Vztah Evropské unie k Súdánu

Autor detailne analyzuje vzťahy Európskej únie - členských krajín aj centrálnych inštitúcií - ku konfliktom zmietanému Sudánu. Zamýšľa sa tiež nad tým, ako angažovanie sa únie prispieva k mierovému riešeniu konfliktu v krajine.

Integrace, partner
Integrace, partner

 

Zájem evropských zemí a Evropské unie o Súdán má své kořeny již v jeho koloniální minulosti. Súdán získal nezávislost na Velké Británii v roce 1956. V momentě vstupu Velké Británie do Evropských společenství (ES) v roce 1973 vyvstala otázka spolupráce ES s mnoha bývalými britskými koloniemi. Súdán patří do tzv. skupiny zemí AKP (Afrika, Karibik, Pacifik), kterým Evropská unie – ve snaze o jejich rozvoj – uděluje prostřednictvím vzájemných smluv a dohod různá hospodářská privilegia. Súdán byl signatářem právě takových dohod mezi ES a zeměmi AKP, tzv. dohod z Lomé a na ně navazujících dohod z Cotonou. Dohody dávají zemím AKP preferenční výhody pro přístup jejich zboží na vnitřní trh EU a zároveň upravují přímou finanční pomoc těmto zemím, která může být financována i z Evropského rozvojového fondu.

V první polovině 80. let patřil Súdán mezi největší příjemce pomoci ES a jeho členských států – největší podporu získával přímo od Evropské komise a také od Německa a Velké Británie. 80. léta také byla obdobím nejlepších vztahů mezi Súdánem a ES. Vzájemné vztahy se začaly výrazněji zhoršovat až po roce 1989 v souvislosti s občanskou válkou a vojenským převratem vedeným generálem Omarem al-Bašírem. Al-Bašír se stal prezidentem, omezil platnost ústavy a zakázal všechny politické strany.

Občanská válka, která v Súdánu trvá s menšími přestávkami v podstatě už od poloviny 50. let, vedla kromě jiného také k neustálému porušování lidských práv. Trvalé zhoršování pozice civilistů a neochota nové vlády Súdánu pokračovat v mírovém procesu vedla v březnu roku 1990 k tomu, že se ES rozhodlo ukončit oficiální rozvojovou pomoc Súdánu. Zastavení rozvojové pomoci také znamenalo ukončení finanční podpory podle rámce dohod z Lomé a dohody z Cotonou. Zastavení rozvojové a technické pomoci nicméně neznamenalo větší omezení vzájemných vztahů. Ty se během devadesátých realizovaly především ve třech hlavních rovinách – vzájemném obchodu, rozvojové pomoci, politickém dialogu a podpoře mírového procesu.

Obchodní vztahy

Súdán je pro Evropskou unii především zdrojem surovin a zemědělských výrobků. Největší část importu do EU ze Súdánu tvoří zlato, ropa a zemědělské výrobky. V roce 2003 měl celkový vývoz ze Súdánu do EU hodnotu necelých 230 miliónů eur (0,02% celkového dovozu EU). Země EU do Súdánu exportují především technologicky náročnější výrobky – stroje, dopravní prostředky, léky a chemické výrobky. Export Unie do Súdánu činí za rok 2003 přibližně 650 milionů eur (0,07% z celkového vývozu EU). EU tak má se Súdánem vysoce kladnou obchodní bilanci. Podle zdrojů Generálního ředitelství Evropské komise pro obchod se během devadesátých let dovoz ze Súdánu s menším nárůstem drží v podstatě na stejné úrovni, naopak export z Unie do Súdánu vzrostl během posledních patnácti let takřka dvojnásobně.

Unie podporovala i ekonomický rozvoj Súdánu, který procházel konjunkturou především v průběhu devadesátých let. V roce 1990 byl Súdán Mezinárodním měnovým fondem (MMF) označen za nespolupracující zemi a byl na pokraji státního bankrotu. Vláda se rozhodla začít s MMF spolupracovat a provedla pod jeho dohledem některé zásadní reformy vedoucí k deregulaci státní ekonomiky, liberalizaci cen a deregulaci zahraničního obchodu. Súdán sice zůstává zemí s dluhy ve výši 20 miliard dolarů (asi dvojnásobku HDP), ale jeho ekonomika v poslední dekádě ročně roste přibližně o 6%.

Významný podíl na ekonomickém rozvoji Súdánu má ropa. Ta byla objevena už v roce 1978, ale první barel byl exportován až v roce 1999. Na snaze získat podíl na předpokládaných zásobách tří miliard barelů se sice podílejí i evropské společnosti, především ze Švédska, Rakouska a Francie, ale hlavní zájem na súdánské ropě mají čínská společnost China Petroleum, malajská společnost Petronas či kanadská společnost Talisman. Naprostá většina vyvážené ropy směřuje do Asie, především Číny, Japonska, Singapuru či Koreje. Pro EU tedy Súdán nepředstavuje z hlediska ropy žádného významnějšího partnera. Export ropy bohužel vedl k tomu, že od začátku její těžby v roce 1999, se k dosavadním důvodům občanské války v zemi přidal další – boj o naleziště ropy coby zdroje umožňující nákup zbraní.

Humanitární pomoc

I když byla od roku 1990 zastavena formální rozvojová pomoc, Komise stále poskytovala Súdánu pomoc humanitární. Komise spolu s členskými státy Unie, především Švédskem, Nizozemím, Velkou Británií a Itálií představuje vedle Spojených států, Japonska a Kanady jednoho z největších dárců humanitární pomoci do Súdánu. Hlavními nástroji Unie v poskytování humanitární pomoci je program Food Aid a pomoc prostřednictvím úřadu pro humanitární pomoc ECHO (Humanitarian Aid Office of the European Commission), který působí v Súdánu od roku 1993. Většinu humanitární pomoci Súdánu tvoří potraviny. V letech 1999 a 2000 dokázala Evropská unie velmi rychle reagovat na možnost hladomoru po velkých neúrodách a dodat do Súdánu velké množství potravin.

V roce 2001 byl v souladu s dlouhodobými strategiemi humanitární pomoci ECHO spuštěn nový program, který má vést k vyšší soběstačnosti súdánských obyvatel. Problémem celé súdánské operace ECHO je její vysoká finanční náročnost – kvůli faktické neexistenci pozemní transportní infrastruktury je vše nutné dopravovat letecky. Přestože při poskytování humanitární pomoci nedělá Evropská unie rozdíl mezi válčícími stranami, neváhá využít humanitární pomoci pro podporu ochrany lidských práv. Například v březnu roku 2000 Komise zastavila humanitární pomoc do jižního Súdánu, protože povstalecká protivládní armáda (Southern Peoples Liberation Movement/Army, SPLM/A), kontrolující jih, chtěla distribuci humanitární pomoci sama kontrolovat. Na základě následných jednání Komise a SPLM/A byla pomoc v roce 2001 obnovena a súdánská strana se zavázala respektovat základní lidská práva. Komise také vyvíjí tlak na súdánskou vládu, aby vytvořila takové podmínky, v nichž bude moci být uskutečněna skutečně rozsáhlá a efektivní humanitární pomoc. Kromě toho, že vláda různými zákazy omezuje cestování, komplikují humanitární pomoc také rozsáhlé zaminované oblasti. Přitom je však v některých oblastech velká část populace závislá na vnější pomoci.

V květnu 2004 v Dárfúru. V současné době se ECHO soustředí především na pomoc v Dárfúru, kde v květnu 2004 súdánská vláda uvolnila všechna omezení pro humanitární pomoc, a na pomoc uprchlíkům z Dárfúru v sousedním Čadu. V Čadu také na humanitární operaci dohlíží jednotka přibližně 200 francouzských vojáků.

Kromě okamžité humanitární pomoci má Evropská unie zájem na podpoře dlouhodobých projektů zaměřených na rozvoj a soběstačnost Súdánu. EU by ráda v zemi uplatnila svou obecnou strategii převádění humanitárních projektů do dlouhodobých spoluprací vycházejících z finanční podpory Evropské komise a členských států. Děje se tak na základě politiky EU s názvem Spojení pomoci, obnovy a rozvoje (Linking Relief, Rehabilitation and Development, LRRD).

Humanitární pomoc Evropské unie Súdánu v letech 1994 – 2004 (v miliónech eur) (Zdroj: ECHO)

Rok

Pomoc EU v mil eur (v %)

1994

26.1

1995

21.4

1996

17.4

1997

17.4

1998

34

1999

13.5

2000

11

2001

17

2002

18

2003

20

2004

20

Politický dialog a mírový proces

Ve vztahu k Súdánu má Evropská unie v zásadě jednotný postoj. I když některé státy mají o dění v Súdánu větší zájem, především Velká Británie, Francie, Německo a Itálie, obecně je postavení všech členských států Unie určováno společným postojem EU.

Evropská unie silně podporuje mírový proces, který by měl vést k ukončení vleklé občanské války v Súdánu. Nosným prvkem mírového procesu je iniciativa s názvem Mezivládní úřad pro rozvoj (Inter- Governmental Authority on Development, IGAD), která začala fungovat v roce 1993. Členy IGAD jsou kromě Súdánu Uganda, Keňa, Somálsko, Etiopie, Eritrea a Džibuti. Mezinárodní podporu získal IGAD prostřednictvím platformy IPF (IGAD Partners Forum), jehož členem je i Evropské společenství. V reakci na obnovení mírového procesu navrhla v roce 1994 EU Súdánu obnovení politického dialogu. Ten poté přibližně rok probíhal, ale bez jakýchkoliv hmatatelných výsledků. V druhé polovině 90. let se Komisi podařilo vybudovat kromě oficiálního zastoupení v Chartúmu také kontakty v jižním Súdánu, nekontrolovaném vládou. Komise na jihu navázala vztahy s hlavní opoziční formací SPLM/A.

V listopadu 1999 díky dobrému předchozímu vývoji zahájila Evropská unie se Súdánem znovu politický dialog, který měl řešit především sporné body ve vzájemných vztazích, týkající se nedostatečného dodržování lidských práv, demokracie a právního státu. Politický dialog byl rozdělen do pěti základních oblastí pro jednání: mírový proces, lidská práva, terorismus, demokracie a právní stát, vztahy se sousedy. I přes znovuobnovení politického dialogu má však Evropská unie k vývoji v Súdánu stále hlubokou nedůvěru. Když se konaly v Súdánu v prosinci 2000 poslední všeobecné volby, opoziční politické strany se rozhodly jich nezúčastnit kvůli nedostatku svobody a spravedlnosti voleb a spolu s organizacemi na ochranu lidských práv kritizovaly to, že vláda ovládá ústřední volební komisi. Evropská unie poté odmítla jako vyjádření nesouhlasu s praktikami vlády vyslat k volbám pozorovatele, i když byli súdánskou vládou oficiálně pozváni.

Evropská unie se nicméně stále snaží tlačit na súdánskou vládu, především prostřednictvím ekonomických nástrojů, které má k dispozici. Unie se snaží prosazovat širokou škálu svých zájmů – od reformy veřejné správy přes zvýšení demokratičnosti voleb až po zákaz tvrdých trestů (např. amputace končetin), které vychází z islámského práva Šaríja. 31. ledna 2002 Unie ohlásila, že má zájem na dalším posilování normalizace svých vztahů se Súdánem. V případě dobrého rozvoje politického dialogu by taková normalizace mohla vést až k plnému obnovení rozvojové pomoci pro Súdán. Toto prohlášení navazovalo na jednání zástupců Trojky EU v Chartúmu, kde bylo dohodnuto další posílení a zintenzivnění politického dialogu. Spolupráce vyústila v roce 2002 ve společné připravení dokumentu upravujícího budoucího spolupráci (Country Strategy Paper). Ten ale ještě není podepsán, protože jednou z podmínek pro jeho podpis je uzavření mírových jednání.

Mírový proces se v roce 2002 posunul dále především díky aktivitě mimořádného velvyslance USA senátora Danfortha, který dohodl podepsání dohod o příměří mezi vládou a jižní opozicí 19. ledna 2002 v Nuba Mountains. Na dohodu navázal 20. července 2002 protokol z Machakos, který stanovil základní principy pro dlouhodobou mírovou dohodu a potvrdil právo jižního Súdánu na sebeurčení. Na dodržování příměří mají dohlížet pozorovatelé Africké unie (AU), kteří jsou z 60% financování Evropskou unií. Unie také ze svého rozpočtu financovala velkou část předchozích jednání o příměří mezi vládou a některými představiteli opozice. Na podzim roku 2003 navštívil Súdán jako zástupce Evropské unie komisař pro rozvoj Poul Nielson, který se zajímal především o stav mírového procesu a o humanitární situaci. Na jeho návštěvu navázala jednání zástupců Trojky EU v Súdánu v prosinci 2003, která se zvlášť věnovala situaci v Dárfúru. Unie při té příležitosti ujistila svou podporou procesu IGAD a následné poválečné rekonstrukci Súdánu. Další krok k míru byl učiněn v lednu 2004, kdy byla vládou a opozicí podepsána dohoda o rozdělení příjmů z těžby a prodeje ropy.

Konflikt v Dárfúru

Mírový plán, který by měl být podle původních plánů vyjednán do konce roku 2004, ale v poslední době ustupuje do pozadí kvůli konfliktu v Dárfúru. V Dárfúru se intenzivně bojuje v podstatě od začátku roku 2003. Dárfúrští povstalci žádali větší podíl na příjmech z ropy a stažení armádních sil. Na to vláda reagovala podporou a vyzbrojením arabské milice Janjaweed (výraz Janjaweed se v Dárfúru tradičně užívá pro zločince). Tzv. Velký Dárfúr, složený z bohatších provincií jižního a severního Dárfúru a chudého západního Dárfúru, představuje jednu z největších a nejvíce zalidněných oblastí Súdánu. Na dárfúrském konfliktu je v súdánském kontextu velmi zajímavý fakt, že spolu nebojují muslimové a křesťané/animisté jako v občanské válce, ale bojují proti sobě černošští a arabští muslimové. I přes jistý impuls, který konfliktu dal spor o ropu, jsou boje v Dárfúru v podstatě odrazem tradičního boje mezi arabskými nomády a černošskými zemědělci o vodu, obdělávatelnou půdu a pastviny.

Evropská unie má na ukončení konfliktu v Dárfúru a s ním spojené humanitární krize velký zájem. Odhaduje se, že konfliktem bylo přímo zasaženo asi 2,2 miliónů lidí. 1,2 miliónu lidí uprchlo z Dárfúru do jiných oblastí Súdánu, dalších 200 tisíc jich uprchlo do sousedního Čadu. Podle odhadů ECHO a Světové zdravotnické organizace zahynulo od počátku konfliktu již 50 tisíc lidí a od eskalace krize v létě 2004 jich umírá asi 10 tisíc měsíčně.

Při jarní eskalaci krize se dokonce uvažovalo o vojenské misi do Súdánu, buď pod vedením OSN nebo EU. Předpokládalo se, že by mise byla vedena jednotkami EU na základě rezoluce OSN a pod vedením některého ze státu EU (byla by to tedy druhá mise v Africe po misi v Kongu v roce 2003, kterou vedla Francie). Za nejpravděpodobnější státy pro vedení operace se považovaly Velká Británie, Francie nebo Itálie. Před vojenskou intervencí skrytě varoval komisař Poul Nielson, který zdůraznil, že je třeba postupovat opatrně a nejprve získat konsensus všech členských států EU. Nielson navrhl, že by Unie místo toho mohla podpořit akci peace-keepingu Africké unie finanční pomocí 250 miliónů eur.

O situaci v Dárfúru mnohokrát jednala Rada ministrů zahraničních věcí EU, která opakovaně vyzvala súdánskou vládu, aby se zasadila o ochranu civilistů a humanitárních pracovníků a aby odsoudila aktivity milice Janjaweed. V červenci rozhodla Rada EU o tom, že bude aktivně podporovat jednání o příměří v Dárfúru pod záštitou Africké unie, jež začalo 15. července v etiopské Addis Abbebě a které Evropská unie finančně podpořila. Evropská unie spolu se Spojenými státy požádala súdánskou vládu, aby odzbrojila milice Janjaweed. Súdánská strana však opakovaně popřela jakoukoliv vládní podporu milici či kontrolu nad ní a zdůraznila, že se snaží o zastavení všech násilností. Rada EU také opakovaně zvažovala sankce, které prosazovaly především Británie a Německo, zatímco Francie žádala opatrnější přístup. Británie dokonce zvažovala variantu vyslání 5 tisíc svých vojáků na uklidnění situace. Na zasedání Rady 26. července 2004 se ministři zahraničí EU poprvé shodli na tom, že pokud se situace nezlepší, tak bude nutné použít ekonomických sankcí.

Již v červenci označil americký Kongres v jednomyslně přijaté rezoluci konflikt v Dárfúru za genocidu. Evropská unie se postupně přibližovala tvrdému postoji USA, které už předběžně navrhly rezoluci OSN žádající po súdánské vládě odzbrojení milicí pod hrozbou zavedení sankcí. Zvláštní delegace EU, která navštívila Súdán na začátku srpna, dospěla k tomu, že v Súdánu dochází k bojům a násilnostem, ale nikoliv ke genocidě. Delegace vedená Pierem Feithem, poradcem představitele EU pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany, měla za úkol zjistit, jak by EU měla přispět k ukončení bojů. EU v srpnu opakovaně vyzývala k prošetření situace a zastavení bojů a Komise přidala do rozpočtu dalších 20 miliónů eur na humanitární pomoc v Súdánu. Na neformálním zasedání ministrů zahraničí 4. září padl návrh, že by Evropská unie mohla vyslat do Dárfúru policejní misi. Unie sice dává přednost podpoře sil Africké unie při řešení konfliktu, ale kdyby ji o to AU požádala, byla by pravděpodobně ochotna policejní misi vyslat.

První institucí EU, která označila dění v Dárfúru za genocidu, se stal Evropský parlament. Ten 16. září ve své rezoluci vyzval súdánskou vládu k zavedení opatření postihujících ty, co páchají zločiny a porušují lidská práva způsobem srovnatelným s genocidou. Evropský parlament se tak svou rezolucí postavil na stranu USA. V případě, že by byl konflikt OSN označen za genocidu, tak by měla vstoupit v platnost Konvence o genocidě, přijatá OSN v roce 1948, která zavazuje její signatáře k tomu, aby genocidě zabránili a aby ji potrestali. Největší opozici a překážku silné rezoluci OSN proti Súdánu tvoří mnohé arabské státy a Čína, která má největší zájmy na súdánském ropném průmyslu.

Ve stínu událostí v Dárfúru vydala Evropská unie 8. srpna 2004 prohlášení, ve kterém přivítala další posun v mírovém procesu IGAD, který se snaží ukončit vleklou občanskou válku. EU zdůraznila svůj zájem na úspěšném jednání, vedeném prostřednictvím vyjednavačů IGAD v čele se zvláštním keňským velvyslancem. Unie zdůraznila roli dodržování právního státu a respektu k lidským právům. Unie také potvrdila svou připravenost asistovat oběma stranám při zavádění mírové dohody a pomoci Súdánu při následné rekonstrukci.

Na začátku října navštívil Súdán britský premiér Tony Blair. Návštěva byla v podstatě první na tak vysoké úrovni od vypuknutí krize ve vzájemných vztazích na začátku 90. let. Velká Británie přitom tradičně patří mezi země, které mají o Súdán největší zájem. Může to být zapříčiněno britskou koloniální minulostí v Súdánu, které je taky někdy dáváno za vinu vytvoření kořenů rozdělení mezi severem a jihem Súdánu díky její meziválečné koloniální politice. Britská politika totiž podporovala investicemi především Araby obydlenou oblast kolem Chartúmu na úkor ostatních regionů.

Blair nejprve navštívil 6. října Chartúm, kde jednal se súdánským prezidentem Omarem al-Bašírem. Ve vzájemných rozhovorech Blair zdůraznil, že Evropská unie a Spojené státy považují 31. prosinec 2004 za závazné datum pro postoupení části pravomocí a autonomie jižnímu Súdánu. Zároveň al-Bašíra varoval, že EU a USA by neváhaly se pokusit prosadit sankce proti Súdánu v OSN v případě nedodržení tohoto termínu či stupňování humanitární krize. Al-Bašír zase Blaira upozornil na britský podíl na současném stavu země vzhledem k již zmíněné koloniální správě.

O den později, 7. října se Tony Blair zúčastnil v etiopské Addis Abbebě zasedání tzv. Komise pro Afriku (Commision for Africa), která připravuje plán pomoci zemí G8 a Evropské unie Africe pro příští rok. Na tomto zasedání přišel britský premiér s modifikovanou koncepcí vojenského zásahu Evropské unie v Súdánu. Blair po svém původním plánu na nasazení 1500 britských vojáků, přičemž by se mohly zapojit i další členské státy EU, navrhl použití jednotek rychlé reakce Evropské unie. Podle Blaira by už příští rok mohly být připraveny jednotky rychlé reakce EU (Rapid Reaction Forces), vytvořené v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Afrika by byla jednou z prioritních oblastí, kde by jednotky rychlé reakce mohly operovat. V případech podobným současné humanitární krizi v Súdánu by měly být schopny v konfliktu zasáhnout v počtu přibližně 15 000 mužů s tím, že by jejich nasazení bylo možné do deseti dnů. Návrh, který je součástí širší Blairovy strategie pro Afriku, počítá s tím, že jednotky by byly schopné zasáhnout rychle a efektivně do doby, než se sejde OSN nebo Africká unie, které přijmou rozhodnutí, jak postupovat dále. Vojáci EU by měli být schopni mnohem rychlejšího nasazení. Pomalý postup jednotek Africké unie je vidět i při současném rozmisťování jejich jednotek, především Nigerijců, v Dárfúru.

Myšlenku vojenského zásahu Evropské unie v Súdánu odmítl summit Africké unie, který se konal v libyjském Tripolisu v polovině října 2004. Summit, kterému předsedal libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, vyhlásil, že súdánský konflikt a především současná krize v Dárfúru jsou čistě vnitroafrickým problémem a mimoafrické státy nemají právo se do konfliktu vojensky zapojovat pod záminkou humanitární pomoci. Tento přístup odráží i jisté obavy z obnovení koloniálních resentimentů u evropských států. 15. října Africká unie oznámila, že ke stávajícím 500 mužům v Súdánu rozmístí další 4000 vojáků. I když AU vyjádřila politování nad tím, že nemá mandát Rady bezpečnosti OSN, který by jí umožnil do Dárfúru poslat více a lépe vybavených vojáků (schopných eventuálního vynucení zastavení palby), zároveň odmítla myšlenku uložení sankcí a zásah OSN proti Súdánu.

Přestože mírový proces, který by mohl ukončit súdánskou občanskou válku, se vyvíjí vcelku uspokojivě, děje se tak nyní ve stínu krize v Dárfúru. Evropské unii se podařilo přispět k úspěchu mírového procesu značnou měrou a je možné doufat, že aktivity Evropské unie směřující k ukončení konfliktu v Dárfúru budou stejně úspěšné.


David Müller je interným doktorandom v odbore politológie na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity.

Ďalšie analýzy nájdete na stránkach Integrace.cz, ktoré vydáva Institut pro evropskou politiku – EUROPEUM.

Ďalšie zdroje

REKLAMA

REKLAMA