Občanství Evropské unie a služba v ozbrojených sborech členských států

Služba v armáde štátu bola jednou z najviditeľnejších väzieb medzi občanom a moderným národným štátom. Európska integrácia však reguluje obranné a vojenské štruktúry štátov nepomerne menej intenzívne, než iné administratívne a politické štruktúry štátov Európskej únie.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Policie, armáda a evropská integrace

Služba v armádě státu byla jednou z nejviditelnějších vazeb mezi občanem a moderním národním státem. Vojenská služba měla a dodnes má nejen praktickou vojenskou funkci (zajištění relativně levného armádního personálu a možnost snadno výrazně zvýšit armádní stavy v případě krize), ale i funkci symbolickou (rovnost občanů před zákonem zosobněná v nediskriminující vojenské službě), demokratizační (kontrola armády prostřednictvím zapojení obyčejných občanů místo absolutní kontroly armády profesionálními vojáky) i funkci při utvrzování národní identity (jednotná struktura armády versus regionální zkušenost a zázemí branců).

Evropská integrace reguluje obranné a vojenské struktury členských států nepoměrně méně intenzivně než jiné administrativní a politické struktury států Evropské unie. Zbraně a výlučně vojenský materiál jsou převážně vyňaty z volného pohybu zboží v rámci vnitřního trhu, stejně tak jako je omezena povinnost členských států vypisovat výběrová řízení a zajišťovat otevřenost hospodářské soutěže u zakázek pro své národní armády.

Armády členských států zároveň zaměstnávají statisíce osob, a to jak v ozbrojených složkách, tak i v podpůrném technicko-administrativním aparátu. I když rovněž v oblasti zaměstnávání v armádě projevilo evropské právo výraznou zdrženlivost a respekt k autonomii regulačních režimů členských států, v několika oblastech přesto volnost členských států omezilo. Jde zejména o následující oblasti:

  • zaměstnávání občanů z jiných členských států Evropské unie,
  • rovnost zacházení s muži a ženami v národních armádách,
  • povinná vojenská služba v některých státech Evropské unie.

Zaměstnávání občanů z jiných států Evropské unie

Klíčovým principem volného pohybu pracovníků v rámci vnitřního trhu je zásada nediskriminace občanů z jiných států Evropské unie. Zakázána je diskriminace přímá, kdy je se zahraničním pracovníkem výslovně zacházeno odlišně, protože je cizincem, i diskriminace nepřímá, kdy formálně jsou nastavené pro vlastní občany i cizince stejné podmínky, které jsou však “šité na míru” držitelům domácího pasu.

Ani svoboda pohybu pracovníků v EU však není bez výjimek. Volný pohyb osob mohou členské státy obecně omezit ze dvou důvodů:

  • zaměstnání je spojeno s výkonem státní/veřejné moci,
  • důvody ochrany veřejné bezpečnosti, morálky a veřejného zdraví.

První je možnost vyhradit určité posty spojené s výkonem veřejné moci pro domácí občany (“employment in the public service”). Evropské právo přímo nedefinuje, o které funkce se jedná, ale Evropský soudní dvůr vykládá jejich okruh velmi úzce. Jde o funkce s rozhodovací nebo výkonnou pravomocí spojené s tradičními atributy státní moci, kam logicky spadá i armáda. Ne všichni zaměstnanci armády jsou ale z volného pohybu pracovníků vyňati, výjimka “státní služby” nepokrývá všechny zaměstnance státu, ale ani všechny osoby spadající pod služební zákon. ESD tak například odmítl zařadit pod výjimku z volného pohybu osob univerzitní pracovníky. Z historických důvodů totiž mohou mít univerzitní lektoři a profesoři status úředníka podle práva členské země, ale ve skutečnosti se na výkonu funkcí státu nepodílejí nebo podílejí jen okrajově (Allué, C-259/91). Naopak kapitáni námořních plavidel, a to vojenských i obchodních, pod výjimku spadat mohou v důsledku zvláštních pravomocí (uzavírání sňatků, vyšetřování zločinů), jež mohou vykonávat coby zástupci státu na “plovoucím státním území” tvořeném jejich lodí.

Evropská komise se pokusila sladit praxi členských států svým sdělením z roku 1988, ve kterém uvádí, že výjimku ze zákazu diskriminace nelze v principu použít na státní službu v oblasti zdravotnictví a školství, na výzkumná střediska nevojenského charakteru a orgány správy obchodních služeb (sdělení Komise č. 88/C-72/02). I když sdělení Komise není právně závazné, Evropský soudní dvůr ve svých rozsudcích většinou došel ke stejným závěrům, když odmítl plošný požadavek domácího státního občanství pro zaměstnávání ve firmách distribuujících plyn, elektřinu a vodu (Komise v. Belgie, C-173/94) nebo ve vzdělávacích, dopravních nebo telekomunikačních agenturách (Komise v. Lucembursko, C-473/93).

Výjimka veřejné moci je pro členské státy pouze možností, jak omezit vstup cizinců do armády. Pokud se ale členský stát rozhodne svůj armádní sbor otevřít občanům jiných států EU anebo dokonce i občanům nečlenských států, evropské právo jim v tom nebrání. Stejně tak acquis communautaire nebrání obrácené diskriminaci vlastních občanů, tj. vyhrazení některých částí armády pouze cizincům. Existence francouzské “cizinecké legie” tak evropskou integrací ohrožena není.
Rovnost zacházení s muži a ženami v národních armádách

Rovné zacházení s muži a ženami v zaměstnání je dalším z principů evropského práva. Požadavek rovnosti se týká nejen situací s mezistátním prvkem, ale zasahuje i do čistě vnitrostátních situací. Ani požadavek rovnosti v acquis communautaire není absolutní, odlišný režim je povolen v situacích, kdy existuje objektivní důvod pro odlišné zacházení s muži a ženami. Mezi dřevorubci mnoho žen ani v současnosti nenajdeme a pro role labutí v Čajkovského Labutím jezeře se zase nenajímají muži. Odlišnost zacházení ale musí být objektivně odůvodněna. Nesmí se zakládat jen na tradici (“jako letušky pracovaly přece vždy ženy”) nebo předsudcích (“letadlo přece nemůže řídit žena”) a důkazní břemeno nesou obvykle členské státy nebo zaměstnavatelé.

Klíčovou otázkou při posuzování (ne)diskriminace žen v armádě členských států tedy bylo, nakolik je pohlaví vojáka rozhodující pro výkon armádních funkcí. ESD odmítl plošně vyjmout armádu z pravidel rovného zacházení mezi muži a ženami a ve svém rozhodování zdůraznil i skutečnost, že v moderní armádě záleží na fyzické síle vojáka mnohem méně než v minulosti a že do popředí se dostávají technické a psychologické dovednosti.

V případu Sirdar (Sirdar v. The Army Board, C-273/97) ESD zamítl stížnost kuchařky britské armády podanou proti jejímu nepřijetí do jednotky námořní pěchoty (Royal Marines), která ženy tradičně nepřijímá. Vzhledem k povaze britských příjmení, která nerozlišují mezi svým ženským a mužským nositelem, byla paní Sirdarová dokonce velitelstvím Royal Marines pozvána na přijímací ústní pohovor, který však předčasně skončil po zjištění pohlaví žadatelky o práci. Důvodem odmítnutí byla charakteristika situací, do kterých je britská námořní pěchota nasazována. Tyto bojové situace obvykle předpokládají boj muže proti muži a ostatní zásahy typické pro jednotky “commandos”. Větší fyzická síla mužů je zde rozhodujícím faktorem, který nemůže kompenzovat ani speciální vybavení. Námitky paní Sirdarové, že jako kuchařka do přímého střetu s protivníkem nepřijde, ESD odmítl vzhledem ke struktuře jednotek Royal Marines, která předpokládá vzájemnou zaměnitelnost všech členů jednotky během bojové akce. Proto i kuchař musí být schopný nastoupit v první linii a nahradit své kolegy vyřazené z boje. Podobně – odkazem na vyšší riziko fyzického útoku a vybavenost palnými zbraněmi – obhájila Velká Británie své rozhodnutí vyhradit policejní funkce v Royal Ulster Constabulary (speciální ozbrojená policie ve Severním Irsku) pro muže, zatímco obecně je britská policie otevřena mužům i ženám (Marguerite Johnston v. Chief Constable of the Royal Ulster Constabulary, C-222/84). Stejně tak ESD uznal za slučitelné s principem rovného zacházení mezi muži a ženami francouzské pravidlo vyhrazující většinu míst ve vězeňské službě pro muže (Komise v. Francie, C-318/86).

V kauze Tanja Kreil v. SRN (C-285/98) pak ESD naopak došel k závěru, že plošný německý zákaz zaměstnávat ženy v armádě SRN, který umožňoval práci žen jen u zdravotnických a hudebních jednotek, je nepřiměřený a porušuje acquis communautaire, zejména směrnici č. 76/207/EHS o rovném zacházení s muži a ženami v zaměstnání. Evropský soudní dvůr prohlásil, že SRN může podobně jako Velká Británie vyčlenit výlučně pro muže jen ty armádní jednotky, kde jsou fyzické vlastnosti mužů i nadále rozhodujícím faktorem, ale ne armádní službu en bloc. Místo v armádních strukturách, o které měla Tanja Kreilová zájem (elektronická údržba zbraňových systému) pak dle názoru ESD rozhodně nepatří mezi posty, kde je vyšší fyzická výkonnost mužů rozhodujícím faktorem.

Povinná vojenská služba a evropské právo

Výše zmíněné kauzy se týkaly situací, kdy si prostřednictvím evropského práva ženy otevíraly (či se pokoušely otevřít) cestu do armádních složek vyhrazených tradičně jen mužům. Acquis communautaire byl ale využit i při zpochybnění povinné vojenské služby pro muže, která je i v současnosti praktikována ve většině států Evropské unie. Německý občan Alexander Dory, který byl povolán do armády, se pokusil svůj povolávací rozkaz zpochybnit s odkazem na diskriminaci mužů. Podle Doryho jej několikaměsíční (roční) pobyt v armádě znevýhodní na pracovním trhu ve srovnání se ženami i muži, jež do armády povoláni nebyli. Mělo by tak docházet k diskriminaci, která je evropským právem zakázána. Evropský soudní dvůr odmítl argumentaci Spolkové republiky Německo, že je organizace obranných struktur členských států včetně povinné vojenské služby zcela mimo soudní pravomoc orgánů Evropské unie. Poté ale ESD uznal německý systém povinné vojenské služby za racionální a přiměřený okolnostem, a tudíž za slučitelný s pravidly evropské integrace (Alexander Dory v. SRN, C-186/01). Kauza Dory vyvolala poměrně silnou kritiku z obou stran, a to pro údajně přílišné zasahování ESD do autonomních sfér členských států, ale i pro přílišnou opatrnost ESD vůči SRN a nepřítomnost důkladnějšího odůvodnění rozsudku.


Analýza bola uverejnená na portáli Integrace.cz 8. augusta 2005.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA