhlášení nezávislosti se nejedná o první příklad v dějinách. Precedentem se Kosovo stává až ve vztahu k způsobu vyhlášení.

Spoločnosť pre strednú a východnú Európu
Spoločnosť pre strednú a východnú Európu

Unilaterální vyhlášení nezávislosti Kosova bylo dlouho připravovaným aktem v koordinaci v prvé řadě s Washingtonem, Bruselem a Londýnem a de facto pod dohledem mezinárodní správy UNMIK. Nabízí se mnoho otázek, ze kterých si v této krátké analýze pokusím zaměřit na potenciální problémy (issues) (z pohledu evropských zemí), které by mohly nastat v různých časových horizontech. Proto budou rozděleny na krátkodobé, středně dlouhodobé a dlouhodobé.

Z krátkodobého hlediska bylo vyhlášení nezávislosti Kosova tím nejlepším možným řešením. Dlouho slibovaná podpora samostatnosti, které se Prištině a Kosovu dostávalo z Washingtonu a většiny evropských velmocí bylo logickým závěrem a vycházela z reálného stavu přímo v Kosovu. Albánské etnikum, které v Kosovu tvoří až 90% obyvatelstva požadovalo osamostatnění. Na druhou stranu Srbsko dlouhou dobu nechávalo otázku budoucího statusu Kosova otevřenou a nepřistupovala tak aktivně, jak by se od něj očekávalo.

Srbská vláda, vědomá si negativního dopadu vojenského řešení kosovské otázky na konci ´90. let 20. století a nebezpečí eskalace konfliktu s jednotkami NATO, zcela vyloučila jakoukoliv možnost vojenské aktivity při řešení tohoto problému. Na druhou stranu Priština v průběhu devíti let mnohokrát dávala jasně najevo, že je připravená nezávislost získat i použitím síly. Občasné útoky na misi UNMIK jen potvrzovali tuto rétoriku. Násilnosti z března 2004 ukázaly organizovanost, koordinaci a rychlost potenciálních bojových struktur kosovských Albánců a nepřipravenost jednotek NATO reagovat adekvátně na celém území Kosova.

Odsouvání problému Kosova na neurčito nebo jeho zmrazení a čekání mnoho let na jeho vyřešení, jako v případě Kypru, byl scénář do kterého se západní země s největší pravděpodobnosti nechtěly dostat. Nejrychlejším řešením bylo dát Kosovu nezávislost vůči Srbsku, ale ne suverénnost. Zároveň se do začátku roku 2007 předpokládalo, že postoj Moskvy nebude negativní, ani pozitivní, ale že se Rusko v RB OSN zdrží hlasování. Dlouhodobý nejasný postoj Ruska vyústil nakonec v překvapení nejen pro západní mocnosti, ale také pro řadu analytiků, včetně autora tohoto textu. Existoval názor, že Kreml nevstoupí do roztržky se Západem kvůli Kosovu.

Problémem pro zastánce nezávislosti bylo, jak tento proces ospravedlnit, aby nebyl prezentován jako „precedent”. Známé se staly výroky, že je „Kosovo ojedinělý případ”, že „ten kdo prohraje válku také ztrácí území”, „nebo že Bělehrad nemá morální právo na Kosovo” atd. Ani jeden z těchto argumentů nemá právní podklad, přičemž se v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti jedná v prvé řadě jedná o mezinárodní právo. Neexistence právního podkladu pro tak radikální zásah do mezinárodního systému otevírá řadů potenciálních problémů.


Kompletné znenie analýzy nájdete na tejto stránke.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA