Rozvojová politika zemí V4 – nedostatky, výzvy a možnosti

Analýza porovnáva rozvojovú politiku krajín V4 s rozvojovou politikou v ostatných krajinách únie. Ukazuje na niektoré nedostatky u vyšegrádskych krajín, medzi ktoré radí aj "rozdrobenost projektů spojená s vysokým počtem příjemců pomoci a nevyhovující institucionální rámec".

partner, visegrad, analyzy
partner, visegrad, analyzy

 

Rozvojová politika visegrádských zemí není ani po vstupu do Evropské unie plně srovnatelná s mezinárodními standardy a s nemalými potížemi překonává dědictví minulých dob. Její transformaci alespoň částečně urychluje spolupráce zemí V4 s vyspělými dárci a mezinárodními organizacemi. Chybí Visegrádské skupině koordinace jednotlivých rozvojových politik?

Přesně půl roku po historicky největší vlně rozšíření Evropské unie (EU) přichází čas prvního, hrubého bilancování tohoto kroku do poloznáma. Z perspektivy střední Evropy je nabíledni, že se katastrofické scénáře nenaplnily. Na pultech obchodů se objevilo několik dosud neznámých vín francouzské provenience, žehrající provozovatelé hostinců namontovali bezdotykové baterie a na nejrůznějších návěstidlech, průkazech a poznávacích značkách se objevily symboly Evropské unie.

Mnohem zajímavější než tyto doprovodné projevy začlenění zemí Visegrádské skupiny do EU jsou ovšem interní změny ve státních správách, které si integrace žádá. Struktura a institucionální zázemí bilaterální rozvojové pomoci poskytované středoevropskými zeměmi jsou významnými oblastmi, které musí v souvislosti s rozšířením EU doznat značných změn. Politika rozvojové pomoci bývalých satelitů Sovětského svazu se s ustálenými vzorci dob předešlých vypořádává jen pomalu, neboť kýžené změny jdou napříč celou její strukturou – od organizačně-institucionálních aspektů po samotná ideová východiska rozvojové pomoci. Nezanedbatelnou roli při transformaci rozvojové pomoci visegrádských zemí hraje asistence vyspělých dárců a mezinárodních organizací. Konečně, bezpředmětná není ani úvaha o možnostech koordinace a užší spolupráce zemí V4 na tomto poli.

Dědictví minulosti

Rozvojová pomoc není pro středoevropské a východoevropské země nijak novým konceptem. Její zapojení do zahraničněpolitických schémat těchto států se časově víceméně shodovalo s paralelně probíhající dekolonizací (především v Africe) a s ní souvisejícím nástupem rozvojových politik západoevropských zemí. Zatímco rozvojová pomoc západoevropských zemí prodělala velice dynamický vývoj – nejprve od direktivního, koloniálního nástroje k prostředku mezinárodní solidarity a spolupráce a posléze od „zbraně“ studené války k projevu ryzí touhy po potření chudoby třetího světa – zapojení zemí z druhé strany železné opony bylo značně zatíženo ideologickým podtextem.[1] S pádem totalitních režimů došlo i k výraznému ochlazení zahraniční rozvojové spolupráce, která přišla o svůj dosavadní smysl existence.

Ačkoliv země Visegrádské čtyřky toto „principiální vakuum“ postupně vyplnily jsa inspirovány vyspělými dárci, s mnohými dozvuky oněch starších přístupů se v různé míře potýkají dodnes. Jedná se přitom nejen o tolik kritizovanou institucionální stránku věci, ale i o samotné pojetí rozvojové pomoci. Ta je v těchto zemích často chápána jako prodloužená ruka průmyslové a hospodářské politiky. Její vnímání coby nástroje výhradně zahraniční politiky se prosazuje jen pozvolna; navíc i tento pohled může být brzy napaden – je totiž otázkou, zda rozvojová pomoc má či nemá být vnímána jako nástroj zahraniční politiky.

Je jisté, že moderní rozvojová pomoc začátku 21. století ze své podstaty nemůže být vymezena jako prvek ryze zahraničněpolitický. Debaty na toto téma implicitně ovlivňovaly vývoj konceptů zahraniční rozvojové pomoci vyspělých zemí již od 60. let. Je pravděpodobné, že se brzy výrazněji promítnou i do rozvojové pomoci zemí V4. To by mělo markantnější dopad zejména na Polsko a Maďarsko, jež nemalou část prostředků rozvojové pomoci věnují na podporu svých krajanů žijících v zahraničí. Polsko ve své strategii rozvojové spolupráce sice věnuje pozornost transformujícím se zemím s polskými menšinami, podíl její oficiální pomoci (Official Assistance – OA) namířené na země střední a východní Evropy na celkovém objemu prostředků nicméně vytrvale klesá. [2] Naproti tomu vláda v Budapešti Maďary žijící v okolních státech podporuje dosti agilně. V roce 1999 například vydalo Maďarsko ve prospěch svých krajanů 7 milionů USD ve formě oficiální pomoci, celková suma multilaterální oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance – ODA) přitom činila 4,6 milionů USD a v případě bilaterální ODA se jednalo o pouhých 370 000 USD. [3]

Česká republika, Maďarsko a Polsko se navíc potýkají s podstatným problémem geografické roztříštěnosti své rozvojové spolupráce. Jediné Slovensko dokázalo skupinu příjemců své pomoci významně zúžit – podle slovenské koncepce oficiální rozvojové pomoci na léta 2003 – 2008 má být program této spolupráce zaměřen na dvě až tři programové země (tj. rozvojové země, pro které bude vypracován strategický plán a bude s nimi zahájena hlubší spolupráce) a několik projektových zemí (v nichž bude podpořen konkrétní projekt omezeného rozsahu). [4] Úhrnný počet cílových zemí slovenské pomoci by neměl být vyšší než osm.

Maďarsko spolupracuje s šestnácti zeměmi rozčleněnými do čtyř skupin. Česká republika ve své koncepci počítá s dvaceti partnery ze šesti oblastí. Ve skutečnosti v roce 2005 poplynou prostředky české zahraniční rozvojové pomoci do více než čtyřiceti zemí světa. Zdaleka největší položku mezi výdaji představují náklady spojené s přijetím studentů z rozvojových států na české vysoké školy. [5] Nejinak je tomu i v Polsku, kde se při započtení stipendijních programů (což je ovšem zavádějící) vyšplhá počet příjemců rozvojové pomoci až na devadesát. [6]

Spolupráce s vyspělými dárci

Členství v mezinárodních organizacích a uskupeních nutí visegrádské země přehodnotit a transformovat svoje zahraniční rozvojové politiky. Nárokům Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Evropské unie však doposud v mnoha aspektech nedostály. Nevyhovující je především institucionální rámec a výše výdajů na rozvojovou pomoc, i když zejména v případě členství v EU se počítá s delšími přechodnými obdobími pro plnění daných kritérií. [8] Velice přínosná je pro země V4 spolupráce s vyspělými dárci a mezinárodními organizacemi, které se jednak aktivně podílí na transformaci rozvojových politik daných států a jednak vytvářejí trojstranné rozvojové programy a projekty, do kterých zapojují tyto země jako spoludárce.

Nejdůležitějším partnerem na tomto poli je pro státy V4 Organizace spojených národů a její Program pro rozvoj (UNDP), který je pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko reprezentován oblastním střediskem v Bratislavě. Česká republika se stala čistým plátcem do rozpočtů UNDP v roce 2001. Již od roku 1999 se tento přechod zrcadlil v uskutečnění projektu UNDP Budování národních kapacit mezinárodní rozvojové spolupráce, jehož cílem bylo právě usnadnění proměny České republiky v efektivního dárce. Slovensko a UNDP spolupracují na zkvalitnění poskytování ODA od roku 2000. V roce 2003 byl Ministerstvem zahraničních věcí Slovenské republiky a UNDP ustaven svěřenecký fond, prostřednictvím něhož by měly být letos vynaloženy přibližně 3 miliony amerických dolarů na slovenskou oficiální rozvojovou pomoc. Podobně se UNDP angažuje i v Maďarsku, se kterým v listopadu 2003 uzavřel Smlouvu o sdílení nákladů, která ošetřuje maďarskou ODA.[8]

Na transformaci rozvojových politik visegrádských zemí se významně podílí i Kanadská mezinárodní rozvojová agentura (CIDA) programem Official Development Assistance in Central Europe (ODACE). CIDA se do rozvoje středoevropského prostoru zapojovala již od roku 1990. V návaznosti na úspěšně dokončený proces demokratické transformace ukončila Kanada tuto podporu v dubnu 2001. Program ODACE, jenž byl v témže roce stvrzen bilaterálními smlouvami, si klade za cíl přiblížit poskytování oficiální rozvojové pomoci těchto států mezinárodním standardům. Jeho rozpočet počítá s investicemi ve výši 15 milionů amerických dolarů v průběhu následujících pěti let. Projekt ODACE je rozdělen do dvou fází, které by měly odrážet pokrok v institucionálních reformách v zemích V4. V první fázi CIDA nabízí příjemcům asistenci při této institucionální reformě. Konkrétně se jedná o technickou pomoc a vzdělávání relevantních pracovníků státní správy. V druhé fázi se počítá se vznikem třístranných rozvojových programů a projektů, do kterých by kanadská strana přispěla svými procedurálními zkušenostmi a země V4 svými vlastními zkušenostmi s demokratickou transformací a znalostmi příjemců – tj. třetích zemí, kterým by tyto programy a projekty měly přinést prospěch. Pro visegrádské státy se takto otevírá cesta ke zužitkování odborných znalostí v oblasti ODA, které Kanada nashromáždila v průběhu více než 30 let. [9]

Téma spolupráce v oblasti rozvojové pomoci zatím příliš v rozhovorech představitelů zemí V4 nefiguruje. Přesto pro ni existují příhodné podmínky. Všechny země mají obdobné zkušenosti s poskytováním zahraniční pomoci z období před rokem 1989. Koncepty jejich zahraniční rozvojové pomoci se dodnes kryjí hlavně v otázce prioritních zemí, jako jsou státy z oblasti Balkánu, bývalého Sovětského svazu; často se mezi nimi objevuje i Etiopie, Jemen a Mongolsko. Státy V4 se navíc musí vypořádat s víceméně stejnými překážkami – mezi ně patří hlavně rozdrobenost projektů spojená s vysokým počtem příjemců pomoci a nevyhovující institucionální rámec. Konečně podpůrné programy UNDP a CIDA jsou zaměřeny na visegrádské země jako celek. Koordinace rozvojových politik a případně i užší spolupráce zemí V4 na tomto poli by mohla přinést užitek hlavně cílovým zemím – příjemcům rozvojové pomoci.


[1] Jelínek, Petr, Rozvojová politika Evropské unie, Praha:Ústav mezinárodních vztahů, 2003

[2] Strategy for Poland’s development cooperation. Varšava: MZV Polské republiky, 2003

[3] Dauderstädt, Michael (ed.). EU Eastern Enlargement and Development Cooperation. Bonn: Friedrich EbertStiftung, 2002, dostupné též v elektronické verzi

[4] Strednodobá koncepcia oficiálnej rozvojovej pomoci na roky 2003 – 2008. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky, 2003. První programovou zemí se stalo Srbsko a Černá Hora. Pomoc této zemi je dočasně klasifikovatelná jako ODA, i když Srbsko a Černá Hora nepatří mezi rozvojové země. Další dvě až tři programové země mají být vybrány z projektových zemí.

[5] Plán zahraniční rozvojové spolupráce ČR v roce 2005, MZV ČR

[6] podle Dauderstädt, citované dílo

[7] Jelínek, Petr. Rozvojová pomoc Visegrádských států

[8] UNDP: Bratislava Regional Centre

[9] CIDA

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA